„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Proč píšu

Teď, kdy se mohu sám na sebe podívat jako třetí osobu, vidím, kterak ve dvaceti letech jsem byl obdivný divák a naslouchač všeho, co jsem kolem sebe viděl a slyšel… a to všechno jsem nosil ve své hlavě hrozící prasknutím. A tak první pořádná kniha, kterou jsem dostal od malíře Antonína Frýdla, Pohřbený přístav od Giuseppe Ungarettiho, mi dala návod, kterak lze ventilovat přemíru obrazů psaním. S velikou hrůzou jsem usedl v opuštěné kanceláři nymburského pivovaru s ručením omezeným, v sobotu a v neděli jsem natočil účtenku a zíral jsem na bílou plochu papíru a neuměl jsem psát na psacím stroji, a tak jsem hledal písmenka a venku pršelo a já jsem tedy napsal svoje první slovo… Prší.., a čekal jsem se zdviženýma prstama, co mi to první slovo hodí za slovo další.., a dočkal jsem se a napsal jsem,., slzy… a pak.., kapou.,. a rychle jsem vyklepal písmenka na tom psacím stroji značky Underwood.., po víčkách oken,.. a po chvíli napjatého ticha jsem psal dál.,. a kouř zalévá město.., a srdce mi bušilo a spánky tikaly a vyťukával jsem.., modravým studem… A pak jsem si to, co jsem napsal, četl znovu a zas a zase jsem čekal a přitom naslouchal, zda nikdo nejde ani pod okny, ani spojovací chodbou kanceláře a naším bytem… a nikdo nešel, a tak za dlouhé minuty čekání se mi zjevilo z toho už napsaného… chce se mi spát… A zase to sršivé sladké očekávání, co mi vyskočí z hlavy? A ano… Však hle!… A za několik minut další věta. Vůz teče rozkrojenou ulicí tiše… A tento obraz sám ze sebe hodil první metaforu. A já jsem ji vyťukal, s chybami, ale vyt'ukal… jak bárka průplavem… A protože pivovarští koňové byli vždycky hnědí, dodal jsem si odvahy a napsal jsem… a koně, dvě hnědé kapky… veslují v rytmu kývajících se šíjí. A nadělal jsem tolik překlepů, že jsem vytáhl popsanou stránku a na čistou jsem opsal to, co jsem zatím napsal, a tak zčištěný jsem dál čekal se zvednutými prsty, jako bych chtěl začít hrát na klavír a dočkal jsem se…
A vyťukal jsem větu, která se mi zjevila, zatímco kontrapunkt", pršícího vzlykotu." bubnuje nudou", A pak jsem čekal hodinu a ještě hodiny a půl, ale už se mi žádné slovo, žádná věta nezjevila, kohoutek průtočnosti z mé hlavy se uzavřel,., a tak jsem napsal svou první báseň, kterou jsem si četl znovu a zas a nemohl jsem se vynadivit a vyžasnout nad tím, co jsem byl nucen napsat", A tak jsem každou sobotu a neděli psal a odkrvoval si hlavu.
