Kategorie
15. Říjen 2010
1921
OSOBY:
PŘEDEHRA:
TULÁK
PEDANT
I. AKT:
Motýlové
APATURA IRIS
APATURA CLYTHIA
FELIX, VIKTOR, OTAKAR motýlové
II. AKT:
Kořistníci
KUKLA
CHROBÁK
CHROBAČKA
JINÝ CHROBÁK
LUMEK
JEHO LARVIČKA
CVRČEK
CVRČKOVÁ
PARAZIT
LOUPEŽIVÁ SMEČKA
III. AKT:
Mravenci
PRVNÍ INŽENÝR – DIKTÁTOR
DRUHÝ INŽENÝR – NÁČELNÍK GENERÁLNÍHO ŠTÁBU
SLEPÝ MRAVENEC
VYNÁLEZCE
POSEL
GENERÁLNÍ UBYTOVATEL
NOVINÁŘ
DOBRODĚJ
TELEGRAFISTA
VOJEVŮDCE ŽLUTÝCH
MRAVENCI DĚLNÍCI A VOJÁCI, ÚŘEDNÍCI, POSLOVÉ,
DŮSTOJNÍCI, NOSÍTKÁŘI, RANĚNÍ ATD.
VOJSKO ŽLUTÝCH
EPILOG
Život a smrt
PRVNÍ, DRUHÁ, TŘETÍ JEPICE
SBOR JEPIC TANEČNIC
PRVNÍ SLIMÁK
DRUHÝ SLIMÁK
DRVOŠTĚP
TETA
ŠKOLAČKA
POUTNÍK
Obleky u hmyzu celkem
lidské: u Motýlů salónní, u Kořistníků občanské, u Mravenců černé, popřípadě
žluté, přiléhavé a přepásané šaty dělnické, Jepice v gázových závojích. Hmyzí
charakter se vyjadřuje hlavně v pantomimice. Ale vždy to zůstávají lidé, až na
to, co skuteční lidé mají hmyzího.
PŘEDMLUVA
O této komedii se během její nedlouhé existence napsalo
tolik přívětivých i nevlídných slov, že autorům přichází zatěžko ještě něco
připojit k tomu matoucímu a mnohohlasému koncertu. Prý je to “úžasná satira na
lásku, bohatství a válku”, ale také”ošklivé, cynické a pesimistické drama, jemuž
chybí pravda” (Christian Science Monitor), “hra Jana Křtitele” (Freethinker) a
“ukrutný, špinavý kus symbolismu” (Sheffield Daily Telegraph), “otvírač očí
frivolních diváků” a “předpotopní podobenství”. “Zabte je,” napsal o autorech
berlínský kritik, zatímco Kerr srdečně zdravil “první pár bratří”, a tak dále.
Bylo by příliš obšírné vybírat všechny hrozinky z kritických mazanců upečených
doma i jinde.
Nuže k tomu všemu mají autoři nakonec máloco připojiti.
Jen v jednom se ohražují: jejich komedie je možná ošklivá, ale není
pesimistická. Jeden americký kritik napsal, že divák této hry se táže, nemá-li
si podřezat krk, je-li svět tak špatný, jak se mu zde líčí. Tedy autoři
zapřísahají diváky i čtenáře, aby to nečinili; nebyloť jejich úmyslem podřezávat
lidi. Kdo u čerta vás nutí, abyste se ztotožňovali s motýly nebo chrobáky,
cvrčky nebo mravenci či jepicemi? Což z faktu, že tito tvorové jsou tu líčeni
jako povaleči a sobci, taškáři a požívači, militaristé a paraziti, plyne nutně
důsledek, že jsou jimi míněni lidé? Což ukázka, že majetkové, rodinné nebo
státní sobectví je titěrné, hmyzí, ukrutné a všivé, snad dokazuje, že všechno
lidské je všivé? Což není proti hmyzu postaven aspoň jeden člověk, tulák, tvor,
jenž vše vidí, soudí a hledá cestu? Každý divák nebo čtenář mohl sebe sama
hledati v bloudícím tulákovi; místo toho – znepokojen nebo pohoršen – domníval
se viděti svůj obraz nebo obraz své společnosti v havěti, jež tu byla – pravdaže
s vědomou nespravedlivostí – učiněna nositelem některých špatností. A právě
tento optický klam je svědectvím, že autoři nepsali svou “ošklivou a cynickou”
satiru nadarmo.
Nemínili psáti drama, nýbrž mystérium ve smyslu docela
starém a naivním. A jako v středověkém mystériu vystupovala ztělesněná Lakota,
Sobectví nebo zase Ctnost, jsou zde jisté mravní pojmy personifikovány hmyzem:
prostě pro větší názornost. Ovšem, Ctnost zde schází; kdyby autoři pustili na
scénu dejme tomu včelu jako zosobnění Poslušnosti nebo pavouka jako
personifikaci Skromnosti, zdál by se jejich kus asi méně pesimistickým. Že to
neudělali, k tomu měli své důvody; zrcadlo, jež nastavili životu, bylo úmyslně a
tendenčně křivé a pokřivilo by hubu i nejspanilejší lidské Ctnosti. A hle,
zlomyslný trik se nad očekávání podařil: bezpočet lidí rozpoznal člověka v té
pokřivené grotesce a uvědomil si, že je cosi ošklivého, ukrutného a nicotného i
tam, kde není zvykem to hledat. Nepsali jsme o lidech ani o havěti polní: psali
jsme o jistých špatnostech. A to, bůhví, není špinavý pesimismus, shledá-li se,
že špatnost je něco všivého a mizerného; není to ovšem ani povznášející, ani
originální, ale o to tu skutečně nešlo.
A tak měli spíš pravdu ti, kdo tuto komedii nazvali
“obnošenou alegorií”. Namouduši je strašně obnošená, tak říkajíc koupená v
Židech a ještě obrácená; ale věřte, morálku je těžko hlásat ve smokingu;
smokingová morálka by také vypadala podstatně jinak než to, co jsme chtěli lidem
říci touto hrou.
PŘEDEHRA
Zelená lesní mýtina
TULÁK (vymotá se z kulis, klopýtaje, a padne): Haha,
haha, hahaha, to je švanda, že? To nic nedělá. Nemusíte se smát; já jsem si
totiž neublížil.
(Opře se o lokty.) Vy – vy – vy si myslíte, že jsem
opilý? Ba ne. Já přece ležím pevně. Viděli jste, jak rovně jsem padnul. Jako
strom. Jako hrdina. Předváděl jsem – pád – člověka. Jaká podívaná!
(Usedne.) Kdepak, já se nemotám. Já ne, ale všechno
ostatní je opilé, všecko se motá, všecko se točí dokola, pořád dokolečka – Haha,
už dost, vždyť mně je z toho nanic!
(Rozhlíží se.) Tak co? Všechno se točí kolem mne. Celá
země. Celý vesmír. Přílišná čest pro mne. (Rovná si šaty.) Odpusťte, nejsem na
to oblečen, abych byl středem harmonie sfér. (Hodí na zemi čepici.) Tak, tady je
střed. Točte se kolem mé čepice, tu to neporazí. Kde jsem vlastně
přestal?
Aha, už vím. Padnul jsem pod svým křížem. A ty sis
myslela, květinko, že jsem opilý? Veroniko, rozrazile, nenadýmej se tak svou
střízlivostí! Tvé listy, veroniko, se dávají na rány; počkej, rozrazile, položím
do tebe své srdce. Já neříkám, že nejsem opilý; kdybych měl kořeny jako ty,
netoulal bych se po světě jako pobuda. Tak je to. A kdybych se netoulal po
světě, nepoznal bych tolik věcí. Vždyť jsem byl jářku i na té velké vojně; vždyť
já jsem uměl i latinsky, a dnes umím všechno. Kydat hnůj, zametat ulice, hlídat,
čepovat pivo a všechno ostatní. Všechno, co jiný nechce dělat. Teď vidíš, kdo
jsem. Kdepak jsem vlastně přestal? –
Aha, už vím. Ano, to jsem já; mne znají všude. – Já jsem
totiž člověk. Nikdo mne jinak nejmenuje. Říkají mně “člověče, já vás dám
sebrat”, nebo “člověče, ukliďte, udělejte, přineste mně tohle”, nebo “táhněte,
člověče!” A já se tím neurazím, že jsem člověk. Kdybych někomu řekl “člověče,
dejte mi šesták”, urazil by se. Když se mu to nelíbí, dobrá; budu ho považovat
za motýla, nebo za chrobáka, nebo za mravence, zač kdo chce. Vždyť mně je to
všechno jedno, člověk nebo hmyz. Já nechci nikoho napravovat. Ani hmyz, ani
člověka. Já se jen dívám.
Já se jen dívám. Kdybych měl kořen nebo cibuličku v
zemi, díval bych se na nebe (zvedne se na kolena), do nebes! Do smrti bych se
díval rovnou do nebe! (Vstane.) Ale že jsem člověk, musím se dívat na lidi.
(Rozhlíží se.) A já je vidím.
PEDANT (vběhne se síťkou na scénu): Haha, oho, hoho, ha,
haha, ach ty krásné exempláře! Apatura Iris! Apatura Clythia! Barvoměnka duhová
a batolec modrolesklý! Haha, ty nádherné kusy! Oho, oh, ehe, počkej, už tě mám!
Oho, ha, už jsou zase pryč! – Haha, jen opatrně, pozor, pst, pozor, tiše, tiše,
ech, ech, pomalu, pomalu, – aha, oho, ho, pozor, pozor, heč! – Oho, oh, hoho
–
TULÁK: Hej, načpak ty motýle chytáte? Má úcta,
vašnosti.
PEDANT: Tiše, tiše, pozor! Nehýbejte se! Sedají na vás!
Motýli. Batolci. Nymphalidae. Pozor, nehýbat se! Sedají na všechno, co páchne.
Na bláto. Na výkaly. Na mršiny. Pozor, sedají na vás. Oh, oho, ohoho,
ech!
TULÁK: Nechte je, hrajou si.
PEDANT: Co, cože, hra? Hra je jen úvod k páření. Haha,
je doba páření; sameček stihá samičku, snoubenka prchá, voní, láká,
pronásledovatel ji lechtá tykadly, klesá unaven, samička letí dál, přijde nový,
silnější, statnější, samička prchá, dráždí a voní, milenec za ní, aha, aha!
Chápete už? To je řád přírody; věčný zápas lásky; věčné snoubení; věčné, věčné,
věčné pohlaví! Pst, pst, tiše!
TULÁK: A co s nimi děláte, když je chytíte?
PEDANT: Cože? Motýl musí být určen, datován a vřazen do
sbírky; ale nesetři pelu! Síťka budiž z jemného tkaniva! Motýl buď pozorně
usmrcen stisknutím hrudi! A napíchnut na špendlík! A napnut papírovými proužky!
Do sbírky uložen řádně vyschlý! Budiž chráněn před prachem a moly! Vlož do
skřínky hubku s kyanidem!
TULÁK: A proč to všechno?
PEDANT: Z lásky k přírodě. Člověče, vy nemáte lásky k
přírodě! – Aha, tu zas je máme. Haha, pozor, pozor, tiše, ech, ech! Mně už
neutečete, hehe, oh, hoho, ech, ech, ech – (odbíhá).
TULÁK:
Snoubení věčné, věčný zápas lásky,
ba je to tak; je stálý čas páření,
jak řekl pedant. Račte odpustit,
já že jsem opilý? Vždyť vidím dobře,
všechno je dvojmo, všechno dělá pár,
tam, tady, tuhle, tamhle zas a všude,
všecko je v páru. Oblaka, mušky, stromy,
všechno se objímá, tře, lichotí, dráždí a
honí,
ptáčkové v koruně, vždyť já vás vidím, já vás
vidím,
já vidím všechno. A vy dva, vy ve stínu tam,
vidím vás splétat prsty, zápasit horce a
tiše,
nikdo si nemyslete, že ho nevidím odtud.
To – je – páření věčné. Račte dovolit,
opilý jsem, ale hodný.
(Zakryje si oči.)
Nevidím nic.
Dělejte si, co chcete. Než odkryju oči, křiknu.
–
(Tma.)
– Vše chce být párem; ty jen, který tu potmě
stojíš,
sám, sám, sám bloudíš klikatou cestou,
marně, marně, marně bys rozpřáhl obě ruce
v honičce lásky. Dost. A vy se mějte rádi,
já vám to chválím; je to dobrá věc
a přírody moudrý řád, jak řekl též pedant.
– Vše má být párem. Vidím líbeznou
zahradu lásky květy vystlanou,
(Zadní opona se zvedá.)
kde mladé páry, krásné dvojice,
motýli větrem lásky nesení,
v blaženém letu, jako by si hráli,
bez konce nesou věčné snoubení.
Neb vše chce býti párem.
(Odkryje si oči.)
(Scéna se rozsvětlí.)
Kde to jsem?
JEDNÁNÍ PRVNÍ
Motýlové
Azurový, zářící prostor, vystlaný, květy a batikovými
polštáři; zrcadla, stolek, na němž jsou připraveny pestré sklenice s chlazenými
nápoji a stébélky k pití. Vysoká barová sedátka.
TULÁK (mne si oči a rozhlíží se): Hele, ta krásoucí
krása! Vždyť je to jako – jako v ráji! Ani malíř by to líp nevymaloval! A jak to
tu voní!
CLYTHIE (vběhne se smíchem na scénu).
OTAKAR (honí ji): Miluji vás, Clythie!
(Clythie běží se smíchem pryč. Otakar za
ní.)
TULÁK: Motýli. Aha, motýli. Hrajou si. Já bych se na to
koukal, kdybych nebyl tak – (čistí si šaty). A co, ať mne vyženou; já si tu
lehnu. (Sbírá polštáře.) Lehnu. Namouduši že lehnu. (Ustele si v proscéniu.) A
když se nám to nebude líbit, zavřeme očička a hezky se vydadáme. (Ulehne.)
Tak.
(Vejde Felix.)
FELIX: Kde je Iris? Viděl jsem ji pít vůni květů – –
Iris! Iris! Kdybych aspoň našel na tebe rým! (Sedne si do polštářů.) “Spanilá
Iris, jež plamen čirý’s – Ach ne. Něco jiného: “- tu láska mé srdce oděla v
démantový kyrys –” Kyrys – Iris; to je vzácný rým. Před tím by mělo být něco
hrozně zoufalého; rozvrat, bolest a smrt; a pak náhlý obrat: “tu láska mé srdce
oděla v démantový kyrys a vdechla mi sílu anděla – Iris, Iris, Iris!” To by šlo.
– Ale kde zase je Iris? Jak může pořád s tím Viktorem, ó! “Zda zhořkne chvílemi
na božských rtech tvých, Iris, ten úsměv vítězný, kdy zmaru bolestný rys –” Z
toho udělám elegii, v pravidelných alexandrínech, až se v ní zklamu. Ach, úděl
básníka je trpět.
(Smích za scénou.)
FELIX: To je Iris. (Zády k příchodu, obraz jemného
smutku, opře hlavu o dlaň. Vběhne Iris, za ní Viktor.)
IRIS: Felixi, chlapečku, vy jste tu sám? A tak zajímavě
smutný?
FELIX (otočí se): Vy, Iris? Ach! Netušil jsem
–
IRIS: Proč si nehrajete venku? Vždyť je tam tolik
děvčat!
FELIX (vyskočí): Vy víte, Iris, že – že mne
nezajímají.
IRIS: Ach chudáčku! Proč ne?
VIKTOR: Ještě ne?
FELIX: Už ne.
IRIS (sedne do polštářů): Slyšíte to, Viktore? A to mně
říká do očí! Pojďte sem, pane nezdvořáku; sedněte si tady, blíž, ještě blíž!
Povězte, miláčku, vás už ženy nezajímají?
FELIX: Ne. Jsem jich syt.
IRIS (mohutně vzdychne): Ó vy muži! Jak jste cyničtí!
Jen užívat, co nejvíc užívat, a pak řekne každý: Jsem jich syt. Jak je to hrozné
být ženou!
VIKTOR: Proč?
IRIS: My nejsme nikdy syty. – Jakou vy máte minulost,
Felixi! Kdy jste miloval poprvé?
FELIX: Nevím už. Příliš dávno. A ani to nebylo poprvé.
Byl jsem tehdy na gymnáziu –
VIKTOR: Aha, byl jste ještě housenka. Zelená housenka,
která žere listí.
IRIS: Felixi, byla to bruneta? Byla krásná?
FELIX: Krásná jako den, jako azur, jako –
IRIS: – jako kdo? Rychle.
FELIX: Krásná jako vy.
IRIS: Felixi, drahoušku, milovala vás?
FELIX: Nevím. Nemluvil jsem s ní nikdy.
IRIS: Proboha co jste s ní tedy dělal?
FELIX: Díval jsem se na ní zdáli –
VIKTOR: – sedě na zeleném listě –
FELIX: – a psal básně; dopisy; první román –
VIKTOR: Úžasné, co listů taková housenka
spotřebuje.
