V noci jsem snil, že jsem motýlem

Černá mše je základním projevem kultu Satana a její účastníci musí být věřícími v Boha, Peklo a Satana, který jako jediný Bůh vyžaduje parodii a profanaci křesťanských kultů, slučuje mešní oběť se sexuálními zvrácenostmi a někdy i krvavou obětí. Ovšem Černá mše se od konce X. století, odkdy je dle některých autorů[1] její vznik datován, postupně proměňuje. Magický obřad, který volně navazoval na přetrvávající pohanskou víru v magii a čarodějnictví přebíraje k nim nové prvky převzaté z křesťanství či přesněji z antikřesťanství a účastníky jen z těch společensky nejnižších a nevzdělaných vrstev, přitahuje svou tajemností zvědavost šlechtických a klerikálních kruhů, pod jejichž vedením se během XV. až XVII. století proměňuje z magických ritů, které měly původně přinést dobrou úrodu a živobytí, v krvavé rituály zajišťující osobní bohatství a prospěch, zaplacené krví, mozkovou hmotou či popelem z tělíček malých nemluvňat. Od století osmnáctého se ze satanských obřadů staly čistě sexuální a sadistické rituály, které mají v roušce víry v temného Boha zakrývat perverzi a zvrácenost svých účastníků, k čemuž od století XIX. přistupuje i móda a hlad po tajemnosti a Černé mše se stávají častým námětem pro mnohý laciný román.

S příchodem magického letopočtu 1000 se vyrojilo značné množství proroků předvídajících konec světa, konečné zúčtování a Apokalypsu. Celou Evropu sužoval hlad a mor, když byly snědena úroda, zásoby, dobytek i zvířata slabá vyhrabávat mrtvé a silní pojídat slabé. Oltáře se rozdělily na dvě části: pro Boha dobra a Boha zla.

První písemné komentáře o kultu Satanově pochází až z dob Jiřího IV., čarodějnické spisy až z XV. století z činnosti inkvizitorských mnichů. - První spis Formicarius německého benediktina Nidera je datovaný kolem roku 1440, ze kterého kompilací vycházení další spisy Spiny, Jacquera, Castra, Sprengera, de Lancrea, Disquisitiones magicae Del Ria, a Sprengerovo Kladivo čarodějnic a tak není snadné vypátrat původní scénář Černé mše.

Zpočátku se nepoužíval chrám, ale obřad se odehrával v pusté přírodě, nejlépe u paty vzrostlého stromu. Kropenkou byla díra v zemi či puklina ve skále, do které se účastnici vymočili. Do této svěcené vody přítomní namáčeli dva prsty levé ruky a obráceně činili znamení kříže. Velekněžkou Satanovy církve byla v protikladu k patriarchálnímu křesťanství žena, "Královna Sabatu", jež byla korunována magickou vrbinou a zahajovala obřad slovy: "Vstupuji na oltář svého Boha, Boha, jenž mstí slabé a ochraňuje je. Pane můj, zachraň mě od zrady a násilí!“ Následovalo zřeknutí se Krista, slib oddanosti Satanu a políbení zadku jeho sochy často s podobiznou kozla s mužským falem. Poté co jej políbila i kněžka a po souloži s ním ulehla na oltáři a byla zahalena dýmem. Na bedrech kněžky s tváří k zemi, jež byla součastně hostií i oltářem, přednášel první kněz satanické krédo a obětoval ptáky a obilí - obilí zemi, aby vydávala úrodu a ptáky pouštěl k nebi, aby donesly Bohu Svobody vzdechy utlačovaných nevolníků. Každému pak dal hostii upečenou ze směsy zředěné z moči.

Na tělo kněžky byly položeny dvě sošky představující posledního narozeného a zemřelého, které zvedla a vzývala blesk, aby do ní uhodil. Načež jí byla podána oblečená ropucha, kterou roztrhala na kusy. Když Bůh neseslal blesk a nereagoval na výhrůžky, byl považován za poraženého.