Když jsem napsal takových volných veršů asi deset, přišlo mi, abych si je opsal, už originál a tři kopie, abych ty první knížečky probil sešívačkou, všechno v sobotu a v neděli, protože jedině v ten čas byl volný psací stroj značky Underwood, a cítil jsem se sám u sebe básníkem, a byl jsem dosti dlouho i prvním čtenářem, protože jsem neměl nikoho, komu bych se pochlubil, co jsem napsal, jak prvními slovy jsem označoval svůj svět, svoje město, tak jak jsem se tomu učil četbou básníka Guiseppe Ungarettiho, který mi ukázal, jak lze ze slov udělat báseň. Myslím, že druhou báseň jsem opět opsal ze skutečných obrazů… rád jsem hrával volejbal a jednou, když jsem nahrával míč na sít', uviděl jsem sám sebe jako.,, kulového filka… Ten kulový filek mi nedal spát, a když jsem jej vynášel v mariáši, tak jsem si ho pořádně prohlédl a viděl jsem, že tam u hlavy, tam kde já měl volejbalový míč, ten filek má rolničku… a pak za čas jsem viděl sám sebe, jak tak rád chodím podle řeky, jak miluju rozpálený písek a cestu podle Labe, cestičku štětovanou rozpadávající se opukou, která tak příjemně hřeje do bosých nohou… Pamatuji se, že tyhle obrazy už ve mně čekaly od středy, opakoval jsem si je, už oblečené do slov, která se dala vyřknout. A pak přišla sobota a nic mi nebránilo, abych poprvé si přinesl už s sebou v hlavě napsaná slova, která, když jsem natočil bílou účtenku, na níž bylo zelenými písmenky napsáno Nymburský pivovar, společenstvo s ručením omezeným.., jsem tam psal, opisoval z hlavy a šeptajících napovídajících úst, toporně hledav klapky, kterými bych vyjádřil to poselství, až konečně s tolika chybami, s tolika výměnami účtenek jsem napsal načisto.,. Po hrázi a po opuce, jak božský Mílek, s rolničkou v ruce se prochází kulový filek.., A pak už ta miliardostěnná skutečnost, která mě obklopovala, vydávala se mi každou sobotu a neděli jen po kouskách, po fragmentech, a já jsem byl stydlivý, já jsem se tolik styděl za tu poctu, že jsem mohl, že mi bylo dopřáno to štěstí přibíjet jazykem a za jazyk slova psacím strojem na prchavou bílou desku účtenek, kterých jsem za ta léta v pivovaře spotřeboval kila, abych trpělivě znovu a zas se pokoušel o to, zač jsem se pokorně a cudně styděl,.. Tak jsem si vykročil do světa a poezie jako mladý pán, maloměšťan, v sobotu a v neděli vždycky olepený podle poslední módy, vždycky v oblečku, který mi šil pan Pisařík v Praze, vždycky v parádních botičkách od firmy Kabele, taky z Prahy, vždycky v košilce šité na míru a vždycky s bílým kapesníčkem elegantně zastrčeným do kapsičky saka; a protože jsem nevěděl co s rukama, vždycky jsem nosil jelenicové rukavice… Ale když jsem přišel na nymburské náměstí a když jsem se blížil večernímu nebo dopolednímu korzu, vždycky jsem se styděl a červenal tak, jako když jsem sám a samotinký psával ty svoje verše v opuštěné kanceláři nymburského pivovaru.., Tak jsem si hrál se svým životem, zákonem odrazu jsem mnohodimenzionální skutečnost převáděl ve zkratce na jednodimenzionální řádky textu, hrál jsem si, i když se mi nechtělo žít, i když jsem byl zoufalý z toho, co jsem viděl, co se stalo mně a co se stalo i těm ostatním, hrál jsem si s větami.,. na nic jiného jsem se netěšil než na onu chvíli, kdy budu samotinký sedět u psacího stroje a pokoušet se, zda jsem schopen vzrcadlit klapkami té mašiny všechno to podstatné, a tak vítězit, i když jsem tolikrát byl bit.., protože můj učitel Ladislav Klíma mě vždycky nabádal, že každé vítězství se sestává jen a jen z bití.., a to je ta boží hra, ta hra šílená a titěrná a někdy i blbá.., protože i opak všeho je pravdou…
Tak čtyřicet let a více píšu na psacím stroji, nejvíce se mi ale chce psát, když jsem daleko, daleko od stroje, kdy myšlenky mi tečou na nebi, na městských zdech, na prchavé desce tekoucí řeky, kdy to ve mně myslí a měrou věcí je ta moje hlava, ty moje oči, do kterých a ze kterých šumí věty tak jako z láhve právě otevřené sodovky… Vyšel jsem si do světa a do hravého života jako mladý muž, ten, který když si chtěl učesat ty svoje vzpurné a husté vlasy, tak si do nich musel nalít hrst brilantiny,.. a končím teď jako starý pán, olysalý a s krutými vráskami podle úst, přemýšlím o posledních věcech člověka, které jsou taky hrou, odpalovací rampou, která mě vynese na oběžnou dráhu všech těch, kteří mne předešli. Ale i to je hra, nic víc než boží hra, šílená a titěrná a blbá.., a krásná jako ty moje první nymburské verše.,. Po hrázi a po opuce, jak božský Mílek, s rolničkou v ruce se prochází kulový filek.
