V noci jsem snil, že jsem motýlem

Vedle nestorkyně Heleny Třeštíkové, kontroverzní dvojice Filipa Remundy a Víta Klusáka, je nejvýraznější postavou současné české filmové dokumentaristiky rovněž lehce kontroverzní filmařka Erika Hníková, jež do širokého povědomí vstoupila již svým absolventským a prvním celovečerním filmem Ženy pro měny, ale diskuzi a značný mediální vzbudily i její další snímky, zejména pak ten poslední z roku 2010 Nesvatbov.

Krom diváckého ohlasu, kdy jsou jejich filmy pravidelně uváděny v kinech i vydávány na DVD, spojuje zmíněné, co do mediální zprofanovanosti, vůdčí osobnosti české dokumentaristiky - Třeštíkovou, Klusáka, Remundu a Hníkovou - rovněž přístup k filmovému dokumentu jako takovému, ve kterém popírají snad všechny zásady dokumentaristiky jakožto odnože investigativní žurnalistiky, kdy jejich dokumenty jsou zaujaté, neobjektivní, vyjadřují osobní postoj autora a zejména pak manipulují divákem tím, že se tváří jako autentický popis skutečnosti. Více než k filmovému dokumentu v původním slova smyslu tak mají blíže k filmové fikci, ba často i k hranému filmu.

Tento způsob pojetí filmového dokumentu z principu neodsuzuji, protože konečné pochopení dokumentu ostatně jako i u jiných formátů záleží jen a pouze na inteligenci a schopnosti kritického zhodnocení konkrétního diváka. Tento svůj komentář zde uvádím proto, že v mnoha recenzích a interpretacích děl zmíněných autorů je možné se často setkat s dvěma extrémy a to buď s jejich nekritickým přijetím jakožto obrazu reálné skutečnosti, nebo naopak jsou v nich autoři obviňování z toho, že divákem manipulují a proto jsou jejich filmy špatné… - Ne nejsou špatné, jen nejsou určeny pro publikum, které to nedokáže rozpoznat. Ostatně asi by se nenašel nikdo kdo by obviňoval jiného absolventa katedry dokumentaristiky na pražského FAMU, Jana Svěráka, že ve svém absolventském snímku Ropáci si oproti novinářským zásadám vymyslel nové zvíře, které žije jen v severních Čechách, potažmo to, že mu to mnoho diváků i uvěřilo.

Erika Hníková si vymyslela téma novodobých singles, kteří hluboko po třicátém roku svého věku žijí nadále u rodičů, či v lepším případě bez rodičů ale bez vztahu a plánování založení rodiny. Na tomto tématu dle vlastních slov pracovala tři roky a při sbírání látky narazila na osobitého starostu východoslovenské obce Zemplínske Hámre, Jozefa Gajdoše, dvojhvězdičkového generála, jenž si problém bezdětných a nesezdaných lidí koketujících již se středním věkem vzal jako své ústřední politické téma. Hníková se tedy na Zemplínske Hámre výhradně zaměřila a dokument Nestvatbov ani tak nepojednává o problému osamělých singles, jak je dokument uváděn svou autorkou i jak je interpretován v komentářích a recenzích, ale spíše pojednává o svérázném starostovi Zemplínskych Hámrů a jeho totálně neúspěšném boji s vymíráním své obce.

Starosta ve filmu spočítá, že v obci, která má kolem 1200 obyvatel, je dle jeho odhadu na 50 mladých lidí, kteří již přesáhli třicítku a jsou sami. - Hníkové je v tomto vyčítáno, že její dokument nesplňuje sociologická kritéria, protože ve filmu de facto vystupují jen tři lidé z těchto padesáti (ostatní natáčení odmítli a starostovu iniciativu berou jako značný zásah do svého soukromí) a ani o těchto třech se toho vlastně moc nedozvíme. Jinými slovy je Hníkové vyčítáno, že dostatečně nepronikla do jejich soukromého života a nepředhodila divákům intimní detaily.

Další kritika Hníkové vyčítá, že z obyvatel obce Zemplínske Hámre vlastně vytvořila směšné postavičky, kdy divák z kina neodcházel obohacen o sociologické poznání, ale přišel se do kina zasmát. - Zde se vyloženě nabízí paralela se slavným filmem Miloše Formana Hoří má panenko, kde „hrají“ výhradně obyvatelé města Vrchlabí, a komunistická strana se snažila tento satirický film zakázat pod záminkou, že obyvatele Vrchlabí zesměšňuje. Po veřejném promítání se však nikdo ze zúčastněných neozval s tím, že by se cítil být zesměšňován, a naopak Vrchlabané prohlásili film za autentický a pravdivý. - Podobně se proti Hníkové neozval nikdo ze Zemplínskych Hámrů a jak starosta, tak tři hlavní hrdinové hodnotí jak Hníkové přístup tak dokument jako takový pouze pozitivně. (Viz odkazy na konci tohoto článku.)