„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Sezóna 2004-2005

22. Březen 2009
Baletní večer na hudbu skladatelů XX. století

Baletní večer na hudbu skladatelů XX. století

Není tomu ani tak dávno, co bylo Národní divadlo v Brně velmi vděčným cílem pro posměšky o brněnské provinciálnosti. Obsazování hereckých, pěveckých a tanečních rolí, ale i vlastní koncepce divadla byly plně podřízeny „zasloužilosti“ namísto reflektování kvality a současných světových divadelních trendů. Mnohý brněnských provinčních poměrů neznalý divák si tak při shlédnutí představení v této instituci musel připadat, že se přinejmenším ocitl v hlubinách 80. let.
Poslední pomazánka

Poslední pomazánka

Počáteční ideou byl projekt Divadelního ústavu v Praze, New Dramatists Associate Artists v New Yorku a divadla Na zábradlí, který má zprostředkovát vzájemnou výměnu současných českých a amerických autorů. Hra The Eviction byla sice vytipována Divadelním ústavem, avšak coby režisér, překladatel i ústřední tvůrčí element, který dal hře nejen český název - Poslední pomazánka, ale i vyznění v kontextu českého prostředí je Jiří Ornest, jenž si ve hře zahrál i jednu ze dvou hlavních rolí - Čtenáře, co do obsahu hry de facto nahrávače na herecký smeč pro Pavla Lišku, který si v roli bezejmenného Muže opět střihl roli společenského outsidera.
Modrovous - Naděje žen

Modrovous - Naděje žen

Pavel Baďura se do paměti brněnského publika zapsal především jako režisér nezapomenutelné ba kultovní série Cult Fiction I a Cult Fiction II realizované v Divadle Husa na provázku či díky režii psychologického dramatu Já, Feuerbach v tzv. Sklepní scéně téhož divadla.
05. Leden 2009
Korzár

Korzár

Jistě, nejsem povolán natolik, abych mohl dramaturgii baletu brněnského Národního divadla radit při výběru repertoáru, nicméně se přinejmenším mohu domnívat, že sázka na variaci toho nejklasičtějšího ruského baletu - choreografii Mariuse Petipy, již z principu nemůže skončit jinak než s velkými rozpaky. A výsledek vskutku předčil i ta má nejtemnější očekávání s tím, že představení Korzár s původní premiérou v roce 1863 v Petrohradě, zcela přesáhlo možnosti, jimiž baletní soubor Národního divadla ve svém ansámblu disponuje.
05. Leden 2009
Baletní večer na hudbu českých skladatelů

Baletní večer na hudbu českých skladatelů

Již úvodem se sluší zdůraznit, že jsem laický, ba prostý divák, jenž balet dokáže vnímat a chápat jen svou intuicí, a tedy není schopen rozlišit natož ocenit mnoho technických detailů, ba více než byť mistrně provedené baletní prvky vyhledává hudbu samotnou, potažmo symbiózu taneční choreografie s hudebním doprovodem tak, že baletní kvality oceňuje v kontextu originality taneční režie, výstavby příběhu či sdělení svého autora. Ba co více, klasický balet, do značné míry považuje za do značné míry archaickou záležitost a preferuje taneční koncepci s dobře vystavěnou dramatickou složkou. Tedy tak trochu opak baletu, na kterém stojí koncepce jak brněnského Národního divadla, tak českého baletu jako takového.
Sherlock Holmes

Sherlock Holmes

Námět geniálního detektiva z pera Arthura Conana Doyleho, Sherlocka Holmese, sice patří mezi poměrně oblíbené, nicméně jeho dramatizace v experimentálně laděném divadle Husa na provázku vzbuzuje mnohé otazníky, jak se s ním dokázala režisérka a spoluautorka scénáře Eva Tálská vyrovnat, aniž by hra sklouzla k určité, byť divácky oblíbené, variaci s překvapivým tokem děje, avšak nic nadto.
Jiří Jelínek: Svůdné J.

Jiří Jelínek: Svůdné J.

Trpělo-li brněnské divadlo nějakým závažným nedostatkem, pak v prvé řadě absencí spodního alternativního proudu, jenž by již ve své koncepci dělal divadlo jinak, po svém, přesto však na mimořádné kvalitní a divácky zajímavé úrovni. A tuto mezeru vycítil Vladimír Morávek, když po svém nástupu do funkce uměleckého šéfa Divadla Husa na provázku z Hradce Králové do Brna „přetáhl“ velenadaného Jiřího Jelínka, jež se nebojí rozbíjet zažité postupy v divadelní koncepci a současně autorsky i režijně zvládá takto „rozbité“ náměty na často nejslavnější a nejuctívanější dramata nejen ukočírovat, ale dát jim i zcela novou netušenou dimenzi, jež balancuje na pomezí kabaretu s navenek vystupuje jako amatérské představení s obrovskými možnostmi pro improvizaci a hereckou seberealizaci.
Podzemníci

