V noci jsem snil, že jsem motýlem

Do Reduty, jakožto nově otevřené divadelní scény Národního divadla v Brně, se vkládaly mnohé naděje těch diváků, jež stávající repertoár ať již činoherní scény Mahenova divadla, ale i tanečně-hudební scény divadla Janáčkova, považují za zcela neuspokojivý tak, že Reduta měla dle očekávání přinést, ne-li moderní divadlo, tak alespoň závan čerstvého větru.

A tento čerstvý vítr se opravdu objevil v pořadí třetí premiéře nejen této sezóny, ale i novodobé historie Reduty, jež byla v minulých letech městem Brno velmi nákladně zrekonstruována, a to v činoherně-tanečním autorském představení Libora Vaculíka, Úplné zatmění, které se nejen pro značnou popularitu, ne-li zprofanovanost stejnojmenné původní divadelní hry Christophera Hamptona, ale i stejnojmenný film s výborným Leonardem DiCapriem, jež před několika málo lety prošel našimi kinosály, stal hlavním tahákem celé instituce Národního divadla tak, že se zcela beze zbytku naplnil původní dramaturgický záměr alespoň po dvě sezóny spolehlivě plnit sedadla v hledišti.

Vynecháme-li ono dramatické zkreslení Christophera Hamptona, jež z prokletých básníků Jeana Nicolase Arthura Rimbauda a Paula Verlaina vytvořil homosexuály (historické prameny sice intimní vztah mezi Verlainem a Rimbaudem nevylučují, nicméně krom oblíbenosti mezi „prostým lidem“ neexistuje pro tato tvrzení jediný důkaz - ona osobní prohlídka, Verlainova, v lékařském názvosloví, řitního otvoru, jež byla úředně vykonána na žádost Mathildy Verlainové při rozvodovém řízení, sodomii, minimálně na straně Verlaina, nepotvrdila!), byť uznávám, že bez jeho lepkavosti by se Úplné zatmění zdaleka nesetkalo s takovým úspěchem, je celé představení zejména režijní a choreografickou exhibicí Libora Vaculíka, jež byla dále umocněna Vaculíkovým vlastním výběrem hudebního doprovodu, které zcela rezonuje s Vaculíkovou choreografií i libretem.

A byť v prvé, druhé i třetí řadě stojí za vynikajícími kvalitami, potažmo úspěchem představení, Libor Vaculík, představení je lahůdkou i pro baletního labužníka, kdy zejména taneční dokonalost Alexandreho Katsapova (první sólista Národního divadla v Praze) v roli Verlaina, ale i Jana Fouska - Rimbauda a Hany Litterové - Mathildy Verlainové, patří do kategorie snů.

Nicméně Vaculík ve své dramatické koncepci Úplné zatmění nepojal jako představení čistokrevně taneční, ale postavám Rimbauda a Verlaina dává též prostor v mluvených dialozích, což velmi elegantně řeší alternacemi tanečníků činoherními herci. Ale byť je výsledný účinek díky Vaculíkově pevné režii takřka dokonalý, nelze ze sebe nesmazat mírné rozladění, jež je vyvoláno zcela propastným rozdílem v kvalitách herců činoherní a sólistů baletní části.