IRIS: Vy jste protiva, Viktore! Podívejte se, Felix má
oči plné slz. Není to hezké?
VIKTOR: Slzy? To se mu sbíhají v očích sliny. Při tom,
co může vidět –
IRIS: Jděte! Felixi, že nic nevidíte?
FELIX: Není pravda, že mám v očích slzy. Na mou
čest!
IRIS: Ukažte? Podívejte se mi do očí, rychle!
VIKTOR: Jeden, dva, tři, čtyři – Věděl jsem, že to déle
nevydrží.
IRIS (směje se): Honem, Felixi, jaké mám oči?
FELIX: Azurově modré.
IRIS: Vy jste dobrý. Hnědé. Ach, kdosi mně říkal, že
jsou zlaté – – Já nemohu cítit modré oči. Jsou tak studené, tak bez vášně.
Pravda, chudáček Clythie má modré oči. Máte rád její oči, Felixi?
FELIX: Clythie? Nevím. Ano, má krásné oči.
IRIS: Jděte, vždyť má tak hubené nohy! Ach jak špatně se
vyznáte v ženách, vy básníci!
VIKTOR: Četla jste poslední báseň Felixovu? (Vytahuje z
kapsy sešit.) Vyšla v almanachu Jaro.
IRIS: Honem, přečtěte mi ji!
FELIX: Ne, já nedovolím, abyste ji četl! (Chce vstát.)
Je špatná! Je stará! To už jsem dávno překonal!
IRIS (zadrží ho): Pěkně sedět, Felixi!
VIKTOR: Jmenuje se Věčný pád.
FELIX (zacpává si uši): Ale já nechci, abyste ji
četl!
VIKTOR (čte s emfází):
“Jen dolů, dolů spět,
toť meta vytoužená:
svět chce být polosvět,
žena – být položena –”
IRIS: To je vtipné, že Viktore? Fuj, Felixi, kde jste
tohle vzal?
VIKTOR:
“Sen chce se skutkem stát
a
láska být consummata,
vše věčně padá dolů:
děvčátko, padněm spolu.”
IRIS: Padnout, tomu rozumím; ale co je to
“consummata”?
VIKTOR: To je láska, která, hm, která došla
cíle.
IRIS: Jakého cíle?
VIKTOR: Inu, svého vlastního.
IRIS: Fuj, to je ohavnost! Felixi, vy jste napsal
takovou věc? Já se vás bojím! Jak jste zkažený! Je latina vždycky tak
nemravná?
FELIX: Slitování, Iris! Je to tak špatná
báseň!
IRIS: Proč špatná?
FELIX: Není v ní ještě to... to... to pravé.
IRIS: Aha. Viktore, najděte můj vějíř v
zahradě!
VIKTOR: Prosím, nebudu rušit. (Odejde.)
IRIS: Honem, Felixi! Povězte mně to pravé. Mně můžete
říci všechno.
FELIX: Iris, Iris, jak ho můžete snést u sebe? Takového
starého hejska! Takového dědka od loňska! Takového odřeného satyra!
IRIS: Viktora?
FELIX: Jak nízce se na vás dívá, na lásku, na všechno!
Tak nestoudně! Tak... tak... tak surově! Jak to můžete trpět?
IRIS: Chudáček Viktor! Je tak pohodlný! Ne, Felixi,
mluvte o poezii. Já mám tak ráda poezii! “Sen chce se skutkem stát...” (Klesá do
polštářů.) Felixi, vy máte ohromný talent! “Děvčátko, padněm spolu!” Bože, jak
je to vášnivě řečeno! Řekněte, Felixi, básníci jsou hrozně, hrozně vášniví,
viďte?
FELIX: Ó Iris, to už jsem dávno překonal, tu
báseň.
IRIS: Kdyby jen ta latina nebyla tak sprostá! Všechno,
všechno snesu, ale nesmí to mít ošklivé jméno. Felixi, k ženám musíte být
delikátní. Kdybyste mne teď políbil, dal byste tomu také tak hrozné
jméno?
FELIX: Iris, jak bych se mohl opovážit – vás
políbit!
IRIS: Mlčte, vy muži jste schopni všeho. Felixi,
nakloňte se ke mně. Komu jste věnoval tu báseň? Clythii?
FELIX: Ne! Ujišťuji vás – –
IRIS: Komu tedy?
FELIX: Nikomu, na mou čest nikomu. Totiž všem ženám na
světě.
IRIS (zvedne se na lokty): Proboha, vy jste jich tolik
kon... kon... jakže se to jmenuje?
FELIX: Iris! Já vám přísahám – –
IRIS (klesá do polštářů): Felixi, vy jste strašný
svůdník! Řekněte, která byla vaší milenkou?
FELIX: Iris, neřeknete to nikomu? Jistě ne?
IRIS: Ne.
FELIX: Tedy – žádná.
IRIS: Kdože?
FELIX: Žádná dosud. Na mou čest.
IRIS: Ó vy lháři! Kolik žen jste už musel na tohle
dostat, vy neviňátko! Felixi, Felixi, já do vás vidím! Jak jste
nebezpečný!
FELIX: Iris, nesmíte se mi smát. Já jsem prožil hrozné
věci ve fantazii. Strašlivé zklamání. Bezpočtu lásek, ale jen ve snu. Sen je
život básníka. Znám všechny ženy, a nepoznal jsem žádnou. Na mou čest,
Iris.
IRIS (opře se o loket): A proč tedy říkáte, že jste žen
syt?
FELIX: Ach Iris, každý snižuje to, co nejvíc
miluje.
IRIS: Brunety?
FELIX: Ne, sen. Věčný sen.
IRIS: “Sen chce se skutkem stát...” Vy máte tak vášnivé
oči! Vy jste úžasný talent, Felixi! (Klesá do polštářů.) Nač teď
myslíte?
FELIX: Na vás. Žena je hádanka.
IRIS: Uhodněte ji; ale prosím vás, Felixi,
jemně.
FELIX: Nevidím na dno vašich očí.
IRIS: Tedy začněte odjinud.
FELIX: Já... Iris... skutečně...
IRIS (prudce usedne): Felixi, já mám dnes náladu! Jak je
to hloupé být ženou! Já bych dnes chtěla být mužem, dobývat, svádět, líbat...
Felixi, já bych byla hrozně vášnivý muž. Já bych... já... já bych každého strhla
divoce, nezkrotně... Škoda že nejste děvče! Budeme si hrát, chcete? Vy budete
Iris a já budu váš Felix.
FELIX: Ne, Iris. Je příliš odvážné být Felixem. To
znamená chtít, chtít něco...
IRIS (mroucím hlasem): Ach Felixi, všechno!
FELIX: Je něco většího než chtít všechno.
IRIS: A to je...
FELIX: Chtít něco nemožného.
IRIS (zklamaně): Máte pravdu. Vy máte vždycky pravdu,
ubohý Felixi. (Vstane.) Cože Viktor tak dlouho nejde? Nechtěl byste ho
zavolat?
FELIX (vyskočí): Iris, čím jsem vás urazil? Ach, řekl
jsem příliš mnoho!
IRIS (točí se před zrcadlem): Mnoho toho zrovna
nebylo.
FELIX: Chtít nedosažitelné! Iris, byl jsem šílený, že
jsem vám to řekl!
IRIS: Nebo aspoň nezdvořilý. Můj hochu, to je k
uzoufání, jakou práci si s vámi dávám. Když jsme v ženské společnosti, nesmíme
se tvářit, jako bychom toužili po něčem, co tu není.
FELIX: Nedosažitelné je tady.
IRIS (ohlíží se): Kde?
FELIX (ukazuje do zrcadla): Váš obraz, Iris.
IRIS (směje se): Můj obraz? Vy jste se zamiloval do mého
obrazu? (Rozpíná ruce do zrcadla.) Hleďte, můj obraz vás vyslyšel. Obejměte jej!
Líbejte jej, honem!
FELIX: Je nedostupný jako vy.
IRIS (obrátí se k němu): Já že jsem nedostupná? Jak to
víte?
FELIX: Kdybych to nevěděl, nemiloval bych
vás.
IRIS: Felixi, jaká škoda, že jsem tak
nedostupná!
FELIX: Ach, Iris, není pravé lásky než v
nedostupnu.
IRIS: Myslíte? (Tahá ho za vlasy a zpívá:) “Děvčátko,
padněm spolu.”
FELIX: Neopakujte tu báseň!
IRIS: Složte nějakou na mne, rychle! Nějakou
vášnivou!
FELIX:
Když v nejzazší chvíli křikl
jsem:
ó smrti, slyš mou výzvu,
kde bývalo srdce, vlož ruku
sem,
a najdeš jedinou jizvu –
tu láska mé srdce oděla
v démantový kyrys
a vdechla mi sílu anděla
–
Iris, Iris, Iris!
IRIS: Iris – kyrys! Jak je to krásné!
CLYTHIE (za scénou): Iris! Iris!
IRIS: Už je zas tady! I s tím svým protivným ženichem!
Právě když jsme...
CLYTHIE (vběhne se smíchem): Považ si, Iris, Otakárek
říká... Ach, ty tu máš Felixe. Jak se máte, chlapečku? Iris, tys ho trápila,
viď? Je tak červený!
OTAKAR (vběhne): Teď vás mám, Clythie... Ach pardon!
Klaním se, Iris. Nazdar, hochu.
FELIX (sedne si do polštářů): Mh! –
IRIS: Ale ty jsi uhřátá, Clythie.
CLYTHIE: Otakárek mne honil.
OTAKAR: Clythie letěla a já jsem musel za ní.
VIKTOR (vchází): Haló, dobrá společnost se schází.
(Zdraví Clythii:) Tě pic, snoubenci.
CLYTHIE: Uf, to mám žízeň! (Pije stébélkem z
kalíšku.)
IRIS: Šetři se, drahoušku. Viďte Viktore, že se zase
zhubla? Vypadáš hrozně.
CLYTHIE: Děkuju. Miláčku, ty jsi tak
mateřská.
VIKTOR: Byli jste včera na luční slavnosti?
CLYTHIE: Bah, včera! Vy jste hotový dějepis.
OTAKAR: Báječné počasí.
IRIS (ke Clythii): Počkej, cukroušku. (Upravuje jí
živůtek.) Cos to dělala? Máš natržený živůtek.
CLYTHIE: To mne snad Otakárek ušlápl.
IRIS: Ušlápl? Až skoro na krku?
CLYTHIE: Podívej se na něj, vždyť je samá noha. Viď,
Noho?
OTAKAR: Pardon?
VIKTOR: A co jsem já?
CLYTHIE: Samý jazyk. Když se na mne podíváte, mám pocit,
jako byste mne olízl. Hu!
IRIS: Ale Clythie! A co je Felix?
CLYTHIE: Chudáček, ten je tak smutný! (Klesne k němu.)
Co je vám, princi?
FELIX: Přemýšlím.
CLYTHIE: Jděte! K čemu pořád přemýšlet?
FELIX: Mužové mají ducha, aby ho užívali.
CLYTHIE: A ženy?
FELIX: Aby ho zneužívaly.
IRIS: Výborně, Felixi!
CLYTHIE (vstane): Ten ohava mne nenávidí.
VIKTOR: Držte se toho, Clythie, to je první krok k
lásce.
OTAKAR: Pardon?
IRIS: Felix a láska? Co tě napadá! Vždyť napsal o
ženách, počkej...
FELIX: Iris, snažně vás prosím!
IRIS:
“Jen dolů, dolů spět,
toť meta vytoužená:
svět chce být polosvět,
žena – být položena –”
CLYTHIE: Být co?
IRIS: Být položena.
VIKTOR: Felixi, svatoušku, vy jste už položil tolik
žen?
OTAKAR: Hahaha, položena! To je výborné! Já myslel
polo-žena! Hahaha, položena!
IRIS (recituje dále):
“Sen chce se skutkem
stát...”
CLYTHIE: Počkej, Otakárek se bude ještě smát.
OTAKAR: Hahahaha!
FELIX: Já nedovolím, abyste to přednášeli! To jsem už
překonal!
IRIS: Felix má ohromný talent. Že by nikdo z vás nenašel
rým na slovo “Iris?
CLYTHIE: “Iris, široká jak čtyry’s.”
FELIX: Ó bože, mlčte už!
OTAKAR: Hahaha, to je báječné! Iris, čtyrys!
IRIS (překoná se): Drahoušku, ty máš zvláštní názory o
poezii.
VIKTOR: Co chcete? Její celá poezie je v řeči
nevázané.
IRIS: Máte pravdu, Viktore.
OTAKAR: Hahaha, nevázané řeči! To je výtečné!
CLYTHIE: Felixi, vy jste vpravil Iris do vázané řeči! Já
myslím, že ji to musí škrtit.
IRIS: Nechat Felixe! Věřili byste, jaký krásný rým na
mne udělal? Hádejte!
VIKTOR: Vzdávám se.
CLYTHIE: Honem, Iris! Ale ať je to poetické.
IRIS (vítězné): Kyrys!
VIKTOR: Cože?
IRIS: Kyrys.
CLYTHIE: Bože ten hrubec! Felixi, řekl jste to
skutečně?
IRIS: Co je na tom zlého?
CLYTHIE: Vzpomenout si na kyrys! Ženská jako
kyrysník!
OTAKAR: Hahaha, kyrys! To je švanda!
FELIX (vyskočí): Ale – démantový kyrys!
IRIS: Jděte, vy jste nemotora! Klacek! Protiva! Mám vás
potud, slyšíte?
VIKTOR: Felixi, jak velik jsi!
IRIS (tleská): Výborně, Viktore! Vy jste ohromně
duchaplný.
CLYTHIE: Dobrý bože, Viktorovi se přihodil
rým!
OTAKAR: Hahaha, Felixi, velixi! To je dobré!
VIKTOR: Odpusťte, Clythie. Pro mne je poezie příliš
blond.
CLYTHIE: Hu, ten má vlhké oči! Nedívejte se na mne, jsem
pak celá mokrá.
OTAKAR: Básnit, to nic není.
VIKTOR: Básnit, to je lhát nebo bavit.
IRIS: Ó ne. Vzbuzovat city. Já mám hrozně ráda
city.
OTAKAR: Zdar.
CLYTHIE: Jaký zdar?
OTAKAR: Rým na Otakar, haha! Dobrý, že?
VIKTOR: Tak zvaný mužský.
OTAKAR: Hahaha, to bych řekl že mužský! Ó!
CLYTHIE: Viktore, udělejte nějaký mužský rým.
VIKTOR: Proč?
CLYTHIE: Abyste jednou udělal něco mužského.
OTAKAR: Lásky žár. Mužský rým na Otakar,
hahaha!
IRIS: Vy máte ohromný talent, Otakare. Proč vlastně
nepíšete básně?
OTAKAR: Já? Ha hm! Jaké?
IRIS: O lásce. Já zbožňuji poezii.
OTAKAR: Bujný tvar.
IRIS: Který tvar? Koho tím myslíte?
OTAKAR: Hahaha, rým!
IRIS: Otakare, vy máte úžasně básnickou duši.
CLYTHIE (zívá): Přestaňte s literaturou. To mne už ze
srdce nudí.
IRIS: Ze srdce? Slyšíte, chudinka Clythie si myslí, že
má někde nějaké srdce.
CLYTHIE: Nevadí. Zato ty jsi samé srdce. Miláčku, ty si
na srdci i sedíš.
OTAKAR: Hahaha, samé srdce!
CLYTHIE: A dokonce měkké.
IRIS: Nevadí, drahoušku. Aspoň nejsem tak – lehká jako
někdo.
CLYTHIE: Máš pravdu. Ty jsi těžký případ.
IRIS: Clythie! Dej si pozor!
VIKTOR: Ale Iris, přejte jí to! Duch je to jediné, co
může Clythie ukázat.
IRIS (tleská): Výborně, Viktore!
CLYTHIE: Vám jsem už, Viktore, ukázala něco
víc.
VIKTOR: Není možno! A co?
CLYTHIE: Záda a dveře.
VIKTOR: Samá prkna, pf!
IRIS: Hahaha! Viktore, vy jste ohromný společník! Hned
bych vám dala hubičku! Já mám hrozně ráda duchaplnost. Pojďte, že mne nechytíte?
(Běží ven.)
VIKTOR: Poč-poč-počkejte! (Běží za ní.)
CLYTHIE: Ty huso! Ty můro! Ty bečko!
OTAKAR: Ha hm!
CLYTHIE: Jděte, pane! Nejste k ničemu! Felix?
FELIX (vyskočí): Prosím?
CLYTHIE: Jak jste se do ní mohl zamilovat?
FELIX: Do koho?
CLYTHIE: Do té staré generace. Do toho
kyrysníka.
FELIX: Do kohože?
CLYTHIE: Do Iris.
FELIX: Já? Co vás napadá! Ne, to je tak
dávno!
CLYTHIE: Chápu. Iris je hrozně omezená. Říkám vám,
hrozně. Má nohy jako sudy. Ach Felixi, ve vašem mládí máte ještě tolik iluzí o
ženách! (Sedne si do polštářů.)
