V noci jsem snil, že jsem motýlem

„Cože? Opravit? Aby znovu šly?“ ptal se udiveně starožitník, vysunul brýle na čelo a zaraženě se na mne podíval; „Proč vlastně chcete, aby znovu šly? Mají přece jen jednu rafiji – a žádná čísla na ciferníku,“ dodal, pozoruje zamyšleně v ostrém světle lampy, „jenom květinové obličeje, hlavy zvířat a démonů místo hodin.“ Počal počítat a tázavě se na mne podíval: „Čtrnáct? Vždyť dělíme den na dvanáct dílů. Nikdy jsem ještě neviděl tak podivnou věc. Radím vám, nechte je jak jsou. Již dvanáct hodin v jediném dnu je dost těžko ke snesení. Z tohoto ciferníku lze vyčíst správný čas? Kdo by se namáhal? Jen blázen.“

Nechtěl jsem mu říci, že celý život jsem byl takovým bláznem; že nikdy jsem neměl jiné hodinky a snad proto jsem přišel brzy tam, kde bych měl vyčkat – a mlčel jsem.

Antikvář z toho usoudil, že trvám na svém přání, aby hodiny opět šly. Potřásl hlavou a nožíkem ze slonoviny opatrně otevřel skříňku vykládanou drahokamy, na které byla v emailu namalována postava z bájesloví, stojící na kvadrize: muž s ženskými prsy a kohoutí hlavou, místo nohou dva hadi, v pravé ruce držící slunce a v levé bič.

„Pravděpodobně stará rodinná památka,“ dohadoval se starožitník. „Neříkal jste před chvílí, že zůstaly stát dnes v noci? Na druhé hodině? Ona malá buvolí hlava se dvěma rohy představuje druhou hodinu, že?“

Nebyl jsem si vědom, že bych byl něco podobného říkal. Avšak hodiny se v minulé noci opravdu zastavily o druhé hodině. Možná, že jsem o tom mluvil. Nemohl jsem si vzpomenout, cítil jsem se ještě příliš malátným. V onu dobu jsem měl těžkou srdeční křeč a již jsem věřil, že musím zemřít. Když mne opouštělo vědomí, přisál jsem se ještě k myšlence, aby se hodiny nezastavily. V soumraku blížící se mdloby musil jsem zaměnit pojmy hodiny a srdce. Možná, že umírající myslí podobně. Zastavují se snad hodiny tak často v poslední hodince jejich pánů? Neznáme ještě oněch magických sil, které jsou někdy v nějaké myšlence obsaženy.

„To je zajímavé,“ prohodil po chvíli starožitník a držel zvětšovací sklo v blízkosti lampy tak, že oslepující ohnisko dopadlo ostře na hodiny, a ukázal na slova, vyrytá na vnitřním zlatém víčku. Četl jsem: Summa Scientia Nihil Scire.

„Zajímavé,“ opakoval antikvář, „hodiny jsou zhotoveny BLÁZNIVÝM. Byly vyrobeny v našem městě. Věřím, že se nemýlím. Těchto exemplářů je velmi málo. Nikdy bych nevěřil, že mohou opravdu jít. Pokládal jsem je za hračky. Jeho koníčkem bylo napsat na všechny hodiny, které zhotovil heslo: „Nejvyšším věděním je nic nevědět.““

Nepochopil jsem, co mínil. Kdo mohl být oním bláznem, o němž mluvil? Hodiny byly velmi staré – pocházely od mého dědečka – avšak to, co nyní řekl starožitník, znělo, jakoby onen BLÁZNIVÝ, z jehož rukou hodiny vyšly, ještě dnes žil! Dříve, než jsem se mohl otázat, viděl jsem v duchu – jasněji a ostřeji, jakoby procházel právě pokojem – muže, jdoucího zimní krajinou, vysokého, štíhlého starce bez klobouku s plným, větrem vlajícím sněhobílým vlasem. Hlavu měl podivně malou proti vysokému tělu a ostře řezný bezvousý obličej s černýma fanaticky hledícíma očima, ležícíma tak blízko sebe, jako oči dravého ptáka, Kráčel v dlouhém ošumělém a uzavřeném plášti ze sametu, podobném těm, jež nosili kdysi norimberští patriciové.

