„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Komedie

26. Listopad 2013
Alice Nellis: Ene Bene

Alice Nellis: Ene Bene

Autorský snímek a celovečerní filmový debut Alice Nellis Ene Bene byl v roce 2000 doslova zjevením, kdy původně vystudovaná scénáristka a dramaturgyně z pražské FAMU, zcela samostatně zrealizovala vlastní scénář (včetně scénáře technického) a to na základě vlastního námětu, sama si sestavila kompletní realizační tým tak, že úkolem hlavního producenta, České televize, bylo jediné a to zajistit velmi nízkorozpočtových deset miliónů. Nakonec ČT zajistila jen poloviční rozpočet, zbytek zajistil koproducent a to společnost Negativ Pavla Sodomky. - Zde jen pro srovnání v témže roce dala ČT na Tmavomodrý svět Jana Svěráka, tedy film po kterém dnes nevzdechne ani pomyslný pes, trojnásobek této částky.
Dejvické divadlo: Muž bez minulosti

Dejvické divadlo: Muž bez minulosti

Inscenace Muž bez minulosti by alespoň dle výčtu nejprestižnějších českých divadelních ocenění, které získala, měla být nejenom v kontextu tvorby Dejvického divadla zcela mimořádným majstrštychem, kdy byla ohodnocena jako inscenace roku 2010 a to jak v Ceně Divadelních novin tak v Ceně Alfréda Radoka, a David Novotný za tuto hru navíc získal i Cenu Alfréda Radoka za nejlepší herecký výkon v hlavní roli. Nicméně s odstupem téměř čtyř let od premiéry inscenace v lednu 2010, respektive tří let od udělení výše zmíněných cen, na mne inscenace Muž bez minulosti působí zcela průměrným dojmem, co do svého dramatického zpracování, a jako naprosté zklamání v porovnání se svým originálem a to stejnojmenným filmem finského režiséra Akiho Kaurismäkiho.
Ivan Vojnár: Lesní chodci

Ivan Vojnár: Lesní chodci

V pořadí třetí celovečerní film vystudovaného kameramana Ivana Vojnára Lesní chodci z roku 2003 není v žádném případě počinem určeným pro masové publikum (a skutečně jej v kinech neshlédlo ani deset tisíc diváků), ale přesto či právě proto, že se Ivan Vojnár nemusel sklánět přes (ne)vkusem majoritního diváka, jsou Lesní chodci počinem mimořádným a to jak samotnou látkou, kdy lze film charakterizovat také jako hraný dokument či filmový esej, tak způsobem natáčení, kdy byl film točen od května 2001 do dubna 2002 (běžným snímkům to zabere dvacet až pětadvacet natáčecích dnů), tak obsazením, kdy krom ústřední role Rufuse v podání mimořádně herecky silného Jiřího Schmitzera a role Puklice hranou Jitkou Prosperi se v dalších hlavních rolích objevují výhradně neherci, tak režijní koncepcí, kdy Vojnár sázel na improvizace, i na to, že před svými (ne)herci tajil scénář a jednotlivé natáčené scény neměly jasný začátek a konec, což společně s použitím dlouhých záběrů dává filmu dokumentární atmosféru.
Zdeněk Jiráský: Poupata

Zdeněk Jiráský: Poupata

Snímek Poupata je často uvozován jako ten, který vyhrál hned čtveřici Českých lvů a to v těch nejprestižnějších kategoriích nejlepší film roku, nejlepší režie, nejlepší kamera a nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli (a v další pětici byl nominován). Režisér, autor předlohy a scénárista Zdeněk Jiráský pak bezmála jako filmový amatér, jenž prostě jen zvolil dobré téma, které se trefilo do správné společenské atmosféry. - Zdeněk Jiráský je absolventem katedry scenáristiky a dramaturgie FAMU, a před natočením Poupat byl prakticky neznámý scénárista a režisér dokumentárních filmů. Jeho původní scénář k Poupatům nejprve vyhrál cenu Filmové nadace RWE & Barrandov Studio, což mu krom finančního ohodnocení přineslo dostatečný věhlas, aby mohl získat producenty a svůj plně autorský film vůbec realizovat. V Poupatech se dle vlastních slov snažil „[ne]rušit příliš známými tvářemi, přeskakujícími z filmu do filmu“ a obsazené herce oslovoval sám na základě jejich výkonů v divadelních představení, která osobně objížděl napříč celou Českou republikou.
Dušan Pařízek: Zahradní slavnost

