Kategorie
25. Únor 2008
Prolog
Černá mše je základním projevem kultu Satana a její účastníci musí být věřícími v Boha, Peklo a
Satana, který jako jediný Bůh vyžaduje parodii a profanaci křesťanských kultů, slučuje mešní oběť se sexuálními
zvrácenostmi a někdy i krvavou obětí. Ovšem Černá mše se od konce X. století, odkdy je dle některých
autorů[1] její vznik datován, postupně proměňuje. Magický obřad,
který volně navazoval na přetrvávající pohanskou víru v magii a čarodějnictví přebíraje k nim nové prvky převzaté z
křesťanství či přesněji z antikřesťanství a účastníky jen z těch společensky nejnižších a nevzdělaných
vrstev, přitahuje svou tajemností zvědavost šlechtických a klerikálních kruhů, pod jejichž vedením se během XV. až
XVII. století proměňuje z magických ritů, které měly původně přinést dobrou úrodu a živobytí, v krvavé rituály
zajišťující osobní bohatství a prospěch, zaplacené krví, mozkovou hmotou či popelem z tělíček malých nemluvňat. Od
století osmnáctého se ze satanských obřadů staly čistě sexuální a sadistické rituály, které mají v roušce víry v
temného Boha zakrývat perverzi a zvrácenost svých účastníků, k čemuž od století XIX. přistupuje i móda a hlad po
tajemnosti a Černé mše se stávají častým námětem pro mnohý laciný román.
Vznik
S příchodem magického letopočtu 1000 se vyrojilo značné množství proroků předvídajících
konec světa, konečné zúčtování a Apokalypsu. Celou Evropu sužoval hlad a mor, když byly snědena úroda, zásoby, dobytek
i zvířata slabá vyhrabávat mrtvé a silní pojídat slabé. Oltáře se rozdělily na dvě části: pro Boha dobra a Boha
zla.
První písemné komentáře o kultu Satanově pochází až z dob Jiřího IV., čarodějnické spisy až z XV.
století z činnosti inkvizitorských mnichů. - První spis Formicarius německého benediktina Nidera je datovaný
kolem roku 1440, ze kterého kompilací vycházení další spisy Spiny, Jacquera, Castra, Sprengera, de Lancrea,
Disquisitiones magicae Del Ria, a Sprengerovo Kladivo čarodějnic a tak není snadné vypátrat původní
scénář Černé mše.
Zpočátku se nepoužíval chrám, ale obřad se odehrával v pusté přírodě, nejlépe u paty vzrostlého
stromu. Kropenkou byla díra v zemi či puklina ve skále, do které se účastnici vymočili. Do této svěcené vody přítomní
namáčeli dva prsty levé ruky a obráceně činili znamení kříže. Velekněžkou Satanovy církve byla v protikladu k
patriarchálnímu křesťanství žena, "Královna Sabatu", jež byla korunována magickou vrbinou a zahajovala obřad slovy:
"Vstupuji na oltář svého Boha, Boha, jenž mstí slabé a ochraňuje je. Pane můj, zachraň mě od zrady a násilí!“
Následovalo zřeknutí se Krista, slib oddanosti Satanu a políbení zadku jeho sochy často s podobiznou kozla s mužským
falem. Poté co jej políbila i kněžka a po souloži s ním ulehla na oltáři a byla zahalena dýmem. Na bedrech kněžky
s tváří k zemi, jež byla součastně hostií i oltářem, přednášel první kněz satanické krédo a obětoval ptáky a obilí -
obilí zemi, aby vydávala úrodu a ptáky pouštěl k nebi, aby donesly Bohu Svobody vzdechy utlačovaných nevolníků.
Každému pak dal hostii upečenou ze směsy zředěné z moči.
Na tělo kněžky byly položeny dvě sošky představující posledního narozeného a zemřelého, které
zvedla a vzývala blesk, aby do ní uhodil. Načež jí byla podána oblečená ropucha, kterou roztrhala na kusy. Když Bůh
neseslal blesk a nereagoval na výhrůžky, byl považován za poraženého.
Černá mše byla ve svém vzniku záležitostí nejnižších vrstev a vyvrhelů a proto bylo s jejími
účastníky zacházeno jako s hlupáky a šarlatány. Postupovalo se dle platných zákonů, ale nikdy se Satanské seance
netrestaly smrtí. Kapitulát Karla Velikého: "Nechť se nikdo nedotazuje věštců, nevykládá snů, ani se nezabývá
auguriemi, nechť se nenajdou nikde ani čarodějníci, ani kouzelníci vyrábějící filtry, vyvolávající bouře neb vázající
lidi. Jsou-li někde takoví, nechť se polepší, nebo budou potrestáni." Jiný kapitulát z roku 805 předepisuje
trest, ale nikoliv smrt. Pařížský koncil z roku 829 řádí magii a satanské obřady k nejtěžším hříchům a žádá císaře
o přísné potrestání: "Jakmile budou viníci odhaleni, praví canon, ať jsou to muži neb ženy, musí býti vzati do
vyšetřování a potrestáni s největší přísností, tím spíše, že jejich zpupná a nerozvážlivá odvaha nebála se sloužiti
ďáblu."
