V prvotním opojení z úvodní scény
Hry o Janáčkovi mé srdce prudce zaplesalo, že
Národní divadlo v Brně povstalo z mrtvých a se vznikem své nové scény v
Redutě na Zelném Trhu prošlo vnitřní katarzí v podobě prudkého kvalitativního obratu od divadla s přívlastkem řemesla k divadlu založeného na tvůrčím principu, nicméně tyto mlžné přeludy se hercům, vesměs z ansáblu
Mahenovy scény, podařilo rozehnat již krátce po svých úvodních rozmáchlých gestech (není-li herci dán dar divadelní múzy, nevadí, stačí bohatá gestikulace či sada grimas a mnohý divák opojený jihoamerickou telenovelou ani nepozná rozdíl, že nesleduje práškovou operu rozvalen u televizního přístroje) a
Hra o Janáčkovi se záhy zvrhla v parodii na to, co by mohlo být obstojným divadlem, nebýt ať již zmíněných hereckých křečí, dramaturgie a úprav textu Dory Viceníkové, jež na padrť rozbila i ty poslední náznaky průměrné hry z pera Ludvíka Kundery; poněkud zmateného hudebního výběru z díla Leoše Janáčka Milošem Štědroněm, které ani neprezentovalo Janáčkova génia, ani netvořilo ve hře hudební kulisu, ale jen budilo podezření, že Miloš Štědroň pochopil, že to nejlepší, co může pro hru i odkaz Janáčka samotného udělat, je dát hře poslední ránu z milosti; či režie Radovana Lipuse, jež sice sama o sobě nic nepokazila, avšak již samotný námět hry - život Leoše Janáčka, vyžaduje více než pouho pouhý režijní automat.