FELIX: Já? Ujišťuji vás, Clythie – Na mou čest, to jsem
už tak dávno překonal!
CLYTHIE: Ne, Felixi, vy neznáte žen. Sedněte si se mnou,
nechcete? Nemáte ponětí, jaké jsou. Jejich názory! Jejich horizont! A jejich
těla, brrr! Vy jste tak mlád...
FELIX: To není pravda! Já nejsem už mlád. Já jsem tolik
prožil!
CLYTHIE: Musíte být hodně mlád. To je tak moderní! Být
mlád, být motýlem, být básníkem, je na světě něco krásnějšího?
FELIX: Ne, Clythie. Úděl mládí je trpět. A úděl básníka
– trpět stonásob. Na mou čest.
CLYTHIE: Úděl básníka je hrozně se radovat; a oslavovat
život; víte, milostný, štědrý, zelený život. Ach Felixi, vy mně připomínáte
první lásku.
FELIX: Koho?
CLYTHIE: Nikoho. Žádná má láska nebyla první. Hu, ten
Viktor! Mně se muži tak protiví! Budeme přítelkyněmi, Felixi, chcete?
FELIX: Přítelkyněmi?
CLYTHIE: Vy přece o lásku nestojíte. Láska je tak
nízká... Ach, já bych chtěla něco hodně zvláštního a čistého! Něco nevšedního!
Něco nového!
FELIX: Báseň?
CLYTHIE: Taky třeba. Vidíte, jak vás mám
ráda.
FELIX: Počkejte! (Vyskočí nadšen.)
Do srdce mi vlétla
jako do dětské
zřítelnice
paprsek světla.
Když jsem ji potkal, mákem
zaplála,
celičká vzkvetla
a plachostí svou mne
podarovala.
CLYTHIE (vstane): Co je to?
FELIX: Báseň. Začátek.
CLYTHIE: A jak je to dál?
FELIX: Hned vám přinesu konec. (Letí pryč.) Teď jsem
překonal všechno, co jsem psal dosud. (Odletí.)
CLYTHIE: Uf! (Obrátí se k Otakarovi, jenž zatím, mohutně
opřen, kroutil své kníry.) Tak co, ty velká Noho? Necháš už těch
tykadel!
OTAKAR: Buď má. Buď konečně má!
CLYTHIE: Ruce pryč!
OTAKAR: Buď má! Vždyť jsme snoubenci! Já... já
už...
CLYTHIE: Otakárku, vy jste krásný!
OTAKAR: Miluju vás báječně.
CLYTHIE: Já vím. To je krásné, jak vám bouchá srdce.
Řekněte “ha”!
OTAKAR: Ha!
CLYTHIE: Ještě.
OTAKAR: Hm ha!
CLYTHIE: Jak vám to duní v prsou! Jako když hřmí.
Otakárku, vy jste strašlivě silný, že?
OTAKAR: Cly... Cly... Cly...
CLYTHIE: Co zas?
OTAKAR: Buďte má!
CLYTHIE: Neračte být nudný.
OTAKAR: Já... vás...
CLYTHIE: Já vás taky...
OTAKAR (chytá ji): Buď má!
CLYTHIE (prchá): Snad byste nechtěl, pane, abych vám
snášela vajíčka!
OTAKAR: Zbožňuju vás vášnivě!
CLYTHIE (prchá): Zanic! Zanic! Abych si zkazila
postavu!
OTAKAR (honí ji): Já... já... já chci...
CLYTHIE (směje se a letí ven): Čekat, ještě čekat! Nebýt
netrpělivý!
OTAKAR (letí za ní): Clythie, buď má!
(Odběhnou.)
TULÁK (vstává):
Kšš. Už je to pryč, ta strakatá
havěť lásky.
Pěkně se na to koukalo, jak si to
pořád hraje;
k smíchu ta honěná věčná, haha ty
nožičky hmyzí,
haha ty dychtivé zadečky pod křídly
hedvábnými,
s tímhle mi dejte pokoj, tohle my
jářku známe:
vždyť – je – to – láska!
CLYTHIE (přiletí z druhé strany, líčí se a pudruje u
zrcadla): Uf! Utekla jsem mu. Haha!
TULÁK:
Haha ta společnost salónní, hahaha
poezie,
cucání požitků života stébélky
nejtenčími,
ty výstřihy přerozkošné, city a
sladké tření,
věčná lež věčných milenců věčně bez
ukojení,
vždyť je to k čertu
hmyz!
CLYTHIE (přiletí k němu): Vy jste motýl?
TULÁK (čepicí po ní): Kššš!
CLYTHIE (odletí): Vy nejste motýl?
TULÁK: Já jsem člověk.
CLYTHIE: Co je to? Je to živé?
TULÁK: Je.
CLYTHIE (přiletí): Miluje to?
TULÁK: Miluje. Je to motýl.
CLYTHIE: Jak jste zajímavý! Proč nosíte černý
pel?
TULÁK: To je špína.
CLYTHIE: Ach, čím tak krásně voníte?
TULÁK: Potem a nečistotou.
CLYTHIE: Tvá vůně mne opíjí. Je tak nová!
TULÁK (čepicí po ní): Kšš, nestydo!
CLYTHIE (odletí): Chytej! Chytej!
TULÁK: Neřesti hravá, ničemná pelešnice –
CLYTHIE (blíž k němu): Jen přivonět! Jen okusit! Jste
tak originélní!
TULÁK: Podobnou tobě jsem jednu už potkal, frejířko!
Proč jsem ji vlastně měl rád. (Chytí Clythii.) Takhle za ručičky hmyzí jsem
tenkrát ji držel a prosil, do očí se mi smála, a já jsem ji tehdy pustil. Oh,
zabít raději! (Pustí ji.) Leť si, ty můro, nechci tě vidět!
CLYTHIE (odletí): Hu, vy jste divný! (Pudruje se před
zrcadlem.)
TULÁK: Necudo navoněná, fifleno, vychrtlá kozo, hlade
–
CLYTHIE (blíž k němu): Ještě! Ještě! Je to tak krásné,
tak surové, tak silné!
TULÁK: Co, dotěro, to ti je málo? Mám ti nasolit na
zadek, ty bledničko nestydatá?
CLYTHIE: Miluju tě! Ach, zbožňuju tě!
TULÁK (couvá před ní): Jdi, jdi, jdi! Jsi
hnusná!
CLYTHIE: Jak jste nudný! Protivo! (Češe se u
zrcadla.)
IRIS (vrací se uhřátá): Napít, honem!
CLYTHIE: Kdes byla?
IRIS (pije stébélkem): Venku – ach! To je
horko!
CLYTHIE: Kdes nechala Viktora?
IRIS: Viktora? Jakého Viktora?
CLYTHIE: Vždyť jsi šla s ním – –
IRIS: S Viktorem? Ale ne... Aha, už vím. (Směje se.) Ne,
to ti byla švanda!
CLYTHIE: S Viktorem?
IRIS: Právě. Počkej, to se nasměješ! Tak on ti běží za
mnou, a pořád “poč-poč-počkejte... poč-poč-”, hahaha, jen si to
představ!
CLYTHIE: Kde zůstal?
IRIS: Vždyť ti to povídám: letí za mnou jako blázen, a
najednou, hahaha, přiletěl pták a sežral ho.
CLYTHIE: Není možná!
IRIS: Namouduši! Najednou to udělalo frrr a bylo to. Já
jsem se nasmála... (Vrhne se do polštářů a ukrývá tvář.)
CLYTHIE: Co je ti?
IRIS: Hahaha! Ti – ti – ti mužští!
CLYTHIE: Viktor?
IRIS: Ne, Otakar. Viktora sežral pták. Považ si, hned
potom přiletí ten tvůj Otakárek, oči má takhle, zrovna hoří a hned, hahaha
–
CLYTHIE: Co hned?
IRIS: A hned na mne: Buďte má! Miluju vás báječně,
hahaha!
CLYTHIE: Iris, co jsi udělala?
IRIS: Hahaha, nech – nech mne! Mi-mi-miluju vás ohromně!
Mu-sí-te být má-má-má –
FELIX (přiletí s básničkou v ruce): Clythie, už to mám!
Poslouchejte. (Čte s nesmírným citem):
Do srdce mi vlétla
jako do dětské
zřítelnice
paprsek světla.
IRIS (s hlavou v polštářích, hystericky se směje):
Hahaha!
FELIX (přestane číst): Co je to?
IRIS (vzlyká): Ten surovec! Fuj! Nestyda! Já bych ho
uškrtila!
CLYTHIE: Otakara?
IRIS (vzlyká): Abych mu teď – teď – abych teď snášela
vajíčka! Ten surovec! Va-va-vajíčka mít! Já budu hrozná!
Ten – ten – hahaha!
FELIX: Jen poslouchejte, Clythie. Je to docela v novém
směru:
Když jsem ji potkal, mákem
zaplála,
celičká vzkvetla
a plachostí svou mne
podarovala.
“Já jsem to,” praví, “ty neznáš
mne,
já sama, co jsem,
nerozumím.
Jsem dítě a kvetu, jsem život a
šumím,
jsem žena a lákám, jsem, ach, tak
zmatena –”
IRIS (vstává): Jsem hrozně rozcuchaná?
CLYTHIE: Hrozně. Počkej, drahoušku. (Upravuje jí vlasy,
potichu:) Sviňko!
IRIS: To máš vztek, viď? Hahaha! Otakar miluje
bá-ječ-ně! (Odletí.)
FELIX: Teď přijde, Clythie, to pravé:
“Jsem dítě a kvetu, jsem život a
šumím,
jsem žena a lákám, jsem, ach, tak
zmatena –”
CLYTHIE: Nechte si to! Ta sviňka! (Odletí.) Kde je někdo
nový?
FELIX (za ní): Ale počkejte! Teď teprve přijde
láska!
TULÁK: Hlupáku!
FELIX: Cože? Aha, tady je někdo. To jsem rád. Přečtu vám
konec:
“Jsem žena a lákám, jsem, ach, tak
zmatena,
ty velký světe, co to
znamená...”
TULÁK (čepicí po něm): Kššš!
FELIX (poodletí):
“Co to znamená,
že se dnes ruměním do
krve?”
TULÁK (honí ho): Vššš!
FELIX (poodletí):
“Jsem žena a miluji! Jsem život a
kvetu,
jsem dítě a miluji
poprvé!”
Rozumíte, to je Clythie, Clythie,
Clythie! (Odletí pryč.)
TULÁK (rozpřáhne ruce do hlediště): Hahaha,
motýlové!
Opona
DĚJSTVÍ DRUHÉ
Kořistníci
Scéna představuje písčitý kopeček, řídce porostlý stébly
trávy velikými jako pně. V jeho levém boku chodba Lumkova, v pravém boku
opuštěná Cvrčkova díra... V proscéniu leží Tulák a spí. Na jednom stéble
připoutána Kukla. Kuklu přepadne loupeživá hmyzí smečka: zleva vyběhne drobný
Brouk a odpoutá ji od stébla. Zprava vyběhne druhý, zažene prvního na útěk a
pokouší se Kuklu odtáhnout. Z napovědovy budky vyskočí třetí, zažene druhého a
vleče Kuklu.
KUKLA: Já... já... já!
(Třetí loupežný Brouk se vrhne střemhlav do
napovědovy budky. Zleva první a zprava druhý Brouk vyběhnou a tahají se o Kuklu.
Vyřítí se třetí z budky a zažene je oba, načež táhne Kuklu sám.)
KUKLA: Celá zem praská! Já se rodím!
TULÁK (zvedne hlavu): Co je?
(Třetí Brouk se vrhne do budky.)
KUKLA: Chystá se něco velikého!
TULÁK: To je dobře. (Položí hlavu.)
(Pauza)
MUŽSKÝ HLAS (za scénou): Jak to valíš?
ŽENSKÝ HLAS: Já?
PRVNÍ HLAS: Ty!
DRUHÝ HLAS: Já??
PRVNÍ HLAS: Ty!!
DRUHÝ HLAS: Já???
PRVNÍ HLAS: Ty!!! Ty trdlo!
DRUHÝ HLAS: Hrubiáne!
PRVNÍ HLAS: Nemehlo!
DRUHÝ HLAS: Mamlase!
PRVNÍ HLAS: Cumplochu! Trajdo!
DRUHÝ HLAS: Hovnivale!
PRVNÍ HLAS: Pozor na kuličku! Dej pozor!
DRUHÝ HLAS: Pomalu!
PRVNÍ HLAS: Po-po-pozor!!
(Na scénu se vyvalí velká koule hnoje,
strkaná párkem Chrobáků.)
CHROBÁK: Nestalo se jí nic?
CHROBAČKA: I toto! Jejej, kdepak! Achich, to leknutí!
Viď kuličko, že nic? Tytyty – ty naše drahá kuličko!
CHROBÁK: Haha, náš kapitálku! Naše mrvičko! Naše zlato!
Naše všecko!
CHROBAČKA: Ty krásný trůsku, ty poklade, ty skvostná
kuličko, ty naše zlaté jměníčko!
CHROBÁK: Ty naše lásko a jediná radosti! Co jsme se
našetřili a nasháněli, mrvičky nanosili a smradlavých drobečků nastřádali, od
huby si utrhovali –
CHROBAČKA: – a nohy si ubrousili a hromádek rozryli, co
jsme se nahrabali, než jsme si tě tak hezky uhnětli a založili –
CHROBÁK: – a zakulatili a doplnili, ty naše velké
sluníčko!
CHROBAČKA: Náš skvoste!
CHROBÁK: Náš živote!
CHROBAČKA: Ty naše celé dílo!
CHROBÁK: Jen si přivoň, stará! Ta krása krásoucí! Jen
potěžkej! Co toho máme!
CHROBAČKA: Toho božího daru!
CHROBÁK: Toho požehnání!
KUKLA:
Okovy světa pukají.
Nový život se zahájí.
Já se rodím!
TULÁK (zvedne hlavu).
CHROBAČKA: Chrobáčku.
CHROBÁK: Copak?
CHROBAČKA: Hahahaha.
CHROBÁK: Haha, haha! Ženo!
CHROBAČKA: Copak?
CHROBÁK: Hahaha, je to krásné něco mít. Svůj majeteček.
Svůj životní sen.
CHROBAČKA: Svou kuličku.
CHROBÁK: Ovoce své práce.
CHROBAČKA: Hahaha!
CHROBÁK: Já se zblázním radostí. Já... já... já se
zblázním samou starostí. Na mou duši, já se zblázním.
CHROBAČKA: Proč?
CHROBÁK: Starostí. Teď, když máme svou kuličku! Tak jsem
se na ni těšil, a teď, když ji máme, musíme dělat novou. Ta dřina!
CHROBAČKA: A proč novou?
CHROBÁK: Pitomá! Abychom měli dvě.
CHROBAČKA: Aha, dvě. To je pravda.
CHROBÁK: Haha, jen si to představ: dvě kuličky! Nejmíň
dvě. Řekněme spíš tři. Víš, každý, kdo už má kuličku, musí dělat
novou.
CHROBAČKA: Aby měl dvě.
CHROBÁK: Nebo spíš tři.
CHROBAČKA: Ty, Chrobáčku!
CHROBÁK: No copak?
CHROBAČKA: Já mám ouzkost. Aby nám ji pak někdo
neukradnul.
CHROBÁK: Co? Koho?
CHROBAČKA: Naši kuličku. Naše potěšení. Naše
všechno.
CHROBÁK: Naši ku-kuličku? Proboha nestraš!
CHROBAČKA: Když... když... když ji nemůžem s sebou
valit, až budeme dělat tu druhou.
CHROBÁK: Uložíme ji, víš? U-lo-žíme. Schováme. Pěkně
zahrabeme. Počkej, někam do důlku, do důlečku, do bezpečí, víš? Ukládat se
musí.
CHROBAČKA: Jen aby ji někdo nenašel!
CHROBÁK: Nene, tototo! Nemluv! Kdepak, ukrást nám ji!
Naši kuličku! Naše zlato! Náš malý kulatý kapitálek!
CHROBAČKA: Naše skvostné hovinko! Náš život! Naše celé
pomyšlení!
CHROBÁK: Počkej, zůstaň tady a hlídej – hlídej ji –
pozor dávej – (Odbíhá.)
CHROBAČKA: Kam zas letíš?
CHROBÁK: Důlek hledat... dolíček... hluboký důl...
zahrabat kuličku... miláčka... naše zlato... do bezpečí... (Zajde.)
Po-zor...
CHROBAČKA: Chrobáku! Ale Chrobáčku, pojď sem! Počkej!
Tamhle je... Ale Chrobáku! Už neslyší. A tamhle je takový dobry důlek! Chrobáku!
Už je pryč. A tamhle je tak skvostný důleček! Ten vrták! Trulant! Pitomec!