Teď, kdy se mohu sám na sebe dívat jako na třetí osobu, vracím se nazpátek do té doby, kdy jsem v pivovarské kanceláři na psacím stroji značky Underwood psal ty moje básničky, jistím, že když byly zavřeny vysoké školy, tak jsem si udělal Eckertovu školu, pětiměsíční obchodní kurs, ve kterém jsem se chtěl naučit stenografovat a psát na stroji", Ale moje mentální soustava byla na tom tak špatně, že nikdy jsem se těsnopisem psát nenaučil, zato ale psát všemi deseti prsty, A tak jsem vlastně psával nejen básně, ale marginálni poznámky ke svému životopisu jen proto, že mi dělalo potěšení vidět, kterak rychle lze zaznamenat myšlenky do psacího stroje… A já jsem se naučil tak rychle psát, že jsem téměř stíhal klapkami psacího stroje průtočnost svého myšlení,.. A tak jsem sestavil z básniček knížku, kterou jsem nazval Ztracená ulička, protože jsem věděl, že to, co jsem sestavil v knížku básní, je pouze reflexí mé lyrické nátury, že v těch verších jsem zachytil pouze to, co se podobalo spíše deníku, milostným dopisům, že pouze v té Ztracené uličce je jedna hodnotná báseň, která se jmenovala "Kolekce není. Mathias" a měla pět dílů, Jaro, Léto, Podzim a Zima a nakonec Věčný Silvestr. Do této básně už jsem zapojil lidský hovor a jistou ukostřenost k mému osudu, v té básni jsem si ve Věčném Silvestru předznamenal svou budoucnost, název té básně Kolekce není. Mathias nebyl nic jiného než tristní telegram, který jsem dostal od své lásky, že není těhotná, jak jsme se děsili, ale jde o pouhou poruchu měsíčků…
Teď, kdy se mohu sám na sebe dívat jako na třetí osobu, jistím, že jedině tahle báseň měla být nabídnuta nakladatelství firmy Hrádek v Nymburce, protože jedině tahle báseň byla rukopisem… Byla to báseň, ve které jsem se inspiroval T. S. Eliotovou Pustou zemí… a vlastně teď' už nemám důvod ani lhát, ten název "Kolekce není. Mathias" byl sice strohý obsah telegramu, ale byl i šifrou, ve které mi moje milá oznamovala, že si nechala vzít dítě v prvním měsíci, a tedy že jsem spoluviníkem, spolupachatelem, intelektuálním původcem vraždy… Tato báseň nebyla vysněna, nebyla reflexem procházky městečkem, ani nevyjadřovala dojetí nad zapadajícím sluncem zrcadlícím se v řece.,, ale krutou obžalobou sebe sama a vstupem do lidského teskného osudu, za který se platí… Tato báseň tedy byla mým prvním rukopisem, tristní zpovědí, veřejným obviněním sebe sama.., Avšak tato Ztracená ulička tak dlouho byla odkládána firmou Hrádek v Nymburce, až přišel rok 1948 a tiskárny byly znárodněny a mně zůstaly dva kartáčové otisky… A mně otrnulo a psal jsem dál.., nikoliv pod dojmem Kolekce není. Mathias, ale pod dojmem dalších reflexí a dalších marginálních poznámek k mému nezodpovědně lehkému životu,.. Až nakonec jsem shledal, že tak, jak žiju, nemůže být ze mne člověk, který by byl schopen napsat pořádný rukopis, uzavřít smlouvu se svými čtenáři.., A tak jsem se odstěhoval z Nymburka a začal jsem žít znova v Libni a jezdil jsem na Kladno a do Poldiny huti.,. A tam jsem žil tak, že odešla ode mne reflexivní lyrika.., a dobral jsem se holé reality a psal jsem tak, jako bych byl reportér, jako bych psal pro noviny, pro veřejnost, A napsal jsem Jarmilku, svůj druhý