V noci jsem snil, že jsem motýlem

V jednotlivých částech, vzhledem k obrovskému úspěchu Černé kočky a bílého kocoura, velmi očekávaného filmu Život je zázrak postupuje Emir Kusturica přesně dle osvědčeného scénáře, který jej v minulých filmech zařadil mezi nejlepší a nejkultovnější režiséry současnosti. Ale takto poskládaný celek s ambicemi stát se kasovým trhákem, kdy Kusturica vzal nejosvědčenější náměty ze všech svých předešlých filmů, Černé kočky a bílého kocoura obzvláště, nejen nemá šťávu a děj, ale především příšerně nudí, protože film nemá, krom 100× zopakovaných klišé, co říci.

Nemohu se tak zbavit dojmu, že Život je zázrak byl napsán „na objednávku“ sám sobě odcizeného západoevropského diváka, který má sice vše, co se materiální stránky týče, ale, tedy dle Kustoricovy iluze, touží po nevázaném způsobu života à la Balkán, romantické lásce proti všem, chudobě, nostalgii a kráse. Avšak Kusturica tentokrát šlápl zcela vedle a pokud jsem jej doposud kladl za vzor pokleslému českému filmu bez jakýkoliv původních nápadů, s absencí originality i výrazných osobností, může si nyní potřást rukama s českými esy typu Jana Hřebejka, s jehož dílem má Kusturicův poslední kus mnohé společného - tedy stejnou hru na divákovy sentimentální struny.

Ale stejný kvalitativní pád zaznamenaly i další doposud znamenité složky Kustoricových filmů - od velmi nenápadité hudby (autor Emir Kusturica), přes již zmíněný slepený scénář (Kusturica), až po křečovité herecké výkony, jež nedosáhly ani úrovně frašky.