V noci jsem snil, že jsem motýlem

Řekne-li se špionážní román, většině čtenářů se vybaví jména à la Frederick Forsyth, Norman Mailer, Graham Greene či John le Carré, nebo též zástup desítek ale i stovek dalších autorů na pomezí žánru detektivky. Řekne-li se však špionážní film, každému se vybaví zejména jméno James Bond, jenž se svou doposud 24-dílnou sérií tento žánr nejen zcela ovládl ale současně i degradoval tak, že téma špionáže a tajných služeb nejsou obvykle námětem seriózně pojatých filmů s psychologickou zápletkou, ale bývají spíše pojaty jako parodie.

John le Carré, vlastním jménem David Cornwell, prošel, byť jen na nižších pozicích, slavné britské tajné služby MI5 a MI6, kdy působil zejména na ambasádě v tehdejším západním Německu. Po odhalení své identity ze strany Sovětského Svazu musel jako tajný agent odejít do předčasného důchodu a dal se na psaní románů, kterých pod jménem své někdejší krycí identity napsal celkem dvaadvacet. Na rozdíl od autorů literárního Jamese Bonda (k dnešnímu dni je jich vystřídalo celkem šest) tak mají jeho romány alespoň zdání skutečné předlohy, kdy britská tajná služba není popisována jako spolek superhrdinů a superšpiónů, ale naopak reflektuje své skutečné, tedy nevýznamné, postavení mezi dvěma supermocnostmi, USA a Sovětským Svazem.

Krok švédského režiséra Tomase Alfredsona, který se rozhodl do filmové podoby seriózně převést asi vůbec nejslavnější román britského klasika špionážního žánru Johna le Carré, Jeden musí z kola ven, tak lze ohodnotit jako veskrze odvážný a to i proto, že román byl v již 70. letech úspěšně převeden do podoby šestidílného televizního seriálu.

Ostatně sám režisér Alfredson se k tomu v srpnu 2011 vyjádřil následovně:

Alfredson však šel ve svém pojetí Carrého námětu ještě dále, špionážní zápletku v podobě hledání dvojitého agenta, v Carrého románu nazývaném jako „krtek“, což se stalo ve špionážním žánru standardem, a to přímo v nejvyšším vedení MI6, v románu opět vynalézavě nazývané jako „cirkus“, položil pouze jako vedlejší rovinu a namísto strhujícího vyprávění plným zvratů a momentů překvapení se soustředil na autentické navození atmosféry 70. let, což se mu podařilo s až neuvěřitelnou věrností, a zejména pak na herecké obsazení, kdy do hlavních rolí obsadil absolutní britskou hereckou špičku v čele s Garym Oldmanem.

Ve výsledném filmu tak vlastně ani tak příliš nešlo o psychologický souboj, kdy předčasně penzionovaná pravá ruka nejvyššího šéfa cirkusu, Smiley, byl ministrem pověřen tajným úkolem, aby odhalil krtka, který po mnoho let předával Rusům ty nejtajnější informace. Naopak v něm jde o herecké výkony, kdy se drtivá část filmu odehrává v někde v místnosti kanceláří, bytu či hotelu a postavy v nich vesměs jen posedávají. Herci tak měli pro ztvárnění svých postav jen minimalistický prostor, který však využili dle pravidla že méně znamená více zcela ve svůj prospěch.