V noci jsem snil, že jsem motýlem

V autorském počinu Milana Cieslara Duše jako kaviár je velmi těžké najít alespoň nějaké malé pozitivum, pro které by bylo zajímavé tento snímek s nepopíratelnou inspirací v televizních mýdlových operách i aspirací oslovit zejména ženy v domácnosti shlédnout. Z naprostého průměru obdobných filmů, jež se u nás v posledních několika letech točí jako na běžícím pásu, tak vyniká jedině nadprůměrná Tatiana Vilhelmová a čerstvý vítr v podobě Karolíny Kaiserové, jež z jinak naprosté křečovité nudy dostaly alespoň náznaky něčeho, co lze nazvat dobrým filmem.

Velkým zklamáním pak je herecký výkon Jana Budaře, avšak velmi chabý a nekonzistentní scénář s absencí nápaditějšího příběhu či snad dokonce neobvyklého pohledu (to, co v podstatě na stejné půdě přinesl snímek Divoké včely, jež však nebyl pro svou syrovost přijatelný pro širší publikum) nedovoloval zahrát cokoliv víc, zvlášť když režisér i střihač Milan Cieslar navíc značně omezil Budařovi herecký prostor často jen na pár vteřin, kdy nebylo možné zahrát nic víc než grimasu v obličeji.

Z dalších herců již nikdo v nejlepším případě nepřekročil svůj vlastní stín a například od Ondřeje Vetchého asi nikdo ani nečekal, že by zahrál cokoliv jiného než ve všech svých dosavadních rolích, ve kterých ztvárnil stále tentýž charakterový typ balancují mezi sobcem a v podstatě dobrákem, ale zejména naprosto povrchním člověkem.

Nicméně samotné kvality filmových prostředků činí z Duše jako kaviár dobrý film pro nedělní večer u televize, od kterého se očekává pohoda před začínajícím pracovním týdnem a který již sám o sobě nepřiláká někoho, kdo by čekal cokoliv víc, ale protože je tento snímek určen pro kina, kde se scházejí přeci jen o něco náročnější diváci, je Duše jako kaviár z té sorty filmů, o kterých si říkáte, proč vlastně byly natočeny, když nedokáží nijak oslovit, natož pak zabavit.