Od magie k satanismu

Kategorie

Religionistika

26. Únor 2008

Úvodem

Tato úvaha si neklade ve svém smyslu za úkol mapovat historii vzniku okultních hnutí od magie k dnešnímu satanismu, ale snaží se dokázat na několika vybraných hnutích a postav, že vznik „lidových“ magických hnutí bylo nutným historickým krokem. Stejně jako jejich učení nevznikla s příchodem „Velkého Mistra“, ale synkrezí mnoha filozofických, duchovních a okultních proudů a jejich vzájemným vlivem. Nejvyšší důraz kladu na vysvětlení podstaty moderního satanismu, který není z hlediska svého učení reálným nebezpečím, ale jen novodobou vějičkou lidu.

Co předcházelo

Nástin vzniku satanismu

„Kdo není se mnou, jde proti mně“[1], co není od Krista, je nutně od ďábla. Těmito slovy lze nejvýstižněji charakterizovat vznik satanismu, alespoň tak, jak je nejčastěji chápán - jako odpadlictví od pravověrné křesťanské nauky, což umožňovalo do kategorie příznivců ďábla zařadit každý směr, který se stal nepohodlný ať již pro dogmatickou nauku či pro čelní křesťanské představitele. Tento způsob zbavení se nepohodlné konkurence nejlépe ilustruje obvinění ze satanismu u manichejců a jejich pozdějších následovníků - albigenských a katarů, ale ne o mnoho lépe skončili šimoniaté, ophité, adamité, essensští, gnostikové, prisciliání, karpokratovci, euchetiáni, neapolští bratři a další.

Učení manicheismu je tajné a proto mnohokrát v historii docházelo k mylnému domnění, že jeho stoupenci vyznávají ďábla. V jejich učení je však ďábel totožný s Jahvem i Kristem a představuje Boha země a hmoty, zatímco skutečně uctívaný je jeho protiklad Bůh nebes a dobra. Manichejci byli již zpočátku historie křesťanství pronásledování až byli vytlačeni na Balkán, kde jejich náboženské skupiny přetrvaly jako manichejští kataři [2], ale počátkem 11. století se jejich učení začalo rozšiřovat i do Jižní Francie a severní Itálie, kde byli roku 1022 za vlády Roberta Zbožného odhaleni. Kruté pronásledování vyvrcholilo za vlády papeže Inocence III., jež vyhlásil křižáckou výpravu proti albigenským katarům pod vedením Simona de Montfort, která vyvrcholila masakry v Béziers v roce 1209 a Montséguru roku 1244. Proslulá se stala slova papežského legáta Arnauda, opata ze Citaux, když se jej jeden voják ptal, jak rozpoznat heretiky od pravověrných křesťanů: „Vyhubte je všechny, Bůh už pozná ty své.“

Skutečný původ ďábla lze vysledovat v dualistickém gnosticismu a zoroastrismu. Satan nebyl antitezí ke křesťanství a pokud se jím stal, tak jedině za pomoci inkvizičních hnutí, které jeho kult skutečně vytvořilo. Satan bývá rovněž často zaměňován s Luciferem, o kterém je v Bibli jediná zmínka a to v knize Izajáš[3] a tak jedinou skutečnou oporu má Satan ve Zjevení, odkud pochází i satanské magické číslo 666 či 616[4].

Při pátrání po stopách vzniku satanského kultu je nutné si uvědomit, že křesťanství nevzniklo ve vzduchoprázdnu, ale přišlo na místo daleko starších náboženství, byť na primitivnější úrovni a kult Krista zpočátku přijala jen úzká vládnoucí vrstva, zatímco většinové obyvatelstvo mimo města, dál uctívalo bohy svých předků, do jejichž obřadů se ale pomalu dostávaly i prvky křesťanství, stejně jako tomu bylo i opačně - křesťanství do sebe pohlcovalo v rámci své všeobecné přijatelnosti zvyky předchozích náboženství, ať již to byly tradiční náboženské svátky (Velikonoce, Vánoce) či stavby kostelů na místech pohanských obřadišť, stejně jako uctívání Panny Marie, jež měla nahradit kult pohanských bohyň.

První zmínky o satanismu a černých mších pocházejí až z XIII. století a navíc z rukou antisatanistů a honců čarodějnic a jejich informace lze brát jen s velkým despektem a rezervou. Z rukou středověkých inkvizitorů pochází i tradiční zobrazení ďábla v podobě kozla či stvoření s rohy, ocasem a kopyty, které mělo vytlačit přetrvávající kult řeckého Pana a keltského Cernunoa, když jejich zjev ztotožnila se Satanem.

Vývoj satanismu až k současnosti probíhal ve třech fázích:

Pokračování v linii pohanských náboženství, která vyznávalo především zaostalé venkovské vrstvy a vyvrcholilo známým inkvizičním hnutím, které jej zcela vymýtilo.
Uctívání Satana ať již ze zvědavosti, touze po zakázaném ovoci či ve víře v ďáblovu službu, které bylo záležitostí víceméně jen šlechtických a klerikálních kruhů.
Od poloviny XIX. století módním zájmem opět v touze po něčem tajemném s puncem nedovoleného, který v sobě často pod rouškou náboženství skrývá jen ukojení sexuálních či sadistických choutek a celkově se nese v čistě egoistickém duchu, který je v učení satanismu předkládán jako přednost, což samozřejmě přitahuje duševně nevyzrálé a psychicky labilní jedince.

