„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Povídka

Ladislav Klíma: Melia

Ladislav Klíma: Melia

1991

Klímova novela Melia je tématicky příbuzná s novelou Sus triumfans s tím, že byť je v Sus triumfans hlavním hrdinou muž a to hlubokomyslný Vittorio Romano z Říma, a hlavní hrdinkou Melie je stejnojmenná nevzdělaná španělská vesničanka Melia, jedná se o de facto totožné postavy, jež se v nejrůznějších obměnách objevují napříč celým Klímovo prozaickým dílem. - Základními znaky jsou železná vůle k tomu, aby se osvobodili od pout každodenní všednosti, strach, který vyvolávají v obyčejných lidech výší svého ducha, pohrdají zákony i společenskými normami, jež člověka pouze svazují a zabraňují mu v tom, aby dosáhl stavu blízkého Božství. A tak jak Vittorio tak Melia jsou v běžném pohledu nejsprostšími vrahy, kteří si nijak neváží životů těch, jež nedosahují jejich duchovní výše.
Ladislav Klíma: Sus triumfans

Ladislav Klíma: Sus triumfans

1991

V novele Sus triumfans Ladislav Klíma rozvíjí své velmi oblíbené téma a to osvobození se od své původní podstaty, kterou můžeme nazvat jak osudem tak rigorózní svázaností zákony a společenskými pravidly, jež člověku brání dosáhnout své ničím a nikým nesvázané přirozenosti, kterou můžeme nazvat stavem Božství. Vlastní příběh Sus triumfans je však nutné brát s velkou nadsázkou jako ironii, ve které Klíma parafrázuje vlastní filozofické názory.

L'Enfance d'un chef, 1939

»V těch andílkovských šatičkách vypadám rozkošně.« Paní Portierová řekla mamince: »Ten váš chlapec je přímo k nakousnutí. V těch andílkovských šatičkách vypadá rozkošně.« Pan Bouffardier si Luciena přitáhl mezi kolena a pohladil ho po pažích: »Vždy je to úplná holčička,« řekl s úsměvem. »Jakpak se jmenuješ?

Intimité, 1939

I

Lulu spala nahá, protože ráda cítila dotek prostěradla a protože praní prádla přijde draho. Zpočátku byl Henri proti tomu; člověk si nelehá do postele nahý, to se nedělá, je to neslušné. Nakonec přece následoval příkladu své ženy, ale u něho to byla spíš pohodlnost; ve společnosti byl škroben jako panák, z pozérství (obdivoval Švýcary a hlavně Ženevany, připadali mu vznešení, protože jsou jako kus dřeva), ale v maličkostech na sebe nedbal, nebyl například moc čistotný, neměnil si dost často spodky; když mu je Lulu dávala do prádla, nemohla si nevšimnout, že jsou dole zažlucené, jak se třely o rozkrok. Osobně se Lulu špína neprotivila: je to intimnější, dělá to měkké stíny; třeba v důlku loktů; nelíbili se jí Angličané, ta neosobní těla, která nemají žádný pach. Ale manželova nedbalost jí byla protivná, protože on se tím jen tak hýčkal. Když ráno vstával, byl na sebe velice něžný; měl hlavu plnou snů a bílý den, studená voda a štětiny kartáčů mu připadaly jako hrubá nespravedlnost.

Érostrate, 1939

Lidi musí člověk vidět shora. Zhasínal jsem světlo a přistupoval k oknu: ani je nenapadlo, že by je někdo mohl pozorovat svrchu. Dbají na fasádu, někdy na zadek, ale všechny jejich efekty jsou vypočítané pro diváky měřící metr sedmdesát. Kdo kdy uvažoval, jaký tvar má čtvrťák viděný ze šestého patra? Zapomínají chránit si ramena a lebky pestrými barvami a nápadnými látkami, nedovedou bojovat proti tomu velikému nepříteli lidstva: perspektivě z nadhledu. Vykláněl jsem se a dával jsem se do smíchu: kampak se poděl ten slavný »vzpřímený postoj«, na který jsou tak pyšní? Rozplácávali se o chodník a dvě dlouhé, poloplazivé nohy jim trčely zpod ramen.

