V noci jsem snil, že jsem motýlem

Brněnské jazzové publikum lze směle označit, ne-li za náročné tak přinejmenším za velmi pozorné a vděčné. Zkrátka publikum jež dokáže ocenit jazz těžšího a experimentální charakteru, ale i nadané začínající muzikanty.

Davida Helbocka pak lze přes jeho dvacet let jen stěží označit za začínajícího hudebníka - svůj nástroj, klavír, na který hraje již od šesti let, dokonale ovládá, svým originálním interpretacím starých mistrů vážné hudby dává vlastní náboj a pochopení, a tak nelze jeho klavírní umění charakterizovat jinak, než za hru starého mistra, což ostatně dokazuje i bohatá sbírka vítězství v nejrůznějších hudebních soutěžích.

Helbockovy variace na díla Bacha, Beethovena, Bartóka či Schumanna, které spojují neslučitelné požadavky přesnosti ze strany vážné hudby a hravosti jazzu, stojí zcela mimo všechny známé kategorie, které jsou navíc provázeny Helbockovým originálním energickým způsobem hry na piano, jež je mu dokonale podřízeno tak, že si s ním může doslova dělat, co se mu zlíbí, aniž by nějak utrpěla interpretovaná skladba - což nejlépe ilustruje brnkání přímo na struny klavíru, jež Helbock předváděl při závěrečném variaci na Beethovenovu symfonii.

Helbocka, který posluchače do skladeb uváděl inicianizačním sólem, jež poté pokračovalo jazzovou variací, výborně doprovázel Bernhard Riedman a to nejen na klasické bicí, ale na všechny možné orientální variace bicích nástrojů, což celkové hře dávalo dosud nepoznanou příchuť, a Stefan Reinthaler na basovou kytaru.

Posluchači pak nezbývá nic jiného než se těšit na úvodní CD David Hellbock Tria, jehož vydání je naplánováno na první měsíc příštího roku, které, a to se určitě nemýlím, koupí nejeden účastník nedělní koncertní seance.