První a druhou fázi jsem již podrobněji popsal ve své úvaze o černé mši, proto se zaměřím jen na vznik novodobého satanismu a okultních učení, na která přímo navazuje.

Magie a okultismus

Příčiny vzniku spiritismu, okultismu a magie

Charakteristickým znakem všech novodobých magických a okultních společenství je víra ve stará a tajná učení, jež mohou dát odpověď na všechny otázky. Tajná ezoterická učení se navenek snaží tvářit jako velmi logická a racionální, ale jsou založena na klamu a přemrštěné víře v tajemno. S rostoucím rozmachem, roste i složitost zasvěcovacích procedur a hierarchie hodností řádu, které mají symbolizovat míru zasvěcení. S příchodem XIX. století roste i snaha o vědeckou podloženost učení, rozvíjí se studium jiných, doposud široké veřejnosti neznámých východních náboženství, o kterých se předpokládá, že to jsou ona tajemná učení Všehomíra.

Principem tajných okultních učení i novodobých sekt a církví, do kterých se v mnoha případech během XIX. a počátku XX. století transformovaly je jejich ezoteričnost, jen postupné zasvěcování a složitý řád odstupňující hierarchii dosažených stupňů, které motivují své členy k dalšímu studiu a potažmo ke ztrátě soudnosti a postupnému vymývání mozku.

Rosikruciáni

Předzvěstí znovuzrození okultních a magických učení byl vznik rosikruciánských společenství, za kterým stojí tři mysterijní díla, která vyšla v Německu počátkem XVII. století: Fama fraternitatis (Chvályhodný řád Růžového kříže, 1614), Confessio Fraternitatis (Vyznání rosikruciánského bratrstva, 1615) a Chymische Hochzeit (Chymická svatba Christiana Rosenkreutze, 1616). Vyprávějí životní osudy Christiana Rosenkreutze narozeného roku 1378 a zemřevšího ve věku 106 let. Když byl roku 1604 objeven Rosenkreutzův hrob, bylo jeho tělo zcela neporušené. Rosenkreutz dle těchto knih založil bratrstvo Spiritus Sanctum neboli Dům Ducha Božího, které se věnovalo blahu lidstva, zlepšení sociálních poměrů a uzdravování nemocných. Členové bratrstva svým magickým vzděláním měli dosáhnout reformy celého světa.

Za skutečného autora a tvůrce imaginárního Christiana Rosenkreutze se pokládá luteránský pastor Johann Valentin Andrae (1586 - 1654), i když se sám přiznal k autorství jen Chymické svatby, s níž se svezl tehdejší na módní vlně. Nicméně tato tři mystifikovaná díla podložila „historičnost“ řádu a rosikriciánské ideály se začaly dále šířit Evropou. Během několika let vzniklo několik dalších rosikruciánských knih a po celé Evropě byly zakládány jeho společenství. V prvotní fázi však přitažlivost rosikruciánů byla než s mravním povznesením dána spojením s achymií.

Je nutné si dále uvědomit, že myšlenky fiktivního Christiana Rosenkreutze odrážely duchovní snažení počátku XVII. století a i když bývá mezi Rosikruciány zařazován i Jan Ámos Komenský, jež s Johannem Valentinem Andraem udržoval dlouholetý písemný styk, byl vliv spíše opačný - za mnoha myšlenkami rosikruciánů i svobodných zednářů stojí jako zdroj Komenského dílo a Jakub Anderson při vytváření Konstitucí (1723), základní knihy Svobodných zednářů, plně vycházel z Komenského díla Panegersie (vydané anonymně roku 1666). Ale ačkoliv jsou Komenského ideály zdánlivě podobné těm rosikruciánským, vysmíval se snahám o přetvoření a nápravu světa, což je obsaženo především v jeho životním díle Labyrint světa a ráj srdce.

Mezi rosikruciány byl dále mylně zařazován i filozof a matematik Gottfried Wilhelm Leibnitz, který byl členem achymistického kroužku v Norimberku, ale jak vyplývá z jeho korespondence, sám pochyboval o samotné existenci rosikruciánů a považoval je za fikci. A tak snad lze mezi přívržence rosikruciánů zařadit jen osobního lékaře Rudolfa II. a velkého alchymistu Michaela Maiera, byť s velkými výhradami, protože v prvotním období nelze rosikruciánská společenství příliš odlišit od čistě alchymistických. - Velká přitažlivost rosikruciánů byla dána i proklamovanou znalostí výroby Kamene mudrců…

Novodobý zájem o resikruciánská společenství a jejich renesanci vznikl v XIX. století, kdy především v Británii a Americe vznikly společenství Fraternitas Rosae Crucis (1858), Societas Rosicruciana (1865), Starobylý a mystický řád Růžového kříže (1915), Lectorium Rosicrucianum (1924) a vliv rosikrucianství lze vypozorovat ve všech okultních proudech.

Svobodní zednáři

První zednářská Velkolóže Londýna a Westminsteru byla založena roku 1717 v Londýně, kdy vystoupila z utajejí na veřejnost, ale prapočátky svobodného zednářství jsou pravděpodobně mnohem starší. Zednářské společenství bylo založeno na potřebě tajného sdružení, náboženskou vírou a vyznáním byli většinou řádnými křesťany, dodržovali občanské zákony a vyznačovali se solidárností, morálkou s láskou k ostatním. S postupným rozmachem zednářství ale docházelo u jednotlivých lóží k syntézám s jinými okultními hnutími, protože legenda o pokračování zednářství v genealogii starobylého řádu již mnoha členům nepostačovala a probudil se v nich hlad po mystice a odpovědích na metafyzické otázky, na které v období racionalismu již nemohla dát odpověď křesťanská věrouka o dogmatika.