Černá mše byla ve svém vzniku záležitostí nejnižších vrstev a vyvrhelů a proto bylo s jejími účastníky zacházeno jako s hlupáky a šarlatány. Postupovalo se dle platných zákonů, ale nikdy se Satanské seance netrestaly smrtí. Kapitulát Karla Velikého: "Nechť se nikdo nedotazuje věštců, nevykládá snů, ani se nezabývá auguriemi, nechť se nenajdou nikde ani čarodějníci, ani kouzelníci vyrábějící filtry, vyvolávající bouře neb vázající lidi. Jsou-li někde takoví, nechť se polepší, nebo budou potrestáni." Jiný kapitulát z roku 805 předepisuje trest, ale nikoliv smrt. Pařížský koncil z roku 829 řádí magii a satanské obřady k nejtěžším hříchům a žádá císaře o přísné potrestání: "Jakmile budou viníci odhaleni, praví canon, ať jsou to muži neb ženy, musí býti vzati do vyšetřování a potrestáni s největší přísností, tím spíše, že jejich zpupná a nerozvážlivá odvaha nebála se sloužiti ďáblu."

První násilné potlačení nekřesťanských náboženských proudů označovaných za satanisty nastalo za vlády Roberta Zbožného roku 1022, kdy byli orleánští Manicheové nařčeni z vyvolávání a uctívání ďábla. Manichejští katarové hlásali dualismus, ve kterém je tvůrce hmoty židovský Jahve totožný se Satanem, ale uctívání náleží jen dobrému Bohu světla. Proto odmítali uctívat Krista, což bylo mylně považováno za zbožňování Satana a Katarům byly přisuzovány nejrůznější svatokrádežné rituály a zločiny.

Dle soudobého křesťana probíhala katarská eucharistie takto: "Těm, kdož jej neznají, chci vylíčiti způsob, jímž se připravuje svatý pokrm kacířů. Tito se shromáždí v určených nocích v některém domě. Nesouce všichni světlo utvoří průvod, zpívajíce na způsob litanií jména démonů, až se objeví ďábel v podobě zvířete. Když se zjev stane zřetelným, zhasnou všechna světla a každý uchopí ženu, jež je mu nejblíže a zneužije ji, aniž by považoval za hřích je-li to snad jeho matka, sestra neb řeholnice. Poskvrniti je považují za akt posvátný a nábožný. Zrodí-li se z tohoto hnusného styku dítě, vloží je osmého dne do ohně, zapáleného v shromáždění a spálí je podle příkladu starých pohanů. Pečlivě sebraný popel z tělíčka je nábožně uschováván tak, jako milosrdenství křesťanů uchovává tělo Kristovo, podávané jako posila umírajícím. Tento prach má mocí démona úžasnou moc, neboť přistoupí-li někdo k jejich kacířství a ochutná-li třeba jen málo zmíněného popele, nemůže již nikdy opustiti cestu záhuby a obrátiti se k pravdě."[2]

V tomto krátkém úryvku můžeme pozorovat všechny hlavní rysy, kterými se začaly v pozdějších staletích charakterizovat procesy s čarodějnicemi: incestní spojení, vraždy neviňátek a popel z jejich spálených těl používaný ke "svatému" přijímání.

A autor svůj popis zakončuje: "Všichni přítomní marně se snažili donutiti kacíře, aby se zřekli svých bludů. A když, tvrdí jak ocel, odpírali je litovati, byli oblečeni v šat svého řádu a pak je biskupové odstrojili. Tehdy, podle nařízení králova, královna Konstancie se postavila k chrámovým dveřím, aby zabránila davu ztýrati odsouzence. Během excomunikace ponořila královna hůl, již nosila, v oko Etienna, svého starého zpovědníka, a vyrvala je. Nešťastníci byli vyvedeni z města a když je byli uzavřeli v jakési chýši, byli za živa upáleni zároveň s popelem, o němž jsme již mluvili. Jen jeden kněz a řeholnice, kteří byli, díky Bohu, obráceni, unikli popravě."[3]

Počátkem XII. století byly mezi křesťanským klérem velmi oblíbené orgiastické slanosti ne nepodobné pohanským saturnáliím, které se odehrávali na posvěcené půdě se zneuctěním oltáře a napodobováním nejsvatějších obřadů obscéními scénami. Slavnosti se odehrávaly od 26. prosince do 6, ledna, kdy byl jeden z kněží vyvolen a za obřadu sestávajícího se ze sprostých a zesměšovacích slov posvěcen na biskupa bláznů. Ten byl pak s berlí a mitrou v doprovodu s ostatními uveden do kostela, kde na biskupském křesle dával požehnání. Dne 1. ledna byl biskup za hlaholu zvonů doprovoděn ze svého domu do kostela na slavnostní mši, které se krom kleriků, převlečených za šašky, zúčastnily i ženy se zamazanými tvářemi či hrůznými maskami. Tanče a rozdovádění vínem prováděli nechutné orgie, s kterými se netajili ani po celebrování mše, když vyrazili do ulic. Tato slavnost napovídá o pokleslé morálce a úctě k dominantnímu náboženství i ze strany oficiálních představitelů církve.

