V noci jsem snil, že jsem motýlem

Divadlo Komedie se na konci roku 2009 nacházelo ve schizofrenní finanční situaci, kdy souboru vypršel čtyřletý grant a o grantu nové, tedy vůbec o tom, zda bude soubor Pražského komorního divadla na této scéně vůbec pokračovat, se mělo rozhodovat až v nejzazším možném termínu v 17. prosince. Ředitel Dušan D. Pařízek tedy ohlásil konec divadla s tím, že veškerý aktuální repertoár byl derniérován a to včetně mimořádné hry Weissenstein na motivy povídky Johannese Urzidila, jež patřil do legendárního kroužku pražských německy píších autorů sdružených kolem věhlasné kavárny Arco, do které mimo jiné patřil Kafka, Werfel, Brod, či Kisch.

Původní Urzidilova asi stostránková povídka s názvem Karl Weissenstein z roku 1960 pojednává o dalším neformálním členovi tohoto kroužku, jehož charakteristickým rysem byla sice znetvořující vodnatelná hlava, ale Weissenstein je z pohledu Urzidilovy povídky popisován jako životní outsider bez odvahy, krásy, prostředků i sebevědomí, do kterého se pro všechny ze zcela nepochopitelných důvodů zamilovala jak prostitutka Vlasta tak dívka Filomena - obě ženy však umírají Vlasta se oběsí na kravatě, kterou Weissensteinovi darovala Filomena a naopak Filomena zahyne pod koly auta, když přecházela ulici, aby se na ni a její čerstvé těhotenství „podíval doktor“. Weissenstein se tak potácí mezi bolestínstvím a pocitem viny za smrt obou žen.

Dramatizace, režie i návrhu scény se ujal hlavní režisér divadla David Jařab s tím, že tento sám o sobě velmi nevšední námět dále dramaticky rozvinul tím, že původního Karla Weissensteina rozdělil do tří postav s třemi různými dominantními rysy - Jiří Černý hraje Karla mladického, nevázaného ba až roztomilého, kdy právě tento Karel nejvíce přitahoval prostitutku Vlastu, Stanislav Majer hraje Karla nerozhodnutého a nemužného a konečně Martin Finger hraje vůdčího Karla, který v sobě nese tragičnost a smutek, kdy právě tento Karel v závěru skoná na Vlastině hrobě.

Krom Karla, kterého Černý, Majer a Finger hrají s totožnými maskami vyduté hlavy a chomáčem zrzavých vlasů, je inscenace příznačná i návrhem scény, která je rozložena jen na menší části jeviště, tvoří ji bílá stěna a pohovka s tím, že na druhé té větší části jeviště sedí diváci.

Dalším prvkem, kterým se představení asi nesmazatelně zapíše do divákovy paměti, je opakování s vlastním dějem nesouvisejících zcizovacích prvků, kdy prostitutka Vlasta několik minut škrábe z pohovky nečistotu či trojice Karlů synchronně kloní hlavy na stranu. Celkově pak již samotným námětem velmi pochmurnou atmosféru dále prohlubuje zpěv Lenky Dusilové (v alternaci s Janou Vébrovou), jejíž vstupy podtrhují členění děje.