Předvojem pro nové nadcházející období spiritismu a okultismu se stal Giuseppe Balsamo, který sám sebe nazýval hrabě Cagliostro. Tento italský dobrodruh založil egyptskou lóži svobodných zednářů, postavil se do jejího čela jako Velký Kopth a jeho manželka jako královna ze Sáby zase předsedala ženské lóži. Při svých okázalých cestách po Evropě zdůrazňoval svou znalost staroegyptských učení, alchymistické metody pro výrobu zlata i způsobu pro zvětšení potence. Pořádal seance, při kterých vyvolával duše zesnulých, byly mu připisovány zázračné léčitelské schopnosti. Nakonec byl vypovězen z Francie a v Itálii roku 1789 uvězněn inkvizicí jako čaroděj a kacíř, kde i v roce 1795 umírá.

Snaha o vědecké uznání magie a vytvoření magické vědy

Magie a okultismus měl již od XVIII. století ambice o vědecké uznání svých učení. S postupujícími vědeckými poznatky z oborů archeologie, egyptologie, s poznáním východní filozofie a náboženství se okultismus snažil o sykretismus s vlastními magickými prvky a mystikou, ale jednoznačně odmítavé stanovisko ze strany vědy vedlo k ustanovení magické vědy nadřazenou vědě exaktní, která nemůže pro svůj nižší racionální princip přijmout a uznat „vyšší princip“. Jistě se naskýtá středověká paraela v období scholastiky, kdy byla filozofie podřízena teologii a rozum víře.

Eliphas Lévi

Velkou postavou a autoritou novodobé teoretické magie se stal Alphonse Louis Constant (1810 - 1875), známý pod přízviskem Eliphas Lévi. Tento syn chudého pařížského ševce studoval teologii, byl vysvěcen jako děkan, ale zvítězila v něm láska k ženě ale i zájem o magii a proto se živil jako učitel a levicový novinář, což jej pro jeho kritické názory často dostávalo do vězení. V roce 1856 vydal stěžejní dílo Dogma a rituál vysoké magie, k němuž připojil další díla Dějiny magie a Klíč k velkým tajemstvím.

Lévi spojil magnetickou teorii Franze Mesmera (1734-1815) o existenci „fluida živočišného magnetismu“, které vyzařují okolní planety a jsou jím ovlivněny těla všech lidí, s vědeckou teorií éteru a označil živočišný magnetismus jako „astrální světlo“. Toto univerzální médium je dle jeho teorie složeno ze vzájemných protikladů, skládá se z něj světlo i tma, dobro i zlo a je klíčem k ovládnutí všeho i dlouho hledanou látkou alchymistů k výrobě zlata. Rovněž ovlivněn Mesmerem a jeho úspěchy v oblasti sugesce a hypnózy věřil, že vůlí lze ovládnout lidský magnetismus a získat tak neomezenou moc. „Vládnout magnetickými silami znamená ničit a vytvářet formy a ovlivňovat podobu či ničit těla je rovnoznačné s využíváním všemocných sil Přírody.“[5]

Přijal i teorii Antoine de Gébelina[6] o egyptském původu tarotu, ale věřil, že jej vytvořili židé a systematicky zařadil tarot do kabaly. Přiřadil tarotové trumfy k dvaceti dvěma písmenům hebrejské abecedy jako aspektům Boha a Vesmíru, což bylo pozdějšími okultisty přijímáno jako nezvratný fakt[7].

Lévi podporoval syntézu dosaženou v okultních vědách a magii, která, jak věřil, je dílem starých mágů, a spojil ji s oficiálním katolickým křesťanstvím. Věřil, že dogmata, která církev hlásá jsou jen vnější exoterickou částí učení a tajnou ezoterickou část obsaženou v kabale Ježíš vyjevil autorovi Zjevení, která má symbolických 22 kapitol.

Teosofická společnost

Za vznikem teosofické společnosti, která je významná svým prvenstvím ve snaze o spojení východní a západní náboženské tradice, stojí především Helena Petrovna Blavatská (známá jako HPB), která o sobě prohlašovala, že spirituální psychické schopnosti měla již jako malé dítě v rodném Rusku. Své příjmení Blavatská si nechala po svém o třiadvacet let starším manželovi, za kterého se ve svých sedmnácti letech provdala a několik měsíců po svatbě navždy opustila. Dle tehdejší módy cestovala na Dálný východ, aby, jak tvrdila, studovala moudrost Skrytých mistrů v Tibetu. Tato léta mezi 1848 a 1858 nazývala zahalenou dobou svého života. V Káhiře založila se svými znalostmi spiritismu, levitace a jasnovidectví Société Spirite, ale již tehdy, stejně jako mnohokrát později byla obviněna, že svou schopnost být médiem jen předstírá.

V roce 1873 emigrovala do New Yorku, kde se po roce seznámila s plukovníkem Henrym Steelem Olcottem, se kterým společně s Williamem Q. Judgem založila roku 1875 Teosofickou společnost. V roce 1877 vydala svou první knihu Isis bez závoje, ale její společnost pro nedostatek zájmu pomalu skomírala. V roce 1878 společně s Olcottem odcestovala do Indie, kde jak věřili, naleznou v hinduismu a buddhismu nový pramen tajného učení Starých mistrů. V roce 1885 se odstěhovala do Německa, kde napsala další své knihy Klíč k teosofii, Hlas kniha s posmrtně vydaný Teosofický slovník, které měly být nadiktovány přímo Mistry, ve skutečnosti však plagiát a kompilace jiných autorů.