La Chambre, 1939

I

Paní Darbédatová držela v ruce kousek rahatu. Opatrně jej přibližovala ke rtům a zadržovala dech, aby nesfoukla jemný cukrový poprašek, jímž byl posypán. »Tenhle je z růží,« říkala si. Prudce se zakousla do sklovité masy a ústa jí naplnil zápach ztuchliny. »To je zvláštní, jak nemoc zjemňuje chuť.« Začala vzpomínat na mešity, na lepkavě zdvořilé Orientálce (byla na svatební cestě v Alžíru) a na bledých rtech se jí mihl úsměv: i v rahatu bylo cosi lepkavého.

Le Mur, 1939

Vehnali nás do velkého bílého sálu a já začal mhouřit oči, protože mě v tom světle bolely. Pak jsem viděl stůl a za ním čtyři chlapy v civilu, jak se dívají do papírů. Ostatní vězně nahnali dozadu, museli jsme za nimi přes celý sál. Mnoho jsem jich znal, ale byli tam i cizí. Ti dva přede mnou měli světlé vlasy a kulaté lebky; byli si podobní: asi Francouzi. Ten menší si v jednom kuse vytahoval kalhoty: nervy.
Boris Vian: Vlkodlak

Boris Vian: Vlkodlak

Le Loup-garou, 1945–53 (poprvé otištěno 1972)

