„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Městské divadlo v Brně a jeho vzestup i pád

26. Květen 2008

1. díl cyklu Brněnská divadla

Volný cyklus o brněnských divadlech začínám nejkontroverznějším Městským divadlem, které se na jedné straně může pochlubit vysokou návštěvností, ale i přestaveními, jež jsou vykoupena měsíce dopředu, avšak současně je mezi umělci pokládáno za kýč a pozlátko pro lid.
»Kolemjdoucí auta řízená překvapenými řidiči prudce brzdí, náhodní chodci nevěřícně kroutí hlavou, fotografové a kameramani se strkají, aby získali co nejlepší záběr a herecké hvězdy se široce usmívají a otiskují své dlaně do betonu na chodníku. To není scéna z Hollywoodu, ale z Lidické ulice číslo 16, kde sídlí Městské divadlo Brno. Jeho ředitel Stanislav Moša se zde totiž rozhodl obnovit Chodník slávy. Stalo se tak minulou středu a po Jiřím Tomkovi se Zdenou Herfortovou, kteří si na vrácení otisků osobně dohlíželi, přišlo na řadu dalších šest hvězd: Karel Janský, Petra Jungmanová, Ladislav Kolář, Alena Antalová, Zdeněk Junák a Markéta Sedláčková.«[1]
Předešlá citace z deníku Rovnost je asi tou nejvýstižnější charakteristikou současně koncepce Městského divadla: patos, kýč a snaha vybudovat v Brně divadlo, jež by se mohlo vyrovnat divadlům pražským. Požehnáním ale i hrobníkem divadla je jeho současný ředitel Stanislav Moša, který udržuje patolízalské, navenek přátelské, vztahy s brněnským magistrátem (výměnou pak Městské divadlo zahrálo dojemnou operetku ohledně kampaně magistrátu za přesun vlakového nádraží o 900 metrů dále), s ministrem kultury Pavlem Dostálem ale i mnohými poslanci, jenž mají volné lístky na premiérová představení ale i přístup na premiérové bohaté rauty tak, že divadlo dostává od města každoroční štědré dotace (v roce 2004 111 mil., v roce 2005 je plánováno 125 mil.), navíc doplněné mimořádnými částkami pro „drobnou“ výpomoc, ale i stát, ve kterém stojí, alespoň dle výše ročního rozpočtu, umění a kultura na posledním místě, neváhal dát na výstavbu nové Hudební scény přes 370 mil. Pro podporu smyslu Hudební scény Moša uspořádal pro kulturní komisi magistrátu recepci, jež byla financována realizátorem stavby - Železničním stavitelstvím Brno a město Brno poté na výstavbu Soudobé hudební scény vyčlenilo 80 mil. … Další dotace pak Městské divadlo získává z rozpočtu Ministerstva kultury (v roce 2004 0,955 mil.).
Pro tyto obrovské cifry, jež moloch Městského divadla každoročně spolyká, se pak nedostává prostředků na další divadla v Brně, kde například divadlo Polárka s téměř 100% návštěvností musí každoročně bojovat nejen o dotaci ve výši 5 mil. a i o přežití tak, že letos visela jeho existence těsně nad propastí. (Městské divadlo se sice také může pochlubit s cca 90% návštěvností u lehkých muzikálových, operetních a kabaretních představení, avšak činoherní představení bývají obvykle zaplněna o něco více než z poloviny).
Mošův účinný lobbing, ale i lidový a divácky nenáročný repertoár dávají sice Městskému divadlu velký náskok nad „konkurencí“, avšak tento náskok je vykoupen velmi slabou kvalitou představení, které jsou nejen hluboko pod uměleckým standardem ostatních brněnských divadel, ale svým patosem a křečovitostí mohou konkurovat snad jen s ochotnickými soubory, nebýt okázalé pompéznosti a bohaté scény, jež si může Městské divadlo dovolit. Vysoce i nad reálnými poměry je i velikost uměleckého souboru, který čítá několik set muzikálových i činoherních herců, sboristů i členů orchestru a baletu (ke konci roku 2003, tedy před otevřením Hudební scény činil celkový počet zaměstnanců 180; k dnešnímu datu se tento počet blíží ke třem stovkám).
Repertoár vychází z mnohokrát osvědčených „kusů“ bez špetky invence, ale i náznaku pochopení smyslu hry ať již ze strany režiséra či hereckého souboru tak, že i hry, jež navenek vypadají, že se musí hrát samy o sobě, končí v podání Městského divadla jako nejposlednější cirkusová estráda. Není znát žádný náznak toho, že by mělo divadlo pod Mošovým vedením nějaké umělecké ambice a naopak na diváka ze všech stran zhlíží pompéznost a megalomanství ať již ve formě obtisků dlaní hereckých „hvězd“ na chodníku před divadlem, v sebepochvalných článcích ať již ve svém časopise Dokořán (pro ilustraci: v posledním čísle měsíčníku MDB, z prosince 2004, se pan Moša ve svém pravidelném úvodníku nazývá majákem lásky a dobra v tom krutém a sobeckém městě Brně; na barevné dvojstranně pak zveřejňuje fotografie z jedné své zcela soukromé aktivity, kdy „režíroval“ jednu druhořadou módní přehlídku v Praze) nebo v tištěných médiích ve formě tiskových zpráv, či v deseti premiérách za sezónu, které i tak stěží využívají obrovský herecký soubor, ve kterém je většina herců odsouzena do role statistů, jež jsou na prkna vypuštění jen proto, aby se naplnily statistiky.
Problémem Městského divadla není ani tak prachmizerná kvalita jeho představení, kdo chce kýč a nevkus, má ho mít, jako to, že se v povědomí, a to nejen Brňanů, stává ikonou a synonymem pro brněnská divadla vůbec, a omezené finanční prostředky jež jsou pro brněnská divadla jako celek k dispozici, získá Městské divadlo na úkor ostatních divadel s umělecky mnohem vyspělejším ale i kvalitnějším repertoárem. - Městské divadlo tak nejenom kazí uměleckou pověst, ale i divadlo v Brně zabíjí.
[1] Rovnost, 29. září 2000. Cit. dle Brněnské obchodní noviny ze dne 5. října 2000.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 2 (3 hlasy)