V noci jsem snil, že jsem motýlem

Alois Nebel byl suverénně nejočekávanějším snímkem mnoha posledních let, kdy první trailer byl uveřejněn již více než rok a půl před premiérou filmu. Avšak od této úvodní ochutnávky udělali jeho tvůrci značný kus práce, zásadně změnili koncepci, zcela přetvořili původní scénář a značně se tak odklonili od původní předlohy v podobě komixové trilogie. - A udělali tak dobře, protože původní příběh trpí mnoha dějovými inkonzistencemi a zejména mu chybí uchopitelný leitmotiv a pointa, jimiž se ve filmovém scénáři stal odsun sudetských Němců. Výsledný snímek tak přišel do kin o rok později než byly původní plány - koncem září 2011, a na poměry českého filmu s obřím rozpočtem 80. miliónů.

Tento rozpočet pak více než svou výší fascinuje odvahou producenta Pavla Strnada, protože Alois Nebel není již z principu filmem pro návštěvníky multikin, kteří vytvářejí 3/4 všech finančních příjmů. - Výsledný snímek totiž nijak nesnižuje vysoko nasazenou uměleckou úroveň originálního komixu a ani neotupuje všudepřítomný ironický podtext s humorem, jenž není přístupný masovějšímu publiku.

Alois Nebel spatřil světlo světa v roce 2003, kdy spisovatel Jaromír Rudiš a výtvarník i hudebník Jaromír 99 (občanským jménem Jaromír Švejdík) knižně vydali úvodní část Alois Nebel - Bílý Potok. Tato hříčka, jež ironizuje jak svět nádražáků, tak mentalitu lidí z Jesenických hor na česko-polském pohraničí, možná vzbudil pro jeho tvůrce až nečekaný ohlas u čtenářů, a v následujících dvou letech postupně vznikly další dva díly, Hlavní nádraží a Zlaté Hory. Celek je tak nazýván trilogií, autory pak též jako první český komixový román.

A zde se na chvíli zastavme: Komix jako literárně-výtvarný žánr má v českých končinách značně nízkou reputaci - pro starší generaci je komix synonymem Rychlých šípů, produkcí Karla Saudka, či hůře komixů z časopisu ABC anebo dokonce Čtyřlístků. V USA, jakožto zemi vzniku tohoto žánru, byl ve svých počátcích v 30. letech komix nejpokleslejším žánrem určeným pro polo-analfabetické pubescenty. Ale již o deset či dvacet let později se komix rehabilitoval jakožto svébytný umělecký žánr a dnes je jeho značná část určena výhradně pro dospělé publikum, kdy příběhy mají vesměs existenciální a filozofující přesahy s tím, že autoři sami sebe považují za spisovatele a výtvarné umělce. Tato vlna po roce 1989 přirozeně dorazila i k nám, ale v masovém měřítku se komixu nikdy nepodařilo zbavit se nálepky příběhů pro děti a české překlady ani těch nejzdařilejších světových komixů nevyvolaly, na rozdíl prakticky od všech našich západních sousedů, žádný rozruch.

A právě Alois Nebel je prvním komixem, který vzal na milost i nejeden konzervativní intelektuál. Ba, díky tomu, že Alois Nebel vycházel v podobě stripů (strip obvykle tvoří tři až čtyři komixová okénka s vtipnou pointou na bázi černého humoru) nejprve v lidovém časopise Reflex a poté dále v intelektuálněji zaměřeném Respektu, dostal se do povědomí opravdu široké čtenářské obce, jež by již z principu komixový sešit nikdy neotevřela. - Tyto stripové příběhy byly v roce 2008 vydány ve čtvrté části původní trilogie, Na trati.

Původní Alois Nebel měl svůj svébytný humor, původní výtvarný styl a především hlavní postavu naprostého antihrdiny. To nejsou zrovna dobré předpoklady pro převod do podoby celovečerního filmu. Otazník též mohl budit fakt, že původní příběh psali dva do značné míry symbiózující autoři, zatímco na technické realizaci snímku tým několika desítek výtvarníků se vstupy mnoha dalších profesí, kamerou či střihem počínaje a režií či producentem konče. A to ani neuvádím fakt, že pro Tomáše Luňáka byl Nebel vůbec první režijní příležitostí krom několika hudebních videoklipů.

Ale výsledný produkt předčil veškerá očekávání, ba naopak původní komix povýšil do vyšších sfér tím, že mu dal ucelenější a souvislejší příběh, s přesahy do minulosti s nenávratnou ztrátou identity jesenického kraje po odsunu Němců. Co je snad však tím nejzákladnějším klíčem ke kvalitám i úspěchu výsledného snímku, je geniální rozhodnutí tvůrců, obsadit do hlavní role Aloise Nebela, neherce s jedinou hereckou příležitostí v Příbězích obyčejného šílenství Petra Zelenky, a především vynikajícího divadelního režiséra a uměleckého šéfa Dejvického divadla - Miroslava Krobota. Jeho výkon, kdy během filmu promluví dohromady jen několik slov a doslova a do písmene nehne brvou a přesto vytvoří naprosto plastickou a věrohodnou postavu, nelze označit jinak než za zcela geniální.

Co mě však překvapilo, byla takřka až nenávistná kampaň mnoha filmových recenzentů, které mě takřka odrazovaly od toho, abych film v kině navštívil. A co mě poté překvapovalo ještě více, byl obrovský rozdíl mezi tím, co jednotliví recenzenti o filmu psali, a tím, o čem film ve skutečnosti je. Snad je to způsobeno tím, že tvůrčí dvojice Rudiš (rodilý Pražan) a Jaromír 99 (Pražan již takřka tři desetiletí), si dlouho utahovali z pražáků, potažmo zdůrazňovali nadřazenost lidí z hor (autory míněno jako absurdní humor) tak, že jim to nyní oni pražáci spočítali. (Jen poznámka o mé osobě - podobně jako Jaromír 99 pocházím z Jeseníků, ale nyní nejvíce času trávím právě v Praze.)