Kdybych se tam aspoň mohla podívat! Ne, já nejdu nikam, kuličko. Kdybych... jen
mrknout... Kuličko, milounká kuličko, jen chvilku počkej, já hned, hned přijdu,
jen mrknout, a budu tady... (Běží do pozadí, obrátí se.) Kuličko, hezky čekat,
být hodná. Já hned, hnedličko – (Sestupuje do Lumkovy díry.)
KUKLA: Zrodit se! Zrodit! Nový svět!
TULÁK (vstává).
CIZÍ CHROBÁK (vyběhne z kulis, kde číhal): Pryč jsou.
Můj okamžik. (Valí kouli dál.)
TULÁK: Nono, neporazte mě.
CIZÍ CHROBÁK: Z cesty, občane!
TULÁK: Co si to valíte?
CIZÍ CHROBÁK: Hahaha, kuličku, kapitál,
zlato.
TULÁK (couvá): Smrdí to vaše zlato.
CIZÍ CHROBÁK: Zlato nesmrdí. Hybaj, kuličko, val se! Toč
se, majetku! Obíhej! Kdo má, ten má. Hahaha, panečku!
TULÁK: Copak?
CIZÍ CHROBÁK: Inu, je to pěkné něco mít. (Valí kouli
vlevo.) Ty můj poklade! Ty krásné jměníčko! Můj klenote! Mé všechno! (Zachází.)
Jen mít! Uložit majeteček! Pěkně zahrabat! Po-po-pozor! (Zajde.)
TULÁK: Něco mít? Proč ne? Každý chce mít svou
kuličku.
CHROBAČKA (vrací se z Lumkovy díry): Ó jej, jejej, tady
někdo bydlí. Lumek. Larvička. Kdepak, kuličko, sem tě nedáme! Kde je kulička?
Kde, kde, kde je má kulička? Kde je naše drahá kulička?
TULÁK: Ale zrovna teď...
CHROBAČKA (vrhne se k němu): Zloději! Zloději! Kam jsi
dal mou kuličku?
TULÁK: Říkám, teď zrovna...
CHROBAČKA: Ty vrahu, dej ji sem! Vrať mně ji!
TULÁK: Zrovna teď nějaký pán ji tady valil.
CHROBAČKA: Jaký pán? Kdo?
TULÁK: Břicháč, vyžraný, odulý...
CHROBAČKA: Můj muž!
TULÁK: Chrapoun s křivýma nohama, nadutý
sprosťák...
CHROBAČKA: To je můj muž!
TULÁK: A říkal, že je to krásné něco mít a něco
zahrabat.
CHROBAČKA: Je to on! Jistě našel nějaký důlek! (Volá.)
Chrobáčku! Miláčku! – Kde je ten hlupák?
TULÁK: Tady si to valil ven.
CHROBAČKA: Ten moula! Nemohl mě zavolat? (Běží vlevo.)
Chrobáčku! Mužíčku, počkej! Ku-li-čko! (Zajde.) Ku-ku-ku-ku-kuličko!
TULÁK:
Tohle je jiná, to se hnedle
vidí.
Tohle má něco ze solidnějších
lidí.
Dovolte, já jsem byl trochu
opilý.
Už se mně zdálo, že všichni jsou
motýli.
Motýli krásní, drobátko
odření,
světová smetánka věčného
páření,
ty zajímavé dámy a jejich
panoši,
haha to hmyzí pachtění po ždibci
rozkoší,
dejte mi pokoj s takovou
honorací.
Tihleti aspoň smrdí poctivou
lidskou prací.
Nechtějí užívat, chtějí jen něco
mít,
nejsou to kavalíři, ale zas je to
lid;
moudře se drží země, věří jen v to,
co trvá,
pokorně staví své štěstí, i kdyby z
mrvy bylo;
krátce je cítit rozkoš, dlouho je
cítit mrva.
I kulička je něco. I kulička je
dílo.
Když práce nevoní, tak voní
výdělek.
Miluješ pro sebe, buduješ pro
celek,
pracuješ pro jiné, a mamoníš-li,
inu,
i mamonit je ctnost, když je to pro
rodinu.
Rodina má svá práva, rodina všechno
světí,
a kdybys třeba krad, vždyť jsou tu
sakra děti.
Tak je to prosím a všecko je v
tomhle bodu:
co člověk neudělá pro zachování
rodu!
KUKLA (křičí):
Připravte na světě více
místa!
Něco ohromného se
chystá!
TULÁK (otočí se k ní): Copak?
KUKLA: Já se zrodím!
TULÁK: Máš dobře. A co vlastně budeš?
KUKLA: Nevím! Nevím! Něco velikého!
TULÁK: Aha. (Zvedne ji a opře o stéblo.)
KUKLA: Udělám něco úžasného!
TULÁK: Copak?
KUKLA: Zrodím se.
TULÁK:
Tohle ti, kuklo, chválím. V
horečném puzení
na světě všechno pracuje k svému
zrození,
chce být, chce žít, chce trvat, a
ať si co chce cítí,
je to jen jediná věc: strašlivá
rozkoš bytí.
KUKLA:
Zvěstuj všemu světu:
ohromná chvíle je tu,
kdy já... kdy já...
TULÁK: Co?
KUKLA: Nic. Já ještě nevím. Chci udělat něco
velikého!
TULÁK:
Velkého? Něco velkého? Dobrá, jen
se tím opij;
ten dobrý lid s kuličkami tě asi
nepochopí.
Malé a plné jsou kuličky, velké a
prázdné jsou sliby...
KUKLA: Něco nesmírného!
TULÁK:
A přec se mně tohle, kuklo, na tobě
jaksi líbí.
Velkého něco, staň se! Ale jen
velkého, budiž!
Co z tebe, kuklo, vyleze? Proč se
už neprobudíš?
KUKLA: Celý svět užasne, až já se zrodím.
TULÁK: Jen dělej. Já počkám. (Usedne.)
LUMEK (odzadu, dlouhými tichými kroky, vleče do své
chodby mrtvolu cvrčka): Kukuč, Larvičko! Copak ti nese papínek dobrého?
(Sestoupí do otvoru.)
KUKLA (křičí):
Ta bolest! Porodní muka!
Celý vesmír puká,
aby mne vydal.
TULÁK: Zroď se!
KUKLA:
Ustupte! Ustupte! Ať vás
nesmetu
ve svém rozletu,
až přijdu na svět.
TULÁK: Zroď se.
LUMEK (vrací se pozpátku ze své díry): Ne, ne, dceruško,
jen papej; nesmíš ven, Larvičko, i toto, ani zanic! Nono dítě, hned tu bude
tatínek a přinese ti hamham, ano? Co bys chtěla, ty mlsná?
LARVIČKA (před otvorem): Tati, já se tu
nudím.
LUMEK: Haha, ta je rozkošná, co? Nech se políbit,
Larvičko! Papínek ti přinese něco křehoučkého... Co, ty bys chtěla zase cvrčka?
Haha, ty nemáš špatné nápady.
LARVIČKA: Já bych chtěla... já nevím.
LUMEK: Bože ty jsi chytrá, Larvičko! Zato ti musím něco
dát. Papa, dítě, tatínek musí jít pracovat, musí se starat o svého drahouška, o
svého krásného červíčka... No jdi, jdi už, panenko. Papej hodně.
LARVIČKA (sestoupí).
LUMEK (dlouhými kroky k Tulákovi): Kdo jste?
TULÁK (vyskočí a couvá): Já.
LUMEK: Jste jedlý?
TULÁK: Ne – myslím, že nejsem.
LUMEK (čichá k němu): Nejste dost čerstvý. Kdo
jste?
TULÁK: Pobuda.
LUMEK (lehce se ukloní): Lumek. Máte děti?
TULÁK: Ne. Myslím že ne.
LUMEK: Ach! Viděl jste ji?
TULÁK: Koho?
LUMEK: Mou larvičku. Je rozkošná, že? Chytré dítě. A jak
roste! Jak jí chutná, haha! Děti jsou veliká radost, co?
TULÁK: Všude to říkají.
LUMEK: Že ano? Aspoň pak našinec ví, pro koho pracuje.
Máš dítě, starej se, pracuj, bojuj! To je reální život, co? Dítě chce růst, chce
papat, mlsat, pohrát si, ne? Nemám pravdu?
TULÁK: Dítě chce mnoho.
LUMEK: Věřil byste, že jí nosím dva tři cvrčky
denně?
TULÁK: Komu?
LUMEK: Svému děťátku. Rozkošná, že? A tak chytrá!
Myslíte, že je spapá celé? Toto, jen nejměkčí kousky, ještě zaživa, haha! Skvělé
dítě, co?
TULÁK: To je.
LUMEK: Jsem na ni pyšný. Skutečně pyšný. Celý táta, co?
Má krev, pane! Haha, a já tu tlachám, místo abych se přičinil. Té sháňky! Toho
běhání! Ale což, jen když máme pro koho, nemám pravdu?
TULÁK: Říká se tak!
LUMEK: Škoda že nejste jedlý. Opravdu škoda, viďte?
Musím jí něco přinést, no ne? (Ohmatává Kuklu.) Co je tohle?
KUKLA (křičí): Já hlásám obrodu světa!
LUMEK: Ještě nezralá. Není k ničemu, co?
KUKLA: Já něco stvořím!
LUMEK: Ba je to starost vychovávat děti. Veliká starost,
že? Vážný úkol, pane. Živit rodinu, považte. Nakrmit ty ubohé drobečky. Vypiplat
je, zajistit jim budoucnost, no ne? Žádná maličkost, což? Musím už běžet. Má
úcta, nazdar. Služebník, pane. (Běží pryč.) Papa, dceruško, hned tu budu!
(Zajde.)
TULÁK:
Vypiplat. Zajistit. Živit. Krmit ty
hladové krčky.
To všecko žádá rodina. A nosit jim
živé cvrčky.
A přec i cvrček chce žít a nikoho
nezabíjí.
Dobráček, velebí život svou
pokornou melodií.
Tohle mně nejde do
hlavy.
LARVIČKA (vylézá z chodby): Tati! Tati!
TULÁK: Tedy ty jsi ta Larvička? Koukejme.
LARVIČKA: Jak jste protivný!
TULÁK: Proč?
LARVIČKA: Nevím. Oh, jak se nudím. Chtěla bych... chtěla
bych...
TULÁK: Co ještě?
LARVIČKA: Nevím. Něco roztrhnout, něco živého... Ach, já
bych se svíjela!
TULÁK: Co je ti?
LARVIČKA: Protivný, protivný, protivný!
(Zaleze.)
TULÁK:
Rodinu takhle živit. Tohle mně
nejde z hlavy.
U hmyzu člověk se nad tím přece jen
pozastaví.
(Přichází Chrobák.)
CHROBÁK: Hybaj, stará, už mám důlek! Kdepak jsi? Kde je
má kulička? Kde je má žena?
TULÁK: Vaše paní? Není to taková stará důra? Taková
tučná, šeredná, hubatá –
CHROBÁK: To je ona! Kde je má kulička?
TULÁK: – vzteklá, špinavá plundra?
CHROBÁK: Je to, je to, je to ona! Měla mou kuličku! Kam
dala mou drahou kuličku?
TULÁK: Tak tedy vaše polovička vás šla
hledat.
CHROBÁK: A kde je má kulička?
TULÁK: Ta velká smradlavá koule?
CHROBÁK: Ano, ano, mé zlato! Můj majeteček! Mé všechno!
Kde je má krásná koule? Vždyť jsem u ní nechal svou ženu!
TULÁK: On si ji tadyhletudy odvalil jeden pán. Dělal,
jako by byla jeho.
CHROBÁK: Ať si dělal co chtěl s mou ženou! Ale kde je má
kulička?
TULÁK: Vždyť říkám: odvalil si ji jeden pán. Vaše paní
tu zrovna nebyla.
CHROBÁK: Kde byla? Kde je?
TULÁK: Šla za ním. Myslela, že jste to vy. Křičela po
vás.
CHROBÁK: Má kulička?
TULÁK: Ne, vaše paní.
CHROBÁK: Na tu se neptám! Kde je má kulička,
co?
TULÁK: Ten pán si ji odvalil.
CHROBÁK: Cože, odvalil? Mou kuličku? Bože na nebi!
Chyťte ho! Chyťte ho! Zloději! Vrahové! (Vrhne se na zem.) Můj poctivý
majeteček! Zabili mne! Spíš život dám než kuličku zlaté mrvy! (Vyskočí.) Pomóc!
Chyťte hó! Vra-ho-–vé! (Řítí se vlevo.)
TULÁK:
Hahaha, vražda, zločin! Zbořte se,
oblaka,
pro kuličku ukradenou! V tak
hrůzostrašném žalu
je jedna jen útěcha: že kulička
chrobáka
nebude nikdy patřit než zas jen
hovnivalu.
(Usedne stranou.)
HLAS (za scénou): Pozor, ženuško, pozor, ať neklopýtneš.
Už je to tu, už je to tu: náš byteček, náš nový domeček! Ach pozor! Neublížila
sis?
ŽENSKÝ HLAS: Ne, Cvrčku, ty jsi směšný.
MUŽSKÝ HLAS: Ale miláčku, musíš být opatrná. Když čekáš
rodinku... (Vyjde Cvrček a Cvrčková v požehnaném stavu.)
CVRČEK: A teď otvírat kukadla. Tak... tady! Jak se ti tu
líbí?
CVRČKOVÁ: Ach Cvrčku, jak jsem unavena!
CVRČEK: Sedni si, sedni, dušičko, sedni si. Počkej,
hezky pomaloučku, tak.
CVRČKOVÁ (usedá): Ta dálka! A to stěhování! Ne, Cvrčku,
ty nemáš rozum.
CVRČEK: Hihihi, maminko, kukuč! Mámo! Mamuško!
Maminečko!
CVRČKOVÁ: Ale nezlob, ty ošklivý!
CVRČEK: Hihi, vždyť já už mlčím, já jen tak. Paní
Cvrčková nebude chovat, i kdepak! Fuj, co si o ní myslíte!
CVRČKOVÁ (slzavě): Ty zlý, tobě se o tom
žertuje!
CVRČEK: Ale milánku, když mám takovou radost! Považ těch
cvrčičátek, toho křiku, toho cvrkání, hihihi! Ženuško, já se zblázním
radostí.
CVRČKOVÁ: Ty... ty... hlupáčku! Kuk, táto,
hihi!
CVRČEK: Hihihi! A jak se ti tu líbí?
CVRČKOVÁ: Pěkně. Tohle je náš nový dům?
CVRČEK: Naše hnízdečko, naše vila, náš krámek, naše,
hihihi, rezidence.
CVRČKOVÁ: Bude tu sucho? Kdo to stavěl?
CVRČEK: Panečku, tady bydlel jiný cvrček.
CVRČKOVÁ: Ale? A proč se odstěhoval?
CVRČEK: Hihihi, jo, ten se odstěhoval! Ten se
odstěhoval! Že nevíš kam? Hádej hádej hádači!
CVRČKOVÁ: Nevím. Ach bože, to trvá, než ty něco řekneš!
Honem, Cvrčku!
CVRČEK: Tak tedy – včera si ho napíchl ťuhýk na trn.
Namouduši drahoušku, skrz naskrz. Jen si to považ! Takhle tam třepe nožičkami,
vidíš? Hihi, ještě je živý. A já hned: No tohle bude něco pro nás! To se
postěhujeme do jeho bytečku! Jemine, to je štístko! Hihi, co tomu
říkáš?
CVRČKOVÁ: A ještě je živý? Hu, to je hrůza!
CVRČEK: Viď? Ó my máme nějaké štěstí! Tralala, tra tra,
tralala, tralala tra. Počkej, hned si sem pověsíme tabulku. (Vyndá z rance štít
s nápisem CVRČEK, HUDEBNINY.) Kam ji mám pověsit? Asi tak? Víc napravo? Víc
nalevo?
CVRČKOVÁ: Trochu výš. A říkáš, že ještě třepe
nožičkami?
CVRČEK (zatlouká a ukazuje): Říkám ti:
takhle.
CVRČKOVÁ: Brr. Kde to je?
CVRČEK: Chtěla bys to vidět?
CVRČKOVÁ: Chtěla. Ne, nechtěla. Je to
strašné?
CVRČEK: Hihihi, to se ví. Dobře visí?
CVRČKOVÁ: Dobře. Cvrčku, mně je tak divně –
CVRČEK (běží k ní): Jemináčku, snad už... tvá
hodinka...
CVRČKOVÁ: Jdi ty! Úhuhu, já se toho bojím!
CVRČEK: Ale maminečko, kdo by se bál? Hihihi, vždyť to
dovede každá panička!
CVRČKOVÁ: Jak můžeš tak mluvit! (Rozpláče se.) Cvrčku,
budeš mne mít vždycky rád?
CVRČEK: To se rozumí, dušičko! Jejej, jen neplakat! Ale
mamko!
CVRČKOVÁ (vzlyká): Ukaž, jak škubá nožičkami?
CVRČEK: Takhle.
CVRČKOVÁ: Hihi, to musí být k smíchu.
CVRČEK: Nonono, tak vidíš, už je po pláči. (Usedne k
ní.) Počkej, jak si to tady pěkně zařídíme; a jak se trochu vzmůžeme, dáme si
sem...