„Zcela správně,“ mručel antikvář a roztržitě přikývl „zcela správně. Bláznivý.“

Proč řekl „zcela správně“, myslil jsem si. „Náhoda,“ věděl jsem ihned; „prázdná slova, nic víc.“ Přece jsem nic neřekl. On „zcela správně“ použil jen proto, jak se tak často stává, chceme-li právě vyslovenou větu zdůraznit. Nemá to žádný vztah k onomu starému muži, kterého jsem uviděl jako vzpomínkový obraz, žádný vztah k Bláznivému!

Když jsem jako mladý chlapec chodil do školy, musel jsem pokaždé jíž kolem dlouhé, holé, jako dospělý muž vysoké zdi, obepínající jilmový park. Po léta se den co den změnila má chůze v běh, když mne cesta vedla kolem této zdi, protože se mne pokaždé zmocnil nejasný strach. Možná, dnes to již nevím, možná proto, že jsem si představoval anebo někde slyšel, že za starou zdí bydlí blázen – hodinář, který tvrdí, že hodiny jsou živé bytosti…

Nebo jsem se mýlil? Kdyby to byla vzpomínka na zážitek z let, kdy jsem ještě chodil do školy, jak se mohlo stát, že něco, co jsem tisíckrát cítil, dřímalo v mé paměti až do dnešního dne a až dnes se to s takovou živostí probudilo? Opravdu, uplynulo již na čtyřicet let. Bylo to však vysvětlení?“

„Časem jsem asi zažil, že mé hodiny ukazují více, než obyčejný stroj,“ řekl jsem vesele.

Antikvář se na mne zahleděl cize a s nepochopením. Přemýšlel jsem dále a došel k jistotě: zeď, uzavírající park, stojí ještě dnes. Komu mohlo záležet na jejím stržení? Tehdy se přeci říkalo, že jsou to základy kostela, který měl být později dostavěn. Něco takového se přece neničí! Snad žije i onen starý hodinář? Jistě by mé hodiny, které tolik miluji, dal zase do pořádku. Kdybych jen věděl, kdy a kde jsem ho potkal! Nemohlo se to stát před krátkou dobou, protože nyní bylo léto a ve vzpomínce – právě nyní – jsem v duchu viděl jeho obrat v zimní krajině.

Příliš ponořen v myšlenkách, než abych mohl sledovat dlouhé vyprávění, do něhož se dal antikvář, stavší se najednou povídavým, vnímal jsem v přestávkách jen úryvky vět. Šuměly, oněměly a přišly znovu jako dmoucí se vlny. V to se mísilo hučení v uších, šumění krve, jež vnímá stárnoucí, naslouchá-li a zapomíná na ně jen v hlomozu dne – nepřestávající, hrozící, vzdálené hučení pomalu se z propastí času blížícího supa „smrti“…

Sotva jsem věděl, zda ke mně mluví tento muž přede mnou, držící v ruce hodiny, anebo byla-li to ústa bytosti ve mně, která se chvílemi probouzí v osamělém srdci, když se dotkneme osamělých schránek uzavírajících a tajemně strážících zapomenuté vzpomínky, aby nezpráchnivěly.

Občas jsem se přistihl, že antikváři přikyvuji a pak jsem věděl, že řekl něco mně kdysi známého, ale chtěl-li jsem jeho slova promyslet, nedařilo se mi to; ona neprchala – jak činí promluvené slovo – v blízkou minulost, z níž bych je mohl vyjmout a osahat porozuměním – ne. Ona ztuhla, sotva dozněla, v neživé nepochopitelné a cizí postavy. Nechápal jsem jejich smysl. Zabloudila z říše času v oblast prostoru a stála kolem mne jako živé masky.

„Jen kdyby ty hodiny chtěly znovu jít!“ řekl jsem ve svém utrpení nahlas do obchodníkovy řeči. Myslel jsem tím své srdce, protože jsem cítil, že chtělo zapomenout tlouci a zděsil jsem se myšlenky, že by rafie mého žití mohla zůstat náhle stát před fantastickou květinou, obličejem zvířete či démona, jako ručička na onom ciferníku se čtrnácti hodinami. Tím bych byl v uprchlém čase věčně zaklet. Starožitník mi vrátil hodiny – myslel, že mluvím o nich.

