V noci jsem snil, že jsem motýlem

Američan v Paříži je v kontextu americké literatury jedním z těch nejobnošenějších klišé. V podání Henryho Millera je leitmotiv pařížské dekadence, alespoň tak jak je Paříž v americké literatuře již minimálně od 30. let 20. století vykreslována, povýšen o erotickou rovinu, Millerovými kritiky často nazývanou pornografií. Ostatně celé dílo Henryho Millera je více známo soudními procesy, které byly v USA vedeny v letech 1959 a 1964 proti jeho vydání, tak že právě Tiché dny v Clichy se prvního amerického vydání dočkaly až v roce 1987, tedy o 31 roků později než ve Francii.

V tomto ohledu by bylo možné považovat filmovou adaptaci Tichých dnů v Clichy za potencionálně skandální, nicméně evropská kinematografie si již v 60. letech odbyla skandály mnohem většího tématu - vrcholem je zcela jistě snímek z roku 1975 Saló aneb 120 dnů sodomy Piera Paola Pasoliniho - tak, že by se mohlo zdát, že filmové Tiché dny v Clichy s příběhem umístěným do nevěstince Club Melody v předválečné Francii budou mít opravdu co nabídnout - ať již co do tématu, atmosféry, tak samotného příběhu s významnými odbočkami k Marcelu Proustovi a jeho Hledání ztraceného času, potažmo paralele s Lolitou Vladimíra Nabokova.

Výsledek však předčil i ta nejpesimističtější očekávání, kdy z původní eroticky sálavé atmosféry zůstalo torzo přístupné i americkému protestantovi bojujícímu proti úpadkům mravů. To vše navíc korunováno chabými hereckými výkony, nekonzistentním a až nesmyslným scénářem a zejména neuvěřitelně povrchní režií Claudea Chabrola, jež jen dokazuje, že jeho umělecký vrchol 50. a 60. let, kdy znovuobjevil francouzskou kinematografii, je již dávno zapomenut v záplavě čistě komerčně laděných snímků à la Tiché dny v Clichy.