rukopis, který když jsem četl, tak mí první čtenáři, vlastně posluchači, byli tím textem nejen vzrušeni, ale zasaženi,., tou totální realitou. Ale syrovost Jarmilky byla taková, že jsem se neodvážil ji nabídnout nakladatelství jako svůj opravdový rukopis… Jarmilka musela počkat, aby ve své zraňující podobě vyšla v letech sedmdesátých.., a tak jsem psal dál a dál jsem si psal ty moje marginální zprávy jen pro sebe a pro svoje přátele… A pak se stalo, že jsem v letech šedesátých začal uveřejňovat nejen svoje povídky, ale vydal jsem i svoje první knihy, ale o těch prvních třech knihách jsem byl přesvědčen, že jsou to sice moje texty, ale že to nejsou opravdové rukopisy, tak jako byla Kolekce není. Mathias a Jarmilka… A tak jsem ze svých osobních poznámek a marginálií začal psát knihu Ostře sledované vlaky… a vlastně tato novela bylo moje první psaní textu, ve kterém jsem si při práci uvědomoval, že jej už nepíšu jen pro sebe, ale že jej píši veřejnosti, že vypovídám sice o tom, co mne potkalo, když jsem dělal výpravčího v Kostomlatech u Nymburka, ale současně že vypovídám o tom neštěstí, které potkalo celou Evropu i moje spoluobčany ve formě druhé světové války… Tedy Ostře sledovanými vlaky jsem se angažoval a nejen napsal, ale i vydal rukopis odpovídající větě, kterou napsal Roland Barthes, že rukopis je aktem historické solidarity…
Nyní, kdy se na sebe mohu dívat neobvyklým pohledem shora, kdy současně jsem zírající sfingou i tím, na kterého ona upírá ty svoje přísné oči, musím říct, že jsem napsal ještě jeden rukopis, kterého se lekám. Jmenuje se ta balada Autíčko.., o tom, kterak jsem se ocitl v situaci morálních protikladů tak, že jsem nakonec musel zabít dvě kočičky, které jsem miloval. Těch koček jsem měl celkem dvanáct a myslel jsem si bláhově, že když se těch dvanáct koček rve mezi sebou, je mi dovoleno, abych aspoň dvě zabil. Ale mýlil jsem se, protože od té vraždy kočiček jsem trvale trpěl vinou a přál jsem si nežít. A tak jsem to všechno napsal, a myslel jsem si, že můj rukopis mi bude žádostí o výmaz z trestního rejstříku.., a nepomohla ani strašlivá autohavárie, kterou jsem prožil a které jsem přitakal, domnívaje se bláhově, že tím ze mne bude sňat pocit viny… A tak jsem o tom napsal baladu, Autíčko, tak se jmenovala jedna z těch zavražděných kočiček, ta, kterou jsem měl nejraději", a psal jsem to pod dojmem otřesných fotografií, který jsem zažil při opakujícím a opakujícím se listování v knize Sto let válečných fotografií, knize, kterou opatřil předmluvou pan Kollwitz", ale když jsem knihu vrátil, jistil jsem, že beztrestně nelze zabít nejen člověka, ale ani kočičku". a pocit viny za neživotí kočiček u mne zůstal a jsem tím, kým jsem si přával jako hloupý mladík být.., prokletým básníkem…