CVRČKOVÁ:... záclonky!
CVRČEK: Záclonky taky. Hihihi, to se rozumí že záclonky!
Ne, jaká ty jsi moudrá! Dej mně hubičku!
CVRČKOVÁ: Ale pusť! Jdi, ty nemáš rozum!
CVRČEK: Se ví, že ne! (Vyskočí.) Hádej, co jsem
koupil?
CVRČKOVÁ: Záclonky!
CVRČEK: Ne, něco menšího. (Hledá po kapsách.) Kampak
jsem to...
CVRČKOVÁ: Honem, ukaž, ukaž!
CVRČEK (vytáhne z každé kapsy dětskou řehtačku a zvoní
oběma rukama): Cvrky, cvrky, cvrk.
CVRČKOVÁ: Ne, to je roztomilé! Cvrčku, dej to
sem!
CVRČEK (zvoní a zpívá):
Narodil se malý
Cvrčiček, Cvrčiček,
Cvrčiček,
u postýlky mu stáli
maminka, mamka, tatíček,
oba dva k sobě hlavy
strkali, strkali,
strkali,
aby mu pěkně k spaní
cvrkali, cvrkali, cvrkali.
Hihihi.
CVRČKOVÁ: Půjč mně je, honem! Ach taťko, já se už
těším!
CVRČEK: Tak poslyš, staroušku...
CVRČKOVÁ (zvoní a zpívá): “Cvrčiček, Cvrčiček,
Cvrčiček...”
CVRČEK: Musím to teď trochu oběhnout, víš? Ohlásit se,
zaťukat tady, zaťukat tam...
CVRČKOVÁ (zvoní a zpívá): “Cvrkali, cvrkali,
cvrkali...”
CVRČEK:... Trošku se uvést, navázat, omrknout se... Dej
mně jednu řehtačku, budu si cestou cvrkat.
CVRČKOVÁ: Ach, a co zatím já? (Slzavé.)Ty mne tu
necháš?
CVRČEK: Cvrkej za mnou. No... a třeba přijde nějaký
soused, víš? Můžeš se s ním drobátko zapovídat, zeptej se ho na dětičky nebo tak
něco, víš? A – a s tím tentononc ještě počkáme, viď? Až budu doma.
CVRČKOVÁ: Ty zlý!
CVRČEK: Hihihi! Pa, dušinko, buď opatrná. Hned tu budu,
hnedlinko. (Odběhne.)
CVRČKOVÁ (cvrká na řehtačku, Cvrček v dáli odpovídá):
“Narodil se malý... Cvrčiček...” Já mám strach!
TULÁK (vstává): Žádné strachy. Malost se rodí
lehce.
CVRČKOVÁ: Kdo je tu? Nu, brouk. Nekoušeš?
TULÁK: Ne.
CVRČKOVÁ: A jak se daří dětičkám?
TULÁK:
Nemám. Nemám. Já jsem pod
manželskou peřinou
nevylíh dojemnou lásku
rodinnou,
ani to hřejivé štěstí mít nad sebou
vlastní střechu,
ba ani tu teplou radost z cizího
neúspěchu.
CVRČKOVÁ: Jejej, ty nemáš dětičky? To je škoda.
(Zvoní.)
Cvrčku! Cvrčku! Ach, už neodpovídá.
A proč jsi se, brouku,
neoženil?
TULÁK:
Sobectví, paničko, sobectví. Měl
bych se za to stydět.
Pohodlí ve své samotě hledá
egoista.
Nemusí tolik milovat. A tolik
nenávidět.
A tolik nepřát jiným ten jejich
kousek místa.
CVRČKOVÁ: Ano, ano, ti muži! (Zvoní.) “Cvrciček,
Cvrčiček, Cvrčiček...”
KUKLA (křičí): Já nesu budoucnost. Já...
já...
TULÁK (jde k ní): Zroď se!
KUKLA: Já udělám něco slavného!
CHROBAČKA (vběhne): Není tady můj muž? Kde je ten
hlupák? Kde je naše kulička?
CVRČKOVÁ: Jejej, paní, vy si hrajete s kuličkami?
Ukažte?
CHROBAČKA: To není kulička k hraní, to je naše
budoucnost, náš majeteček, naše všechno! Můj muž, ten trulant, se s ní
ztratil.
CVRČKOVÁ: Ach bože, snad vám neutekl!
CHROBAČKA: A kde vy máte svého?
CVRČKOVÁ: Šel za obchodem. (Zvoní.) Cvrčku!
Cvrčku!
CHROBAČKA: Že vás nechá tak samotnou! Vždyť vy se,
chudinko, čekáte!
CVRČKOVÁ: Úhuhu!
CHROBAČKA: Taková mladá! A copak vy si neděláte
kuličky?
CVRČKOVÁ: K čemu?
CHROBAČKA: Kulička, to je rodina. To je budoucnost. To
je celý život.
CVRČKOVÁ: Ó ne. Život, to je mít svůj domeček, své
hnízdečko, svůj krámek. A záclonky. A děti. A mít svého Cvrčka. Svou domácnost.
A to je všecko.
CHROBAČKA: Jak jen můžete být živi bez
kuličky?
CVRČKOVÁ: Co bychom dělali s kuličkou?
CHROBAČKA: Všude ji s sebou valili. Říkám vám, milá
paní, ničím víc muže nepřipoutáte než kuličkou.
CVRČKOVÁ: Ó ne, domečkem.
CHROBAČKA: Kuličkou.
CVRČKOVÁ: Domečkem.
CHROBAČKA: Bože jak bych si s vámi ráda pohovořila! Vy
jste taková milá...
CVRČKOVÁ: A co vaše dětičky?
CHROBAČKA: Jen kdybych měla svou kuličku! (Odchází.)
Ku-ku-kuličko! Ku-ku-ku –
CVRČKOVÁ: Hu, to je coura! A muž jí utek, hihi! (Zvoní.)
“Cvrkali, cvrkali, cvrkali – –” Mně – mně je tak divně... (Poklízí u vrátek.)
Hihihi, jak ten napíchnutý tam třepe nožičkami!
LUMEK (vyběhne z kulis): Aha! (Dlouhými tichými kroky k
ní, vyndá ze šosu dýku, velkým rozmachem Cvrčkovou probodne a táhne ji
k své díře): Z cesty!
TULÁK (couvá): Ó... ó! Vražda!
LUMEK (v otvoru své díry): Kukuč, dceruško! Pojď se
honem podívat, co ti zas tatínek nese!
TULÁK: Zabil ji! A já... já tu stál jako sloup! Ó bože,
ani nehlesla! A nikdo nekřikl hrůzou! Nikdo jí neskočil na pomoc!
PARAZIT (vystupuje z pozadí): Bravo kamaráde; docela mé
mínění.
TULÁK: Tak bezbranně zahynout!
PARAZIT: Taky to říkám. Už se na to chvíli koukám, ale
tohle bych neudělal. Ne, tohle já bych nemoh. Každý chce
být živ, nemám pravdu?
TULÁK: Kdo jste?
PARAZIT: Já? Nic vlastně. Chudák jsem. Siroteček.
Parazit mně říkají.
TULÁK: Copak se smí takhle zabíjet?
PARAZIT: Docela má řeč. Myslíte, že on, ten Lumek, to
potřebuje? Myslíte, že má hlad jako já? Kdepak! Do zásoby zabíjí. Hromadí.
Skandál, nemám pravdu? Je tohle nějaká spravedlnost? Proč on má mít zásoby, a
jiný hlad? Protože on má dýku, a já jen tyhle holé ruce? Nemám
pravdu?
TULÁK: Řekl bych.
PARAZIT: Taky to říkám. Není žádná rovnost. Například já
nezabíjím nikoho. Já mám na to příliš měkká kusadla. Chci říci, já mám příliš
měkké svědomí. Nemám prozo-, provazo-, provozovací prostředky. Mám jenom hlad.
Copak je to v pořádku?
TULÁK: Ne – ne – nemá se zabíjet.
PARAZIT: Moje slova, kamaráde. Nebo aspoň se nemá
hromadit. Nažereš se, a máš dost. Hromadit, to je lup na těch, co hromadit
nedovedou. Nažrat se, a konec! Pak by bylo všeho dost pro všechny, no nemám
pravdu?
TULÁK: Já nevím.
PARAZIT: Taky to říkám.
LUMEK (vrací se z otvoru): Tak mlsej, děťátko, mlsej;
jen si vyber, co chceš. Nemáš hodného papínka?
PARAZIT: Uctivý pozdrav, vašnosti.
LUMEK: Nazdar. Nazdárek. Jedlý? (Čichne
k němu.)
PARAZIT: Hehe, vašnost žertuje. Kdepak já!
LUMEK: Jdeš, hnuse! Obejdo! Co ty tu chceš?
Táhni!
PARAZIT: Hehe, taky to říkám, vašnosti.
(Couvá.)
LUMEK (k Tulákovi): Servus. Co, viděl jste
to?
TULÁK: Viděl.
LUMEK: Krásná práce, že? Haha, to každý nedovede.
Holenku, k tomu je potřeba (ťuká si na čelo) odbornictví. Podnikavosti.
I-ni-ciativy. A rozhledu. A lásky k práci jářku.
PARAZIT (přibližuje se): Docela má řeč.
LUMEK: Panečku, kdo chce být živ, musí se nějak ohánět.
Je tu budoucnost. Je tu rodina. A je tu taky, víme, taková jakási ctižádost.
Silná osobnost se musí uplatnit, nemám pravdu?
PARAZIT: Taky to říkám, vašnosti.
LUMEK: No právě, no právě. Dělat pořádně svou věc,
vychovat nové Lumky, užít té hřivny, která v tobě je, tomu já říkám užitečný
život, co?
PARAZIT: Docela tak, blahorodí.
LUMEK: Kuš, ohavo, s tebou nemluvím.
PARAZIT: Taky to říkám, pane.
LUMEK: A jak to hřeje, když tak plníš své poslání! Když
uděláš kus své práce! Když cítíš, že nežiješ nadarmo! To tak povznáší, že? No
tak servus, já už zas běžím! Servitore! (Odbíhá.) Pa, Larvičko, do svidania!
(Zajde.)
PARAZIT: Ten starý vrah! Věřte, měl jsem se co držet,
abych mu neskočil na krk. Panečku já bych taky pracoval, kdyby to muselo být.
Ale proč já bych měl pracovat, když jiný má víc, než sežere? Já mám taky
iniciativu, haha, ale tadyhle. (Tluče se do břicha.) Hlad mám, hlad, rozumíte?
To jsou nějaké poměry?
TULÁK: Všecko jen pro kus masa!
PARAZIT: Docela má řeč. Všecko jen pro kus masa, a
chudák aby neměl nic. To je proti přírodě. Každý co sežere, nemám
pravdu?
TULÁK (zvedne řehtačku a zvoní): Ubohá, ubohá,
ubohá!
PARAZIT: Taky to říkám. Každý chce být živ.
(Za scénou odpovídá cvrkání.)
CVRČEK (vběhne a cvrká řehtačkou): Tu jsem, ženuško, tu
tu tu! Kdepak jsi, miláčku? Hádej, co tvůj mužíček našel?
LUMEK (objeví se za ním): Aha!
TULÁK: Pozor! Dejte pozor!
PARAZIT (zadrží ho): Nechat, občane! Nepleťte se do
toho! Co musí být, to musí být.
CVRČEK: Ale maminečko?
LUMEK (velkým rozmachem ho probodne a odnáší): Dceruško!
Larvičko, copak ti zas nese tvůj hodný tatíček? (Sestoupí do otvoru.)
TULÁK (zvedá pěsti): Ó Stvořiteli! Ty se na to můžeš
dívat?
PARAZIT: Docela má řeč. To už má třetího cvrčka, ten
vrahoun, a já nic. Na tohle se má našinec koukat?
LUMEK (vyběhne z otvoru): Ne, ne, děťátko, nemám kdy.
Tatínek musí zas do práce. Papej, papej, papej! Mlč, za hodinku tu budu zas.
(Odběhne,)
PARAZIT: Ve mně se už všechno vaří. Ten starý lotr!
(Blíží se k otvoru.) To je nespravedlivost! To je hanebnost! Já, já mu ukážu!
Jen počkej! Už je pryč? No, já se tam musím podívat. (Sestoupí do
otvoru.)
TULÁK:
Vražda a zase vražda! Srdce,
přestaň tak tlouci,
vždyť to byl jenom hmyz, vždyť jsou
to jenom brouci,
je to jen malinké drama mezi stébly
trávy,
ba právě jen hmyzí boj, ba právě
jen broučí mravy;
jináč se žije hmyzu, jináč je v
životě lidí.
Ach být zas mezi lidmi! Pak člověk
aspoň vidí,
že přece je něco lepšího nežli ta
hmyzí havěť.
Člověk, ten nechce jen žrát, chce
tvořit a chce stavět,
má jářku nějaký cíl a kuličku svou
staví,
ne, to zas chrobáci, fuj! Co mně to
nejde z hlavy!
Kulička chrobákům a lidem lidštější
ideály.
Pokojný člověk život celým životem
chválí.
Pro štěstí stačí tak málo! Mít
domov, třeba jen malý,
nikomu neškodit, starat se o málo a
zplodit děti,
vždyť život chce jen život, a
sladko je pohleděti,
jak žiješ a jak tvůj soused...
třepe... nožičkami...
ne, to zas cvrčci! Co mě to pořád
mámí,
vždyť si to pletu s brouky! To
úzké, maličké bytí,
to pitomé blaho cvrčků člověka
nenasytí.
Člověk chce něco víc, než aby se
jenom napás
a vděčně, spokojeně žvýkal ten
žvaneček štěstí:
život chce muže, život chce hrdiny,
život chce zápas;
chceš-li se zmocnit života, chop se
ho silnou pěstí,
chceš-li být plně člověkem, nesmíš
být malý a slabý,
chceš-li žít, tedy vládni, chceš-li
jíst, tedy... zabij...
ne, to zas lumci! Ticho! Copak vy
neslyšíte,
jak po celém světě pracují horečné
tiché čelisti,
roch-roch-roch, to krvavé mlaskání
syté
nad žvancem ještě živým... Život je
života kořistí!
KUKLA (zmítá sebou): Cítím něco velikého! Něco
velikého!
TULÁK: Co je veliké?
KUKLA: Zrodit se! Žít!
TULÁK: Kuklo, kuklo, tebe se nespustím!
PARAZIT (vyvalí se z otvoru, nesmírně tlustý, a škytá):
Hahaha, hahaha, hup, hahahahahaha! Hup, to je – hahaha, hup, ten stary lakomec,
ten tu svou bled- – hup, bledničkovou holku zásobil! Hup, hahahaha, hahaha, hup!
Až mně je špat- – hup! Já prasknu! (Krká.) Ale to je, hup, hup! Zatracená
škytavka! Panečku, já jsem ta- taky někdo: to by každý nemoh, no nemám, hup!
Tolik toho sežrat, no ne?
TULÁK: A co Larvička?
PARAZIT: Hahaha, hahaha, hup, jo, hahahahahaha, tu jsem,
hup, jo, tu jsem taky slupnul. Stůl přírody je prostřen pro všechny. Hup, hup,
hup!
Opona
DĚJSTVÍ TŘETÍ
Mravenci
Scéna: Zelený les.
TULÁK (sedí zamyšlen):
Dost, dost už viděls. Viděls
všechny tvory
sát jako vši na velkém těle
bytí,
v strašlivém hladu rozmnožit svůj
podíl
urvaný druhým. Žít, to značí
brát,
nu tedy ber i ty. Už dost jsem
viděl.
(Pauza.)
A co já sám jsem jiného než
hmyz,
jsem šváb a sbírám v prachu
drobečky,
co jiní nechají. To je tvůj
život,
k ničemu, k ničemu, ba ani k tomu
dobrý,
aby mne někdo sežral.
KUKLA (křičí):
Místo, místo, já se
zrodím,
z vězení celý svět
osvobodím!
Jaká ohromná myšlenka!
TULÁK:
Ta věčná rvačka o své malé
já,
ta sháňka hltavá, ta hmyzí
péče
svou vlastní malost zvěčnit ve svém
rodu,
nechci už, nechci! Kouzla
prokletá,
na lidské cesty rád bych vyšel
zas,
ach cesty lidské! Po mém
bloudění
kdy zas mne pozdravíte,
tabulky,
jež lidskou řečí
oznamujete
obec a okres, hejtmanství a
stát,
stát! Stůj, má hlavo! Nejprve je
obec,
pak přijde okres, potom země,
národ
a vlast a lidstvo; a to vše je
větší
než každé já. Ba právě, v tom to
vězí,
že hmyzí sobectví zná jenom
sebe
a nechápe, že je tu něco
víc,
obec a okres, celek
společný...
KUKLA:
Ó tvůrčí trýzni!
Palčivá žízni
po velkém činu!
