„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Divadelní komedie

29. Listopad 2013
Sežereš sám sebe (Platonov)

Sežereš sám sebe (Platonov)

Brněnské HaDivadlo v letošní sezóně uvádí dramaturgický cyklus Hrdinové a monstra a jeho prvním příspěvkem je v kontextu tohoto spíše komorně laděného divadla velkolepě pojatá hra Antona Pavloviče Čechova Platonov s tím, že inscenace je pro zdůraznění nové dramatické koncepce nazvána jako Sežereš sám sebe. Původní Čechovův text byl autorskou dvojicí, dramaturžkou Annou Saavedra a režisérem Mariánem Amslerem, důkladně revidován, proškrtán a přenesen ke zcela vlastnímu pojetí, ve kterém se ztrácí původní umístění na ruském venkově koncem 19. století a to směrem k současnosti, avšak místo i čas děje není ve hře nijak blíže určen a původní ruský námět tak připomínají jen jména jednotlivých postav. Divákovu pozornost již od počátku nejvíce zaujme velmi neobvykle řešená scéna, jež je tvořena konstrukcí stavebního lešení, které v jednotlivých dějstvích představuje jezerní molo, odehrává se na něm večerní banket, stojí na něm škola a konečně v dějství posledním se mění na školní třídu.
Divadlo Antonína Dvořáka: Hrdý Budžes

Divadlo Antonína Dvořáka: Hrdý Budžes

Dnes je to již více než deset let, co Příbramské Divadlo Antonína Dvořáka poprvé uvedlo suverénně nejúspěšnější inscenaci své šedesátileté historie a to literární adaptaci románu Ireny Dousková Hrdý Budžes a to s Bárou Hrzánovou v hlavní roli osmileté Helenky Součkové, v jejíž dětské interpretací si zapomnětlivý český divák, dnes již dvacet čtyři let poté připomene, že „Rusáci a komunisti jsou svině, akorát se to nesmí říkat“.
Divadlo komedie: Weissenstein

Divadlo komedie: Weissenstein

Divadlo Komedie se na konci roku 2009 nacházelo ve schizofrenní finanční situaci, kdy souboru vypršel čtyřletý grant a o grantu nové, tedy vůbec o tom, zda bude soubor Pražského komorního divadla na této scéně vůbec pokračovat, se mělo rozhodovat až v nejzazším možném termínu v 17. prosince. Ředitel Dušan D. Pařízek tedy ohlásil konec divadla s tím, že veškerý aktuální repertoár byl derniérován a to včetně mimořádné hry Weissenstein na motivy povídky Johannese Urzidila, jež patřil do legendárního kroužku pražských německy píších autorů sdružených kolem věhlasné kavárny Arco, do které mimo jiné patřil Kafka, Werfel, Brod, či Kisch.
Divadlo Na zábradlí: Buržoazie

Divadlo Na zábradlí: Buržoazie

Inscenace Buržoazie z pražského divadla Na zábradlí se odvolává jak na původní inscenaci z brněnského divadla Reduta, kde byla prakticky totožná inscenace uvedena o šestnáct měsíců dříve a to pod názvem Nenápadný půvab buržoazie, ale také je přirozeně inspirována svou filmovou předlohou od nejpřednějšího filmového surrealisty Luise Buñuela. Další zajímavostí pak je v historii českého divadla ojedinělý fenomén a to že dvě divadla v Praze a v Brně sdílí ve stejné sezóně nejen totožný repertoár nastudovaný stejnými tvůrci - v tomto případě režisérem Janem Mikuláškem - ale i totožnými herci tak, že má-li někdo tu chuť a to potěšení, může představení shlédnout hned ve dvou divadlech současně. Ba, totéž může udělat i u několika dalších inscenací, jež jsou uváděny paralelně v de facto v totožném složení tvůrců i herců, a to Kabaret Kafka, Annu Kareninu, Korespondenci V+W, Zlatá šedesátá či Europeanu, kdy pro vysvětlení v této divadelní sezóně přešla z Reduty do divadla Na zábradlí klíčová část tvůrců i herců a opakování původních inscenací má být jakýmsi the best of z brněnské éry.
Utrpení knížete Sternenhocha

