V noci jsem snil, že jsem motýlem

Antonin Artaud, básník, herec a zejména přední dramatik francouzského experimentálního divadla v roce 1935 bez použití kulis, rekvizit a jen za pomoci hereckého umu zdramatizoval klasickou báseň Percy Bysshe Shelleyho a Stendhalovu povídku Cenciové s námětem despotického otce, jenž tyranizoval svou rodinu, zabil své dva syny, znásilnil dceru, a když se jej rodina rozhodla zabít, jsou byli její členové uvězněni. Jediným, kdo mohl pomoci, byl papež, který však nepohl ani prstem, protože toužil po Cenciovském majetku.

Režie této věru velmi těžké Artaudovy hry se v brněnském Divadle v 7 a půl ujal herec příbuzenského experimentálního HaDivadla Ján Sedal s tím, že původní Artaudovu hru rozšířil v první části o současnou rodinu a televizi, jež se v mnohých paralelách odráží v zrcadle původního Shelleyho námětu. Posunutí děje z pozdního Středověku do současnosti by mohlo dát hře zcela nový smysl, avšak výsledek skončil jen napůl cesty, tak že celé drama více potopil.

Avšak patří-li Divadlo v 7 a půl mezi triumvirát nejlepších brněnských divadel (vedle Divadla Husa na provázku a Studia Marta), jsou pak Cenci „Hra na Artauda“ totální krok stranou, protože hře schází vše, co dělá 7 a ½ tak výborným divadlem - počínaje velmi nehratelnou úpravou původní hry prakticky bez děje, přes režijní fiasko až po velmi rozkolísané herecké výkony, kdy svou úlohu zvládl jen Dalibor Přecechtěl a Kamila Kalousová, přes velmi křečovitou snahu zcela vyhořela jinak výborná Bára Milotová, které role zcela evidentně nesedla a přehrávala, s nevýrazným Sergejem Sanžou až po velmi rozporuplného Martina Siničáka v roli otce, na jehož roli celá hra nejen stála, ale bohužel i padala, protože více než despota či tyran, hrál více jen sám sebe. Myslím si, že kdyby se role otce ujal Dalibor Přecechtěl, jež jinak hrál jen ve velmi okrajové roličce, výsledný dojem ze hry, by vypadal zcela jinak.