V noci jsem snil, že jsem motýlem

Filmový dokument Bruna Šafránka z roku 1964 Praha ze soboty na neděli nabízí neopakovatelnou a dnes i nostalgickou vzpomínku nejen na Prahu před téměř již půl stoletím, kde nebyla všudepřítomná auta a návaly turistů, svítilo se plynovými lampami, jezdilo se po Karlově mostě, ale i vzpomínku na dobu, kdy se chodilo v sobotu do práce, a vše nebylo tak černé, jak se dnes při hodnocení éry československého budování socialismu poněkud stereotypně předkládá.

Ve filmu se Šafránek vyhnul jakýmkoliv formám soudobé propagandy, záběry předkládá a skládá za sebe v časové souslednosti, zdržuje se komentářů a na jejich místo staví hudební doprovod z pera Jiřího Šusta, pozdějšího dvorního filmového skladatele Jiřího Menzela.

Jak napovídá již sám název, Šafránek se snažil o vytvoření impresionistického (ve smyslu zachycení okamžitého smyslového dojmu) snímku, ve kterém by zachytil jeden 24 hodinový úsek v ulicích Prahy. - Snímek začíná v sobotu ráno, kdy lampáři zhasínají plynové lampy a lidé cestují do práce, pokračuje horkým letním dnem v nejrůznějších variacích - v práci, v parku, na ulicích, u piva, u vody i ve vodě a přes večerní aktivity typu dechovka, kabaretní představení v šantánu, taneční zábavu s hudbou Beatles končí opět zhasínáním plynových lamp v neděli ráno.

Asi by nebylo špatným nápadem natočit podobný snímek v roce 2014 a porovnat oba filmy vedle sebe - myslím, že ona Praha z roku 1964 by zvítězila nejen jako krásnější ale i svobodnější a šťastnější, alespoň co do myslí lidí.