Mírová smlouva z roku 1230 podepsaná Jiřím VI. a pány císařství římského je prvním dokumentem předepisujícím formální postup při vyšetřování Satanových přívrženců. Byla schválena církví a papež Řehoř IX. jej přeložil i ostatním knížatům. Již v tomto roce byl zřízen inkviziční tribunál, jehož vedení bylo svěřeno řádu Dominikánů.

Bulou již papež roku 1233 adresoval inkvisitoru Konrádu de Marbourg, aby potrestal německé Luciferiány uctívající ďábla, se rozpoutalo krvavé období inkvizice. Dle rozkazu inkvisitora Roberta le Bougre byla za živa upálena celá 160-členná manicheiská obec z Mont-Aimé v Champagni, stejně jako Albigenští z Mas-Saintes-Puelles upálení na rozkaz inkvisitora Bernarda de Caux. Odtud hranice dále postupovaly do celé Evropě.

Historicky nechvalně slavným se stal proces s řádem Teplářů, který byl, ke své zkáze, neobyčejně bohatý. Dle obžaloby vyvolávali ďábla, provozovali kacířství, magii a svatokrádežné obřady, vzdali se trojnásobně Boha, Krista a Ducha Svatého, v okamžiku slibu bojovat až do konce života za hrob Kristův šlapali a plivali na kříž a na Velký pátek jej znečisťovali močí. Templáři byli za živa upáleni, jejich řád rozpuštěn a majetek zkonfiskován.

Dalším důvodem příklonu k černé magii a satanismu byla touha po moci a mejetku. Gilles de Rais, francouzský maršál, de Laval, baron de Bretagne a pozdější Modrovous se po sňatku s Kateřinou de Thouars stal jedním z nejbohatších velmožů v Evropě, byl rádcem krále Karla VII. a společníkem Johanky a Arcu, ale ve svých 26 letech se vzdal veřejného života a hodlal se zabývat jen svými literárními a uměleckými ambicemi. Ve snaze o rozšíření své slávy se však geometrickou řadou tenčil jeho majetek a proto ve snaze zabránit úplné zkáze se vrhl na alchymii a okultní vědy, ale i největší alchymisté jeho doby nedokázali vyrobit zlato či kámen mudrců a proto se vrhl v náručí Satanovo.

Za pomoci nejvýznamějších magiků Evropy Jeana de Rivierea a především abbého Francoise Préláté z Florencie, který za zaklínadly udržoval styky s démonem zvaným Barron, pořádal de Rais Satanické obřady, při kterých dle pozdější obžaloby zahynulo na 140 dětí. Jeho počínání bylo považováno za neškodné až do roku 1440, kdy o Velikonoční mši vjel se svým vojskem do kostela a unesl kněze, čímž se jednak dopustil svatokrádeže, ale především bez povolení sestavil vojsko.

Dle rozkazu biskupa z Nantes ze dne 15. října 1440 byl předveden před soud, kde byl obviněn z kacířství, odpadlictví a zaklínání démonů. De Rais sice činil pokání a litoval svých činů, ale sémě již bylo zaseto. Dále se za nocích odehrávaly Černé mše, při kterých byly zabíjeny malé děti a odehrávaly se nejodpornější orgie.

Zlatý věk Satanských obřadů nastal v XV. až XVII. století, ale například ve Švýcarsku, kde dosud nebyla černá mše známa, byli lidé zavedeni do kostela, kde zapřeli Krista, odřekli křest, šlapali na kříž, slibovali, že již nikdy nebudou přijímat svátost oltářní a přísahali věrnost Satanu.

Dne 5. prosince 1484 byl papež Innocenc VII. nucen vyhlásit klatbu, dle které byli především v Německu, Rakousku a Skandinávii obviněni faráři a a kanovníci z praktikování zvrácených obřadů. Ve Švédsku vyžadovali sataničtí kněží od nového zasvěcence přísahu, že se budou Satanovi oddávat tělem i duší a po stvrzení přísahy se vlastní krví podepisovali do seznamů, načež se konal nový křest.

Stejné tomu bylo v Itálii, Savojsku, Piémontu a Lombardii, jak dokazuje list Adriena VI. ze dne 20. července 1523, který připomíná těžké zločiny jako jsou zřeknutí se katolické víry, satanský křest, šlapání kříže nohama, uznávání Satana za jediného Boha vypočítané již apoštolským listem jeho předchůdce Julia II.

