V noci jsem snil, že jsem motýlem

Snímek Wendy a Lucy vypráví poměrně všední a pro mnohé z diváků asi i banální příběh dvacetileté dívky Wendy, jež se společně se svým psem, fenkou Lucy, snaží cestovat napříč Spojenými Státy na Aljašku, kde by mohla najít zaměstnání. Na celou cestu má však jen asi 600 dolarů a tak v rámci jedné zastávky v malém bezejmenném městečku ve státě Oregon, chce pro Lucy ukrást v obchodě psí žrádlo. Je však chycena a pro Wendy se tak začne několikadenní martyrium, kdy zatímco je na několik hodin zadržena v policejní cele, se Lucy ztratí a její auto má navíc neopravitelnou poruchu. Nakonec se Wendy, jež má k Lucy velmi blízký vztah jako k jediné spřízněné duši, rozhodne Lucy opustit, protože bez auta a bez peněz nemůže svému psovi nabídnout nic víc než svou lásku.

Snímek Na dotek vznikl na stejnojmenný námět úspěšné divadelní hry Patricka Marbera, jež měla premiéru v Londýně v roce 1997. Hra byla přeložena do více než třiceti jazyků a tedy zcela přirozeně řada filmových studií usilovala o získání filmových práv. To Marber dlouho odmítal, ale nakonec na zfilmování přistoupil poté, co se režie měl ujmout německo-americký režisér Mike Nichols, jenž proslul svými adaptacemi literárních a dramatických děl a má na svém kontě řadu úspěšných a ceněných snímků à la Kdo se bojí Virginie Woolfové? (1966), Absolvent (1967), Hlava 22 (1970) či Myslete na Henryho (1991). Patrick Marber sám vypracoval scénář, ve kterém se příliš neodchýlil od původní hry a film je tak založen zejména na dlouhých brilantně postavených dialozích.

Volker Schlöndorff je přední představitel nové německé filmové vlny a má svém kontě uznávané snímky à la Mladý Törless (1966), Ztracená čest Kateřiny Blumové (1975) či Oscarem oceněný Plechový bubínek (1979). A právě po velkém úspěchu Plechového bubínku byl Schlöndorff zlákán do Hollywoodu, kde se však nijak výrazněji neprosadil tak, že se po necelých deseti letech vrátil zpět do Německa. Na někdejší úspěšné filmy ze 60. a 70. let však již nenavázal.

Vznik dnes již klasického a oceňovaného filmu Poslední eskorta, jež si ve své době zapsal prvenství co do počtu použitých nadávek a kleteb, nebyl nikterak přímočarý. - V souvislosti s tímto filmem bývá nejčastěji vyzdvihován jeho režisér Hal Ashby a herec v hlavní roli Jack Nicholson, ale hlavní zásluhu na tom, že film vůbec vznikl a byl uveden ve zmíněné necenzurované podobě, má zejména jeho producent Gerry Ayres (jeho nejslavnějším produkovaným snímkem je Bonnie & Clyde), jenž již v roce 1969 odkoupil autorská práva na zfilmování stejnojmenného románu z pera Darryla Ponicsana. Poté svěřil sepsání scénáře Robertovi Towne, který scénář napsal přímo na tělo svým blízkým přátelům Jackovi Nicholsonovi a Rupertovi Crosse s tím, že pozměnil základní ladění hlavní postavy, příslušníka americké námořní pěchoty Budduského - ve filmu jej hrál Nicholson, a současně pozměnil závěrečnou část tak, že Buddusky na rozdíl od románu ve filmu neumírá. Na podzim roku 1971 Ayres předložil hotový scénář své mateřské společnosti Columbia Pictures. - Ta scénáristu Townea požádala, aby ze scénáře vypustil většinu kleteb, což Towne odmítl a Columbia Pictures následně poslala realizaci scénáře k ledu.

Divadelní hra Skleněný zvěřinec Tennessee Williamse byla zfilmována nesčetněkrát (dle filmové databáze IMDB do dnešního dne celkem 11×), kdy scénář té úplně první adaptace z roku 1950 dokonce napsal sám Tennesse Williams. Ten se však i na základě této zkušenosti od filmu záhy odvrátil a o filmových adaptacích svého díla se vyjadřoval značně pohrdlivě s tím, že zcela zásadně nepostihly atmosféru původního dramatického textu. Tennesse Williams bohužel zemřel v roce 1983, tedy čtyři roky před tím, než se textu jeho dramatu chopil slavný herec 60. a 70. let Paul Newman, jenž se ve své režijní koncepci pokusil o věrně převedení divadelní atmosféry na filmové plátno.

Režisér Sidney Lumet má ve své více než šedesátileté kariéře na kontě dva snímky, jež se zapsaly do filmové historie - Dvanáct rozhněvaných mužů z roku 1957 a Serpico z roku 1973 a byť byl mnohokrát nominován na Oscara, získal jej až v roce 2005 za celoživotní výkon. Z bohaté herecké filmografie Al Pacina se pro změnu kvalitativně vydělují dva snímky Kmotr z roku 1972 a pro změnu právě film Serpico o rok později, aby nakonec svého hereckého Oscara získal v roce 1992 za nepříliš povedenou (ve srovnání s originálem) coververzi italské komedie Vůně ženy z roku 1974.