V noci jsem snil, že jsem motýlem

Divadlo Husa na provázku se zvlášť díky režisérské práci Vladimíra Morávka a jeho cyklu na motivy ústředních Dostojevského románů Sto roků kobry dostala mezi nejlepší česká divadla současnosti tak, že každé představení lze z divákova pohledu brát jako sázku na jistotu v podobě po všech stránkách mimořádně umělecky kvalitního divadla.

Avšak dokázal-li Morávek posunout Dostojevského do světla zcela nových interpretací, lze brát představení Taneční hodiny pro starší a pokročilé zejména jako poctu poetickému, byť neuznanému, básníku Bohumilu Hrabalovi.

V hlavní roli Hrabalova strýce, pábitele Pepina se s nádhernou bravurou, kdy plně „hrabalovsky“ snoubil napůl opilecký způsob svého herectví s poetikou vášnivého znalce ženské krásy, jež dobývá ženská srdce tím, že jako ctitel „renesance“ v ženě objevuje „krasavici“ tak, že svým vyprávěním na pábitelských strunách rozžhaví i to nejchladnější ženské nitro.

Ale odnesla-li závěrečný aplaus zejména Irena Žáčková, jen nemnohý z diváků si dokázal, že ji pro ni přihrál „nahrávač“ Pavel Zatloukal, jež obecenstvo i mladou dívku, kterou obdivoval, svým pábitelstvím zcela oblbnul tak, že závěrečný úryvek z Hrabalovy knihy, který přečetl skvělý Jan Kolařík, byla jen ránou z milosti.

Ale největší vinu na tom, že diváci plni poezie, renesance a dosud nepoznané krásy vznášejíce se odcházeli domů, má největší zásluhu Ivo Krobot, pod jehož režií neztratila hra nic z krásy Hrabalovy literární předlohy a Taneční hodiny je tak zejména pocta odstrkovanému básníku Bohumilu Hrabalovi.