První krvavý "hon na čarodějnice"
První násilné potlačení nekřesťanských náboženských proudů označovaných za satanisty nastalo za
vlády Roberta Zbožného roku 1022, kdy byli orleánští Manicheové nařčeni z vyvolávání a uctívání ďábla. Manichejští
katarové hlásali dualismus, ve kterém je tvůrce hmoty židovský Jahve totožný se Satanem, ale uctívání náleží jen
dobrému Bohu světla. Proto odmítali uctívat Krista, což bylo mylně považováno za zbožňování Satana a Katarům byly
přisuzovány nejrůznější svatokrádežné rituály a zločiny.
Dle soudobého křesťana probíhala katarská eucharistie takto: "Těm, kdož jej neznají, chci
vylíčiti způsob, jímž se připravuje svatý pokrm kacířů. Tito se shromáždí v určených nocích v některém domě.
Nesouce všichni světlo utvoří průvod, zpívajíce na způsob litanií jména démonů, až se objeví ďábel v podobě zvířete.
Když se zjev stane zřetelným, zhasnou všechna světla a každý uchopí ženu, jež je mu nejblíže a zneužije ji, aniž by
považoval za hřích je-li to snad jeho matka, sestra neb řeholnice. Poskvrniti je považují za akt posvátný a nábožný.
Zrodí-li se z tohoto hnusného styku dítě, vloží je osmého dne do ohně, zapáleného v shromáždění a spálí je
podle příkladu starých pohanů. Pečlivě sebraný popel z tělíčka je nábožně uschováván tak, jako milosrdenství
křesťanů uchovává tělo Kristovo, podávané jako posila umírajícím. Tento prach má mocí démona úžasnou moc, neboť
přistoupí-li někdo k jejich kacířství a ochutná-li třeba jen málo zmíněného popele, nemůže již nikdy opustiti cestu
záhuby a obrátiti se k pravdě."[2]
V tomto krátkém úryvku můžeme pozorovat všechny hlavní rysy, kterými se začaly v pozdějších
staletích charakterizovat procesy s čarodějnicemi: incestní spojení, vraždy neviňátek a popel z jejich spálených těl
používaný ke "svatému" přijímání.
A autor svůj popis zakončuje: "Všichni přítomní marně se snažili donutiti kacíře, aby se
zřekli svých bludů. A když, tvrdí jak ocel, odpírali je litovati, byli oblečeni v šat svého řádu a pak je biskupové
odstrojili. Tehdy, podle nařízení králova, královna Konstancie se postavila k chrámovým dveřím, aby zabránila davu
ztýrati odsouzence. Během excomunikace ponořila královna hůl, již nosila, v oko Etienna, svého starého zpovědníka, a
vyrvala je. Nešťastníci byli vyvedeni z města a když je byli uzavřeli v jakési chýši, byli za živa upáleni zároveň
s popelem, o němž jsme již mluvili. Jen jeden kněz a řeholnice, kteří byli, díky Bohu, obráceni, unikli
popravě."[3]
Slavnosti bláznů
Počátkem XII. století byly mezi křesťanským klérem velmi oblíbené orgiastické slanosti ne nepodobné
pohanským saturnáliím, které se odehrávali na posvěcené půdě se zneuctěním oltáře a napodobováním nejsvatějších
obřadů obscéními scénami. Slavnosti se odehrávaly od 26. prosince do 6, ledna, kdy byl jeden z kněží vyvolen
a za obřadu sestávajícího se ze sprostých a zesměšovacích slov posvěcen na biskupa bláznů. Ten byl pak s berlí a
mitrou v doprovodu s ostatními uveden do kostela, kde na biskupském křesle dával požehnání. Dne 1. ledna byl biskup
za hlaholu zvonů doprovoděn ze svého domu do kostela na slavnostní mši, které se krom kleriků, převlečených za šašky,
zúčastnily i ženy se zamazanými tvářemi či hrůznými maskami. Tanče a rozdovádění vínem prováděli nechutné orgie,
s kterými se netajili ani po celebrování mše, když vyrazili do ulic. Tato slavnost napovídá o pokleslé morálce a úctě
k dominantnímu náboženství i ze strany oficiálních představitelů církve.
Zřízení inkvizičního tribunálu
Mírová smlouva z roku 1230 podepsaná Jiřím VI. a pány císařství římského je prvním dokumentem
předepisujícím formální postup při vyšetřování Satanových přívrženců. Byla schválena církví a papež Řehoř IX. jej
přeložil i ostatním knížatům. Již v tomto roce byl zřízen inkviziční tribunál, jehož vedení bylo svěřeno řádu
Dominikánů.