Skutečnou osobností, která stála za vzestupem Teosofické společnosti byla Annie Wood Besantová, která narozdíl od nevěrohodné a podvodné Blavatské nepředstírala žádné transcendentální schopnosti, ale díky své inteligencí se během několika let stala hlavou evropské, indické i části americké větve Teosofické společnosti. Ale projevovala se i politicky, v Indii ustavila Ligu pro indickou autonomii a stala se předsedkyní Indického národního kongresu, založila zde řadu škol a působila i ve skautském hnutí a Spoluzednářství, verze svobodných zednářů, která uznával ženy za rovné mužům.

Besantová společně s reverendem Charlesem W. Leadbetterem odvedla ústřední zájem společenství z ezoterického buddhismu k ezoterickému křesťanství. Napsala řadu důležitých knih jak jsou Ezoterické křesťanství, Úvod do jógy a přeložila hinduistickou svatou knihu Bhagatvadgíta.

Další kapitolou Teosofické společnosti byl čtrnáctiletý Džiddua Krišnamúrti, kterého v roce 1908 objevil Leadbetter a prohlásil ho za budoucího Maitréju, dávno předpovězeného pátého buddhu (tím čtvrtým byl Gautama), živou inkarnaci Mistra a Světového učitele. V roce 1910 ho Besantoví a Leadbetter zasvětli do Velkého bílého bratrstva a rok později pro něho založili samostatnou organizaci Řád hvězdy východu, v jejímž čele stanul až do roku 1929, kdy ji rozpustil a vystoupil i z Teosofické společnosti hlásaje, že Pravdy nelze dosáhnout pomocí žádného náboženství ani organizace, ale jen pomocí vlastního sebepoznání. I když nechtěl žádné následovníky, dodnes existuje po celém světě řada jeho škol.

Teosofická společnost měla od počátku ve svém smyslu vytvářet univerzální společensví lidí bez ohledu na jejich rasu, původ i vyznání, studovat starověká náboženství a učení, filozofii a vědu a božské psychické síly v člověku. V období svého největšího rozkvětu měla silnou odezvu mezi intelektuály, protože spojila Darwinovu teorii představenou v Původu druhů (1859) s východním učením o reinkarnaci a slibovala, že pomocí znalosti učení Mistrů je možné rychleji postupovat v lidské evoluci a sám se stát Mistrem.

Řád Zlatého úsvitu

Hermetický řád Zlatého úsvitu (OGD) byl vytvořen Dr. Williamem Wynnem Westcottem a Sumuelem Diddellem "MacGregorem" Mathersem ma základě rukopisu, který dostal Westcott v roce 1870 o rozsahu asi 60 stran obsahující zlomky rituálů fiktivního Zlatého úsvitu, který byl tvořen kompilací zdrojů svobodných zednářů, kabaly, astrologie, alchymie a dalších okultních zdrojů. Přestože byl řád, stejně jako tomu bylo u Teosofické společnosti, postaven na lži, byl významný pro svůj vliv na další společenství.

Mathers vypracoval na základě Westcottova požadavku rituál organizace a podařilo se mu získat za dalšího člena organizace Dr. Williama Roberta Woodmana, který byl Spirits Magus společenství Societas Rosicruciana. Aby společnost získala věrohodnost a historičnost, vymyslel si Westcott fiktivní ženu Fräulein Sprengel, členku neexistujícího německého řádu se starodávnými kořeny.

Tajná společnost byla udělovanými stupni hodnosti velmi podobná svobodným zednářům a rosikruciánům, hlavní důraz byl kladen na studium magie a jejích rituálů, kabaly a tarotu.

Hlavní hodnosti byly neofyt 0=0, zelator 1=10, theoricus 2=9, practicus 3=8 a philosophicus 4=7. Vnitřní kruh Ordo Rosae, Rubae et Aureae Crusis, Rubínová růže a Zlatý kříž, založený na rosikruciánské symbolice, o němž neměli členové vnějšího řádu vědomí, a byl určen jen pro několik nejzasvěcenějších, se skládal ze tří hodností: adeptus minor 5=6, adeptus major 6=5 a adeptus exemptus 7=4. Vnitřní kruh studoval jen teorii magie, vnitřní i magii rituální.

Největší rozkvět zažil OGD od roku 1892, kdy byl založen Ordo Rosae, Rubae et Aureae Crusis, do roku 1896. V roce 1892 zemřel Woodman a roku 1896 vystoupila z řádu po neshodě s Mathersem významná členka Annie Hornimanová a následný rok i Dr. Wescott, protože se bál, že by členství v tajné organizaci provozující magii, mohlo ohrozit jeho společenské postavení.

Pomyslným hřebíkem do rakve byl již v té době nechvalně známý Aleister Crowley, který do řádu pod řádovým jménem fráter Perdurabo (Vytrvám až do konce) vstoupil v roce 1898 a během příštího roku získal nejvyšší hodnost vnějšími kruhu philosophus. Mathers jej v pařížském chrámu Isis-Urania vysvětil na první stupeň řádu Ordo Rosae, Rubae et Aureae Crusis, což vyvolalo nesouhlas ostatních členů, kteří v Londýně v roce 1900 odmítli dát Crowleimu přístup k tajným dokumentům, načež se jich zmocnil násilím. V témže roce odhalil Mathers pravdu o neexistující Fräulein Sprengelové, což vyvolalo bouři v celém OGD a Mathers i Crowley byli vyloučeni.