Utrpení knížete Sternenhocha

Utrpení knížete Sternenhocha, nejslavnější dílo polozapomenutého českého filozofa Ladislava Klímy, jenž však po roce 1989 zažívá nebývalý věhlas. A jak Sternenhoch tak celé Klímovo dílo je všeobecně považováno za zcela svébytné, neinterpretovatelné, potažmo nedramatizovatelné a to včetně Klímova dramatu Matěj poctivý. Přesto se Utrpení knížete Sternenhocha dočkalo mnoha divadelních dramatizací (ba bylo i zfilmováno a to Janem Němcem), avšak tyto dramatizace doposud skončily s rozpaky ne-li pocitem trapnosti, kdy se úvodní čtenářské nadšení nepodařilo přenést do srozumitelné divadelní podoby. A i proto se Divadlo Komedie, respektive jeho kmenový režisér David Jařab vydal zcela vlastní cestou a z původního Klímova textu si vybral jen několik scén a celou inscenaci více než jako obvyklou honoraci Klímy pojal v intencích moderního divadla jako oslavu minimalistického divadla, bez kulis, bez hereckého přehrávání a s prohozeným jevištěm a dějištěm, kdy diváci sedí za oponou a krom úvodní scény se celá inscenace odehrává mezi obvyklými sedadly diváků, kde byly kulisy i obvyklé prostředky spojené s nasvícením scény nahrazeny tlumeným barevným světlem, které svou červenou, zelenou či žlutou barvou zdůrazňovalo atmosféru aktuálního děje.
Višňový sad

Višňový sad

Nejlepšího Čechova v Praze dávají v divadle Na zábradlí - toto tvrzení platí minimálně od roku 1995, kdy asi nejoriginálnější český divadelní režisér posledních několika dekád, Petr Lébl, v tomto divadle nastudoval Čechovova Racka, které poté následoval rovněž legendární Ivanov (premiéra 15. dubna 1997) a Strýček Váňa. Po Léblově tragické smrti v roce 1999 pak divadlo Na zábradlí v roce 2005 uvedlo velkolepou inscenaci Platonov je darebák!, které je na repertoáru dodnes. A sázka na Čechova s reminiscencí na nejslavnější inscenace této slavné éry divadla, kdy v čele divadla po dvaceti letech působení, jež trvalo od roku 1993, končí ředitelka Doubravka Svobodová, je asi tou nejpřirozenější volbou pro uzavření celé jedné epochy. - Poslední premiérou uplynulé sezóny 2012 - 2013 se tak stala inscenace Višňový sad a to v úpravě, umělecké koncepci a režii Jana Friče.
David Jařab: Osamělá srdce

David Jařab: Osamělá srdce

Letošní sezónu divadla Na zábradlí, jež nese podtitul „Nepřizpůsobiví?“, otevřel režisér a umělecký šéf divadla Komedie, co do počtu a významu ocenění, nejlepší české divadelní scény uplynulých deseti let, David Jařab a to vlastní dramatizací povídky amerického spisovatele a scénáristy Nathanaela Westa, Osamělá srdce.
Nosorožec

Nosorožec

Národní divadlo, respektive její činoherní nová scéna, se dle vlastní koncepce snaží o uvádění moderního dramatu - a příspěvkem k této snaze je i uvedení 55 let staré hry Nosorožec od francouzsky píšícího dramatika rumunského původu Eugène Ionesco. Současnost a určitou světovost mělo představení dodat i mezinárodní složení uměleckého týmu v čele s rumunským režisérem inscenace Gáborem Tompa, návrh scéna pochází od německého scénografa rumunského původu Helmutha Stürmera, kostýmy navrhla rumunská kostymérka Carmencita Brojboiu, masky vytvořila maďarská návrhářka Ilona Varga Járó a autor hudby je rumunský skladatel Vasile Sirli. Světovost však ale narušuje herecké obsazení, ve kterém se vsadilo na osvědčené tváře a členy činoherního souboru Národního divadla v čele s Davidem Prachařem, Václavem Postráneckým a Ondřejem Pavelkou.
Milan Kundera: Ptákovina

