V noci jsem snil, že jsem motýlem

Hana Hegerová. To není jen jméno jedné české šansoniérky, ale je pro český šanson synonymem. Ale nejen to. Jen zmínka tohoto jména budí i v nejzarytějším hudebním kritikovi tichou úctu. Ano, Hana Hegerová si kvalitou svého uplynulého více než padesátiletého působení, ale i výší své charismatické osobnosti, vybudovala neotřesitelnou pozici první dámy a legendy české hudební scény.

Ale nechme superlativů a pokusme se o malou analýzu, proč je Hana Hegerová pojmem: ani dlouhá pěvecká dráha, na které vyprodukovala na 17 alb a odzpívala tisíce koncertů, nezakrývá základní hudební nedostatek - Hana Hegerová zkrátka neumí moc zpívat a stěží by se prosadila i v kategorii populární hudby, avšak její produkce není postavena na technicky čistém odezpívání si a pak jít domů. Hana Hegerová ve svých písních obnažuje své nitro, a ačkoliv není autorkou svých textů, jsou jí texty napsány přímo na tělo a i náhodný posluchač nepochybuje, že zpívá-li Hana Hegerová o lásce, tu lásku teď a tady prožívá bez ohledu na věk, místo i roční období.

Z čistě technického prožitku bude asi návštěvník soudobého koncertu Hany Hegerové poněkud zklamán: stáří si vzalo své a více než sedmdesátiletá zpěvačka své nejslavnější ale i nejlepší písně zdaleka nezpívá tak, jak ještě před deseti lety. Občas zapomíná a při své produkci musí poměrně často odpočívat, nicméně její koncert je stále nezapomenutelným zážitkem, který prostě nemá obdoby. Proč? Ani léta a ani stáří nemůže Haně Hegerové ubrat sílu jejího projevu, nabitou elektrizující intenzivní atmosféru, která se v sále vytvoří, sotva se zpěvačka vynoří na pódiu. Život, láska, radost, utrpení a maximální prožitek, pro které ji obecenstvo miluje tak, že každá chybička, kdy Hana Hegerová musí svou píseň začínat natřikrát a podaří se jí to jen s pomocí svých doprovázejících hudebníků, jen více zintenzivňuje diváckou lásku a obdiv.

Hana Hegerová se s přibývajícími léty snaží o určitý emocionální odstup od svého repertoáru, tedy o to, co bývá obvykle nazýváno profesionalismem, či pro hlubší povahy mělkostí, avšak přes veškerou svou snahu, kdy například s pomocí svého doprovodu (Petr Malásek na klavír, Robert Balcar na kontrabas, Zdeněk Fišer s kytarou a František Kop na saxofon), doslova na cucky roztrhá cajdák Levandulová, neudrží nadiktovaný odstup a při písni Lásko prokletá ji tečou slzy po tváři.

Ale nechci snad naznačit, že by si diváci na koncert Hany Hegerové chodily nostalgicky zavzpomínat a zabrečet - to v žádném případě. Zmíněné chybičky rozhodně ani v nejmenším nevadí vrcholnému uměleckému prožitku a Hanu Hegerovou naopak dělají člověkem a nikoliv strojem. V pozadí pak rozhodně také nestojí ani její hudební doprovod, který je více než co jiného rovnocenným partnerem a jak, věřím, většina diváků by z koncertu odcházela spokojena i kdyby Petr Malásek a Robertem Balzarem hráli jen vlastní jazzovou produkci.

Dalším z pozitiv koncertu je divácká skladba, jež je, přes poněkud vysokou cenu vstupenek, složena napříč všemi sociálními i věkovými kategoriemi, což jen potvrzuje, jak velká legenda Hana Hegerová je.