OGD se snažil vzkřísit W. B. Yeats a navrátivší se Annie Hornimanová. Společenství přeneslo hlavní důraz z rituální magie na duchovnější mystiku, zatímco zbývající členové kladoucí hlavní význam na rituální magii vytvořili nový řád Stella Matutina (Jitřní hvězda). OGD ale nadále trpěla krátkodobým členstvím Aleistera Crowleyho a spojením se sexuální magií.

Aleister Crowley

Životní osudy

Životní osudy i názory Aleistera Crowleyho[8] byly výrazně ovlivněny a posunuty za hranice normálnosti pro jeho nepříliš vydařené dětství. Narodil se 12. 10. 1875 v Leamingtonu v hrabství Warwikshire jako syn kazatele puritánských Plymouthských bratrů (Plymouth Brethen) a byl vychováván ve víře v všemocného a přísného Boha, který trestá prohřešení a smilnost pekelnými plameny. Zlom nastal v roce 1887, když mu zemřel otec a Crowley si začal uvědomovat zaslepenost členů sekty a především své matky, kterou otevřeně nenáviděl, zvláště když jej přistihla při masturbaci a nazvala jej „bestií“. Toto přízvisko obrátil později ve svůj prospěch a začal se nazývat „Velkou bestií“ či „Bestií 666“. Již ve svých studentských létech jej začala provázet špatná pověst, zapříčiněná jeho homosexuální aférou. Z této doby pocházejí i jeho první pokusy psát poezii, která se více než svou kvalitou proslavila šokujícími náměty, což ostatně bylo ústředním leitmotivem celého Crowleyho života.

Ten, kdo mne poprvé svedl

(Aleister Crowley)
Na svého prvního svůdce, já zapomenout nemohu
Stěží jsem jej miloval, však zatoužil okusit
nový těžký hřích.
Můj zármutek a trápení není tou bolestí,
to ty, tvé paže, jež zčistajasna objaly
mé studem scvrklé tělo, to ty, kdos vlil ruměnec
do tváře mé drzosti a rozpálil mé tepny plamenem,
ty, jenžs mne zavalil příbojem svého chtíče
a záplavou své nesmírné touhy.
Tvé jsou dosud tak sžíravé polibky,
Tvé je nejvyšší nebe, jež ztratil jsem a zahynul,
Tvé jsou hroty všech šípů lítosti,
Tvé jsou paže, v nichž toužím spočinout.
V hlubinách srdce mám vyryto jméno tvé, jediné,
Cesta jak přečíst je – rozštěpit kámen v půl.

Náhodné setkání s chemikem, metalurgem a alchymistou Julianem Bakerem jej přivedlo k Georgi C. Jonesovi, který jej seznámí se samotným Samuelem Mathersem, velmistrem Zlatého úsvitu. Za již známých okolností je Crowley vyloučen, ale zájem o okultismus v něm zůstává již po zbytek života, byť jej bude směřovat jen k dosažení vlastních zájmů v černé a sexuální magii.

Magie a dílo

Další Crowley působení nasměroval trans, do něhož upadla jeho novomanželka Rosa v Káhiře roku 1904. Zjevil se jí v něm duch Aiwass hovořící jménem staroegyptského boha Hóra a při dalších invokacích mu nadiktoval poselství Tajných vůdců později zveřejněné pod názvem Liber AL vel Legis. Ústředním motivem je sdělení, že nastává nová epocha nazvaná Nový Aeon, jehož heslem jsou slova: „Celým zákonem nechť je: Dělej, co chceš“. Ve skutečnosti byl autorem této myšlenky již Francois Rebelais[9]. Věta nebyla nikdy myšlena tak, jak je obvykle chápána, tj. ve významu odhození všech pravidel a naplnění jen vlastní hédovičnosti, ale ezoterickému učenci přikazovala, aby naslouchal Boží vůli tak, že všechny jeho činy s ním budou v souladu, což i vysvětluje dovětek: „Tím zákonem je láska, láska podle vůle“.

Po neshodě s Mathersem založil v roce 1906 vlastní řád nazvaný Argenteum Astrum (A.’.A.’., Stříbrná hvězda), velmi významný pro jeho další orientaci se pro něj stal vstup a vůdcovství v britské větvi německého mysterijního řádu Ordo Templis Orientis (O.’.T.’.O.’.), který se zabýval sexuální magií. Z dalšího poměrně rozsáhlého díla je významná i mezi okultisty oceňovaná Magie v teorii a praxi (1929).

Crowley umírá 1. prosince 1947 na srdeční zástavu a chronické astma. Řád Argenteum Astrum se záhy po jeho smrti rozpadá a zaniká, přesto má dodnes řadu přímých a nepřímých následovníků, ať již mezi thelémity či mezi satanisty. Pro zdánlivou podobnost teorií egodeismu a thelémismu bývá českými stoupenci mezi proroky Nového Aeónu zařazován i Ladislav Klíma.

Hymnus k Satanovi

(Aleister Crowley)
Uctívám tebe, Králi Zla,
tělem, jímž jsi byl stvořen
- k obrazu Ďábla.
S nevinností, vášnivě,
Tebe já uctívám, Králi Zla!