Bulou již papež roku 1233 adresoval inkvisitoru Konrádu de Marbourg, aby potrestal německé
Luciferiány uctívající ďábla, se rozpoutalo krvavé období inkvizice. Dle rozkazu inkvisitora Roberta le Bougre
byla za živa upálena celá 160-členná manicheiská obec z Mont-Aimé v Champagni, stejně jako Albigenští
z Mas-Saintes-Puelles upálení na rozkaz inkvisitora Bernarda de Caux. Odtud hranice dále postupovaly do celé
Evropě.
Historicky nechvalně slavným se stal proces s řádem Teplářů, který byl, ke své zkáze, neobyčejně
bohatý. Dle obžaloby vyvolávali ďábla, provozovali kacířství, magii a svatokrádežné obřady, vzdali se trojnásobně
Boha, Krista a Ducha Svatého, v okamžiku slibu bojovat až do konce života za hrob Kristův šlapali a plivali na kříž
a na Velký pátek jej znečisťovali močí. Templáři byli za živa upáleni, jejich řád rozpuštěn a majetek
zkonfiskován.
Gilles de Rais
Dalším důvodem příklonu k černé magii a satanismu byla touha po moci a mejetku. Gilles de Rais,
francouzský maršál, de Laval, baron de Bretagne a pozdější Modrovous se po sňatku s Kateřinou de Thouars stal
jedním z nejbohatších velmožů v Evropě, byl rádcem krále Karla VII. a společníkem Johanky a Arcu, ale ve svých 26
letech se vzdal veřejného života a hodlal se zabývat jen svými literárními a uměleckými ambicemi. Ve snaze o rozšíření
své slávy se však geometrickou řadou tenčil jeho majetek a proto ve snaze zabránit úplné zkáze se vrhl na alchymii
a okultní vědy, ale i největší alchymisté jeho doby nedokázali vyrobit zlato či kámen mudrců a proto se vrhl v náručí
Satanovo.
Za pomoci nejvýznamějších magiků Evropy Jeana de Rivierea a především abbého Francoise Préláté
z Florencie, který za zaklínadly udržoval styky s démonem zvaným Barron, pořádal de Rais Satanické obřady,
při kterých dle pozdější obžaloby zahynulo na 140 dětí. Jeho počínání bylo považováno za neškodné až do roku 1440,
kdy o Velikonoční mši vjel se svým vojskem do kostela a unesl kněze, čímž se jednak dopustil svatokrádeže, ale
především bez povolení sestavil vojsko.
Dle rozkazu biskupa z Nantes ze dne 15. října 1440 byl předveden před soud, kde byl obviněn z
kacířství, odpadlictví a zaklínání démonů. De Rais sice činil pokání a litoval svých činů, ale sémě již bylo zaseto.
Dále se za nocích odehrávaly Černé mše, při kterých byly zabíjeny malé děti a odehrávaly se nejodpornější orgie.
Zlatý věk Satanských obřadů nastal v XV. až XVII. století, ale například ve Švýcarsku, kde dosud
nebyla černá mše známa, byli lidé zavedeni do kostela, kde zapřeli Krista, odřekli křest, šlapali na kříž, slibovali,
že již nikdy nebudou přijímat svátost oltářní a přísahali věrnost Satanu.
Dne 5. prosince 1484 byl papež Innocenc VII. nucen vyhlásit klatbu, dle které byli především v
Německu, Rakousku a Skandinávii obviněni faráři a a kanovníci z praktikování zvrácených obřadů. Ve Švédsku vyžadovali
sataničtí kněží od nového zasvěcence přísahu, že se budou Satanovi oddávat tělem i duší a po stvrzení přísahy se
vlastní krví podepisovali do seznamů, načež se konal nový křest.
Stejné tomu bylo v Itálii, Savojsku, Piémontu a Lombardii, jak dokazuje list Adriena VI. ze dne
20. července 1523, který připomíná těžké zločiny jako jsou zřeknutí se katolické víry, satanský křest, šlapání kříže
nohama, uznávání Satana za jediného Boha vypočítané již apoštolským listem jeho předchůdce Julia II.
Účast na Sabatech byla povinná a nepřítomnost byla pokutována. Lidé byli maskování, aby nemohli
prozradit své společníky, ale Černá mše se ze svatokrádežného obřadu stala jen sadistickou a zločinnou praktikou
se vzájemným pářením a vraždami malých dětí, jejími návštěvníky se namísto lidu stali šlechtici a kněží.