Podzemníci

Dramatizace Podzemníků měla ve svém původním smyslu nahradit jedno z nejlegendárnějších představení Divadla v 7 a půl, rovněž na námět Jacka Kerouaca, Na cestě, a nelze tedy obě představení neporovnat: byla-li sálavá atmosféra Na cestě dána jednak výbornou kombinací herců v čele s Lubošem Veselým, Daliborem Přecechtělem, Jiřím Vyorálkem a Bárou Milotovou, ale i hudebním doprovodem živým jazzem, bez kterého si ani nelze Jacka Kerouaca představit, ale i scénářem a režií Pavla Šimáka, jenž neváhal původní literární námět rozbít na kusy a opět pospojovat do zcela ojedinělého dramatického útvaru v podobě jízdy na divadelních prknech, pak Podzemníci v podání obměněného hereckého souboru i uměleckého ansámblu vydolovali z Kerouaca mnohem slabší odvar, což lze sice do značné osvětlit i kvalitami samotného textu, který je vydáván i čten snad jen pro jméno svého autora.
Obešel já polí pět

Obešel já polí pět

Tragédií mnohých umělců je výše jejich ducha, jež předběhne nejen svou dobu ale zejména duševní výšiny svých vrstevníků. Stane-li se pak tento autor pro své Kainovo znamení i miláčkem davu, potažmo autorem takzvaně kultovním, je jen otázkou času, kdy budou jeho původně revoluční myšlenky zkomoleny natolik, že se bude vydávat v kreslené podobě v časopise pro předškolní děti.
26. Prosinec 2008
Rosmersholm

Rosmersholm

Od Mahenova divadla, činoherní to scény Národního divadla v Brně, lze, co se alespoň divadelního umění týče, očekávat jen to nejhorší, kdy na jeho prknech panuje boha pustá nuda a i ty nejlepší divadelní hry historie, kam Rosmersholm Henrika Ibsena beze sporu patří, zde získávají patetický nádech. Avšak poté, co se režie hry ujal J. A. Pitínský (z jehož zdařilých režií uvádím: Nora v 7 a půl, Hvězdy na Baltimore v Huse na provázku či nejnověji představení Renata Kalenská, Lidové noviny v HaDivadle) dalo se i od Mahenova divadla čekat mnohé.
24. Prosinec 2008
Zatím poslední premiérové představení Divadla v 7 a půl v Brně, Thelma a Louise, je velmi těžké hodnotit, zvlášť pro ty, kdo snad viděli její filmovou předlohu ve výborné režii Ridleyho Scotta a vynikajícími Susan Sarandon a Geena Davis v hlavních rolích (ostatně první dobrou filmovou roli si zde střihl i Brad Pitt), jíž byla divadelní podoba až příliš věrnou kopií.
18. Prosinec 2008

aneb Konec Světa v Komunitním domě Villa Vallila v Červeném Újezdě u Votic

Renata Kalenská, Lidové noviny

Renata Kalenská, Lidové noviny

Ačkoliv je ze všech stran na divákovi podstrkováno, že hra Renata Kalenská, Lidové noviny je jakými pokusem o převedení novinových interview do dramatické podoby, pravda a skutečný smysl hry je hledat zcela někde jinde - jako dadaistickou hříčku autora, scénáristy a režiséra hry, J.A.Pitínského, jehož jméno je sice synonymem pro výbornou dramatickou práci, ale Lidové noviny jdou ještě dále: krom ironické reflexe lehce zaslepeného způsobu vnímání tak, jak jej čtenář poznává prostřednictvím novinových článků, si bere na paškál i novinová témata jako taková, počínaje politiky, přes sportovce, zahrádkáře, bachaře, disidenty či „avantgardní umělce“ v osobě současného ředitele Národní galerie a „největšího českého malíře 2. poloviny 20. století“, Milana Knižáka, jehož zrcadlo pravdy je i vyvrcholením samotné hry.
18. Prosinec 2008
Hamlet

Hamlet

HaDivadlo v Brně již několik roků hledá svou vlastní tvář a i když se pohybuje na rozmezí experimentálního a tradičně laděného divadla, není ve skutečnosti ani jedním z nich. Divadlu dlouhodobě chybí silná vůdčí osobnost, jež by jasně vyprofilovala uměleckou koncepci a schází ji i osobnost na straně režie a dramaturgie. Ránou z milosti pak byl v uplynulých letech postupný odchod herecké výkladní skříně HaDivadla v osobách Pavla Lišky či Tomáše Matonohy a dalších.
18. Prosinec 2008
Psát recenzi či kritiku o Divadle Vizita je tak trochu protimluv, protože představení Vizity se nachází zcela mimo běžnou divadelní produkci a jediné, co se o něm dá zcela výstižně a bez omylu napsat, je, že Divadlo Vizita je zcela neuchopitelný, nerecenzovatelný a nekritizovatelný fenomén, jenž se dá pouze prožít.
Kolem Satanských veršů Salmana Rushdieho vypukla již krátce po jejich vydání v září 1988 bezprecedentní celosvětová vlna protestů na straně muslimských věřících, která je dodnes na Západě interpretována jako akt fanatických vyznavačů druhořadého náboženství. Nicméně, přestože se Satanské verše nesmazatelně zapsaly do povědomí celého globalizovaného světa, jen málokdo zná jejich alespoň přibližný obsah. Dramatizace Satanských veršů Divadlem v 7 a půl lze tedy v tomto kontextu chápat jako akt osvěty i naplnění principiální úlohy umění jako zbraně proti zaslepenosti a strachu.