Uctívám Tebe, Pane Zlomyslnosti,
Duší, jíž jsi byl tvarován.
Krásný jako kalich lilie,
při temném slunci odhalen.
Tebe já uctívám, Pane Zlomyslnosti!
Při žízni, krutém dychtění,
Po věcech nekonečných, neslýchaných.
Sny záhuby a loupení ---
Písně, v nichž slovo boha očekávat nemůžeš.
Písně zločinu --- a písně dychtění ---

Při chmurných očích Ďábla,
Jež pusté a neplodné se třpytí.
Tebe já uctívám, Králi Zla,
Těmito rty, suchými a hořkými,
Jako pusté oči Ďábla!

Já uctívám Tebe - invokuji Tebe,
Já pokořuji Sebe před Tebou,
Formulemi, jež jednou probudí
chtíč chaosu - Já uctívám Tebe.
Já uctívám Tebe --- Já invokuji Tebe!

Crowley ve svém díle plně vychází ze starší západní okultistické tradice, ale i z filozofie Arthura Schopenhauera a módního Friedricha Nietzscheho, velmi silný vliv v něm zanechala tehdejší vrcholná organizace pěstující magii, Zlatý úsvit, kterou dle svých potřeb spojil s mysterijní tradicí východní, jež na konci XIX. století zažívá svůj první velký rozmach. Nezanedbatelný vliv v něm zanechaly i jeho cesty Čínou, Nepálem, Indií a Barmou, učení buddhismu, hinduismu, upanišad, vadžrajány, ale i okultního taoismu a tantrismu, které synkrezí začlenil do svého thelémistického učení. Crowleyho přínos nebyl v objevném učení, ale v jeho exhibicionismu, který ho nutil zveřejnit doposud ezoterická učení. Jeho dodnes neumírající popularita spočívá zejména v nepochopení jeho učení ze strany fundamentalisticky založených křesťanů a senzacechtivých novinářů, kteří ve spojitosti s ním s oblibou používali přitažlivé přízvisko „Bestie 666“, „Antikrist“ či „Velká šelma 666“.

Crowley a satanismus

Crowley byl bezpochyby satanistou, svým učením i životem, ale nelze jej rozhodně řadit vedle Antona LaVeye, kterému by se s největší pravděpodobností od srdce vysmál. Vyžíval se ve všem, co mohlo v tehdejší době vzbuzovat pobouření: černou magií, tajnými obřady, ezoterickým učením, vyvoláváním ďábla, sexuálními rituály a pohrdáním vším a všemi, což je k jistě daleko bližší k tradičnímu satanistickému učení než čistě egocentrický LaVey, který ve své snaze vybudovat nový chrám Satanův, zapomíná na základní okultistické zákony: zákon odrazu (vše co dáváš, dostáváš zpět), položením principu zla na stejnou úroveň jako dobra (zlo je ve skutečnosti jen nedostatkem dobra) a zcela pominutou láskou, která je základním kamenem lidstva. Ale i Crowley stojí bok po boku s LaVeyem, protože jeho příklon a obdiv k Satanovi ve spojení se sexuální magií je již na konci XIX. století vysoce módní záležitostí, ovšem ezoterického charakteru.

Satanismus v podání Antona LaVeye

Hledání cesty

V 60. létech XX. století vznikl ve Spojených Státech velký hlad po náboženství a založit si vlastní církev platilo za nejsnazší a nejrychlejší metodu k zbohatnutí. Na této vlně se svezl i Anton LaVey (1930–1997), ve kterém pozvolna vyklíčily vzpomínky na vyprávění svých gruzínských, rumunských, alsaských a cikánských předků, jež ho inspirovaly v jeho zálibě v magii a okultismu. V mládí se živil jako krotitel divokých zvířat, hudebník v cirkuse a pomocník kouzelníka, od kterého se naučil základům hypnózy. Po své svatbě ve svých jedenadvaceti letech se stal policejním fotografem, po dalších třech letech se začal opět živit hraním na varhany v San Franciských klubech a divadlech, ale současně se vášnivě věnoval své velké zálibě v černé magii a okultních tématech. Začal o těchto tématech pořádat přednášky a se skupinkou svých věrných posluchačů přívrženců s nimiž založil tzv. Magický kruh se záměrem vykonávat společné seance a magické obřady, ať již vyčtené z knih okultních autorů ztatého věku magie XIX. století nebo i obřadů, jejichž pravidla sám vymyslel.

Jmenování se Černým papežem a Satanská Bible

Jeho geniálním tahem bylo jmenováním se za „Černého papeže“ satanistické církve, což mu vyneslo velkou mediální popularitu i tolik potřebné útoky ze strany křesťanských fundamentalistů, kterou dokázal zúročit geniálním názvem pro svou jinak zcela slaboduchou knihu Satanská Bible, ve které jen rozmělnil filozofické myšlenky Friedricha Nietzscheho a všeobecné komentáře k zprofanovannosti křesťanství, od kterého má snahu se distancovat, ale jeho pragmatická filozofie nemá natolik dostatečnou hloubku, aby ji dokázal definovat a zdůvodnit bez křesťanské berličky, a jeho ústřední dílo je tak po obsahové stránce slabší než kniha o bylinkách z babiččiny zahrádky. LaVey se nijak nesnaží zakrývat, že jeho definice satanismu je ve skutečnosti jen obhajoba a zdůvodnění vlastního egoismu a Satanská Bible je postavena jen na své domnělé literární genialitě. Základním kamenem jeho učení se dá nejlépe charakterizovat mottem hnutí Wicca: „Dělej, co chceš, pokud to nikomu neškodí.“, s přídavkem Satana v názvu, který zajišťuje potřebnou propagaci, a s čistě teatrálními rituály.