TULÁK (vyskočí):
Společný celek! Nyní tě už
mám,
myšlenko lidská! My jsme jenom
zrna
veliké sklizně, která patří
všem.
Maličké já, je něco nad
tebou,
jmenuj to národ, lidstvo nebo
stát,
jak chceš to jmenuj, ale jenom
služ:
ty nejsi nic. Největší cena
žití
je život obětovat.
(Usedne.)
KUKLA:
Blíží se hodina spásy.
Veliká znamení a velká
slova
můj příchod hlásí.
TULÁK:
Velký je člověk velkou
povinností,
jen tam je celý, kde je částí
celku,
a žije lidsky, dá-li život za
to,
co větší je než on. Jak chceš to
jmenuj,
jenom když tomu sloužíš.
KUKLA (zmítá sebou):
Hleďte, jaká mám křídla!
Jaká nesmírná křídla!
TULÁK: Kdybych jen věděl, kudy do nejbližší obce! Co mne
to kouše? To jsi ty, mravenečku? A tady druhý! A třetí! Propána, vždyť jsem si
sedl do mraveniště! (Vstává.) Blázni, co jste do mne nalezli? Tuhle po mně běží,
koukejme: jeden, dva, tři, čtyři. A tady taky jeden, dva, tři...
(Zatím jde zadní opona vzhůru a zjeví se
vchod do mraveniště, mnohopatrové rudé budovy; u vchodu sedí Slepý mravenec a
ustavičně počítá. Mravenci s ranci, trámy, lopatami atd. vcházejí a přebíhají v
patrech budovy podle tempa, jež udává Slepec.)
SLEPEC (ustavičně): Jeden dva tři čtyři, jeden dva tři
čtyři...
TULÁK: Co to tady je? Strejdo, co to
počítáte?
SLEPEC: Jeden dva tři čtyři...
TULÁK: Co je to? Nějaké skladiště nebo továrna, že? Hej,
nač je ta továrna?
SLEPEC: Jeden dva tři čtyři...
TULÁK: Jářku nač je ta továrna? Proč ten slepý počítá?
Aha, udává tempo. Všichni se hýbají, jak on počítá. Jeden dva tři čtyři. Jako
stroje. Fuj, až se mně hlava točí.
SLEPEC: Jeden dva tři čtyři...
PRVNÍ INŽENÝR (vběhne na scénu): Rychleji! Rychleji!
Jeden dva tři čtyři!
SLEPEC (rychleji): Jeden dva tři čtyři! Jeden dva tři
čtyři!
(Všichni se pohybují rychleji.)
TULÁK: Co je to? Povídám, pane, nač je ta
továrna?
INŽENÝR: Kdo tu?
TULÁK: Já.
INŽENÝR: Z kterých mravenců?
TULÁK: Z lidí.
INŽENÝR: Zde Mravenika. Co tu chcete?
TULÁK: Koukám.
INŽENÝR: Práci hledat?
TULÁK: Taky třeba.
DRUHÝ INŽENÝR (vběhne): Vynález! Vynález!
PRVNÍ INŽENÝR: Co je?
DRUHÝ INŽENÝR: Nové zrychlení. Nepočítat jeden dva tři
čtyři. Počítat rráz dva tři čtyři! Ráz dva tři čtyři! To je kratší. Ússpora
času. Ráz dva tři čtyři! Sslepý, haló!
SLEPEC: Jeden dva tři čtyři...
DRUHÝ INŽENÝR: Špatně! Ráz dva tři čtyři!
SLEPEC: Ráz dva tři čtyři! Ráz dva tři čtyři!
(Všichni se pohybují rychleji.)
TULÁK: Ne tak rychle! Mně už jde hlava kolem!
DRUHÝ INŽENÝR: Kdo tu?
TULÁK: Cizinec.
DRUHÝ INŽENÝR: Odkud?
PRVNÍ INŽENÝR: Z lidí. Kde je mraveniště
lidí?
TULÁK: Cože?
PRVNÍ INŽENÝR: Kde je mraveniště lidí?
TULÁK: A tak. Tamhle. A tam taky. Všude.
DRUHÝ INŽENÝR (štěká): Ha! Ha! Všude! Blázen!
PRVNÍ INŽENÝR: Je mnoho lidí?
TULÁK: Mnoho. Říká se jim páni světa.
DRUHÝ INŽENÝR: Haha! Páni ssvěta!
PRVNÍ INŽENÝR: My jsme páni světa.
DRUHÝ INŽENÝR: Mravenika.
PRVNÍ INŽENÝR: Největší mravenčí stát.
DRUHÝ INŽENÝR: Ssvětová moc.
PRVNÍ INŽENÝR: Největší demokracie.
TULÁK: Jak to?
PRVNÍ INŽENÝR: Všichni musejí poslouchat.
DRUHÝ INŽENÝR: Všichni pracovat. Všichni pro
Něj.
PRVNÍ INŽENÝR: Jen On poroučí.
TULÁK: Kdo?
PRVNÍ INŽENÝR: Celek. Stát. Národ.
TULÁK: Koukejme, to je jako u nás. My například máme
poslance. Poslanec, to je demokracie. Máte taky poslance?
PRVNÍ INŽENÝR: Ne. My máme Celek.
TULÁK: A kdo mluví za celek?
DRUHÝ INŽENÝR: Haha! Nezná nic!
PRVNÍ INŽENÝR: Ten, kdo poroučí. Celek mluví jen
rozkazy.
DRUHÝ INŽENÝR: Bydlí v zákonech. Není nikde
jinde.
TULÁK: A kdo vám vládne?
PRVNÍ INŽENÝR: Rozum.
DRUHÝ INŽENÝR: Zákon.
PRVNÍ INŽENÝR: Zájem státu.
DRUHÝ INŽENÝR: Tak, tak, tak je to!
TULÁK: To se mi líbí. Jářku, všechno pro
Celek.
PRVNÍ INŽENÝR: Pro jeho velikost.
DRUHÝ INŽENÝR: A proti nepřátelům.
TULÁK: Cože? Proti komu?
PRVNÍ INŽENÝR: Proti všem.
DRUHÝ INŽENÝR: Jssme obklopeni nepřáteli.
PRVNÍ INŽENÝR: My jsme porazili Černé
mravence.
DRUHÝ INŽENÝR: A vyhladili Zrzavé.
PRVNÍ INŽENÝR: A podrobili Šedé. Zbývají jen Žlutí.
Musíme vyhladit Žluté.
DRUHÝ INŽENÝR: Musíme vyhladit všechno.
TULÁK: Proč?
PRVNÍ INŽENÝR: V zájmu Celku.
DRUHÝ INŽENÝR: Celek má vyšší zájmy.
PRVNÍ INŽENÝR: Zájmy rasové.
DRUHÝ INŽENÝR: Průmysslové.
PRVNÍ INŽENÝR: Koloniální.
DRUHÝ INŽENÝR: Ssvětové.
PRVNÍ INŽENÝR: Celkové.
DRUHÝ INŽENÝR: Tak, tak, tak je to!
PRVNÍ INŽENÝR: Celek má samé zájmy.
DRUHÝ INŽENÝR: Nikdo nemůže mít tolik zájmů jako
Celek.
PRVNÍ INŽENÝR: Zájmy udržují Celek.
DRUHÝ INŽENÝR: A války jej živí.
TULÁK: Aha! Vy – vy jste bojovní mravenci!
DRUHÝ INŽENÝR: Sss, neví nic.
PRVNÍ INŽENÝR: Mravenčané jsou nejmírnější
mravenci.
DRUHÝ INŽENÝR: Národ míru.
PRVNÍ INŽENÝR: Stát práce.
DRUHÝ INŽENÝR: Chtějí jen ssvětovládu –
PRVNÍ INŽENÝR: – protože chtějí světový mír.
DRUHÝ INŽENÝR: V zájmu ssvé pokojné práce.
PRVNÍ INŽENÝR: A v zájmu pokroku.
DRUHÝ INŽENÝR: V zájmu svých zájmů. Až ovládnem ssvětový
prosstor –
PRVNÍ INŽENÝR: – budeme dobývat času. My chceme vládnout
času.
TULÁK: Čemuže?
PRVNÍ INŽENÝR: Času. Čas je větší než
prostor.
DRUHÝ INŽENÝR: Čass nemá dossud pána.
PRVNÍ INŽENÝR: Pán času bude pánem všeho.
TULÁK: Pomalu, proboha pomalu! Nechte mne myslet!
Ovládnout čas? Pán času? Jenom věčnost je pán času.
PRVNÍ INŽENÝR: Rychlost je pán času.
DRUHÝ INŽENÝR: Zkrrocení času.
PRVNÍ INŽENÝR: Kdo poroučí rychlosti, vládne
časem.
DRUHÝ INŽENÝR: Rráz dva tři čtyři! Rráz dva tři
čtyři!
SLEPEC (rychleji): Ráz dva tři čtyři. Ráz
dva...
(Všechno se pohybuje rychleji.)
PRVNÍ INŽENÝR: Musí se zrychlit tempo.
DRUHÝ INŽENÝR: Tempo výroby.
PRVNÍ INŽENÝR: Tempo života.
DRUHÝ INŽENÝR: Musí se zrychlit každý pohyb.
PRVNÍ INŽENÝR: Zkrátit.
DRUHÝ INŽENÝR: Vypočítat.
PRVNÍ INŽENÝR: Na sekundu.
DRUHÝ INŽENÝR: Na ssetinu ssekundy.
PRVNÍ INŽENÝR: Aby se šetřilo časem.
DRUHÝ INŽENÝR: Aby se zvýšila výroba.
PRVNÍ INŽENÝR: Pracovalo se příliš pomalu. Příliš
těžkopádně. Mravenci hynuli únavou.
DRUHÝ INŽENÝR: Neússporné.
PRVNÍ INŽENÝR: Nehumánní. Teď hynou jen
rychlostí.
TULÁK: A k čemu tak spěchat?
PRVNÍ INŽENÝR: Zájem Celku.
DRUHÝ INŽENÝR: Otázka výroby. Otázka moci.
PRVNÍ INŽENÝR: Je mír. Mír je soutěž.
DRUHÝ INŽENÝR: Vedeme bitvu míru.
SLEPEC: Ráz dva tři čtyři.
(K oběma Inženýrům přistoupí Mravenec
úředník a něco jim hlásí.)
TULÁK:
Ráz dva tři čtyři! Ještě rychleji!
Ráz!
Zpráskejte bičem spěchu ten starý
pomalý čas,
mrskejte jej a žeňte, ať rychleji
letí vpřed,
vždyť rychlost je pokrok. Svět chce
se rychleji řítit,
chce doletět k svému cíli, a kdyby
do záhuby letěl,
ať je to aspoň rychleji! Ty slepý,
počítej: ráz! –
SLEPEC: – dva tři čtyři...
PRVNÍ INŽENÝR: Rychleji! Rychleji!
JEDEN MRAVENEC (padá pod břemenem): Uf!
DRUHÝ INŽENÝR: Sss! Co je to? Vsstát!
JINÝ MRAVENEC (skloní se k padlému): Mrtev.
PRVNÍ INŽENÝR: Prvý druhý odnést! Rychle!
(Dva Mravenci zvedají mrtvého.)
DRUHÝ INŽENÝR: Jaká česst! Padl na poli
rychlossti!
PRVNÍ INŽENÝR: Jak to zvedáte? Příliš pomalu! Mrháte
časem! Pustit!
(Oba Mravenci pustí mrtvolu.)
PRVNÍ INŽENÝR: Za hlavu za nohy zároveň. Ráz dva tři!
Špatně! Pustit! (Oba Mravenci pustí mrtvolu.) Za hlavu za nohy, ráz dva tři
čtyři! Odnést, marš! Ráz dva, ráz dva, ráz –
DRUHÝ INŽENÝR: – dva tři čtyři! Rychleji!
TULÁK: Aspoň že dost rychle umřel!
PRVNÍ INŽENÝR: Do práce! Do práce! Kdo víc má, musí víc
pracovat.
DRUHÝ INŽENÝR: Víc potřebuje.
PRVNÍ INŽENÝR: Má víc co hájit.
DRUHÝ INŽENÝR: A víc co dobývat.
PRVNÍ INŽENÝR: Jsme národ míru. Mír znamená
práci.
DRUHÝ INŽENÝR: A práce ssílu.
PRVNÍ INŽENÝR: A síla válku.
DRUHÝ INŽENÝR: Tak, tak!
HLAS: Pozor, ach pozor! Ustupte!
(Vejde Vynálezce, tápaje rukama.)
DRUHÝ INŽENÝR: Haló, náš Vynálezce!
VYNÁLEZCE: Pozor, pozor! Nenarazte do mé hlavy! Je
ohromná, je ze skla, je křehká – Je větší než já – Uhněte, praskla by,
roztříštila by se – Břink! Pozor, já nesu hlavu! Nenarazte! –
Ustupte!
DRUHÝ INŽENÝR: Haló, xevede?
VYNÁLEZCE: Bolí, puká – Narazí o stěny, břink! Ne – ne –
neobsáhnu jí oběma rukama! Ne – ne – nemohu jí už unést! Pozor, slyšíte? Fu, fu,
fu!
PRVNÍ INŽENÝR: Co je?
VYNÁLEZCE: Stroj, nový stroj. V mé hlavě. Slyšíte, jak
pracuje? Rozbije mi hlavu! Oh – oh – ohohoh... oh... ohromný stroj! Z cesty! Z
cesty! Já nesu stroj!
PRVNÍ INŽENÝR: Jaký stroj?
VYNÁLEZCE: Válečný – Nesmírný, nejrychlejší,
nejúčinnější drtič životů! Největší pokrok! Vrchol vědy! Fu, fu, fu, slyšíte
jej? Deset tisíc, sto tisíc mrtvých! Fu, fu! Pořád pracuje! Dvě stě tisíc
mrtvých! Fu, fu, fu, fu!
PRVNÍ INŽENÝR: Génius, co?
VYNÁLEZCE: Ohohoh, ta bolest! Praská mně hlava! Uhněte
se, uhněte! Pozor, ať nenarazím! (Zachází.) Fu, fu, fu –
PRVNÍ INŽENÝR: Veliký duch. Největší učenec.
DRUHÝ INŽENÝR: Nic tak nesslouží sstátu jako
věda.
PRVNÍ INŽENÝR: Věda je velká věc. Bude válka.
TULÁK: Proč válka?
PRVNÍ INŽENÝR: Protože budeme mít nový válečný
stroj.
DRUHÝ INŽENÝR: Protože nám ještě sschází koussek
ssvěta.
PRVNÍ INŽENÝR: Kousek světa od břízy k
borovici.
DRUHÝ INŽENÝR: A cessta mezi dvěma sstébly
trávy.
PRVNÍ INŽENÝR: Jediná volná cesta na jih.
DRUHÝ INŽENÝR: Otázka presstiže.
PRVNÍ INŽENÝR: A obchodu.
DRUHÝ INŽENÝR: Největší národní myšlenka.
PRVNÍ INŽENÝR: Buď my, nebo Žlutí.
DRUHÝ INŽENÝR: Nikdy nebylo války česstnější a nutnější
–
PRVNÍ INŽENÝR: – než ta, kterou musíme
chystat.
DRUHÝ INŽENÝR: Jssme připraveni.
PRVNÍ INŽENÝR: Jen mít příčinu!
SLEPEC: Ráz dva tři čtyři.
(Gong.)
PRVNÍ INŽENÝR: Co je?
HLASY: Posel! Posel!
POSEL (vběhne): Hlásím se: Hlídka jižní
armády.
PRVNÍ INŽENÝR: Dobře.
POSEL: Podle rozkazu jsme přešli hranice
Žlutých.
PRVNÍ INŽENÝR: Dál.
POSEL: Žlutí mne zajali a dovedli k veliteli.
PRVNÍ INŽENÝR: Dál.
POSEL: Dopis velitele.
PRVNÍ INŽENÝR: Ukaž! (Vezme listinu a čte): “Vláda
Žlutých mravenců žádá Mraveniku, aby do tří minut stáhla zpět své vojsko ležící
mezi břízou a borovicí na cestě mezi dvěma stébly trávy.”
DRUHÝ INŽENÝR: Sslyšte! Sslyšte!
PRVNÍ INŽENÝR: “Toto území je historickým, životním,
průmyslovým, svatým a vojenským zájmem našeho státu, takže dle práva má mu
náležeti.”
DRUHÝ INŽENÝR: Urážka! Nesstrpíme!
PRVNÍ INŽENÝR: “Současně nařizujeme svým plukům, aby
zahájily postup.” (Pustí listinu.) Válka! Konečně válka!
DRUHÝ INŽENÝR: Konečně válka nám vnucená!
PRVNÍ INŽENÝR: Do zbraně!
NOVÝ POSEL (vběhne): Žlutí táhnou přes naše
hranice.
PRVNÍ INŽENÝR (běží do mraveniště): Do zbraně! Do
zbraně!
DRUHÝ INŽENÝR (do jiné chodby): Mobilizace! Do
zbraně!
OBA POSLOVÉ (jinými chodbami): Do zbraně! Do
zbraně!