V povídce Vlkodlak si francouzský patafyzik, novinář, hudební skladatel, dramatik, herec, malíř, hudebník, kritik, překladatel, scenárista a v poslední řadě i spisovatel, Boris Vian, pohrál s tradiční mytologickou postavou vlkodlaka, kdy však hlavním hrdinou není člověk, který by se v noci, případně při úplňku, proměňoval ve vlka, ale je jím černý vlk s červenýma očima jménem Denis, jenž jedné úplňkové půlnoci, právě když se potuloval po lese hledaje svou oblíbenou potravu, tj. trávu a modré hyacinty, jež příležitostně prokládal houbami, vyrušil „Siamského mága, jehož skutečné jméno znělo Etienne Pample, a drobnou Lisette Cachounovou, tmavovlasou servírku z restaurace Groneil, přilákanou sem Mágem pod podvodnou záminkou, [jež] právě zkoušela zbrusu nový podvazkový pás zn. Obsese […], který stál Siamského mága šest hodin zoufalého úsilí.“ A byť se Denis za vyrušení okamžitě omluví a odkluše, zlý mág jej kousne do ramene. Jak se druhého dne ukázalo, zlý mág byl vlkodlak a z Denise se stal člověk.
Řetěz vyleštěný od dělnických rukou, článek za článkem se blyštěl ve slunečních mašlích a páskách, které pramenily ze žaluzií větracích věží cáglágru, ve kterém u stropu stál jeřáb, a v gondole toho jeřábu dřímala jeřábnice, měla nataženou bílou ruku a v lokti odbarvenou hlavu, a tu ruku a hlavu odtínal sluneční pruh.
Mladý závodčí s prstem za dohodovým pásem, na kterém bylo zastrčené pouzdro, a v tom pouzdru byl revolver, stál u magacínu šamotových trubek a díval se, jak trestankyně vykládají královské trubky. Vedle něj se vzpamatovávala jíva, kterou každým jarem roztrhaly lidské ruce skrz kočičky. A závodčí se díval na hromadu válečného šrotu, hromady obhořelých nemocničních postelí, roztahaných rentgenových přístrojů, kardiografů a jiných grafů, díval se na hromadu psacích strojů, nepotřebných po náletech, nějaká fabrika na psací stroje asi to dostala, klapky byly vyceněné proti slunci jak ústa mrtvoly, a v těch zpřeházených písmenkách sem tam byla krůpěj zelenkavého skla, protože při náletech se tavily okenní tabulky a hořelo všecko, dláždění i vzduch. A na těch psacích strojích, až na vršku, dětská postýlka a v hlavách té postýlky byl barvotisk a na tom barvotisku kráčela útlá dívenka přes lávku nad propastí, a ta dívčinka měla bílé šaty a za tou holčičkou se vznášel anděl strážný, byl také bílý, rukama se skoro dotýkal zad té děvenky a měl veliká křídla jako dvě nevěsty.
Na samém konci města se rozletěly dveře hospody a hostinský vyvlekl světlovlasou dívku, a když ji chtěl shodit ze schodů, dívka se chytila oběma rukama zábradlí a křičela do noci: „Nechte mi žíííít! Nechte mi žíííít!“
Letos bylo léto velice horké. Kluci buzarem do zdi a sítění na oknech sklepa si nahrávali rovnou do české uličky. Domovnice se svěřila panu Míťánkovi, že pan Valerián se určitě dal teďka na herectví nebo tančení nebo že už zešílel, protože dole ve sklepě ještě s jedním poskakuje sem a tam a proti sobě, pijou od rána z láhve hořčák a pokřikujou na sebe: „Furt se jede! Do toho!“ A že si pan Valerián před měsícem nechal přivézt necky kamnářské hlíny a předevčírem zednický kalfas a že jej domovnice viděla, jak sklepem chodí polonahý a přes prsa má jen kůži ze psa, předložky před postel, a že s ním tam chodí ještě jeden chlap přesně taky v té předložce přes nahé tělo. A každý den tam chodí dvě ženské a obě mají na hlavě klobouk s třešněmi. A ti dva chlapi v kůži ze psa na sebe napřahují sekyrky, zrovna takové kamenné sekyrky, jako měl Robinson Crusoe.
Nic mi nedělalo tak dobře jako trhat lístky a takhle ukázat, kam si kdo má sednout. Už ve vobecný škole jsem dělal panu učiteli zasedací pořádky. Ale za protektorátu se mi stala událost, kterou jsem nazval podivnou. Takovej biletářskej šotek se mi posadil na záda a zrovna při žurnále, když hlas hlásil, že nad Dortmundem bylo sestřeleno osumdesát vosum nepřátelskejch letadel a pohřešuje se jedno vlastní, tak ten šotek laškovnej mi našeptal a já jsem řekl hlasitě: „Vždyt vono se možná ještě vrátííí.“ Tak mi ten můj hlas připadal jako cizí, že jsem hned rozsvítil a prosil diváky žurnálu, aby se přiznali, s ostatníma biletářema jsem chodil, ale nikdo se nepřiznal, a tak jsme z moci úřední, a tu moc jsme měli, prohlásili představení za skončený, vstupný i na hlavní film za propadlý, a aby za trest šli lidi domů.
Kampak se poděl ten slepec od Masaryčky, kampak jen zmizel? Stával tam a prodával noviny, a jak vítr studený vál, ten slepec těmi novinovými stránkami jen šustil a listoval, lidé v předklonu míjeli tu živou rotačku, a ne že neviděli, ale nechtěli vidět to, jak se slepec s větrem rval o svoje noviny jak trhací kalendář. Kampak se jen ten slepec poděl, kam zmizel?
Ze školy jsem vyběhl rovnou na náplavku, kde stály šífy s pískem, čluny, ze kterých po prkně a na kolečku vyvážel z břicha lodí pískař písek. Pískaři byli vždycky do půl těla opálení, ne tak jak se opalují naháči na plovárně, ale tak nějak jinak, při práci. Byli opálení jako nějaká reklama na opalovací krém. Jeden ten pískař mi učaroval už dávno. Na prsou i rukou měl vytetované mořské panny, kotvy, plachetní lodě. Jedna ta vytetovaná plachetka se mi tak líbila, že jsem si přál mít ji vytetovanou na prsou taky. Už dopředu jsem cítil, jak na mých prsou se vzdouvá ta lodička. Dodal jsem si dneska odvahu a povídám: Taková lodička, jakou máte vy, ta je nesmytelná, na celej život? Pískař se posadil na prkno, vytáhl cigaretu, zapálil si ji, a jak vdechoval a vydechoval, ta plachetka se vzdouvala a klesala, jako by plula na vlnách.