Vliv Aleistera Crowleyho

Podmínkou pro vznik učení Antona LaVeye byl nepochybně egodeismus Aleistera Crowleyho, který však LaVey srazil na čistě materialistický egoismus. Na jedné straně se snaží odmítnou vše předchozí: Černé mše, parodie křesťanského Svatého přijímání, násilí, vraždy zvířat i lidí, sexuální rituály a magii i okultimus jako takový a prohlašuje je za překonané, ale snaha vystříhat se všeho vyšumělého a povznést satanismus na úroveň filozofického učení vypadá směšně zvláště v jeho snaze napodobovat staré magické spisy a rituály včetně opakující se kritiky křesťanství, která je stavební kostrou jeho ústředního díla a od něhož se snaží distancovat.

LaVey se neskrývá podobnost svého učení s Crowleyem, ale odsuzuje jej pro jeho exhibicionismus a falešný ezoterismus: „Pokud jde o satanismus, nejvíc se mu blížily neopohanské rity, provozované Hermetickým řádem Zlatého úsvitu, který vedl MacGregor Mather, později Řádem stříbrné hvězdy (A A - Argentinum Astrum) Aleistera Crowleyho a Řádem východních templářů (O.T.O.)(Ordo Templi Orientis Crowleyova parodie německé sekly stejného jména, původně založené v roce 1902 a praktikující některé z principů popisovaných v této knize.), které paranoidně popíraly jakoukoli spojitost se satanismem, přestože se Crowley stylizoval do podoby apokalyptické bestie. Vedle psaní docela roztomilé poezie a povrchního blábolení o magickém haraburdí strávil Crowley většinu času, když zrovna nelezl po horách, jako pozér par excellence a nelitoval námahy, aby ze sebe udělal zpustlíka. (…) Crowley zjevně strávil velkou část svého života ironickými poťouchlostmi, ale jeho stoupenci jsou dnes nějakým záhadným způsobem schopni rozluštit ezoterické významy v každém jeho slově.“[10]

Thelémská morálka kontra Satanské devatero

Thelémská morálka

Není jiného boha než člověka.

Člověk má právo žít podle svého vlastního zákona - žít takovým způsobem, jaká jest jeho vůle: pracovat tak, jaká jest jeho vůle: hrát si tak, jaká jest jeho vůle: spočinout tak, jaká jest jeho vůle: zemřít kdy a jak chce.
Člověk má právo jíst to, co jest jeho vůle: pít podle své vůle: přebývat tam, kde chce: křížem krážem cestovat, jak chce.
Člověk má právo myslet si, co chce: mluvit to, co jeho vůle jest: psát to, co jeho vůle jest: kreslit, malovat, rýt, leptat, modelovat, stavět to, co chce: oblékat se, jak chce.
Člověk má právo milovat to, co chce: „syťte se dle libosti a vůle láskou tak, jak chcete, kdy, kde a s kým chcete!“ - AL, I:51.
Člověk má právo zabít ty, kdož by chtěli těmto právům odporovat. „otroci budou sloužit“. - AL, II:58 „Láska je zákon, láska pod vůlí". - AL, I:57“[11]

Satanské devatero

Satan znamená ukájení choutek, nikoli odříkání!
Satan znamená živoucí existenci, nikoli vymyšlené spirituální báchorky!
Satan znamená neposkvrněnou moudrost, nikoli pokrytecký sebeklam!
Satan znamená laskavost k těm, kdo ji zasluhují, nikoli lásku, vyplýtvanou na nevděčníky!
Satan znamená pomstu, nikoli nastavení druhé tváře!
Satan znamená odpovědnost vůči odpovědným, nikoli péči o psychické upíry!
Satan znamená člověka jako pouhé zvíře, někdy lepšího, mnohem častěji však horšího než ti, co kráčejí po čtyřech, člověka, jenž se díky "božskému duchovnímu a intelektuálnímu vývoji" stal nejzkaženějším zvířetem!
Satan znamená všechny takzvané hříchy, jelikož vedou k fyzickému, mentálnímu nebo emočnímu uspokojení!
Satan je nejlepším přítelem, jakého kdy církev měla, jelikož ji po celá ta léta pomáhal udržovat v chodu![12]

Již hrubé srovnání základních proklamací thelémismu a satanismu je zjevný rozpor mezi neomezenou svobodou a životem naplněným Boží vůlí a egoismem kráčejícím jen za vlastním prospěchem, navíc postavené na antitezích ke křesťanství a vytahování třísek z cizího oka.

Satanská církev

LaVey jistě překvapen z nečekaného komerčního úspěchu své Satanská bible se pokusil napodobit úspěch sekt a církví, kterých se v USA v 60. létech vyrojilo nepřeberné množství, a založil v roce 1966 vlastní Satanskou církev, která se však pro absenci náplně i doktríny velmi záhy rozpadla a mezi nástupnické organizace patří například Setův chrám Michaela Aquina z roku 1975.

Česká pobočka Satanské církve

Na úspěch LaVeye se pokusil navázat Jiří „Big Boss“ Valtr, ale krom krátkodobého zájmu médií, se mu nepodařilo získat dostatečné množství stoupenců. Charekterujizící Valtrův výrok: „Kdo nedokáže ze satanismu vytřískat prachy, je blbec.“ se snad naplnil ve zvýšeném množství posluchačů a návštěvníků koncertů jeho metallové hudební skupiny Root.

