„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Hana Hegerová

Kategorie
28. Květen 2008
Hana Hegerová. To není jen jméno jedné české šansoniérky, ale je pro český šanson synonymem. Ale nejen to. Jen zmínka tohoto jména budí i v nejzarytějším hudebním kritikovi tichou úctu. Ano, Hana Hegerová si kvalitou svého uplynulého více než padesátiletého působení, ale i výší své charismatické osobnosti, vybudovala neotřesitelnou pozici první dámy a legendy české hudební scény.
Ale nechme superlativů a pokusme se o malou analýzu, proč je Hana Hegerová pojmem: ani dlouhá pěvecká dráha, na které vyprodukovala na 17 alb a odzpívala tisíce koncertů, nezakrývá základní hudební nedostatek - Hana Hegerová zkrátka neumí moc zpívat a stěží by se prosadila i v kategorii populární hudby, avšak její produkce není postavena na technicky čistém odezpívání si a pak jít domů. Hana Hegerová ve svých písních obnažuje své nitro, a ačkoliv není autorkou svých textů, jsou jí texty napsány přímo na tělo a i náhodný posluchač nepochybuje, že zpívá-li Hana Hegerová o lásce, tu lásku teď a tady prožívá bez ohledu na věk, místo i roční období.
Z čistě technického prožitku bude asi návštěvník soudobého koncertu Hany Hegerové poněkud zklamán: stáří si vzalo své a více než sedmdesátiletá zpěvačka své nejslavnější ale i nejlepší písně zdaleka nezpívá tak, jak ještě před deseti lety. Občas zapomíná a při své produkci musí poměrně často odpočívat, nicméně její koncert je stále nezapomenutelným zážitkem, který prostě nemá obdoby. Proč? Ani léta a ani stáří nemůže Haně Hegerové ubrat sílu jejího projevu, nabitou elektrizující intenzivní atmosféru, která se v sále vytvoří, sotva se zpěvačka vynoří na pódiu. Život, láska, radost, utrpení a maximální prožitek, pro které ji obecenstvo miluje tak, že každá chybička, kdy Hana Hegerová musí svou píseň začínat natřikrát a podaří se jí to jen s pomocí svých doprovázejících hudebníků, jen více zintenzivňuje diváckou lásku a obdiv.
Hana Hegerová se s přibývajícími léty snaží o určitý emocionální odstup od svého repertoáru, tedy o to, co bývá obvykle nazýváno profesionalismem, či pro hlubší povahy mělkostí, avšak přes veškerou svou snahu, kdy například s pomocí svého doprovodu (Petr Malásek na klavír, Robert Balcar na kontrabas, Zdeněk Fišer s kytarou a František Kop na saxofon), doslova na cucky roztrhá cajdák Levandulová, neudrží nadiktovaný odstup a při písni Lásko prokletá ji tečou slzy po tváři.
Ale nechci snad naznačit, že by si diváci na koncert Hany Hegerové chodily nostalgicky zavzpomínat a zabrečet - to v žádném případě. Zmíněné chybičky rozhodně ani v nejmenším nevadí vrcholnému uměleckému prožitku a Hanu Hegerovou naopak dělají člověkem a nikoliv strojem. V pozadí pak rozhodně také nestojí ani její hudební doprovod, který je více než co jiného rovnocenným partnerem a jak, věřím, většina diváků by z koncertu odcházela spokojena i kdyby Petr Malásek a Robertem Balzarem hráli jen vlastní jazzovou produkci.
Dalším z pozitiv koncertu je divácká skladba, jež je, přes poněkud vysokou cenu vstupenek, složena napříč všemi sociálními i věkovými kategoriemi, což jen potvrzuje, jak velká legenda Hana Hegerová je.
Čtvrtek 20. ledna 2005 - Semilasso, Brno.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 5 (2 hlasy)