Účast na Sabatech byla povinná a nepřítomnost byla pokutována. Lidé byli maskování, aby nemohli prozradit své společníky, ale Černá mše se ze svatokrádežného obřadu stala jen sadistickou a zločinnou praktikou se vzájemným pářením a vraždami malých dětí, jejími návštěvníky se namísto lidu stali šlechtici a kněží.

Svědectví o praktikách na dvoru Karla IX. vydává Bodin, královský prokurátor v Angers ve své knize z roku 1516 "La Démonomanie des Sorciers":

Činností inkvizice se Černá mše stala výhradní záležitostí šlechtických kruhů, ve kterých bylo záležitostí prestiže vznešených dam stát se satanskou kněžkou. Ilustrujícím příkladem je proces s madam Voisinovou (Mme Montvoisin), který byla kněžkou černé magie a na objednávku vyráběla filtry způsobující smrt nepohodlných manželů, filtry očarovající milence, zachovávající krásu a odstraňující nežádoucí plody lásky. Mezi jejími milenci byl i pařížský kat, který ji dodával sádlo z oběšenců potřebný pro výrobu černých svíček. Při svém procesu doznala, že její činnost se dotýkala samotného krále, kdy vrácení jeho milostné přízně mimo jiné žádaly komtesa de Rome, Mme de Polignac či Mme de Montespan.

Mezi nejznámější příslušníky kléru sloužící Černé mše patřili: "Barthélemy Lemeignan, vikář od sv. Eustacha, jenž během černé mše obětovával dvě děti, rozřezav je na více kusů, František Mariette, vikář od sv. Severina, Josef Cotton, kněz přidělený k chrámu sv. Pavla, abbé Tournet, jenž byl upálen na náměstí Greve, protože sloužil mši na břiše jakéhosi 14-tiletého děvčete a při níž, za oběti, si chlípně počínal"[6] a nejslavnější abbé Guibourg , kterého La Reynie ve zprávě adresované panu Louvois vylíčil jako:

Mše měly vždy rozkošnický nádech, který byl utvrzen nahou ženou, jejíž tělo sloužilo jako oltář, a se kterou kněz často páchal nechutnosti, mezi jejími ňadry stál kříž a na břiše kalich, do něhož při svitu černých svíček zachycoval krev malého děťátka zaříznutého s modlitbou: "Náš Pán Ježíš Kristus nechal přijíti k sobě děti. A já chci, abys i ty šel k Němu a ty jdeš se vtěliti v Boha, poslán mou rukou, jíž musíš žehnati, neboť jsem jeho knězem."[8] Kněz při přijímání ponořil půlku hostie do kalichu a druhou do genitálií ženy, odkud ji pět vyndal a namočil do krve. Kněz se napil z kalichu a mši zakončil: "Totoť jest tělo mé, totoť jest krev má"[9].

Dle zprávy La Reynie "viděla [dcera Voisinové] abbého Guibourga celebrovati tuto mši v bytě své matky. Ona sama prý pomáhala připraviti nutné věci, jako žíněnku na židle nebo na stůl tvořící oltář, dva taburety na stranách, na nichž stály svícny se svíčkami. Když bylo vše připraveno, vešel z malé, přilehlé světnice Guibourg, oblečen jsa v svůj bílý mešní ornát, posetý černými šišticemi. Pak přivedla Voisinová ženu, na jejímž těle se měla černá mše sloužiti"[10].

Dr. Légué líčí Černou mši celebrovanou pro markýzu de Montespan koncem ledna roku 1678 takto:

Aby měla mše žádoucí účinek, bylo nutné ji opakovat potřikrát za sebou. Poprvé se odehrávala v zámecké kapli ve Villebousin přímo na těle markýzy, druhá v Saint Denis a třetí v jednom zpustošeném domě, což byla právě mše popisovaná Dr. Légué. Král, který se chtěl vyhnout skandálu, nechal markýzu dne 15. března 1691 vstupit do řehole Sv. Josefa a zemřela v Bourbonu dne 27. května 1707.

