V noci jsem snil, že jsem motýlem

Román francouzského básníka a romanopisce Michela Houellebecqa, Elementární částice, není pro svou postmoderní nejednoznačnost, chmurný děj, ale i expresivní styl plný popisů sexuálních scén, vulgarit a násilí zrovna čtením pro chvíle oddechu, přesto se však takřka okamžitě po svém vydání v roce 1998 stal francouzským bestsellerem, v roce 2006 byla na jeho motivy natočen stejnojmenný film, v roce 2007 byl vydán jeho český překlad a konečně v roce 2010 byla kniha po několika světových dramatizacích uvedena i na prknech brněnského divadla Reduta.

Režisér Mikulášek se společně s dramaturgičkou Dorou Viceníkovou pokusil o vlastní dramatizaci románu, kdy jednak okleštil poměrně rozsáhlý příběh s dlouhými sociologickými úvahami na několik klíčových epizod, z textu vypustil drtivou většinu sexuálních pasáží s tím, že důraz měl být v příběhu položen na psychologickou rovinu dvou hlavních postav nevlastních bratrů, blazeovaného teoretického fyzika Michela a sexuálně nevybouřitelného Bruna. Atmosféra odcizenosti, prázdnoty, ale i konzumu a povrchnosti, kterou je prodchnuta původní románová podoba, byla v dramatizaci nepříliš zdařile nahrazena opakujícími se motivy nákupních vozíků s Cambellovou polévkou či zapnutým televizorem. Jako symboly však nebyly nijak zahrnuty do vlastního děje a pro většinu diváků tak zůstaly zcela nepochopeny a působily tak spíše rušivě ve své nadbytečnosti.

Rovněž velmi rušivě a bez spojení s vlastním dějem pak působila scéna v podání Marka Cpina, která byla tvořena stoly pokrývajícími celé jeviště, kdy se herci v různých fázích hry mezi stoly proplétaly, či po stolech chodili jako po mostě či jako přes překážky. V celkovém dojmu však stoly budily dojem překombinovanosti a scény pro scénu nikoliv jako prvek, který by byl součástí celkové koncepce.

V konečném dojmu tak neznalý divák mohl snadno dosáhnout dojmu o tom, že literární předloha Michela Houellebecqa je více než zdařilou společenskou reflexí spíše produktem autorova exhibicionismu, kdy se hra přes rozsáhlé škrty jen hemží výlevy cynismu a sexuálními scénami. Ba právě opakovaným napodobováním sexuálních orgií, nevázaného sexu, swingers party, onanie před školními dětmi byl význam hry významně posunut z původní existencialistické roviny směrem k pouhé hře se zakázanými symboly.

V konečném hodnocení se tak nelze nevyvarovat dojmu, že si režisér Jan Mikulášek a především pak dramaturgička Dora Viceníková vzali příliš velké sousto, které bylo zcela nad jejich tvůrčí síly tak, že se v inscenaci ztráceli i takoví herci jakými jsou Václav Vašák v roli Michela, Jiří Vyorálek v roli Bruna či Petra Bučková jako Annabelle.

O to pozoruhodnější však je s jakou grácií a šarmem zvládl v podstatě totožný autorský tým dramatizaci korespondence Jiřího Voskovce a Jana Wericha, Korespondence V+W, ve kterém právě Jan Mikulášek zcela exceloval jako režisér, Dora Viceníková v dramaturgii a právě herecké dvojice Jiří Vyorálek a Václav Vašák v rolích Voskovce a Wericha. - Snad je to způsobeno tím, že autorům prostě vyhovují česká témata, se kterými se dokážou lépe ztotožnit a porozumět jim.