V noci jsem snil, že jsem motýlem

Přes poměrně hojné publikace kolísavé historické hodnoty, jimiž je náš knižní trh penetrován, lze za nejvěrohodnější informační o problematice ruských pracovních táborů, gulagů, položit dílo v podstatě amatérského historika Alexandra Isajeviče Solženicyna, Souostroví gulag (1958-1968; vyd. 1973). Osudy několika desítek tisíc československých občanů, jež byli mezi léty 1939 a 1945 do Sovětského Svazu odvlečeni, neupadly do zapomnění jen díky několika málo střípkům těch, kteří ruské pracovní tábory nejen přežili, ale podařilo se jim i vrátit zpět do Československa a najít v sobě tolik odvahy, aby o svém osudu dokázali podat zprávu dalším generacím. A právě jednou z těchto několika ojedinělých výpovědí jsou vzpomínky rusínského učitele a přesvědčeného Čechoslováka, Štěpána Luťanského, jež v roce 1939 utekl z Maďary okupované Podkarpatské Rusi do Sovětskou armádou obsazeného východního Polska, aby zde pod vedením Sovětské armády vedl osvobozenecký boj ať již proti maďarským tak německým fašistům - Pečorlag aneb Útěk do ráje (1950; vyd. 1999).