V noci jsem snil, že jsem motýlem

Představovat Petra Zelenku jako filmového režiséra a scénáristu je asi stejným nošením dříví do lesa jako by bylo širší rozebírání jeho vynikajících kvalit. Ostatně dosavadní čtveřice sošek Českých lvů napoví mnohé. Avšak již podstatně méně je Zelenka znám v pozici dramatika a divadelního režiséra, kdy ale ocenění prestižní Cenou Alfréda Radoka za hru Příběhy obyčejného šílenství z roku 2001 minimálně hovoří o Zelenkově univerzálním talentu, ne-li géniu.

V pořadí teprve druhý Zelenkův divadelní pokus, hra Teremin, ve kterém Zelenka zdramatizoval několikaletý výsek ze životopisu ruského vynálezce Lva Sergejeviče Těrmena, známějšího spíše pod americkou podobou svého jména Leo Sergejewitsch Thèremin, však již budí otázku, zda Zelenka přec jen své, byť mimořádné, tvůrčí schopnosti nepřeceňuje.

Jistě, hru Teremin nelze přejít bez povšimnutí minimálně pro svou, řekněme ani ne tak originalitu jako totální šílenství něco podobného napsat a obzvláště nastudovat, kdy Zelenkovo drama v sobě nese všechny znaky kusu, který nelze nastudovat a navíc i postrádá děj, zápletku, sondu do psychologie postav. Zelenka však doplnil Thèreminův životopis o řadu svých pověstných mystifikací - nejvýznamnější je po celou hru se rozvíjející se leitmotiv Thèreminovy schůzky s Leninem; suchopárnost děje oživil o živou hudební produkci na theremin (nazývaný též termenvox) a v neposlední řadě vsadil na vynikající herecké obsazení v čele s Ivanem Trojanem.

V každém případě není jednoduché rozhodnout, kam tuto Zelenkovu divadelní hříčku zařadit, kdy přes precizní nastudování, vynikající herecké výkony i velmi zdařilou hru na theremin se nebylo možné se ubránit opakujícím se momentům bohapusté nudy tak, že více než činoherní charakter ve hře spíš převládá atmosféra Zelenkova pohrávání si s divákem, kterého se znaží donutit k přistoupení na ty nejabsurdnější dějové konstrukce.

K doplnění Zelenkových mystifikací doplňuji, že theremin je dodnes relativně oblíbený hudební nástroj, kdy jeho zvuk krom kulisy v hollywoodských hororech svého času užívaly i rockové legendy typu Alice Cooper, Beach Boys, Led Zeppelin, Pink Floyd, čeští Plastic People of the Universe a v neposlední řadě proň svou skladbu Fantazie pro Theremin složil i Bohuslav Martinů. Navenek velmi věrohodně vypadá i mystifikace, jež Thèremina staví za objevitele elektrické hudby a thereminvox za přímého předchůdce elektrické kytary. Nicméně skutečná historie začíná již u Kanaďana Cahilla a jeho telharmonia s patentem z roku 1897; potažmo theremin jako hudební nástroj tvoří slepou vývojovou větev a od svého vynálezu v roce 1920 se prakticky nezměnil. S elektrickou kytarou má společnou snad jen ideu.