V noci jsem snil, že jsem motýlem

„Vy si na mne zřejmě už nepamatujete, pane profesore?! Zimt jméno mé, Tarquinius Zimt. Není to ještě tak dávno, co jsem byl vaším žákem ve fyzice a matematice – –“

Učenec nerozhodně obracel v rukou vizitku a rozpačitě předstíral, že se rozpomíná.

„– – a protože právě projíždím Greifswaldem, nechtěl jsem si nechat ujít tu příležitost a dovolil jsem si vás vyhledat – –“

(Následovalo několik minut trapného mlčení.)

„– – ehm – – vás vyhledat – –“

Profesor si s nevolí obhlížel kožený oblek mladého muže. „Vy lovíte velryby?“ zeptal se s tichým výsměchem a zaklepal návštěvníkovi na rukáv.

„Nikoliv, jsem automobilista. Jsem vlastníkem známé automobilové značky ,Zimt‘– –“

„Takže herec!“ přerušil ho netrpělivě učenec, „ale proč jste tedy předtím studoval fyziku a matematiku? Zřejmě jste přesedlal, mladý muži, přesedlal?! To se podívejme!“

„Ale kdepak, pane profesore, kdepak. Naopak. Dalo by se říci, že právě naopak! Jsem konstruktér automobilů – – motorů – – benzínových motorů – – jsem inženýr!“

„Ach, vy sestavujete ty fantastické obrázky pro kinematograf, rozumím. Ale to si snad nemůžete říkat ,inženýr‘!“

„Ne, ne, já stavím automobily. Nebo motorová vozidla, jestli je vám toto slovo milejší. Ročně už prodáváme – –“

„Neuznávám, milý pane Zimte, žádný z těch názvů; ani automobil, ani motorové vozidlo, neboť takový stroj se jak známo nemůže hnout z místa – a takový význam je přece obsažen ve slově automobil – a z téhož důvodu je nepřípustný i výraz motorové vozidlo,“ prohlásil vědec.

„Jak to myslíte: ,nemůže se hnout z místa‘? Nebude to trvat ani deset let a my už nebudeme používat žádný jiný dopravní prostředek. Továrna za továrnou rostou jak houby po dešti, a i když v Greifswaldu možná zatím není žádný automobil, tak přesto – – –“

„Mladý muži, vy jste snílek a ztrácíte půdu pod nohama! Neoddáváte se náhodou spiritismu? Vskutku, je to jeden z nejpolitováníhodnějších jevů naší doby, že musíme být svědky, jak strašidlo perpetua mobile znovu a znovu zdvihá svou ohavnou hlavu. Jako by neexistovaly zákony fyziky. Smutné, opravdu smutné! A i vy, ještě před několika málo lety můj žák, jste zapřel jasnou, rozvážnou cestu naší vědy a honíte se za horečnými vidinami hrubé, bezmyšlenkovité empirie! Nu ano, dnešní shon a chvat velkoměsta zřejmě oslabuje myšlenkovou sílu naší mládeže, ale dojít až k pustým pověrám, k utkvělým představám, že pomocí benzínového motoru je možno uvést do chodu nějaké vozidlo, to je přece jen velký skok! Aspoň to člověku tak připadá!“ A učenec si začal rozčileně čistit skla brýlí.

Tarquinius Zimt byl bez sebe.

„Ale proboha, pana profesore! Přece snad nebudete popírat existenci motorových vozidel. Dnes, kdy už jich jezdí několik tisíc! Kdy každý měsíc přináší nějakou novinku. Já sám jsem přece přijel z Florencie až sem ve svém automobilu ,Zimt‘ o síle padesáti koní! Sám jsem ho zkonstruoval a postavil! – Kdybyste ráčil pohledět z okna, můžete ho vidět, jak stojí před domovními vraty. Proboha! Mohu jen opakovat: Proboha!“

