V noci jsem snil, že jsem motýlem

Po shlédnutí představení Korespondence V+W se mi chtělo zvolat: „Divadlo v Brně žije v Redutě!“ Ale popořádku, představení v sobě již prvoplánově nabízí tři indicie proč jej navštívit. - Je to samotný námět korespondence Jiřího Voskovce a Jana Wericha, které byly ve své úplnosti českému čtenáři představeny v roce 2007 ve třísvazkovém vydání Korespondence. Dále je to hvězdné herecké obsazení, jež v sobě skrývá dva v současnosti zdaleka nejlepší brněnské činoherní herce Václava Vašáka a Jiřího Vyorálka. A v neposlední řadě též režijní um nastupující velké hvězdy české divadelní režie Jana Mikuláška.

Po shlédnutí představení, jež se mimochodem umístilo na 5. místě v anketě Divadelní novin Inscenace roku 2010 (což je vzhledem k faktu, že se jedná o mimopražskou scénu a kdy jen minimum recenzentů obětuje cestu do Brna, aby představení shlédlo, vynikající výsledek) též a posteriori dodávám, že krom apriori očekávaných kvalit námětu, režie a hereckého obsazení, se v rámci realizace sešel mimořádně kvalitní tvůrčí tým:

A to počínaje vynikající dramaturgií Dory Viceníkové, jež do hodiny a půl délky představení dokázala převést nejen to nejpodstatnější z takřka půl druhého tisíce stran čítající korespondence V&W, ale učinila tak s velkou citlivostí ale i důrazem na gradující dramatičnost.

Velkým zážitkem, a to i sama o sobě, byla scéna Svatopluka Sládečka, jež evokovala prvorepublikovou funkcionalistickou architekturu, ale současně v sobě skrývala bezpočet možností pro režijní tvůrčí koncepci tak, že aniž by se jakkoliv manipulovalo s kulisami, v sobě scéna nabízela bezpočet variant, které vždy rezonovaly se stále se proměňující atmosférou představení.

Výsledná dojem pak navíc podtrhovaly i kostýmy v podání Marka Cpina, potažmo hudební doprovod v aranžmá samotného režiséra Jana Mikuláška.

Pokus inscenovat hry Voskovce a Wericha skončí v drtivé většině případů naprostou katastrofou - jednak jen stěží se hledá herecká dvojice, jež by dokázala vnuknout onu atmosféru, kterou od textů této nejslavnější divadelní dvojice divák očekává a jednak text ve své podstatě šaškovský text vzbuzuje své herce k tomu, aby přehrávali či se dokonce snažili civilní (ne)herectví Voskovce a Wericha napodobovat. Inscenace Korespondence V+W se však něčeho podobného zdaleka vyvarovala - trojice herců Václav Vašák, Jiří Vyorálek a Gabriela Mikulková jsou již z principu svého talentu natolik zdatní, aby nepodlehli těmto podbízejícím se svodům, a jednak představení samotné je vedeno dominantní režií Jana Mikuláška, který se vyvaroval i náznaku toho, aby herci v divákovi vzbuzovali dojem inkarnace Voskovce a Wericha. Právě naopak, na jevišti nestáli zhmotnělí Jiří Voskovec a Jan a Zdena Werichovi, ale zhmotněna byla jejich korespondence a neopakovatelné přátelství.

V celkovém dojmu tak představení tvoří naprostý vrchol toho, co lze nejen na brněnské scéně, ale i českém divadle jako celku, shlédnout. A má-li inscenace přeci jen nějakou vadu na jinak bezchybné kráse, pak jen to, že na rozdíl od knižního vydání se divák nemůže těšit na nějaké pokračování.