Svědectví o praktikách na dvoru Karla IX. vydává Bodin, královský prokurátor v Angers ve své
knize z roku 1516 "La Démonomanie des Sorciers":
"Karel IX. téměř již umíral, jsa zachvácen chorobou, jejíž příčinu odkrýti a vysvětliti děsící
příznaky nedovedl žádný lékař. Královna matka, Kateřina de Médicis, jež krále úplně ovládala, a jež by byla změnou
panovníka vše ztratila, odvážila se všeho, jen aby mohla zachovati svou moc. Tázala se nejprve o radu svých
italských i francouzských astrologů, než marně. Nemocný, jehož stav se denně zhoršoval a stával se beznadějným,
hledal pomoc v magii a chtěl se dotázati věštby krvavé hlavy během Mše krve. Hle, jak se postupovalo při pekelném
obřadu: Vzali krásné a úplně nevinné dítě, jež bylo tajně připraveno dvorským almužníkem k prvnímu přijímání. Pak
když nastal den, či spíše noc oběti, počal jakýsi jakobínský mnich, oddaný dílům černé magie, o půlnoci ohavné a
mrzké obřady černé mše, za přítomnosti jediné královny a několika důvěrných přátel.
Při této mši posvětil oficiant dvě hostie před obrazem démona, majícího u svých nohou převrácený
kříž, jedna byla černá a druhá bílá. Bílá byla podána dítěti, jež přivedli oblečené jako ke křtu. Pak je mnich
uchopil, zvrátil k zemi a neobyčejně prudkou ranou dýky mu uťal hlavu.
Ta, zachvívající se ještě a mokvající krví,
byla položena na černou hostii, jež kryla dno patény a přenesena na stůl, kde hořela tajemná světla a magická
vykuřovadla. Tu se pak odehrála podivná a úděsná scéna: Oficiant zaklínal démona, aby odpověděl ústy té krvavé hlavy
k otázce, již se král neodvažoval nahlas vysloviti, nadtož se s ní někomu svěřiti.
Slyšeli pak slabý hlas, podivný, jenž jakoby přicházel z veliké dálky a jenž vycházeje z úst
ubohého malého mučedníka, pravil: „Vim Patior“, Trpím násilí.
Po této odpovědi, jež bezpochyby oznamovala nemocnému, že konec se blíží a že peklo ho již
neochraňuje, zachvátilo ho hrozné třesem, paže mu ztuhly… Chraptivým hlasem křičel: „Odstraňte tu
hlavu! Odstraňte tu hlavu!“ a až do posledního jeho výdechu neslyšeli od něho jiného slova.
Ti, kteří mu sloužili a kdož se nezúčastnili Mše krve a ani nevěděli o tomto strašném tajemství,
věřili, že král byl pronásledován fantomem Colignyho a že se mu asi zjevila hlava slavného admirála,
zavražděného na jeho rozkaz. „Ale,“ praví Bodin, „co lomcovalo umírajícím, nebyly výčitky svědomí, nýbrž beznadějná
hrůza a předčasné peklo."[4]
Černá mše za Ludvíka XIV.
Činností inkvizice se Černá mše stala výhradní záležitostí šlechtických kruhů, ve kterých bylo
záležitostí prestiže vznešených dam stát se satanskou kněžkou. Ilustrujícím příkladem je proces s madam Voisinovou
(Mme Montvoisin), který byla kněžkou černé magie a na objednávku vyráběla filtry způsobující
smrt nepohodlných manželů, filtry očarovající milence, zachovávající krásu a odstraňující nežádoucí plody lásky.
Mezi jejími milenci byl i pařížský kat, který ji dodával sádlo z oběšenců potřebný pro výrobu černých svíček. Při
svém procesu doznala, že její činnost se dotýkala samotného krále, kdy vrácení jeho milostné přízně mimo jiné žádaly
komtesa de Rome, Mme de Polignac či Mme de Montespan.
"Policejní důstojník La Reynie uvádí ve svých zprávách několik příkladů
ceremonií, konaných v Saint-Denis a Marthery na podnět a často za přítomnosti Mme de Montespan.
Připomíná, že počátkem r. 1668 byli uvedeni dva knězi Lesage a Mariette do bytu paní de Thiauges na
zámku Saint Germain a tam že Mariette, maje komži a štolu, žehnal svěcenou vodou a říkal evangelium
králů nad hlavou markýzy de Montespan, zatím co ona přednášela zaklínání a Lesage pálil parfumy.
Během tohoto zaklínání bylo prý několikráte opakováno jméno krále, jako i jméno slečny La
Valliere, jejíž smrti si markýza žádala."[5]
Mezi nejznámější příslušníky kléru sloužící Černé mše patřili: "Barthélemy Lemeignan, vikář od
sv. Eustacha, jenž během černé mše obětovával dvě děti, rozřezav je na více kusů, František Mariette, vikář od sv.