Jak jsem šel opuštěnými nočními ulicemi přímo, pak křížem krážem přes spící náměstí a kolem snících domů, provázen blikajícími lucernami a přece vědom si své cesty, musel jsem se domnívat, že mi antikvář svěřil, kde bydlí onen bezejmenný hodinář, kde bych ho nalezl, a kde by stála ona zeď, obepínající park s jilmy. Neřekl mi přece, že jen onen stařec by mohl moje hodiny uzdravit? Jak by to jinak mohl vědět? I cestu k němu mi musel popsat a když jsem si ji sám nezapamatoval, zdálo se, že mé nohy ji zcela přesně znají. Vedly mne ven z města na bílou cestu běžící do nekonečna mezi lukami dýchajícími létem. V patách se mi plazili černí hadi vylákaní ostrým měsíčním světlem ze země. Byli to oni, kteří mi poslali otrávené myšlenky: již nikdy jej nenajdeš, zemřel před sto lety?“ Abych jim unikl, zahnul jsem ostře vlevo na postranní pěšinu a vtom se vynořil ze země můj stín a spolkl je. Pochopil jsem, že přišel, aby mne vedl, a bylo pro mne velkým uklidněním vidět jej před sebou, kráčejícího neomylně a bez váhání. Neustále jsem naň hleděl a byl jsem rád, že nemusím dávat pozor na cestu.

Znenáhla se mě opět zmocňoval onen nepopsatelně podivný pocit, který jsem míval jako dítě, když jsem si hrál sám pro sebe: pevným krokem jít se zavřenýma očima bez obav před upadnutím: je to vytržení těla z každého pozemského strachu, jako jásání v nitru, znovunalezení svého nesmrtelného Já, jež ví: mně se nemůže nic stát!

Tak mne opustil úhlavní nepřítel, jehož člověk v sobě nosí; střízlivý, studený rozum a sním poslední pochybnost o marném hledání toho, jehož hledám. Po dlouhé chůzi spěchal můj stín na široký a hluboký příkop, táhnoucí se podél cesty, zmizel v něm a nechal mne samotného. Věděl jsem, že jsem u cíle. Proč by mne byl jinak opustil?

S hodinami jsem stál ve světnici toho, o němž jsem věděl, že jen on jediný je může znovu uvést do chodu. Seděl před malým javorovým stolem a nehybně se díval lupou připevněnou páskem k oku na drobný třpytivý předmět na světle žilkovaném dřevě. Za ním byla na bílé stěně ozdobným písmem vypsána věta v kruhu, podobném velkému ciferníku: Summa Scientia Nihil Scire.

Hluboce jsem vydechl. Zde jsem v bezpečí! Tato formule udržuje ode mne daleko vše nenáviděné, vynucené myšlení, všechno skládání účtů jako jak jsi se přišel – zda skrze zeď či parkem.

Na poličce potažené červeným sametem leží asi sto hodin; některé z modrého, jiné ze žlutého či zeleného emailu, zdobené drahokamy, ryté, rýhované, hladké a vyřezávané, některé ploché, jiné břichaté jako vejce. Neslyším je. Cvrlikají tak tiše či vzduch, který kolem nich vane, musí být oživen nepatrným šumem, který vydávají. Možná, že tam zuří vichr z říše trpaslíků.

Na podstavci stojí malá skalka z masově zbarveného žilkovaného živce, na níž rostou pestré květy z polodrahokamů. Mezi květinami čeká, jakoby bez zlého úmyslu, kostlivec s kosou, aby požal: „hodiny – smrtky“ z romantického středověku. Když kostra seče, udeří držadlem kosy na jemný skleněný zvonek vedle ní, podobný zčásti mýdlové bublině, částečně kloboučku velké pohádkové houby. Ciferník pod ním je vchodem do jeskyně, v níž trčí ozubená kolečka. Vpravo i vlevo jsou stěny až ke stropu ověšeny hodinami. Jsou zde staré hodiny pohybujíce svými kyvadly přednášejí hlubokým basem své kliduplné tik – tak.

