V noci jsem snil, že jsem motýlem

Pražské komorní divadlo, jež tuto sezónu za známých okolností (odbor kultury pražského magistrátu souboru nepřidělil dostatečný grand na to, aby divadlo mohlo pokračovat v nezměněné umělecké kvalitě) končí svou veleúspěšnou éru v prostorách divadla Komedie a jako svou předposlední premiéru na této scéně uvedlo inscenaci německé autorky a režisérky Kathariny Schmitt SAM. Výchozí inspirací pro vznik hry byl pro Katharine Schmitt taiwanský umělec Tehching Sam Hsieh, který se v roce 1978 nechal na jeden rok zavřít do dřevěné klece o velikosti 3,5×3,5 metru s tím, že ve svém dobrovoleném vězení nesmí číst, psát, ale ani mluvit a jeho jedinou spojnicí se světem byl jeho přítel, jenž mu jedenkrát denně přinesl nezáživné a stále se opakující jídlo, odnesl mu odpadky a vyfotografoval jej. Katharine Schmitt pak tuto performaci konceptuálního malíře převedla do divadelního jazyka s tím, že původní rok Hsiehova dobrovolného vězení zkrátila do jedné hodiny a původní konceptuálně-výtvarně-meditativní Hsiehův počin převedla do roviny vztahu mezi hercem a divákem. Režie se ujala Kamila Polívková, jež je též autorkou kostýmů a minimalistické scény, která se skládá z role papíru tvořící stěnu a podlahu klece a z několika nezbytných předmětů denní potřeby. Role Sama se pak chopil Karel Roden.

Katharine Schmitt zkoumá vztah herce a diváka a to ve vyhraněné situaci, kdy je herec dobrovolně zavřen do malé klece. Pomyslný dialog mezi hercem a divákem, kdy se Sam neustále obrací k publiku, vysvětluje mu své pocity ale i demonstruje zařízení svého vězení, mlátí hlavou do zdi, v ústech drtí sklo sklenice či si nad propan-butanovým hořákem vaří čaj, se však ve skutečnosti odehrává jako monolog, kdy postava divákům vysvětluje nevysvětlitelné pocity vyplývající z jeho izolace, jež v širší intepretaci není izolací dřevěné klece, ale izolací, jíž do jisté míry zažívá každý z nás.

Přirozeně největší zátěž na sebe bere herec v titulní a v drtivé části i zcela osamocené roli umělce Sama, kterou stvárnil Karel Roden. - Sam v Rodenově podání těká mezi polohami nesmělosti a suverenního vystupování, neurózy, radosti a vzteku. Ale po celé představení v osobnosti Sama dominuje pocit vnitřního smutku, který se v závěru proměňuje do stavu meditativní kontemplace a vyrovnání tak, že divák, který je přirozeně na postavu Sama oddělitelně napojen, odchází na konci představení s neurčitelným pocitem, že byl po roční anabázi vypuštěn z klece.