Vůně satanismu

Ezoterický satanismus nemá mnoho společného s komerčním LaVeyem, ale svůj vliv si jistě zachoval Aleister Crowley, tedy alespoň na malé skupinky svých duševně nevyzrálých pubertálních čtenářů. Vliv satanismu bývá v drtivé případů přeháněn, protože je provozován za zcela jinými účely než k vyvolávání ďábla a zla. Většinou je to jen touha po zakázaném ovoci, která se velmi záhy omrzí, nebo slouží jako zástěrka k provozování sexuálních orgií či k ukojení zvrácených sadistických choutek. Ale mnohem škodlivější než skutečné ohrožení bývá panický strach davu, který je v zaslepení schopen ušlapat, tak jako tomu bylo v osmdesátých letech ve Spojených státech odkud se myšlenka o rituálním zneužívání přenesla do Británie. Není asi nutné zdůrazňovat, že vše zůstalo jen u myšlenek fundamentalistických křesťanů a sociálních odborníků v oboru péče o dítě.

Charles Manson

Naplnění apokalyptických představ o Satanovi se svět dočkal v roce 1969, kdy se dozvěděl o sérii sedmi vražd provedenými mladými vysoce inteligentními lidmi shromážděných okolo Charlese Mansona, který byl mylně označen za satanistu. Jistě chladnokrevnost a surovost, s jakými byly vraždy na jeho příkaz prováděny, mohou budit dojem ztělesnění ďábla, ale jak Manson, tak jeho stoupenci byli obětmi moderní společnosti, nikoliv náboženství či sekty.

Použitá literatura:

Joanny Bricaud, Černá mše, V. Žikeš: Plzeň, 1925.
Bible – ekumenický překlad z r. 1985, Ekumenická rada církví v ČSSR, 1989.
David V. Barrett, Sekty, kulty & alternativní náboženství, Ivo Železný: Praha, 1998.
Arnold Marx, Zlatí a Růžoví křižáci, Volvox globator: Praha, 1999.
Staré povinnosti svobodných zednářů, Cad Press: Bratislava, 1993.
Anton LaVey, Satanská Bible, Reflex: Praha, 1991. (On-line viz Satanská Bible.)
Eliphas Lévi, Kniha zasvěcení, TRIGON, Praha, 1991.
Jaroslav Polák, Aleister Crowley a thelémité, bakalářská práce v rámci studia při Masarykově univerzitě, Brno, 1999.

Odkazy do pavučiny:

[1] Bible, Matouš 12:30.

[2] Kataři = Čistí.

[3] Bible, Izajáš 14:12.

[4] Tamtéž, Zjevení 13:18.

[5] Lévi, s. 165.

[6] Antoine de Gébelin (1725-1784) označil v osmém svazku svého rozsáhlého díla Le Monde Primitif z roku 1781 taroty za tajné učení egyptských kněží a jejich trumfy za symbolické obrazy principu světového řádu.

[7] Ve skutečnosti pochází tarot z Francie asi XV. století.

[8] Vlastním jménem Edward Alexander Crowley.

[9] Francois Rebelais: Gargantua a Pantagruel, První kniha, kapitola LVII, 1532. Mnichům a mniškám thelémského opatství:

"V jejich řeholi byla toliko výhrada:

DĚLEJ, CO CHCEŠ,

protože lidé svobodní, ze zdravého rodu, dobře vychovaní, obcují v čestných společnostech, mají od přirozenosti jakýsi pud a osten, který je všudy pudí k ctnostným skutkům a odvádí od nepravosti: tomu pudu říkali čest."

[10] LaVey, s. 82.

[11] Citace dle Poláka, "LIBER LXXVII" tak, Revue Horus, 1995, s. 10-11.

[12] LaVey, s. 21.

Článek “Od magie k satanismu” 2 odpovědi

uliu

ja to nechapu... co udělal svět dobrýho pro Boha, že chceš, aby dělal něco On pro svět? na světě se vedou války, ale jsou to války lidí.. proč to dělaj? Bůh není loutkař, který si hraje s vojáčky.. jaký by byl smysl celého světa, kdyby člověk neměl svobodu? má ji a dělá si co chce.. a věř mi, nedělá to dobře.. když nakoukneš pro změnu do normální Bible, není se ani moc čemu divit, viz Sodoma a Gomora nebo potopa světa.. proč to bylo? protože se lidi odvrátili od Boha.. Bůh neni špatnej, jenom si to lidi představujete trochu jinak.. a taky to neni automat, do kterého hodíš modlitbu a vypadne ti kupon s vyslyšením..
Neříkám, že Satan není, on je.. ale je špatné ho uctívat, protože na konci PROHRAJE (teď ne) a jeho zastánci na to doplatí!
- odpovědět
Submitted by číčo (bez ověření)
on Pá, 23/12/2011 - 12:40

Jestli zvládáte i praxi bílé magie,

potom se přidejte a postupujte podle instrukce in:
http://edamaznakcempirek.blog.cz/1206/cokolada-pro-meg-ryan .
Případné dotazy nechejte v komentářích pod tímto článkem.
EMC

odpovědět

Submitted by EMC (bez ověření)
on Pá, 29/06/2012 - 13:42

V noci jsem snil, že jsem motýlem

„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“