(Poplašné sirény. Mravenci ze všech stran se
hrnou do mraveniště.)
SLEPEC: Ráz dva tři čtyři. Ráz dva tři čtyři.
(Rostoucí lomoz uvnitř.)
TULÁK:
Do zbraně! Do zbraně! Vždyť cesta
mezi stébly
je ohrožena! Slyšíte? Škvíra od
stébla k stéblu,
píď země od trávy k trávě, vaše
svaté právo,
největší zájem státu, největší
otázka světa,
všechno je ve hře! Mravenci, do
zbraně!
Jak bylo by možno žít, jinému kdyby
patřil
svět mezi dvěma plevami! Kdyby tam
jiný nosil
mravenčí ranečky do cizího
mraveniště!
Sto tisíc životů za ta dvě stébla
trávy
je příliš málo! Já byl jsem ve
válce, ó,
to přec je řemeslo pro hmyz!
Kopejte zákopy,
ryjte se v hlíně, švarmlinie
útočí,
laufšrit přes kupy mrtvol, bajonet
auf,
padesát tisíc mrtvých, abyste
dobyli
dvaceti kroků latrín! Hurá, do
zbraně!
Vždyť jde o zájem celku, jde o
odkaz vašich dějin,
ba víc, o svobodu vlasti, ba víc, o
světovládu,
ba víc, jde o dvě stébla! Takovou
velkou věc
mohou jen mrtví vyřídit! Do zbraně!
Do zbraně!
KUKLA:
Celá zem se chvěje!
Něco velkého se děje!
Já se rodím!
(Za víření bubnů vycházejí čety Mravenců s
puškami, bodáky a kulomety, s kovovými přílbami na hlavách, a staví se do
fronty. Vystupuje První inženýr s odznakem vojevůdce, jeho štáb, Druhý inženýr
jako náčelník generálního štábu a svita důstojníků.)
TULÁK (jde podle fronty):
Výcvik je vidět. Pozor!
Vergatterung!
Vojáci, vlast vás posílá do
boje,
abyste padli. Dvě stébla
trávy
se dívají na vás.
PRVNÍ INŽENÝR (na výstupku): Vojáci! Vidíme se nuceni
vás povolat pod vaše prapory. Sveřepý nepřítel nás zrádně přepadl, aby předběhl
naše mírumilovné přípravy. V této vážné chvíli se jmenuji
diktátorem.
DRUHÝ INŽENÝR: Ssláva diktátoru! Chlapi, volejte,
nebo...
VOJÁCI: Sláva diktátoru!
PRVNÍ INŽENÝR DIKTÁTOR (salutuje): Díky. Pochopili jste
příkaz doby. Vojáci, bojujeme za svobodu a právo –DRUHÝ INŽENÝR: – a za velikost
sstátu...
DIKTÁTOR: – a za velikost státu. Budeme se bít za
civilizaci a vojenskou čest. Vojáci, jsem s vámi do poslední kapky
krve.
DRUHÝ INŽENÝR: Náš milovaný vojevůdce, ať
žije!
VOJÁCI: Ať žije!
DIKTÁTOR (salutuje): Znám své vojáky. Budeme bojovat do
konečného vítězství. Ať žije náš čacký materiál, hurá!
VOJÁCI: Hurá! Hurá!
DIKTÁTOR (k Inženýru – náčelníkovi generálního štábu):
První, druhá divize útočí. Čtvrtá divize obejde borovici a vrazí do mraveniště
Žlutých. Pobije ženy i zárodky. Třetí divize v záloze. Nikoho
neživit.
DRUHÝ INŽENÝR – NÁČELNÍK GENERÁLNÍHO ŠTÁBU (salutuje):
Podle rozkazu!
DIKTÁTOR: K tomu nám dopomáhej bůh. Vojáci, vpravo bok,
marš!
(Zavíří bubny.)
NÁČELNÍK GENERÁLNÍHO ŠTÁBU: Vpravo bok, marš!
Ráz dva, rráz dva, rrráz dva! (V
čele Mravenců táhne vlevo.)
DIKTÁTOR: Ráz dva! Válka nám vnucená! Ráz dva, ráz dva!
Ve jménu práva! Nikoho neživte! Za rodné krby! Ráz dva! Ráz dva! My se jen
bráníme! Válka o svět! Za větší vlast! Ráz dva! Odvěký nepřítel! Národní vůle!
Do boje, bijte! Dějinné nároky! Skvělý duch vojska! Ráz dva! Ráz dva!
(Nové a nové čety táhnou za víření
bubínků.)
DIKTÁTOR: Nazdar, vojáci! Přijdu pak za vámi! Pátý pluk,
sláva! Vítěz u šišky! Veliká doba! Jdete do vítězství! Dobývat světa! Nádherný
elán! Ráz dva! Ráz dva! Sedmý pluk, hurá! Bijte je, vojáci! Žlutí jsou skety!
Palte a sekejte, hrdinové!
POSEL (přiběhne): Žlutí vtrhli na planinu mezi kořenem
borovice a kamenem.
DIKTÁTOR: Vše podle plánu. Rychleji, vojáci. Ráz dva!
Válka nám vnucená za čest a slávu potřeba státu nikoho nešetřit idea práva držte
se vojáci výhra je naše největší okamžik světových dějin marš marš
marš!
(V dáli temné rány: bzum, bzum.)
DIKTÁTOR: Bitva se začíná. Druhá výzva! (Dívá se
nůžkovým dalekohledem k bojišti.)
SLEPEC: Ráz dva tři čtyři, ráz dva...
(Rostoucí dunění.)
KUKLA (křičí):
Země už puká. Slyšte mé
znamení!
Hlubiny světa
pracují v bolesti k mému
zrození!
DIKTÁTOR: Druhá výzva! Třetí výzva! Do zbraně! Do
zbraně! (Ke Generálnímu ubytovateli.) Vydat zprávu!
UBYTOVATEL (vyvolává): Za krásného počasí strhla se
konečně bitva. Náš hrdinný materiál bojuje za skvělé nálady.
(Nové čety vycházejí za víření bubnů z
mraveniště.)
DIKTÁTOR: Vpravo bok, marš! Ráz dva! Ráz dva! Rychleji,
chlapi!
POSEL (přiběhne): Naše pravé křídlo couvá. Pátý pluk
úplně zničen.
DIKTÁTOR: Podle plánu. Šestý na jeho místo.
POSEL (odběhne).
TULÁK:
Haha, dle plánu! Tak je to v
pořádku,
když sama Smrt slouží co generál u
štábu
a plní rozkazy: Poslušně
hlásím,
pátý pluk zničen, zu Befehl, podle
plánu.
Ó tohle znám a tohle jsem viděl
už,
viděl jsem širé pole poseté
mrtvými,
rozbité lidské maso přimrzlé ve
sněhu,
viděl jsem velký štáb a samu Smrt s
lampasy,
na prsou plno řádů, s vlajícím
chocholem
přehlížet padlé, zda lehli si podle
plánu
na mapě mrtvých.
(Přibíhají nosítkáři s raněnými.)
RANĚNÝ (řve): Pátý pluk! Náš pluk! Všichni jsme pobiti!
Přestaňte už!
(Klape telegraf.)
TELEGRAFNÍ DŮSTOJNÍK (čte depeši): Pátý pluk zničen.
Čekáme rozkaz.
DIKTÁTOR: Šestý na jeho místo. (K Ubytovateli.) Vydejte
zprávu.
UBYTOVATEL (vyvolává): Bitva se úspěšně rozvíjí. Pátý
pluk se zvláště vyznamenal, odraziv hrdinně všechny útoky, načež byl vystřídán
šestým.
DIKTÁTOR: Bravo. Udílím vám velký řád
Virtuti.
UBYTOVATEL: Díky. Konám jen svou povinnost.
KULHAVÝ NOVINÁŘ (přiblíží se s notýskem): Novinář
prosím. Mamama-máme hlásit vivivi-vítězství?
DIKTÁTOR: Ano. Úspěšné operace. Dík plánům dávno
připraveným. Podivuhodný duch našeho materiálu. Nezadržitelný postup. Nepřítel
demoralizován.
KULHAVÝ NOVINÁŘ: Vyvyvy... vy vy... vyvyvy... vy vy
–
DIKTÁTOR: Pravíte?
KULHAVÝ NOVINÁŘ: – vytiskneme všechno.
DIKTÁTOR: Dobře. Spoléháme na součinnost tisku.
Nezapomeňte na podivuhodný duch.
KULHAVÝ NOVINÁŘ: Tisk vyvyvy – vykoná svou
popo-po-povinnost. (Odběhne.)
DOBRODĚJ (s kasičkou): Pomoc pro raněné! Všechno pro
raněné! Milodary pro raněné! Dávejte raněným! Pomoc pro mrzáky! Všechno pro
mrzáky! Pomozte raněným!
DIKTÁTOR (k důstojníkovi): Druhá divize útok! Musí
prorazit! Za všech obětí!
DOBRODĚJ: Pro naše hrdiny! Pomozte bratřím! Pomoc pro
raněné!
TULÁK: Všechno pro raněné! Válku pro raněné! Všechno pro
jejich rány!
DOBRODĚJ: Pomoc pro mrzáky! Dávejte raněným!
TULÁK (utrhne si knoflík a dává jej do kasy): Všechno
pro raněné! Poslední knoflík pro válku!
JINÝ RANĚNÝ (sténá v nosítkách): Ou ou ou, dorazte mne!
Ou ou ou!
DOBRODĚJ (zachází): Pomozte raněným...
(Klape telegraf.)
TELEGRAFISTA: Pravé křídlo Žlutých couvá.
DIKTÁTOR: Pronásledovat! Dobíjet! Nezdržovat se se
zajatými!
UBYTOVATEL (vyvolává): Nepřítel na zmateném útěku. Naše
pluky jej ženou v nádherném rozmachu, pohrdajíce smrtí.
DIKTÁTOR: Čtvrtá výzva!
UBYTOVATEL (odběhne do mraveniště).
TELEGRAFISTA: Šestý pluk zničen do posledního
muže.
DIKTÁTOR: Podle plánu. Devátý na jeho místo. Čtvrtá
výzva!
(Vystupují nové čety ozbrojenců.)
DIKTÁTOR: Poklus!
(Mravenci běží poklusem k bojišti.)
TELEGRAFISTA: Čtvrtá divize obešla borovici a vpadla
zadem do mraveniště Žlutých. Posádka pobita.
DIKTÁTOR: Srovnat se zemí! Vybít ženy a
zárodky!
TELEGRAFISTA: Střed nepřátel otřesen. Vyklidili úpatí
přesličky.
DIKTÁTOR: Naše vítězství! (Klesá na kolena a snímá
přílbu.) Veliký bože mravenců, dal jsi zvítězit právu! Jmenuji tě plukovníkem.
(Vyskočí.) Třetí divize na nepřítele! Všechny zálohy za ním! Nikoho neživit!
Žádní zajatci! Kupředu! (Vrhá se na kolena.) Spravedlivý bože síly, ty víš, že
naše svatá věc – (Vyskočí.) Jen na ně! Na ně! Útočit! Hnát je! Všechno pobít!
Vláda nad světem rozhodnuta! (Pokleká.) Bože mravenců, v této veliké chvíli...
(Tiše se modlí.)
TULÁK (skloněn nad ním, tiše): Vláda nad světem? Ubohý
mravenče, ty jmenuješ světem ten kousek hlíny a trávy, co znáš? Tu mizernou,
špinavou píď země? Zašlápnout celé tvé mraveniště i s tebou, a ani koruna stromu
nad vámi nezašumí, ty blázne!
DIKTÁTOR: Kdo jsi?
TULÁK: Teď jenom hlas; včera snad voják v jiném
mraveništi. Jak je ti, dobyvateli světa? Cítíš se dost veliký? Nezdá se ti
příliš malá ta hromádka mrtvol, na které stojí tvá sláva, chudáku?
DIKTÁTOR (vstane): Vše jedno. Prohlásím se
císařem.
(Klape telegraf.)
TELEGRAFISTA: Druhá divize žádá o posily. Náš materiál
se cítí vyčerpán.
DIKTÁTOR: Cože? Vydržet! Bičem na ně!
TELEGRAFISTA: Třetí divize je uvedena ve
zmatek.
JEDEN MRAVENEC (utíká přes scénu): Běžíme!
DIKTÁTOR: Pátá výzva! Všichni do zbraně!
KŘIK (za scénou): Zastavte! Ne, ne! Zpátky!
PRONIKAVÝ VÝKŘIK: Spaste se!
DIKTÁTOR: Pátá výzva! Marodi do pole! Všichni do
pole!
VOJÁK (prchá zleva): Bijí nás! Běžte!
DVA VOJÁCI (běží zprava): Obešli nás! Utečte!
VOJÁK (zleva): Na západ! Utíkejte k západu!
VOJÁCI (zprava): Obešli nás od západu. Běžte na
východ!
DIKTÁTOR (řve): Zpátky! Na svá místa! Do
pole!
HLOUČEK ZPRAVA (v šíleném úprku): Pryč! Stříkají
plameny!
HLOUČEK ZLEVA: Na západ! Spaste se! Z cesty!
PŘÍVAL ZPRAVA: Utečte, honí nás! Na východ!
PŘÍVAL ZLEVA: Na západ! Z cesty! Jsou tady.
(Oba proudy se začnou v panice rvát a
pobíjet.)
DIKTÁTOR (skočí na ně a bije do nich): Zpátky! Skety!
Dobytku, já jsem váš císař!
JEDEN VOJÁK: Kuš! (Skolí ho.) Prchejte!
DRUHÝ INŽENÝR – NÁČELNÍK GENERÁLNÍHO ŠTÁBU (vběhne
poraněn a skočí na výstupek): Mají město! Zhasit světla!
ŽLUTÍ (vnikají z obou stran): Hurá! Hurá! Mraveniště je
naše!
(Světla zhasnou. Tma, vřava, zmatek.)
HLAS DRUHÉHO INŽENÝRA: Do boje. Á-á!
HLAS ŽLUTÉHO VŮDCE: Do chodeb za nimi! Nikoho neživit!
Pobijte všechny muže!
KŘIK UBÍJENÝCH MUŽŮ: Ááááá!
SLEPEC: Ráz dva! Ráz dva! Ráz dva!
ŽLUTÝ VŮDCE: Pobijte ženy a zárodky!
KŘIK ŽEN: Íííííííí!
SLEPEC: Ráz dva! Ráz dva!
ŽLUTÝ VŮDCE: Za nimi! Vraždit! Všechno
vyvraždit!
(Vzdalující se ryk.)
SLEPEC: Ráz dva! Ráz dva! Ráz aaáh!
ŽLUTÝ VŮDCE: Světlo!
(Rozsvětlí se. Přední scéna je prázdná.
Žlutí pronikají do chodeb a vrhají Mravenčany z hořejších pater dolů. Všude
hromady mrtvol.)
ŽLUTÝ VŮDCE: Výborně, Žlutí! Všechno pobít!
TULÁK (potácí se mezi hromadami mrtvých): Generále, dost
už!
ŽLUTÝ VŮDCE: Vítězství Žlutých! Vítězství práva a
pokroku! Naše je cesta mezi dvěma stébly! Nám Žlutým patří svět! Prohlašuji se
za vladaře vesmíru!
(Vřava se vzdaluje do chodeb.)
KUKLA (zmítá sebou): Já... já... já!
ŽLUTÝ VŮDCE (klesá na kolena a snímá přílbu):
Nejspravedlivější bože, ty víš, že bojujem jenom za právo. Naše dějiny, naše
národní čest, naše obchodní zájmy...
TULÁK (vyrazí a povalí ho kopnutím, rozšlapává a roztírá
botou): Ach ty hmyze! Ty pitomý hmyze!
Opona
EPILOG
Život a smrt
Vnitřek lesa. Černočerná noc.
V popředí spí Tulák.
TULÁK (ze sna): Dost, generále! (Probouzí se.) Co, já
jsem spal? Kde to jsem? Ta hrozná tma! Já ne – ne – já nevidím – Nevidím vlastní
prst před očima – Kuklo! Kuklo! (Vstává.) Co že je taková tma? Nevidím na krok –
Kdo to mluví? Kdo je tu? (Křičí.) Kdo je tu? Ne, to je jenom můj hlas. Ale co že
nic nevidím? (Hmatá kolem sebe.) Nic... nic... nic... (Křičí.) Je něco? Je vůbec
něco? Propast, všude ta strašná propast! Na kterou stranu začnu padat? Kdybych
se měl čeho podržet! Není nic! Není nic! Ó bože, já mám strach! – Kam se podělo
nebe? Kdyby aspoň nebe zůstalo! Nebo jediná bludička! Jediná lidská sirka! Kdyby
– aspoň – nějaký směr zůstal! Kde to jsem? (Kleká.) Já mám strach! Světlo! Kdyby
jen světlo bylo!
HLAS (ze tmy): Vždyť je světlo. Světla dost –
TULÁK (leze po zemi): Jediné lidské světélko! Jen jeden
paprsek!