Milan Kundera: Ptákovina

Milan Kundera je krom své aureoly vynikajícího světové spisovatele i znám jako literární perfekcionalista a pedant, který cenzuruje i zakazuje nová vydání svých starších děl z 50. a 60. let tak, že mnoho jeho textů - ať již jeho stalinistická milostná poezie nebo satirické milostné povídky - lze dnes sehnat jen prostřednictvím antikvariátů. A nejinak je tomu s jeho čtveřicí divadelních her, kdy Kundera „vzal na milost“ jen své drama z roku 1971 Jakub a jeho pán, jednoaktovky Majitelé klíčů z roku 1962 a Dvě uši, dvě svatby z roku 1968 nechal zcela upadnout do zapomnění, a komediální frašku Ptákovina z roku 1966 zachránil před stejným osudem jen dramatik a režisér Ladislav Smoček, jenž v roce 2008 na základě dlouholetého přátelství Kunderu přesvědčil, aby mu dovolil nechat Ptákovinu po dlouhých 40 letech oživit na prknech Činoherního klubu.
Roland Schimmelpfennig: Ambrózie

Roland Schimmelpfennig: Ambrózie

Ambrózie je v původním významu řeckých bájí jiný výraz pro pokrm Bohů, který jim dával nesmrtelnost a věčnou mladost. V pozdějším období se ambrózií nazýval podzimní svátek na počest opilého boha Dionýsa. Současný německý dramatik Roland Schimmelpfennig pak Ambrózií nazval svou jednoaktovou črtu s podtitulem Dionýská slavnost na začátku 21. století , jež je opileckou seancí šestice mužů a jedné ženy. Tuto hru pak na sklonku roku 2010 nastudovalo pražské Divadlo na zábradlí a to ve svém nejsilnějším hereckém osazení v čele s Igorem Chmelou, Jiřím Ornestem, Pavlem Liškou, Petrem Čtvrtníčkem a Miloslavem Mejzlíkem.
Wanted Welzl

Wanted Welzl

Jan „Eskymo“ Welzl nebo též Arctic Bismarck či Nejdobrodružnější Čech byl pro české i světové čtenáře objeven na přelomu 20. a 30. let 20. století, kdy na základě jeho dopisů a osobního vyprávění formulovali nejprve Rudolf Těsnohlídek a později Bedřich Golombek a Edvard Valenta sérii pěti knih, jež tohoto českého polárníka proslavily po celém světě. Ale poté, co Welzl odcestoval zpět do USA, odkud se chtěl vrátit do své domoviny rozprostírající se na tisících kilometrech od polárních částí Sibiře až po Aljašku, Welzl opět do zapomnění a byl pro české čtenáře objeven až po roce 1990. A paradoxně v rozmezí pouhých několika měsíců Welzla znovu objevila i česká divadla, kdy nejprve v září 2010 hru na náměty z Welzlova života nejprve nastudovalo Severomoravské divadlo v Šumperku, jež tak vzdalo hold rodáku z jen patnáct kilometrů vzdáleného Zábřeha, a poté v březnu 2011 uvedlo pražské Dejvické divadlo inscenaci volně inspirovanou Welzlovými povídkami. (Obě tyto inscenace však již roce 1976 předstihlo brněnské divadlo Husa na provázku a to v režii Petra Scherhaufera).
Pěna dní