V rohu, ve skleněné rakvi je vzpřímená Sněhurka, předstírající spánek. Avšak tichý rytmický pohyb minutové ručičky prozrazuje, že nespouští čas z oka. Jiné hodiny – nervózní, rokokové dámy s okrasnou náplastí, tvořící otvor pro klíček, jsou přeplněny ozdobami a bez dechu, jak rychle cupají, aby sebe vzájemně předčily a předběhly vteřiny. Vedle nich jsou drobná pážata, která se tomu spěchu posmívají a dráždí je svým cik, cik, cik.

Potom dlouhá řada, oplývající ocelí, stříbrem a zlatem jako rytíři s těžkým brněním. Zdá se, že jsou opilí a dřímají, vždyť chvílemi hlasitě chrápou nebo chrastí svými řetězy, jakoby pomýšleli na probuzení z opojení na vybojování vítězného souboje se samým bohem Chronem.

Na římse rozřezává dřevař v mahagonových kalhotách a s lesklým měděným nosem čas na piliny…

Starcova slova mne vytrhla z rozjímání: „Všechny byly nemocné, uzdravil jsem je.“ Úplně jsem na něho zapomněl, takže jsem zpočátku věřil, že to byl tlukot hodin.

Lupa na pásce byla nyní posunuta na střed jeho čela – jako třetí oko Šivy – a hořela v ní jiskra, odraz stropní lampy. Přikývl mi a pevně držel mé oči svým pohledem: „No, byly nemocné; myslely, že mohou svůj osud změnit, půjdou-li rychleji či pomaleji. Ztratily své štěstí v domýšlivosti, že nejsou pány času. Osvobodil jsem je z tohoto blouznění a vrátil jim klid jejich života. Mnohý najde jako ty ve spánku, za měsíčních nocí, cestu z města ven ke mně; přinese mi jeho nemocné hodiny, naříká a prosí, abych je vyléčil, ale příštího jitra znovu vše zapomněl – i můj lék. Jen ti, kteří pochopí smysl mého hesla,“ ukázal nazad na větu na stěně – „jen ti ponechají hodiny v mém opatrování.“

Temně jsem tušil, že v zaklínací formuli bylo ukryto tajemství. Chtěl jsem se optat, stařec však zvedl hrozivě ruku: „Nechtěj věděti! Živé vědění přijde samo od sebe! Věta má třiadvacet písmen; tato jsou na ciferníku velkých neviditelných hodin, ukazujících o hodinu méně než hodiny smrtelníků, z jejichž kruhu není uniknutí. Proto vtipkovali „rozumějící“: podívej se, šílenství! Posmívají se, ale nevidí výstrahu: Nenech se zajmout v kruhovou smyčku času! Nechají se vést zákeřnou rafijí „rozumem“, která věčně slibuje nové hodiny a vždy přináší jen stará zklamání.“

Stařec umlkl. Podal jsem mu své hodiny s němou prosbou. Přijal je krásnou, úzkou, bílou rukou a neznatelně se usmíval, když je otevřel a pohlédl dovnitř. Opatrně ohledával jehlou kolečka a vzal si opět lupu. Cítil jsem, že jeho dobrotivé oko hledělo do nitra mého srdce.

Přemýšleje, pozoroval jsem jeho obličej naplněný klidem. Ptal jsem se sama sebe: Jak jsem se jej jen mohl jako dítě bát? Pak se mne zmocnil úlek. On, v něhož nyní tolik doufám a důvěřuji, ve skutečnosti není teď – teď zmizí! Naštěstí tomu tak nebylo; jen světlo lampy zablikalo a chtělo oklamat mé oči. Znovu jsem na něho upřeně hleděl a hloubal jsem: uviděl jsem jej dnes prvně? To ne! My se přece již známe od…? Vtom jako blesk mnou projela vzpomínka: Nikdy jsem jako školák neběžel kolem bílé zdi, nikdy jsem se nebál nějakého bláznivého hodináře, který měl za ní bydlet. Prázdné, mně nesrozumitelné slovo „šílený“ to bylo, které mne lekalo v nejčasnějším mládí, když mi bylo hrozeno, že bych se „jím“ stal, nepřišel-li bych brzy k rozumu. Ale ten stařec zde – přede mnou – kým býval?