Severina, Josef Cotton, kněz přidělený k chrámu sv. Pavla, abbé Tournet, jenž byl upálen na náměstí Greve, protože
sloužil mši na břiše jakéhosi 14-tiletého děvčete a při níž, za oběti, si chlípně
počínal"[6] a nejslavnější abbé Guibourg , kterého La Reynie ve
zprávě adresované panu Louvois vylíčil jako:
"Jest knězem sedmdesátiletým, narozeným v Paříži. Prohlašuje, že jest synem nebožtíka pána de
Montmorency; velmi mnoho cestoval; zhýralý; spravoval několik kostelů v Paříži a okolí, oddán stále
svatokrádežným praktikám; travič — umělec znalý všech druhů očarování; přítel Voisinové, s níž
udržuje již ode dávna styky: sdílí společnou domácnost se svou souložnicí (dívka jménem Chanfrain),
s níž měl několik dětí, z nichž některé sám zabil; člověk zvláštní, jejž nemožno s někým srovnati; podřezal
a obětoval mnoho dětí, kterýž zločin je mu zcela běžným, černé mše, sloužené na břichu žen neb
jiné oběti a vůbec vše, co se od něho žádá nejbezbožnějšího z moci jeho úřadu, nepůsobí mu nikdy
žádných starostí."[7]
Mše měly vždy rozkošnický nádech, který byl utvrzen nahou ženou, jejíž tělo sloužilo jako oltář,
a se kterou kněz často páchal nechutnosti, mezi jejími ňadry stál kříž a na břiše kalich, do něhož při svitu černých
svíček zachycoval krev malého děťátka zaříznutého s modlitbou: "Náš Pán Ježíš Kristus nechal přijíti k sobě děti. A já
chci, abys i ty šel k Němu a ty jdeš se vtěliti v Boha, poslán mou rukou, jíž musíš žehnati, neboť jsem jeho
knězem."[8] Kněz při přijímání ponořil půlku hostie do kalichu a
druhou do genitálií ženy, odkud ji pět vyndal a namočil do krve. Kněz se napil z kalichu a mši zakončil:
"Totoť jest tělo mé, totoť jest krev má"[9].
Dle zprávy La Reynie "viděla [dcera Voisinové] abbého Guibourga celebrovati tuto mši v bytě
své matky. Ona sama prý pomáhala připraviti nutné věci, jako žíněnku na židle nebo na stůl tvořící oltář, dva
taburety na stranách, na nichž stály svícny se svíčkami. Když bylo vše připraveno, vešel z malé, přilehlé světnice
Guibourg, oblečen jsa v svůj bílý mešní ornát, posetý černými šišticemi. Pak přivedla Voisinová ženu, na jejímž těle
se měla černá mše sloužiti"[10].
Dr. Légué líčí Černou mši celebrovanou pro markýzu de Montespan koncem ledna roku 1678 takto:
"Když přišla ta, na kterou čekali, provázena mladou dívkou Markétou, dcerou to Voisinové, bylo
jí řečeno, aby se úplně svlékla. Objevila se jedna z oněch nádherných nahot, stvořených, aby pokoušely dláto
Coysevoxovo neb Coustouovo, odhalujíc formy podivuhodné kyprosti. Silné, hadovité kyčle podpíraly bezvadné torso a
plné hrdlo dokazovalo sílu a prudkost ohnivého temperamentu. Tvář návštěvnice zůstávala stále maskovanou, bylo však
viděti prameny světlých vlasů, řinoucích se k zemi, zkadeřených, těžkých, stvořených k nošení diadému, na nichž často
lpěly rty zamilovaného prince, neboť touto ženou byla, jak jste snad již uhodli, pověstná de Montespan.
Ulehla na podivný oltář s nohama svěšenýma po jedné straně oltáře a na druhé majíc hlavu opřenu
o podušku, již podpírala převržená židle. Abbé Guibourg postavil kříž na markýzina prsa, na břicho pokryté ubrouskem
umístil kalich, načež započal bezbožný obřad. Markéta Voisinová nahrazovala ministranta. V okamžicích obětování, kdy
celebrant má políbiti oltář, líbal Guibourg tělo markýzy de Montespan.
Při posvěcování zazvučel zvonek Markéty Voisinové a byl to umíráček, jenž zněl místností. Otevřely
se dveře a objevila se žena, nesoucí v náruči asi dvou neb tříleté dítě… Guibourg uchopil slaboučkou oběť a pozdvihl
ji nad kalich, pronášeje satanické zaklínání;
„Astaroth, Asmodée, knížata přátelství, zaklínám Vás, abyste přijali toto dítě jako oběť, již Vám
nabízím a splnili, oč žádám.“ Pak položiv dítě na stůl, podřízl je. Děťátko sklonilo hlavu jak beránek pod nožem
řezníka a jeho krev, stékající do kalichu, kapala na šat knězův, třísníc i nahé údy jeho spoluvinice. Po skončení
oběti četl kněz tuto bizarní a nepochopitelnou formuli, psanou na panenském pergamenu:
„Já (zde vyslovil Guibourg tiše příjmení, jméno a hodnost Françoise Athénais de Mortemart,
markýzy de Montespan) chci, aby mi král i Monseigneur Dauphin zachovali stálé přátelství, aby královna byla
neplodnou, aby král opustil své lůžko i stůl pro mne a mé příbuzné, chci, aby mu bylo moje služebnictvo a moji
přátelé příjemní. Milována a vážena velmoži, nechť jsem volána k poradám, abych věděla o všem, co se má díti.