Dušan Pařízek: Zahradní slavnost

Dušan Pařízek, proslul zejména jako zakladatel, umělecký šéf a ředitel Pražského komorního divadla, jež ve svém vrcholném období v letech 2002 až 2012 působilo v prostorách Divadla komedie. Ale Pařízek je proslulý i jako divadelní režisér, dramaturg či scénograf, kdy bohužel pro českého diváka krom domovského Pražského komorního divadla, jež proslulo uvádím divadelních her i dramatizací děl literárních německých a rakouských moderních autorů, notně působí za jižními a západními českými hranicemi a to ve Vídni, Kolíně nad Rýnem, v Curychu, Düsseldorfu či Brémách. Jednou z mála příležitostí shlédnout Pařízkovu inscenaci je pak asi nejočekávanější a současně i nejoceňovanější inscenace této sezóny a to představení Zahradní slavnost, které Pařízek nastudoval ve Stavovském divadle, činoherní scéně Národního divadla v Praze.
Denys Arcand: Doba temna

Denys Arcand: Doba temna

Kanadský režisér Denys Arcand ve snímku Doba temna uzavřel svou volnou trilogii na téma postavení jedince v moderní společnosti - prvním filmem z tohoto Arcandova cyklu byl snímek z roku 1986 Úpadek amerického impéria, druhým pak jeho nejslavnější snímek z roku 2003 Invaze barbarů, jenž byl oceněn i Oscarem za nejlepší cizojazyčný film, třemi francouzskými Césary, a dvěma cenami z Cannes. V Době temna pak Arcand udržuje tuto vysoce nasazenou kvalitativní laťku a jeho film se vyznačuje inteligentním humorem s přesahem k ironii a satiře.
Petr Nýdrle: Evžen mezi námi

Petr Nýdrle: Evžen mezi námi

Petr Nýdrle absolvoval v roce 1981 obor filmové režie na pražské FAMU a to absolventským filmem Evžen mezi námi. Pro své kvality, či spíše pro svou někdejší provokativní neotřelost, byl tento studentský film mimořádně určen k promítání i do běžné kinodistribuce, ale pro otevřenou ironii a satiru, jež zesměšňovala úroveň oficiální socialistickým režimem schválené kultury a umění, z toho nakonec sešlo, byť film nebyl nikdy oficiálně zakázán. Nýdrle sám již nikdy žádný film nenatočil a poté, co v roce 1983 emigroval do USA, se dodnes věnuje výhradně komerčnímu žánru reklamy a hudebních klipů. Evžen mezi námi tak měl oficiální premiéru až na podzim roku 1990, kdy bez většího vzruchu či ohlasu prošel českými kiny a poté skončil na dalších dvacet let v zapomnění, ze kterého jej v roce 2011 nakrátko vytrhl Karlovarský filmový festival.
Anders Jensen: Adamova jablka

Anders Jensen: Adamova jablka

Dánský filmový tvůrce Anders Thomas Jensen, je celosvětově proslulý zejména jako scénárista a dále jako režisér krátkých filmů - v této kategorii byl dokonce 3× nominován na Oscara, kterého nakonec získal v roce 1999 za film Valgaften. V naších zemích je však znám zejména prostřednictvím jednoho z celkem svých tří celovečerních filmů a to černo černé satirické komedii Adamova jablka z roku 2005, jenž je dnes celosvětově hodnocena jako kultovní záležitost.
Dušan Klein: Svatba na bitevním poli

Dušan Klein: Svatba na bitevním poli

Dušan Klein, jenž „vyniká“ zejména jako režisér nenáročných televizních seriálů, ale v roce 2008 po delší odmlce vstoupil na plátna kin, kdy natočil velmi lidovou komedii Svatba na bitevním poli, jež se svým námětem snažila navázat na sérii vesnických komedií Zdeňka Trošky Slunce, Seno ..., ale za svým vzorem Troškou, jenž bývá ať již právem či neprávem často pokládán za synonym nevkusu, zaostal o několik světelných let a to ve všech kategoriích, co do humorné stránky pak zejména.
25. Červenec 2013
Jitka Rudolfová: Zoufalci

Jitka Rudolfová: Zoufalci

Linda, Radim, Tonda, Otakar, Dagmara a Silvie jsou kamarádi, čerství třicátníci, pocházejí z Jablonce ale přestěhovali se do Prahy a dohromady je pojí životní stav zoufalství, kdy oproti všeobecným předpokladům nejen nejsou na vrcholu svých sil, ale ani nemají rodinu, nebudují si kariéru či hmotné statky. A proto se rozhodnou vše změnit a odstěhují se společně na statek za město, kde chtějí žít jinak. - Tolik premisa k vynikající černé komedii Jitky Rudolfové Zoufalci, jež byla původně napsána jako absolventský film FAMU, ale pro své vynikající filmové kvality s potenciálem stát se kultovní generační výpovědí dnešních třicátníků, byla produkována i pro kinodistribuci.
Karin Babinská: Pusinky

