V noci jsem snil, že jsem motýlem

V prvotním opojení z úvodní scény Hry o Janáčkovi mé srdce prudce zaplesalo, že Národní divadlo v Brně povstalo z mrtvých a se vznikem své nové scény v Redutě na Zelném Trhu prošlo vnitřní katarzí v podobě prudkého kvalitativního obratu od divadla s přívlastkem řemesla k divadlu založeného na tvůrčím principu, nicméně tyto mlžné přeludy se hercům, vesměs z ansáblu Mahenovy scény, podařilo rozehnat již krátce po svých úvodních rozmáchlých gestech (není-li herci dán dar divadelní múzy, nevadí, stačí bohatá gestikulace či sada grimas a mnohý divák opojený jihoamerickou telenovelou ani nepozná rozdíl, že nesleduje práškovou operu rozvalen u televizního přístroje) a Hra o Janáčkovi se záhy zvrhla v parodii na to, co by mohlo být obstojným divadlem, nebýt ať již zmíněných hereckých křečí, dramaturgie a úprav textu Dory Viceníkové, jež na padrť rozbila i ty poslední náznaky průměrné hry z pera Ludvíka Kundery; poněkud zmateného hudebního výběru z díla Leoše Janáčka Milošem Štědroněm, které ani neprezentovalo Janáčkova génia, ani netvořilo ve hře hudební kulisu, ale jen budilo podezření, že Miloš Štědroň pochopil, že to nejlepší, co může pro hru i odkaz Janáčka samotného udělat, je dát hře poslední ránu z milosti; či režie Radovana Lipuse, jež sice sama o sobě nic nepokazila, avšak již samotný námět hry - život Leoše Janáčka, vyžaduje více než pouho pouhý režijní automat.

Ba, zúčastnění jako by nevědomky hráli na strunu brněnské provinčnosti, jež je ostatně leitmotivem celé hry, a Hru o Janáčkovi nevědomky převedli na téma brněnského syndromu vyrovnat se svému úhlavnímu rivalovi v Praze tím, že dokážeme, že i Brno má své velikány - tím ani nemám na mysli Leoše Janáčka samotného, který své, bohužel, posmrtné vavříny sbírá zejména v zahraničí a u nás i nadále více přešlapuje v roli brněnského mohykána, jako zejména autora této nepříliš zdařilé hry, Ludvíka Kunderu, k jehož půlkulatému výročí narození byla nastudována.

Nicméně zbavíme-li se této pachuti „dohnat a předehnat“ a přistoupíme k vlastnímu provedení, nelze činohru brněnského Národního divadla nesrovnat se svou pražskou předpodobiznou, jíž se krom kvality, která, jak asi nemusím více zdůrazňovat, se pohybuje v poněkud odlišných řádech, vcelku zdařile daří dramaturgicky reflektovat (přirozeně v kontextu možností symbolu Zlaté kapličky) moderní drama a zejména současné české dramatiky, zatímco právě Hra o Janáčkovi sepsaná v letech 1971-72 pro Československou televizi (uskutečnění se dočkala až v českém rozhlase), jež mohla být nazývána progresivní snad desetiletí před svým skutečným vznikem, tvoří v kontextu repertoáru Národního divadla tu nejmodernější vlnu (což je v repertoáru, ve kterém se sází na drama 19. století, počin takřka revoluční…).

A podaří-li se nám i pominout neviditelný dramatický záměr, ať již Ludvíka Kundery, tak dramaturgičky Dory Viceníkové, a s benevolencí přistoupíme k faktu, že žádný takový neexistuje a hra je směsicí útržků nesouvislých fakt z Janáčkova života s bohatou citací jeho korespondence, jež Janáčka nerehabilituje ani jako hudebního génia, ani se jej nesnaží zobrazit ve skutečném světle jako člověka, jež byl pro své nejbližší tyranem pro svou zcela nesnesitelnou a emočně kolísavou osobnost, nemůžeme již ani s mřimhouřenýma očima přejít onen zástup bludných postav, zvící se herci. A protože nechci stále omílat onen kámen úrazu jak Národního tak Městského divadla v Brně, to jest, zcela katastrofální výkony herců, jež se byť sebevíce nadaní postupně přizpůsobují jak svým kolegům, tak koncepci celého divadla, kdy s přibývajícími rolemi stále postupně ztrácejí entuziasmus i charakter, což navenek kryjí špatně hranými emočními výbuchy, prázdným mácháním údy či sázkou na tzv. dabingové herectví, ponechávám jej bez dalšího komentáře.

Mám-li tedy z celé hry vypíchnout scénu, jež plně osvětlí podstatu hry ve svém celku, pak je zmíním „srdceryvnou“ scénu, kdy Janáček své umírající dceři přehrává partituru z Její pastorkyně, když tu se z klavíru vysunou dceřiny ruce, Janáček nazdvihne víko klavíru a takto „symbolicky“ s umírající rozmlouvá (závěrečnou část opery Její pastorkyňa Janáček zkomponoval právě v den dceřiny smrti). A nezdá-li se vám tato scéna dostatečně patetická, vězte, že právě nic jiného než patos, ať již ve Hře o Janáčkovi, tak na prknech Národního divadla obecně, ani nespatříte.