Mezi největší znalce praktik ritů černé magie patřil Petr Michal Evžen Vintras, který po sobě zanechal bohaté písemné záznamy. Popisuje v nich například satanické sdružení z roku 1835 v Agen, které uneslo mladou asi dvanáctiletou dívku V., které dali podepsat vlastní krví formuli, dle které se zasvěcuje Satanu a bude nenávidět křesťanského Boha. Seskupení se zaměřovalo především na znesvěcování hostií, které dívka schovávala od svatého přijímání. Po čtvrt století se, ale rozhodla skoncovat se všemi ohavnostmi, které byla nucena provozovat a přiznala se paní de Belloc, která ji roku 1837 seznámila s knězem, abbém Dagensem. Roku 1838 onemocněla v nejvyšším stupni posedlosti démonem, který se zjevoval několikrát denně, mučil ji, tloukl, bil, pálil a to vše před několika svědky. Často ji našli v jiné místnosti, kde ležela ochrnutá a v bezvědomí, když s ní démon praštil o zem. Dagens se rozhodl ji exorciovat a při každodenních očistcích přikazoval Satanu, aby přinesl všechny hostie, které byly satanistu zneuctěny. Hostie padaly na její hlavu, do vlasů a byly ji vkládány do úst. "Často", píše abbé Degans, "krev stékala s hostií. Stíral jsem ji vlhkým plátnem a pak špendlíkem odtrhoval ty, jež krev přilepila na ruku." Zpráva dále pokračuje: "Několik dní před 15. srpnem r. 1838 oznámila V…, že se s ní stane zázrak jako s ochrnutým, o němž se vypravuje v bibli a že se tak stane 15. srpna přesně ve 3 hodiny. Toho dne jsme u ní zůstali s knězem řídícím exorcismy a jiným, jenž měl dosvědčiti zázrak. V… byla po celý den v největších bolestech. Sebrali jsme 80 hostií, z nichž 5 bylo zkrvavělých. Konečně, přesně ve 3 hodiny V…, jež byla jako bezduchá a v bezvědomí, zvedla se na svém lůžku a pravila nám: Mohu choditi! Sama sestoupila s lože, šla pevným krokem a vrhla se k nohám sošky Panny Marie. Od té doby chodila dobře." Ale démon tělo dále ovládal, bylo plné popálen, na které vkládal hostie, které nešlo utrhnout od živého masa. "Přiblížily se Velikonoce 1839. Počátkem svatého týdne bylo V… oznámeno, že na Vzkříšení bude úplně osvobozena. Na bílou sobotu byla přede mnou a dámou, jež u ní bděla, sražena k zemi. Hod Boží byl pro ni hrozným dnem. Přesně v 6 hodin jsme viděli, jak se V…, jež ležela na svém lůžku, nadouvá břicho, otevírají se ústa a smrtelná bledost se rozlila po jejím obličeji. Kněz vzkřikl v nejvyšší hrůze: Je mrtva! Pak bylo čteno evangelium Sv. Jana. Náhle se V… zvedla, vrhla se na kolena před knězem a řekla mu slavnostním hlasem: Knězi, Tvůj úkol je skončen, neboť byly již přineseny všechny! — Ruce majíc pozdviženy a obrácena k nebi, připojila: Gloria Marii! Navždy se zasvěcuji jejímu kultu…"

Ze dne 23. února 1842 se nachází v Vintrasových denících tento záznam:

Petr Vintras byl posedlý druhým extrémem ve spojitosti s vírou v Satana - s exorcismem. Předešlá ukázka byla napsána na základě jeho duchovního zážitku, když žádal Boha, aby jej po zkušenosti z Agen použil jako smírnou oběť a patrně zcela propadl svým halucinacím. Jeho bohatý archiv byl později prozkoumán J. K. Huysmansem, který z něj části opsal s svěřil Julesi Boisovi pro jeho knihu Le Satanisme et la Magie[13].

Následující popis je psán dle údajného Vintasova zážitku ze seance jedné pařížské společnosti, jejímiž členy byli i kněží:

Dalším z velkým satanistických badatelů, který shromáždil velké množství materiálu o satanistických obřadech i výpovědí kněží, kterým se mnoho mladých dívek svěřilo, že jim bylo nabízeno za peněživou odměnu získání neporušených hostií, byl již zmiňovaný J. K. Huysmans, který se sám zúčastnil jedné Černé mše, kterou popsal ve svém románu Là-Bas[15].

Svou zprávu o satanických seancích vydal i fyziognom Eugen Ledos a Serge Basset, který svůj hrůzný zážitek popsal v listě Matin, ale mnohem vypovídající je zpráva zveřejněná v tomto listu dne 21. června 1899:

Satanismus a Černé mše se tak staly čistě módní záležitostí či prostředkem pro ukojení perverzního sexusu se vzrušujícím nádechem magie a přirozeně také námětem pro mnohý laciný román z prostředí údajných satanistických spolků.