„Mladý muži, omnia mea mecum porto, jak výstižně praví latiníci. Nevidím žádný pádný důvod, abych se díval z okna; – proč bych to také dělal – nosím přece svůj všeobsahující matematický rozum všude s sebou. – Proč bych se měl svěřit nejisté půdě smyslového vnímání? Což mi neřekne víc – víc, než kdy dokáží vyjádřit smysly – prostá formulka, kterou pochopí i nezletilý školák – a zajisté si ji ze svých školních let pamatujete i vy:

a tak dále. Tak vidíte!“

„To všechno ale není nic platné,“ odpověděl podrážděně inženýr, „protože já jsem ve svém automobilu dojel z Florencie až do Greifswaldu – až před vaše dveře!“

„– – a kdyby neexistoval výše zmíněný vzorec,“ nedal se učenec vyvést z rovnováhy, „jehož výsledek je ještě velice příznivý vzhledem k takzvanému válcovitému čepu, neboť zesílení měrného tlaku, spojené se zmenšením úhlu opásání ložiskové pánve řemenicí, nezpůsobí zvýšení m, a snižuje – pokud to je vůbec přípustné – vynaložení energie nutné k překonání tření u , pak by stejně zůstala řada závažných námitek, z nichž každá by musela vyloučit – –“

„Ale proboha svatého, pane profesore…“

„Pardon!… i jen teoretickou možnost případného zdaru onoho záměru. Jak by se mohlo, abychom mluvili jen laicky, například převést do oblasti mechanických možností to, že bychom mohli zabránit stále rostoucímu značnému zahřátí, způsobenému explozemi ve válcích a, b, c, d, které v těchto válcích následují velice rychle za sebou, z čehož rezultuje roztažení a tudíž následně přitlačení na stěny válců, což by posléze vedlo až k nehybnosti kovového pístového materiálu, pokud by tento nebyl neustále dostatečně chlazen prostřednictvím stále znovu dodávaného množství vody, z čehož znovu jasně vyplývá výsledek pokusu v negativním smyslu s ohledem na obrácený poměr váhy k výkonnostnímu efektu motoru? A když dále uvážíme – – – –“

„Jel jsem z Florencie až sem,“ přerušil profesora zarputile mladý muž.

„– – – – když dále uvážíme při použití vzorce:

tu skutečnost, že otřásáním a dalšími kmity, jež negativně ovlivňují klid celku, jakožto nemilý důsledek svérázných pohybů v jednotlivých částech stroje, v nichž – ať by byly sebepružnější – nutně tudíž dochází k trvalým deformacím, jednoznačně z toho vyplývá, že – –“.

„Ale já jsem přesto dojel z Florencie až do Greifswaldu!“

„– – – k trvalým deformacím, jednoznačně z toho vyplývá…“

„Ale–já–jsem–přesto–z Florencie až do Greifswaldu do-jel!“

Učenec vrhl přes brýle káravý pohled na mladého muže. „Nic by mi nebránilo, abych – opíraje se o přesvědčivé matematické vzorce – bez obalu vyjádřil své pochybnosti o vašich tvrzeních, nicméně dávám přednost tomu, abych se po způsobu starých Řeků raději vyhnul všemu zraňujícímu, a pouze chci – jako už Parmenides – zdůraznit, že moudrému člověku nepřísluší, aby přikládal váhy svým smyslovým vjemům a už vůbec ne vjemům někoho cizího.“

Tarquinius Zimt chvíli přemýšlel, pak sáhl do kapsy a mlčky podal profesorovi několik fotografií.

Ten se na ně podíval jen zběžně a prohlásil: „Nuže, mladý muži, vy si myslíte, že těmito obrázky zdánlivě se pohybujících automobilů můžete zpochybnit zákony mechaniky?! – Jen pro podobnost takových případů připomínám zobrazení animistických fenoménů, jak je vytvořili Crookes, Lombroso, Ochorowicz, Mendělejev! Dneska už je možné upravovat takové fotografie pomocí různých triků, že je málokdo rozezná od skutečnosti. Ostatně, nebylo známo již Herakleitovi, že podle zákonů logiky se vystřelený šíp nalézá na každém matematickém bodě své dráhy v absolutním klidu? Nuže, vidíte! A více než to – v přeneseném smyslu – nemohou ani v nejlepším případě vaše obrázky dokázat.“

V inženýrových očích zaplála potměšilá radost. „Ale doufám, vážený pane profesore, že mi – jakožto svému žáku, který vás tolik obdivuje – neodmítnete prosbu,“ pronesl s pokryteckou pokorou, „abyste se alespoň podíval na můj automobil, stojící před domem?“

Učenec dobrotivě přikývl a oba se odebrali na ulici.