Nechť toto přátelství jest silnější než v minulosti; ať král opustí paní de Fontanges a nevšímá si jí a nechť zapudí
i královnu, abych se mohla za něho provdati.“
Po skončení této hnusné mše vyrval kněz vnitřnosti dítěte a vloživ je zároveň s krví a úlomky
hostie, jež zbyly po přijímání, do připravené již skřínky, odevzdal ji
Montespanové.“"[11]
Aby měla mše žádoucí účinek, bylo nutné ji opakovat potřikrát za sebou. Poprvé se odehrávala
v zámecké kapli ve Villebousin přímo na těle markýzy, druhá v Saint Denis a třetí v jednom zpustošeném domě, což
byla právě mše popisovaná Dr. Légué. Král, který se chtěl vyhnout skandálu, nechal markýzu dne 15. března 1691
vstupit do řehole Sv. Josefa a zemřela v Bourbonu dne 27. května 1707.
Moderní Černá mše
Mezi největší znalce praktik ritů černé magie patřil Petr Michal Evžen Vintras, který po sobě
zanechal bohaté písemné záznamy. Popisuje v nich například satanické sdružení z roku 1835 v Agen, které uneslo mladou
asi dvanáctiletou dívku V., které dali podepsat vlastní krví formuli, dle které se zasvěcuje Satanu a bude nenávidět
křesťanského Boha. Seskupení se zaměřovalo především na znesvěcování hostií, které dívka schovávala od svatého
přijímání. Po čtvrt století se, ale rozhodla skoncovat se všemi ohavnostmi, které byla nucena provozovat a přiznala se
paní de Belloc, která ji roku 1837 seznámila s knězem, abbém Dagensem. Roku 1838 onemocněla v nejvyšším stupni
posedlosti démonem, který se zjevoval několikrát denně, mučil ji, tloukl, bil, pálil a to vše před několika svědky.
Často ji našli v jiné místnosti, kde ležela ochrnutá a v bezvědomí, když s ní démon praštil o zem. Dagens se rozhodl ji
exorciovat a při každodenních očistcích přikazoval Satanu, aby přinesl všechny hostie, které byly satanistu zneuctěny.
Hostie padaly na její hlavu, do vlasů a byly ji vkládány do úst. "Často", píše abbé Degans, "krev
stékala s hostií. Stíral jsem ji vlhkým plátnem a pak špendlíkem odtrhoval ty, jež krev přilepila na ruku."
Zpráva dále pokračuje: "Několik dní před 15. srpnem r. 1838 oznámila V…, že se s ní stane zázrak jako s ochrnutým,
o němž se vypravuje v bibli a že se tak stane 15. srpna přesně ve 3 hodiny. Toho dne jsme u ní zůstali s knězem
řídícím exorcismy a jiným, jenž měl dosvědčiti zázrak. V… byla po celý den v největších bolestech. Sebrali jsme 80
hostií, z nichž 5 bylo zkrvavělých. Konečně, přesně ve 3 hodiny V…, jež byla jako bezduchá a v bezvědomí, zvedla se
na svém lůžku a pravila nám: Mohu choditi! Sama sestoupila s lože, šla pevným krokem a vrhla se k nohám sošky Panny
Marie. Od té doby chodila dobře." Ale démon tělo dále ovládal, bylo plné popálen, na které vkládal hostie, které
nešlo utrhnout od živého masa. "Přiblížily se Velikonoce 1839. Počátkem svatého týdne bylo V… oznámeno, že na Vzkříšení
bude úplně osvobozena. Na bílou sobotu byla přede mnou a dámou, jež u ní bděla, sražena k zemi. Hod Boží byl pro ni
hrozným dnem. Přesně v 6 hodin jsme viděli, jak se V…, jež ležela na svém lůžku, nadouvá břicho, otevírají se ústa a
smrtelná bledost se rozlila po jejím obličeji. Kněz vzkřikl v nejvyšší hrůze: Je mrtva! Pak bylo čteno evangelium
Sv. Jana. Náhle se V… zvedla, vrhla se na kolena před knězem a řekla mu slavnostním hlasem: Knězi, Tvůj úkol je
skončen, neboť byly již přineseny všechny! — Ruce majíc pozdviženy a obrácena k nebi, připojila: Gloria Marii!
