V noci jsem snil, že jsem motýlem

Mystifikátorský komik Andy Kaufman si svým humorem na ostří žiletky dokázal za svého pětatřicet let krátkého života (byť řada jeho fanoušků věří, že i jeho smrt byla pouhou mystifikací a Kaufman nadále žije) vytvořit celé zástupy nepřátel. Ba svými provokacemi dokázal rozlítit nejednoho hereckého kolegu ale i diváka tak, že Kaufman byl mnohokrát fyzicky napaden (z toho nejhoršího střetnutí s mistrem světa ve wrestlingu Jerrym Lawlerem si odnesl poranění páteře).

To, že natočit o něm životopisný snímek byl i pro režiséra takového formátu, jakým je Miloš Forman těžkým oříškem, dokazuje poměrně vlažné přijetí Muže na měsíci ze strany diváků, byť ze strany kritiky film odnesl mnoho ocenění: Forman mimo jiné Stříbrného medvěda z festivalu v Berlíně, Jim Carrey pak za roli Andyho Kaufmana Zlatý Globus pro nejlepšího herce v hlavní úloze.

Nicméně cesta ke zfilmování této dodnes velmi kontroverzní osobnosti Andyho Kaufmana s řekněme velmi antidiváckým humorem, který spíše než bavil, více urážel a to jak diváky tak Kaufmanovy kolegy či členy televizního štábu, nebyla nijak jednoduchá, dosvědčují i podmínky, za kterých vznikal vlastní filmový scénář. - Forman vsadil na své osvědčené spolupracovníky Scotta Alexandera a Larryho Karaszewského, kteří pro něj napsali scénáře k jeho dřívějším snímkům Valmont (1989) a Lid versus Larry Flynt (1996). Práce na scénáři však málem ztroskotala na naprosté neuchopitelnosti Kaufmanova humoru i faktu, že přes poměrně velké množství materiálu i množství lidí, kteří s Kaufmanem přišli blíže do styku, nebylo možné rozlišit fikci od skutečnosti. Nicméně právě tato neuchopitelnost Formana, který je jedním z mála, kteří byli osobně už u Kaufmanových začátků, nejvíce lákala: „Andyho chování, které se podle měřítek běžné lidské psychologie nedalo předpokládat, vytvářelo dobrý základ pro filmový příběh. Dokonce i jeho nejbližší přátelé dodnes tvrdí, že o něm vlastně nic nevědí. Každý se před ním musel mít na pozoru.“[1]

Tedy výsledný scénář je v mnoha ohledech kompromis. - Ve filmu zůstaly jen ty opravdu nejznámější Kaufmanovy historky a přes takřka dvouhodinovou metráž je ve filmu použito mnoho nenavazujících dějových skoků.

Kaufman svá komediální čísla stavěl na třech postavách - imitaci Elvise Presleyho; na špatně anglicky artikulujícím cizinci, který o sobě říká, že pochází z ostrova Kaspik v Kaspickém moři a do Ameriky přišel poté, co se jeho ostrov potopil do mořských vln (tuto postavu však již odmítal hrát poté, co ji ztvárnil v seriálu Taxi); a zejména pak na postavě naprosto sprostého Tonyho Cliftona, o kterém nikdo po dlouhé roky nevěděl, že se jedná o Kaufmanovo naprosto dokonale zahrané alter ego. - Kaufman tuto svou postavu jakožto samostatného herce prosadil i do několika dílů veleúspěšného televizního sitcomu Taxi, byť tyto díly nebyly nakonec pro Cliftovu sprostotu a vulgarismy nikdy odvysílány. (Nicméně to, že Kaufman svého dvojníka Tonyho Cliftona zvládl naprosto bravurně dosvědčuje i fakt, že dodnes vede řadu jeho fanoušků spory, zda se opravdu nejednalo o dva zcela rozdílné herce…!)

Nelehkou ústřední roli Andyho Kaufmana si v Muži na měsíci střihl Jim Carrey, který tak dokázal, že není jen hercem pro ten nejpokleslejší druh zábavy, ale zvládne i vážnou roli. A to že to zvládl zcela bravurně dosvědčuje i zmíněné ocenění Zlatým globem (kritičtější obdoba Oscarů). Bez zmínky nemůže zůstat ani obsazení role Kaufmanova manažera George Shapira Kaufmanovým někdejším hereckým kolegou ze seriálu Taxi, které oba proslavilo, Dannym DeVito, jenž celý film navíc i produkoval.

Popisovat Kaufmanův humor, který se velmi zdařile podařilo převést i do jeho filmové podoby, by bylo přinejmenším velmi těžkopádnou záležitostí, protože sám o sobě je nejen zcela nehumorný, ale přinejmenším i absurdní až trapný (ostatně řadu Kaufmanových vtipů ocenilo jen několik nejotevřenějších diváků a často i jen sám Kaufman), tedy pro ilustraci bude nejlepší citovat samotného Formana, který Kaufmanovo představení zhlédl na počátku 70. let, tedy ještě před Kaufmanovým televizním angažmá: „Několik prvních minut mi ho bylo opravdu líto, jak byl patetický. Chtělo se mi vzít ho kolem ramen a říct mu: hele, radši ti seženu nějakou jinou práci. Ale během dalších pěti minut jsem - všichni v publiku jsme leželi smíchy na podlaze a ani jsme nevěděli proč. To mě dostalo. A potom, kdykoliv jsem ho viděl v televizi nebo o něm slyšel mluvit, přitahovalo mě to jako magnet.“[2]