Pěna dní

Podobně jako La Fabrika není jen divadelní scéna, ale multikulturní prostor mnoha uměleckých forem, není ani Pěna dní běžným divadelním představením, ale kombinuje v sobě prvky mnoha dalších žánrů tak, že blíže než k běžné divadelní inscenaci má charakter multimediální revue. - Ostatně i sám autor původního literárního námětu Boris Vian se více než za literáta, považoval za jazzového hudebníka či patafyzika a literaturu bral zejména jako zdroj své obživy. - Inscenace tak díky minimalistické scéně, jíž tvoří jen elipsovitě napjaté plátno, na které jsou promítány vizuální obrazy dokreslující aktuální téma hry, důrazem na hudební podkreslení, extravagantní kostýmy i neherecký projev pětice herců spíše připomínala představení sesterského Cirku La Putyka.
Ladislav Smoček: Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho

Ladislav Smoček: Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho

1966

Dr. Zvonek Burke se po několika měsíčním pobytu v lázních vrací do svého milovaného pokojíku v bytě paní Outěchové. Avšak její dcera Svatava se má vdávat a Dr. Burke tak musí po více než dvacetiletém pobytu pokojík opustit. Burke však sdělení paní Outěchové o nadcházejícím sňatku neporozumí a snaží se ošklivou a poněkud již přestárlou Svatavu nabídne za manželku svému vědeckému kolegovi Tichému. Tichý zpočátku odmítá, Burke se mezitím snaží Svatavě vymluvit svatbu s panem Václavem a Svatava omdlívá ve skříni poté, co se nadýchala par z čištěného svatebního závoje. - Burke potom omylem přiškrtí i kolegu Tichého, zavře do skříně i omdlelou paní Outěchovou a paličkou omráčeného pana Václava. Burke, který se považuje hned za čtyřnásobného vraha, zamkne pokoj a spolkne klíč. Avšak domněle zavraždění přijdou po chvíli k sobě, Burke ve zmatku opouští byt a budoucí manželé v pokoji zasedají k pečené huse.
Před západem slunce

Před západem slunce

Divadlo Činoherní klub se v letošní sezóně rozhodlo oživit hru Před západem slunce dnes již poněkud polozapomenutého dramatika a nositele Nobelovy ceny za literaturu za rok 1912, Gerharta Hauptmanna. Rozhodnutí uvést tohoto německého dramatika, jenž svého tvůrčího vrcholu dosáhl v poslední dekádě 19. století, kdy navíc jeho drama Před západem slunce z roku 1932, rozhodně nepatří mezi jeho nejzdařilejší díla a do značné míry v něm jen vykrádá svou vlastní prvotinu Před východem slunce z roku 1889, bylo rozhodnutí minimálně odvážné, a ohodnotím-li samotné provedení inscenace, tak i neuvážené. - Hauptmannovo drama neodolalo zubu času, pro dnešního diváka je vyčpělé a zdlouhavé tak, že režisér Ladislav Smoček musel při přípravě libreta sáhnout k mnoha škrtům a převést vyznění původního psychologického dramatu do roviny nenáročné komedie. Ale i přes tyto zásahy působí hra velmi nudným dojmem s řadou hluchých míst i zbytečných postav, kterých je ve hře i po vyškrtání devatenáct!. Zejména pak působí příliš prvoplánovitě, líbivě, bez momentu překvapení a v souladu se Smočkovým převodem významu hry z tragédie na komedii končí hra happy endem tak, že jako celek ztratila jakýkoliv hlubší smysl.
Bertolt Brecht - Život Galileiho

Bertolt Brecht - Život Galileiho

Jako druhou premiéru letošní sezóny 2012/2013 uvedlo pražské Divadlo Na zábradlí hru Bertolta Brechta Život Galileiho a to v upravené režijní koncepci Davida Czesanyho, jenž hru zkrátil, zeštíhlil o několik vedlejších postav a zejména pak převedl děj z renezanční Padovy a Florencie do současné hi-tech reality.