Navždy se zasvěcuji jejímu kultu…"
Ze dne 23. února 1842 se nachází v Vintrasových denících tento záznam:
"Před sebou viděl jsem velký sál, v němž se sedm lidí oddávalo nejbezuzdnějším orgiím. Čtyři
mužové a tři ženy pili z kalichu a ciboria. Když je tato zábava již omrzela, zdálo se, že se rozvášňují a brzy byli
jako šílenci, řvouce, aby vzbudili strach. Pak se vrhli na jednoho z nich a vyhrožujíce mu, ptali se po Kozlu.
Ženy byly nejdivočejší a nejhnusnější.
Potom za gest, při nichž jeden předstihoval sprostotou druhého, vyndali vše, co je zapotřebí
k oblečení kněze, sloužícího mši. Na tyto šaty činili tisíce urážek a úsměšků a za divokého smíchu oblékli do nich
člověka, jenž mně připadal jako pitomý. Když byl bizarně oblečen, otevřeli dvířka vedoucí do malé alkovny, v níž
stál stůl… Na něm byl úplně změněný krucifix a malá dřevěná soška Panny Marie, vysoká asi 50 cm, již sami oblékli.
Proklatci vrhli se na tuto sošku i krucifix a nebylo snad urážky, jíž by byli zapomněli je zneuctíti.
V jednom okamžiku se malý ten hlouček seskupil a křičeli jediným hlasem: „Satane, o Satane, přijď,
přijď! Hle, obětujeme Ti svého i Tvého nepřítele. Přijď k nám, kteří přísaháme věčné záští Matce i Synu.“ Pak
kořenili tato slova hnusnými epithety…
V alkovně byl malý otvor, z něhož vyndali malou plechovou skřínku, uzavřenou visacím zámkem. Jak
ji otevřeli, spatřil jsem v ní velké hostie, jež všichni brali do rukou a pak…!!
Sotva tato scéna minula, když tu všichni zdvojnásobili svou zuřivost, křičíce: „Naše záští
nebeskému tyranu!“ — Náhle povstal hrozný hluk a myslel jsem, že blesk udeřil, aby zničil to hnusné doupě…
„Ježíši Kriste — křičel jsem — zabraň Satanu, aby se Tě dotekl! Marie, zastraš démony, kteří
urážejí Tvého božského Syna.“ Zdvihaje se pak ze všech svých sil, vzkřikl jsem na ně: „Ďáblové, odstupte…
volám blesk na vaše hlavy!“ Všichni ti zuřivci se ke mně vrhli, aby nasytili svůj vztek. Nemohouce
se mě však dotknouti, foukali mně do tváře, což mně působilo pocit dušení, jehož jsem se
počal obávati. Stále jsem však říkal: „Ježíš a Marie zvítězí.“ Kout, kde jsem byl schoulen, byl již pln
otráveného dechu, obklopujícího mě jak hustý mrak. Soustřediv trochu svou energii, zvolal jsem: „Pro
svou božskou přítomnost v těchto hostiích, vydaných tolika zneuctěním, osvoboď mě, ó Svatá Trojice,
a pomoz mně vyrvati je z rukou těchto ohavných nestvůr!“ V tom okamžiku se všichni ti bídníci vrhli
na hostie a kousali do nich. Tehda, volaje: „Luthmarael! Ophrimmael!“ opustil jsem místo, kde jsem
stál, a vrhl jsem se mezi ně. Nedbaje jejich křiku a ran, vyrval jsem jim brzo hostie až na malé úlomky,
jež chtivě sbírali, zneuctívajíce je ještě…"[12]
Petr Vintras byl posedlý druhým extrémem ve spojitosti s vírou v Satana - s exorcismem. Předešlá
ukázka byla napsána na základě jeho duchovního zážitku, když žádal Boha, aby jej po zkušenosti z Agen použil
jako smírnou oběť a patrně zcela propadl svým halucinacím. Jeho bohatý archiv byl později prozkoumán J. K. Huysmansem,
který z něj části opsal s svěřil Julesi Boisovi pro jeho knihu Le Satanisme et la
Magie[13].
Následující popis je psán dle údajného Vintasova zážitku ze seance jedné pařížské společnosti,
jejímiž členy byli i kněží:
"Jest večer, 10 hodin. Všichni čekají. Ve čtvrt na jedenáct se otevrou dveře, ve kterých se objeví
sluha, ptaje se, má-li vpustiti návštěvníky. Je mu odpověděno kladně a okamžik po té vstoupí muž,
následován jsa ženou. — Přinesli jste něco? ptá se příchozích jeden z kněží. — Ano, neřekli jsme však
sluhovi ničeho a nechali tělo v kočáře. — Odbilo půl jedenácté.