Karin Babinská: Pusinky

V roce 2004 se po obrovském a asi nikým nečekaném úspěchu filmu Karla Janáka Snowborďáci, se vzedmula krátká vlna filmů pro náctileté, které byly postavené na jednoduché zápletce a to, jak chce parta kluků přijít o panictví. Tento typ snímků se přirozeně točí jako rychloobrátkové zboží formou prvoplánové komedie bez nějakých psychologizujících či existencialistických přesahů s tím, že tvůrci si na nic nehrají a diváci na straně druhé od filmu nic neočekávají. Po Snowborďácích pak byly v rychlém sledu vytvořeny další variace à a la Panic je nanic (2005) Rafťáci (2006) a bylo po pouze otázkou času, kdy na trh dorazí i komedie natočená z pohledu dospívajících dívek. - A tímto očekávaným filmem se měl stát snímek Pusinky z roku 2007, který již jak svým názvem, tak způsobem propagace filmu ze strany jeho producentů, nenechával žádného z diváků na pochybách, že se bude jednat o dívčí variaci na téma, jak se zbavit panenství a pořádně si užít.
Marek Najbrt: Polski film

Marek Najbrt: Polski film

Poté, co Marek Najbrt v roce 2009 natočil Protektora, jeden z nejlepších českých filmů posledních let, byl osloven polskými producenty, kteří se chtěli finančně podílet na dalším Najbrtově snímku. Dle jedné z legend, které kolem sebe šířili samotní tvůrci, aby tak novému filmu zajistili publicitu založenou na „urban legend“, Najbrt společně se spoluscénáristy Robertem Geislerem a Benjaminem Tučkem přepsali koncepci již hotového scénáře tak, aby bylo možné do filmu angažovat i polské herce (a snímek tak bylo možné dostat i do polské kinodistribuce) - odtud se odvozuje i první pokus o vtip - Polski film.
Pietro Germi: Svedená a opuštěná

Pietro Germi: Svedená a opuštěná

Italský režisér Pietro Germi se celosvětově proslavil zejména díky dvou svým filmovým komediím z 1. poloviny 60. let, ve kterých si bere na paškál nepsané sicilské zákony, kterými se chránila rodinná čest: V Rozvodu po italsku z roku 1961 se hlavní hrdina Fernando, jenž je již ženatý, zamiluje do jiné, přirozeně mnohem krásnější ženy. Na Sicílii však rozvod nepřichází v úvahu a proto Fernando plánuje způsob, jak svou manželku zabít. Situace se však prudce obrátí poté, co jeho manželka uteče s milencem a z Fernanda, jakožto podlého vraha, se dle společenských konvencí musí naopak stát vrah ze cti, který musí zabít manželčina milence a tím se mu otevře i cesta k bezproblémovému rozvodu. V druhém snímku z roku 1964 Svedená a opuštěná si Germi hraje s jinou sicilskou konvencí a to, že v případě znásilnění anebo svedení nezletilé se tento zločin promíjí v případě, že se násilník - svůdce se svou obětí ožení. Neboli svatba vše smaže.
Láska je láska

Láska je láska

Ve filmu Láska je láska opět ožil asi jen pro český film typický fenomén laskavé komedie, který se vyznačuje sázkou na nenáročné téma, podbízející se humor, moralizující podtext, prověřené herecké tváře, absence momentu překvapení a cílovou diváckou skupinu někde nad padesáti roky. - To vše v režii spolehlivého Milana Cieslara, jenž se v souladu s hlavním pravidlem „laskavých komedií“ hlavně svého diváka nešokovat a nezavádět jej mimo jeho známé vody, nikdy nepouští do žádných experimentů. Potažmo v produkci Kamila Kožíška, který má na svém producentském kontě filmové skvosty à la Veni Vidi Vici, Panic je nanic či Prachy dělaj člověka.
U nás si tykáme, miláčku

U nás si tykáme, miláčku

Autorský snímek Marca Meyera U nás si tykáme, miláčku působí jako námět z absurdního dramatu. - Osamělý Oliver těsně před Vánoci unese několik dalších lidí, zazdí se s nimi v nejvyšším patře paneláku kdesi ve východním Berlíně a ráno jim prostě oznámí, že je pokládá za svou novou rodinu. - On sám je nyní otec, sedmdesátiletá Maya babička, asi pětatřicetiletá Sofie jeho manželka a matka trojice dětí: dvacetileté tulačky Edny, desetiletého astmatika Ennia a kojence, kterého Oliver vytáhl z baby boxu. Rodinu pak ještě završí squaterský souded Horst jakožto dědeček.