V noci jsem snil, že jsem motýlem

Ač si autorský počin režiséra Milana Šteindlera a scénáristky Haliny Pawlovské, Díky za každé nové ráno, svého času odnesl hned čtyři ocenění výročními filmovými cenami Český lev, lze jej přesto považovat za značně nedoceněný co do svého vlivu na další vývoj celé české kinematografie.

Jistě, žánr tzv. laskavé komedie, tj. komedie jen a pouze plující po hlavním proudu, má v české kinematografii tradici již od zákazu či emigraci předních tvůrců československé nové vlny na konci 60. let. Pawlovská v autobiograficky laděném scénáři takřka bez úprav převedeném ze své stejnojmenné novely navíc použila i kombinace prvků tzv.„hořké komedie s humorem založeným na trapnosti a nostalgii, kdy je příběh ve všech svých dalších variacích umístěn do období tzv. normalizace 70. a 80. let, ale i do současnosti s tím, že trapnost hlavního hrdiny bývá předkládána jako variace Cervantesova Dona Quijota.

Ba s odstupem času lze říci, že takřka všechny divácky úspěšné filmy posledních 15 let tento model zopakovaly jen s naprostým minimem úprav tak, že Díky za každé nové ráno lze položit za archetyp české polistopadové kinematografie, ale i jako příčinu její dlouhodobé krize, kdy se český film de facto neobjevuje na žádném z významnějších světových festivalů (výjimkami zde nejsou ani snímky typu Kolja Jana Svěráka z roku 1996, který si za svou variaci nostalgie a trapnosti dokonce odnesl amerického Oscara, potažmo loňská nominace snímku Obsluhoval jsem anglického krále na Zlatého medvěda v Berlíně).