Kolem vozu už postával dav lidí.

Tarquinius Zimt zamrkal na šoféra. „Ignáci! Pan profesor by si chtěl prohlédnout náš automobil, ukažte mu prosím ten stroj.“

Mechanik se domníval, že se jedná o prodej vozu, a zanotoval chvalozpěv:

„S naším ,Zimtem‘ uděláme klidně sto padesát kilometrů a z Florencie až sem jsme neměli jediný defekt. Jedeme – –“

„Ustaňte, dobrý muži,“ mávl profesor rukou a shovívavě se usmál.

Řidič otevřel kapotu, aby byl vidět motor, a vysvětloval jednotlivé části.

„Jak se vyrovnáváte, pane profesore,“ zeptal se Tarquinius Zimt se skrytým posměškem, „se skutečností, že navzdory vašemu tvrzení, že je vyloučeno, aby tyto stroje fungovaly, vyrábějí dnes takové továrny jako Daimler, Benz, Dürkopp, Opel, Brasier, Panhard, Fiat a další tisíce takovýchto vozidel?“

„Vyrovnáváte? Mladý muži, já jsem prostý učenec v oboru technických věd, a jakkoliv by mohla vaše otázka připadat zajímavá například psychologovi, tak mně – to přiznávám – pramálo záleží na tom, abych se dozvěděl, z jakých asi důvodů se tyto továrny oddávají takovýmto zjevně zbytečným činnostem.“

Profesorova slova přerušilo bzučení naprázdno běžícího motoru. Dav ustoupil o krok.

Tarquinius Zimt se zašklebil. „Takže vy ještě pořád nevěříte, že tenhle vůz pojede, pane profesore? Stačí, abych přitáhl tuto páku, tím zařadím pomocí spojky rychlost a automobil se bude řítit rychlostí sto padesát kilometrů za hodinu.“

Na učencových rtech se objevil mírný úsměv. „Ach, vy mladický blouznivče! Nic takového se nemůže přihodit. Pod tlakem exploze – předpokládáme-li u spojky dostatečnou pevnost – se pravděpodobně vzápětí rozletí válce a, b a d. Válec c naproti tomu asi zůstane nepoškozený podle vzorce – podle vzorce – jak jenom honem zní! – podle vzorce – – –“

„Vpřed,“ zajásal Zimt, „vpřed! Ignáci, jeďte!“

Šofér přitáhl páku.

Teď! – Hlasitá trojnásobná rána – a stroj stojí!

Zmatek!

Ignác vyskočí z vozu. Dlouhé pátrání. Tady! První, druhý a čtvrtý válec jsou prasklé! Prasklé způsobem, jakým válce nikdy prasknout nemůžou, i kdyby v nich byl třeba nitroglycerin.

Strnulým pohledem upírá profesor oči do dálky, jeho rty se pohybují a mumlají: „Počkejte: podle vzorce – – podle vzorce – –“

Zimt ho popadne za rukáv a třese jím – skoro pláče zlostí. „To je neslýchané, neuvěřitelné; od doby, co existuje automobil, se něco takového nestalo. Je to šílenost. Je to naprosté bláznovství. Okamžitě zatelegrafuji, aby poslali náhradní válce. – To takhle nejde, musíte se na vlastní oči přesvědčit, musíte!“

Učenec se mu rozzlobeně vytrhne: „Mladý muži, zacházíte příliš daleko, zapomínáte se. – Opravdu si myslíte, že mám času nazbyt, abych ještě jednou přihlížel vašim dětinským pokusům? Ještě stále jste se nepoučil? Raději děkujte svému stvořiteli, že to nedopadlo hůř, se stroji nejsou žádné žerty. Teď to vidíte! –“

A učenec spěchá do svého domu.

Ve vratech se ještě jednou otočí, káravě zdvihne prst a rozhněvaně zvolá:

„Sunt pueri pueri, pueri puerelia tractant.“