— Nuže, vstupme do pracovny a zazvoňte na sluhu, ať připraví kabinet — pravil kněz, jenž dosud
nepromluvil. Zatím přinesli tělo. Pak obraceje se k ženě: — Nepila jste žádný silný likér? — Ona odpovídá: Ne! —
Kdy jste posledně jedla? — Před čtyřmi hodinami.
Pak jeden z laiků otevřel dveře a uzřel jsem dosti prostranný sál, v jehož středu byl postaven
stůl. Žena usedla. Zavázali jí oči, nejdříve černou páskou opatřenou vycpávkami téže barvy na oční
dutiny, pak páskou bílou a konečně třetí, v podobě masky, ponechávajícím volným pouze nos a ústa.
Zatím odešli dva účastníci a za chvíli se vrátili, nesouce mrtvolu, již položili na stůl. Bylo ta žena.
Kněží oblékli komže a štoly, otevřeli skříň, vyňali z ní ciborium, mešní knihu a svěcený kámen.
Jeden četl rituál a druhý vzal hostii. Magneticky uspaná žena promluvila, byl to však ve skutečnosti
Satan, jenž mluvil jejími ústy.
Rozkázala, aby přijímali hostii, říkajíce při tom:
„Zošklivuje si úchvat anděla Ježíše, proklínaje anděla velké Trojice, jím talisman tvořící jeho sílu,
abych jej tak přemohl a vyhladil jeho jméno z paměti lidské.“
Pak somnambula třikráte vzkřikla:
„Přijímej, mrtvolo! Přijímej, mrtvolo!“
Bylo přijímáno třikráte. Ku konci mrtvola zdvihla ruku, pak nohu! Zaklínači křičeli: „Vítězství!“
slavíce svůj triumf. Avšak paže, pohnuvši sebou, padla zpět, studena jako dříve a i noha zůstala
stále ztuhlou.
Somnambula již nepromluvila. Magnetická síla byla
vybita…"[14]
Dalším z velkým satanistických badatelů, který shromáždil velké množství materiálu o satanistických
obřadech i výpovědí kněží, kterým se mnoho mladých dívek svěřilo, že jim bylo nabízeno za peněživou odměnu získání
neporušených hostií, byl již zmiňovaný J. K. Huysmans, který se sám zúčastnil jedné Černé mše, kterou popsal
ve svém románu Là-Bas[15].
Svou zprávu o satanických seancích vydal i fyziognom Eugen Ledos a Serge Basset, který svůj
hrůzný zážitek popsal v listě Matin, ale mnohem vypovídající je zpráva zveřejněná v tomto listu dne
21. června 1899:
"Mnozí z čtenářů Matinu na nás žádali informace o Černé mši, již popsal náš spolupracovník pan Serge
Basset, vylíčiv její rozčilující a často až nechutný děj. Mnozí čtenáři žádali dokonce zprávu, jak by
se mohli těchto obřadů zúčastniti, jiní chtěli zvěděti pravdu, pochybujíce o věrohodnosti vypravovaného
příběhu. Všem těm Matin odpovídá, že referoval až úzkostlivě přesně o scénách, jichž byl jeho
redaktor svědkem — někdy — pravda, trochu je zahaluje. Jsme s to je dokázati. Pokud se však týče
usnadnění ať komukoliv přístupu do „Kaple“, kde jsou slavena tato mysteria, odmítáme jakékoliv
naléhání co nejrozhodněji. Hranice, jež dělí kult Satana od pouhé nečistoty a prostého souhrnu erotických
výstředností jest příliš nezřetelnou a nejistou, než abychom pomáhali ještě k najímání
stoupenců."[16]
Satanismus a Černé mše se tak staly čistě módní záležitostí či prostředkem pro ukojení
perverzního sexusu se vzrušujícím nádechem magie a přirozeně také námětem pro mnohý laciný román z prostředí
údajných satanistických spolků.
Použitá literatura:
- Joanny Bricaud, Černá mše, V. Žikeš: Plzeň, 1925.
- Paul Johnson, Dějiny křesťanství, Centrum pro studium demokracie a kultury : Brno, 1999.
[1] P. Christian: Dějiny Magie.
[2] Recueil des historiens de la
France (Actes du Concile d’Orléans.) Díl X., str. 538.
[3] Tamtéž.
[4] Bricaud, s. 14.
[5] Tamtéž, s. 15.
[6] Tamtéž.
[7] Tamtéž, s. 16.
[8] Tamtéž, s. 17.
[9] Tamtéž.
[10] Tamtéž.
[11] Dr. G. Légué: Médecins et
Empoisonneurs au XVII Siècle.
[12] Bricaud, s. 19.
[13] Viz La messe noire selon Ezéchiel
et Vintras a Une messe noire terrassée v Le Satanisme et la Magie, str. 225 a následující.
[14] Bricaud, s. 19 - 20.
[15] J. K. Huysmans, Là-Bas,
str. 369 až 374.
[16] Bricaud, s. 25.