JINÝ HLAS: Ten hlad! Ta žízeň!
JINÝ HLAS: Volám tě! Pojď! Hledám tě, volám:
Pojď!
TENKÝ HLAS: Píti píti pít –
TULÁK: Proboha jen jiskřičku světla! Co je to? Kde
jsem?
HLAS CHROBÁKA (v dáli): Má kulička! Kde je má
kulička?
TULÁK: Světlo!
HLAS: Ta žízeň! Ten hlad!
MROUCÍ HLAS: Dorazte mne! Dorazte!
JINÝ HLAS: Buď má!
JINÝ HLAS: Ahou, ahahou! Mám ho!
TULÁK: Světlo! Co je to tady? Aha, kamení.
HLAS: Ta žízeň! Ta žízeň!
JINÝ HLAS: Milost!
TULÁK: Aspoň jiskřičku vykřesat! (Tluče kamenem o
kámen.) Jedinou jiskru světla! Poslední jiskřičku!
(Z kamene vytrysknou jiskry. Vnitřek lesa se
rozžíhá přízračným jasem.)
TULÁK (vstává): Světlo!
HLASY (prchající): Utečte, světlo! Prchejte!
TULÁK: Aach, ta krása!
HLASY (za scénou blížící se): Světlo! Světlo!
KUKLA: Kdo mne volá?
TULÁK: Chválabohu světlo!
(Rostoucí záře a tichá hudba.)
KUKLA:
Na kolena! Na kolena!
Já – já – já vyvolená
přicházím na svět!
HLASY (blížící se): Pohleďte, světlo!
KUKLA:
V bolesti rození
puká mé vězení.
Nevídané a neslýchané
se skutkem stane.
Já budu!
(Do zářícího středu vletí rej Jepic a
tančí.)
TULÁK: Kde jste se vzaly, průsvitné mušky?
PRVNÍ JEPICE (vyletí ze středu ostatních a
víří):
Ó – ó – ó!
(Stane.)
Jako paprsek ze tmy
vytryskl zářivý, věčný,
ohromný jepičí život!
Tančete, sestry! Ó – ó –
ó!
(Víří.)
CHÓR JEPIC:
Kroužíme život!
Tančíme život!
My jsme sám život!
Živote! Živote!
PRVNÍ JEPICE (stane):
Ze zvonění paprsků jsou spředena
naše křídla,
od hvězdy k hvězdě ze světelných
nití tkal je
odvěký božský tkadlec. Tančíme
vesmírem,
my, duše života, zrozené
světlem,
obrazy boha, který –
(Klesá mrtva.)
DRUHÁ JEPICE (vystoupí a víří):
– který v nás vidí sebe.
Ó – ó – ó! Věčný, věčný je
život.
TULÁK (motá se k ní): Jak... jakže, tedy je
věčný?
DRUHÁ JEPICE:
Žít, kroužit, vířit! Z hloubi
vesmíru
nám odpovídá tvůrčí,
nesmírné
víření křídel jepicích. Nám dán
je
tajemný úkol věčně
vířiti,
z křídel nám prší harmonie
sfér,
ó jaké poslání a jaká tvůrčí
radost
být jepicí! Žít, to je
kolotat!
Ó – ó – ó.
(Víří.)
CHÓR JEPIC:
Věčný, věčný je život!
TULÁK (mezi nimi):
Ó jaké poslání a jaká tvůrčí radost
–
CHÓR JEPIC:
– kolotat! Sestry, do
kola!
DRUHÁ JEPICE (stane):
Rozviňte život! Co jsme
jiného
my, z nejjemnějších látek
utkané,
než myšlenky a duše
stvoření?
Jsme průsvitné! Jsme bez tíhy a
zmaru!
Jsme život sám! Jak jiskry z boží
výhně
jsme vytryskly a velebíme
–
(Padá mrtva.)
TULÁK: Hleďte, je mrtva!
TŘETÍ JEPICE (vystoupí a víří):
Ó – ó – ó!
(Stane.)
Celý svět s námi krouží, děkuje,
chválí,
velebí, skáče a kolotá
před tebou, velký, milostný,
neskonaly,
jepičí dare života!
Radosti bezoddyšná, ty věčné
opojení,
buď žehnán, reji života,
ohnivý tanci, jemuž konce
není,
buď s námi...
(Padá mrtva.)
TULÁK (zvedne ruce a točí se): Ó – ó – ó –
CHÓR JEPIC:
Buď požehnán, buď
požehnán!
TULÁK: Živote, živote, ty jsi nás uhranul! Vždyť i já,
stará zmořená muška, kroužím a křičím, živote...
CHÓR JEPIC:
Buď požehnán, buď
požehnán!
TULÁK: Nech nás žít, nás všechny! Hleď, každý chce žít!
Každý se tolik brání, a každý bojuje na svou pěst! Vidíš, kdybychom tak jednou
to zkusili dohromady! Kdybys ty sám nás vedl proti – proti zániku! Proti
smrti!
CHÓR JEPIC:
Buď požehnán! Buď
veleben!
(Jepice po jepici padá mrtva.)
TULÁK: Všichni bychom šli za tebou! Všechny mušky a
všichni lidé, a myšlenky, a díla, a havěť vodní, a mravenci, a tráva, všechno se
spojí s tebou! Ale dřív se musíme spojit my, my všichni, kdo žijeme, do jednoho
regimentu; a ty nás povedeš, živote všemohoucí –
CHÓR JEPIC:
Buď život požehnán!
KUKLA (pronikavě vykřikne): Místo! (Roztrhne svůj obal a
vyskočí jako Jepice.) Tu jsem!
TULÁK (vrávorá k ní): Ty, kuklo? Ty? Ukaž se! Ty jsi se
konečně zrodila?
KUKLA-JEPICE (vyběhne a počne vířit):
Ó – ó – ó!
TULÁK (za ní): Cože, nic většího?
KUKLA-JEPICE (víří):
Ó – ó – ó!
(Stane.)
Já vládu života vyhlašuji.
Já
poroučím tvorstvu: žij, neb
cářství
života přišlo.
(Víří.)
Ó – ó – ó!
NĚKOLIK POSLEDNÍCH JEPIC:
Věčný, věčný je život!
(Padají mrtvy.)
KUKLA-JEPICE (stane):
Celý svět bobtnal, aby mne
zrodil,
a pukal bolestí. Slyšte, ó
slyšte,
ohromné poselství nesu;
zvěstuji
nesmírné věci; ticho,
ticho,
já veliká přináším slova.
–
(Padá mrtva.)
TULÁK (kleká k ní): Vstaň, muško! Proč jsi padla? (Zvedá
ji.) Mrtva! Je mrtva! Ach líbezné líčko, ach oči jasné a čisťounké! Mrtva!
Slyšíš, kuklo? Co jsi chtěla říci? Mluv ještě! (Nese ji v náručí.) Mrtva! Jak je
lehýnká, ó bože, jak je krásná! Proč musela umřít? K čemu ten hrozný nesmysl!
Muško! (Klade ji na zem.) Mrtva! (Leze po zemi a prohlíží mrtvé jepice, zvedaje
jim hlavy.) I ty jsi mrtva, tanečnice? I ty, která jsi zpívala! I ty, mladičká!
Ach tyhle rty se už neozvou! Mrtva! Slyšíš, zelená muško? Kdybys jen oči
otevřela! Hleď, je tak dobře žít! Probuď se, žij přece! Buď – život – požehnán!
(Plazí se na kolenou dopředu.) Buď požehnán! Hu! Kdo na mne sáhl? Jdi pryč!
(Záře zhasne, jen ostrý paprsek dopadá na Tuláka.) Kdo je tu? Huhu, pusť, vždyť
mne mra-, mrazí! Kdo jsi? (Šermuje rukama do prázdna.) Pryč tu studenou ruku! Já
nechci... (Vstane.) Nesahat! Kdo jsi? (Brání se.) Ale tak pusť, co mne škrtíš?
Haha, ty jsi, počkej, já tě znám, ty jsi... ty jsi Smrt! Tolikrát jsem tě dnes
viděl! Ale já ne – nechci – Pusť, kostroune! Bezoká! Hnusná! Já ještě ne...
(Zápasí do prázdna.) Přestaň!
(Zprava se plazí dva Slimáci.)
PRVNÍ SLIMÁK: Štůj. Něčo tu šuští!
DRUHÝ SLIMÁK: Ty vošle, tak čouvni!
TULÁK (zápasí): Tumáš, zubatá! Hahaha, dostalas! (Sražen
na kolena.) Nech mne! Nedus tolik! Povol! Já chci jen žít; copak i to je mnoho?
(Zvedá se a rozhání se rukama.) Nedám ti život, smrťáku, nedám! Tumáš! (Padá.)
Ó, i nohu nastavuješ!
PRVNÍ SLIMÁK: Ty, šlimáku.
DRUHÝ SLIMÁK: Čo?
PRVNÍ SLIMÁK: Von žápaší še šmrtí.
DRUHÝ SLIMÁK: Budem še koukat, jo?
TULÁK (pozvedá se): Nech mne žít! Co ti to udělá? Jen
protentokrát! Aspoň do zítřka! Nech... jen... vydechnout! (Zápasí.) Pusť,
neškrť! Já nechci umřít! Tak málo jsem užil! (Výkřik.) Aách! (Padne na
tvář.)
PRVNÍ SLIMÁK: To je švanda, viď?
DRUHÝ SLIMÁK: Ty, šnečku.
PRVNÍ SLIMÁK: Čo?
DRUHÝ SLIMÁK: Von už sčípnul.
TULÁK (vzchopí se na kolena): Ty i padlého škrtíš,
zbabělá? Pusť už, ať povím – všem – Já chci – ještě chvilku – (Vstane a
vrávorá.) Nech – žít! Jenom žít! (Křičí.) Ne! Jdi pryč! Mám ještě tolik co říci!
(Klesá na kolena.) Vím – teď – jak žít. (Padne naznak.)
PRVNÍ SLIMÁK (leze pomalu vpřed): No, už je po
ňom.
DRUHÝ SLIMÁK: Ježuš, ježuš, to je rána. Ach jejej.
Takový neštěští! Proč jši náš vopuštil?
PRVNÍ SLIMÁK: Čo tak lamentuješ? To še náš
netejká.
DRUHÝ SLIMÁK: Ale to víš, to še jen tak říká, když někdo
umře.
PRVNÍ SLIMÁK: Jojo. Tak ležeme.
DRUHÝ SLIMÁK: Jojo. To už tak na švětě chodí.
PRVNÍ SLIMÁK: Jen aby bylo málo šlimáků a hodně
kapušty.
DRUHÝ SLIMÁK: Jej šnečku, koukej.
PRVNÍ SLIMÁK: Čo?
DRUHÝ SLIMÁK: Čo tu je mrtvejch jepič.
PRVNÍ SLIMÁK: Kdyby to ašpoň k žrádlu bylo.
DRUHÝ SLIMÁK: Jojo. Tak ležeme, viď?
PRVNÍ SLIMÁK: Jenom když my jšme živi.
DRUHÝ SLIMÁK: To ši myšlím. Povídám,
šlimáku...
PRVNÍ SLIMÁK: Čo?
DRUHÝ SLIMÁK: Šladko je žíti.
PRVNÍ SLIMÁK: Ba jo! Ať žije život, víš.
DRUHÝ SLIMÁK: Tak ležeme. (Zacházejí do
kulis.)
PRVNÍ SLIMÁK: To byla legrače, viď?
DRUHÝ SLIMÁK: No ba. Jenom – když – my jšme živi.
(Zajdou.)
(Pauza. Svítá. Ptáci se probouzejí.)
DŘEVORUBEC (vychází z pozadí se sekerou na rameni. Uvidí
za keřem mrtvolu Tulákovu a skloní se k ní): Kdo je to? Strejdo, slyšíte? No,
strejčku, probuďte se. Co je vám? (Vstane, sejme čepici a pokřižuje se.)
Nebožtík. Chudák stará. (Pauza.) Má to – aspoň – odbyto.
TETKA (jde zleva. Nese novorozené ke křtu): Dobrytro
pámbu. Co tam máte, strejčku?
DŘEVORUBEC: Dobrytro, teta. Někdo tady umřel. Tulák je
to.
(Pauza.)
TETA: Chudák.
DŘEVORUBEC: A co vy, teta? Ke křtu? Ke křtu?
TETA: To je sestřin kluk. Všvš. Všvš.
DŘEVORUBEC: Jeden se narodí a jeden umře.
TETA: A pořád je lidí dost.
DŘEVORUBEC (lechtá dítě pod bradou): Ks, ks, kluku!
Počkej, až vyrosteš!
TETA: A co, strejče, třeba mu bude líp než
nám.
DŘEVORUBEC: Ale copak, jen když má člověk pořád co
dělat.
ŠKOLAČKA (vyjde zprava s mošnou na zádech): Pochválen
Pan...
TETA: Navěky.
DŘEVORUBEC: Navěky. (Školačka zajde.) To je dnes krásně,
viďte teta? Člověk to ani neumí povědít.
HLAS ŠKOLAČKY: Pochválen Pan...
HLAS MUŽE (za scénou): Navěky.
TETA: Ba, krásný den se nám dělá.
POUTNÍK (vyjde zleva): Dobrý den.
TETA: Dobrý den.
DŘEVORUBEC: Šťastný dobrý den.
Opona
DOPLNĚK PRO REŽISÉRA
V epilogu Poutník je totožný s Tulákem, Cítí-li režisér
potřebu smírného konce, užij této varianty (od odchodu Slimáků):
(Pauza. Svítá. Ptáci se probouzejí. Rány
sekyrou.)
TULÁK (probouzí se): Ránv! – Rány! – Rány boží!
(Usedne.) Co je? –
(Ticho.)
Ach, těžký sen jsem měl!
(Rány sekyrou.)
PRVNÍ HLAS: Ach bože!
DRUHÝ HLAS: Ale copak, jenom když je člověk
živ.
TULÁK:
Jen když je živ... Tak tedy
neumřel?
A tedy... vlastně... nic se
neudálo?
Viděl jsem, co jsem
viděl,
či se mi to jen zdálo?
A kdyby to i pravda
bylo,
nic nestalo se, nic se
nezměnilo,
jen když zas člověk žije
dál.
I vy jste živi.
(Pauza.)
Co je to platno: život je
tady,
i když jen jepičí.
Ať děje se co chce, znova
jest
a nikdo a nic ho
nezničí.
Co je to platno: musí se
nést.
PRVNÍ HLAS: Ba, je to dřina.
DRUHÝ HLAS: Ale mlč, jenom když má člověk pořád co
dělat.
TULÁK:
Pořád co dělat! Tak je to,
ano,
vždyť i sám život co dělat má
neustále,
jako by něco nebylo
doděláno,
jako by za něčím se muselo dál a
dále,
a byť bys člověkem anebo broukem
byl,
žiješ, aby celý svět
žil,
a pořád je co dělat.
(Vystoupí dva Drvoštěpové.)
PRVNÍ DRVOŠTĚP: Dobrytro, strejce.
DRUHÝ DRVOŠTĚP: Hledáte práci?
TULÁK: Cože?
PRVNÍ DRVOŠTĚP: No hledáte-li práci?
TULÁK:
Lidi, já pořád hledám, já hledám
odjakživa,
hledám v životě smysl a život se na
mne dívá,
koukejte na ty husté dlouhé
řady,
a všecko to žije.
A snad i sám život něco v sobě
hledá,
a proto se nikdy zahubit
nedá,
a třeba sám sebe hubí a neví si se
sebou rady
a plení sebe sama, pořád trvá
dál,
jako by rád se na sobě sám něčeho
dočekal,
něčeho lepšího. Možná že hledám i
práci.
PRVNÍ DRVOŠTĚP: Nechtěl byste nám pomáhat?
TULÁK: Cože?
DRUHÝ DRVOŠTĚP: No abyste nám pomohl kácet
dříví.
TULÁK: Pomáhat?
PRVNÍ DRVOŠTĚP: No ba, kdyby si lidi neměli pomáhat
–
TULÁK:
Vy jste to řekli, ano! Musí se
pomáhat!
A není ztraceno nic, pokud je
pomoci možno.
A nebudeš ztracen sám,
když uvidíš život trápit se nebo
bloudit:
pokud lze člověku
pomoci,
není proč ho soudit!
DRUHÝ DRVOŠTĚP: Tak co, šel byste?
TULÁK: Já jdu s vámi.
(Vyjde Poutník.)
POUTNÍK: Dobrytro. Do práce? Do práce?
PRVNÍ DRVOŠTĚP: No ba, do práce.
DRUHÝ DRVOŠTĚP: Jako každý den.
POUTNÍK: A krásně je.
TULÁK: Ba, krásný den se nám dělá.
POUTNÍK: Tak dobrý den!
PRVNÍ DRVOŠTĚP: Dobrý den!
TULÁK: Šťastný dobrý den!
CELÝ SVĚT: Šťastný dobrý den! Šťastný – dobrý –
den!
Opona