Věřil jsem, že i to vím: obraz – obraz – žádný člověk! Co mohl být jiného! Obraz, který – jako stínové poupě mé duše – ve mně tajně vyrostl. Sémě, jež začalo vyhánět kořínky, když jsem na počátku života ležel v bílé postýlce, byl držen starou chůvou za ruku a přijímal její dobrotivá slova ve spánku – ano, ale jak jen zněla? Jak zněla?

Hořkost mi naplnila hrdlo, pálivý smutek: tak přece jen bylo toto vše kolem mne jen zdáním? Možná, že ještě minuta a pak stojím – probuzený náměsíčník – venku v měsíčním světle a musím jít domů k oněm rozumem posedlým čilým živým –mrtvým ve městě!

„Hned, hned to přejde!“ slyšel jsem hodinářův uklidňující hlas, který mi však nedal útěchy. Víra byla z mých prsou vzata. Jak zněla chůvina slova? Chtěl, chtěl, chtěl jsem je vědět. Pomalu, pomalu se mi vnořovala slabika za slabikou:

„Zůstane-li ti srdce v prsou stát,

přines mu je;

každé hodiny přiměje v chod.“

„To měla pravdu,“ řekl klidně hodinář, odložil jehlu a v mžiku se rozprchly mé temné myšlenky. Vstal a pevně přidržel hodiny u mého ucha. Slyšel jsem – ony šly – pravidelně a přesně dle úderů krve v mé tepně.

Chtěl jsem mu poděkovat. Nenašel jsem slov, dušen radostí a studem nad nedůvěřivostí k němu.

„Netrap se,“ těšil mne, „nebylo to tvou vinou. Vyjmul jsem malé kolečko a znovu zasadil. Takovéto hodiny jsou velmi citlivé. Nesnesou mnohdy druhou hodinu. Zde! Vezmi si je zpět, ale nikomu neprozrazuje, že jdou! Byl bys jen vysmíván a působena ti škoda. Patřily ti již od mládí a tys věřil na hodiny, které ukazují čtrnáct místo jedno do – půlnoci, sedm místo šesti, neděli místo pracovního dne, obrazy místo mrtvých čísel. Zůstaň jim dále věrný, ale neříkej to nikomu! Není nic hloupějšího, než být ješitným mučedníkem! Nos je ukryté v srdci a v kapse měj obyčejné hodinky, státem puncované, se solidním černobílým ciferníkem, abys se mohl vždy podívat, kolik je hodin pro ty druhé. A nenech se nikdy otrávit morovým dechem „druhé hodiny“. Přináší smrt jako jejich jedenáct sester! Červeně začíná, slibně jako ranní červánky, rychle však rudne jako požár a krev. Staré národy východu nazývají ji hodinou vola. Staletí zmizí a klidně proběhne: vůl oře. Ale náhle – přes noc – stanou se z volů řvoucí buvoli, štvaní démonem s býčí hlavou a rozdupou v slepém dobytčím vzteku nivy. Potom se učí opět orat. – Obyčejné hodinky jdou svým starým chodem, avšak Cestu ze začarovaného kruhu Času lidského zvířete neukáží ani jejich rafije. Těhotné jsou všechny jejich hodiny – každá jiným ideálem – avšak co přijde na svět, je pouhým zmetkem.

Tvoje hodiny se zastavily na druhé – no hodině zničení. Přešly ji z milosti. Jiní na to zemřou a zabloudí do říše smrti. Tyto zde našly cestu ke mně – k tomu, z jehož rukou vyšly. Za to děkují tobě. Mohly přijít pouze proto, že jsi je celý život ochraňoval a nikdy se na ně nezlobil proto, že jejich čas není čase země.“

Doprovodil mne ke dveřím, podal ruku na rozloučenou a řekl: „Před chvílí jsi pochyboval o tom, zda žiji. Věř mi: jsem živějším než ty! Nyní znáš přesně cestu ke mně. Brzy se znovu uvidíme; možná, že tě naučím, jak lze nemocné hodiny uzdravit „Potom“ – ukázal na heslo na stěně – „potom se může ona věta pro tebe uzavřít dovršením:

„Nihil Scire – Omnia Posse.

Nic více vědět – všechno moci.“