Teď, kdy se na sebe mohu dívat neobvyklým pohledem shora, kdy vlastně můj život jsou moje knihy, když se dívám na to, co všechno jsem dosud napsal, jistím, že způsob mého psaní tvoří sinusoida, vlnovka, ve které jsou knihy plné a přeplněné reflexí a metaforami a jsou také knihy sestavené jenom z holých vět.., a jsou knihy, ze kterých mám dodnes hrůzu, a knihy, při kterých se usmívám… jsou knihy, které jsou krásnou literaturou, a knihy, které jsou reportáží, novinami,., a jsou knihy, ve kterých je můj osud, a jsou moje knihy, které jsou zábavnou četbou… Jistím nyní, že ta moje sinusoida je ve skutečnosti i sinusoidou národa, se kterým žiji, že já jsem odrazem lidské společnosti a prostředí, ve kterém žiji… A protože od dětství žiji ve střední Evropě a bydlím v srdci Evropy vůbec, je mi teprve teď' jasné, že i já, a to moje psaní, jsem odrazem politických událostí, a i když s nimi někdy nesouhlasím, tak nakonec s nimi souhlasit musím, protože jsou.., A tak já, který jsem si politiku téhle země nezvolil, já jsem jí přesto účastek jako loajální občan, který žije v zemi, v níž z generace na generaci si děláme starost, jak to bylo s osmičkami. Jak to vlastně bylo v minulém století s rokem čtyřicet osm? A jak to vlastně bylo v roce devatenáct set osmnáct? A jak v roce třicet osm? A jak v roce čtyřicet osm, a nakonec, jak to vlastně bylo v tom roce šedesát osm? Co to bylo za sinusoidy, kterými prochází nejen tato země, ale i země sousední.., a tedy i já? Ten můj neustálý pád a vztyčování se, ten příliv a odliv, ta velká sinusoida, která prochází touto zemí skoro tisíc ~let? Pokud si vzpomínám, tak jako student práv jsem se učil, že vývoj politických událostí nejen v mé zemi, ale i ve střední Evropě, vždycky určovali ti silnější sousedé, kteří měli snad progresivnější ideologii, jež pak určovala smysl a tedy i dějiny…
Ted' však, kdy se mohu sám na sebe podívat neobvyklým pohledem shora, kdy mi stáří dopřává ten luxus být současně zírající sfingou i tím, na kterého ona upírá ty svoje přísné oči, jistím, že můj osud a snad i osud těch druhých se podobá tarokové kartě z Arcany Major, Věži zasažené bleskem…, kdy z čistého nebe uhodí hrom a zasáhne člověka tak, že musí začít znova.,., tak jako bůh Šiva vede k obnovování života zničením." A tak jistím, ač jsem poctěn tím, že jsem Věž zasažená bleskem z čistého nebe, přesto si dál vykračuji touto zemí, nad temenem hlavy se mi však vznáší ta naše problematická osmička, teď' ale vodorovná, tak jako znak a šifra matematického nekonečna, ležatá osmička, božský kruh, který se zrcadlí sám v sobě, kruh postavený do zrcadla, osmička, ve které přichází jeden kruh v druhý, sinusoida, která v půli cesty byla přestřižena a sklopila se tak jako secesní dámský lorňon…
A tak já, ten, který je dnes v situaci, kdy se sám na sebe může podívati neobvyklým pohledem sfingy, já, který jsem se kdysi stal doktorem obojího práva na Karlově univerzitě, jistím a tedy vím, že jedna téměř tisíciletá epocha skončila, jistím, že začala epocha docela nová, jistím sám na sobě a někdy i na těch druhých, se kterými žiji, že nastal zlom toho staletí dlouhého prkna a já jsem probodán těmi třískami zlomu, ale nekynu tomu osudu, protože vím, že tomu tak muselo být, protože situace politiky ve střední Evropě a tedy i v Praze a vůbec v mé zemi nazrála historickými osmičkami tak, že prkno se muselo zlomit.., a já mám to štěstí, že jsem to viděl, že jsem to věděl už jako student politických dějin světa i střední Evropy, a tedy jsem svědkem, dožil jsem se toho, že mohu psát o tom pocitu, kterak jsem sice probodán třískami zlomené epochy, ale současně jsem poctěn, že mohu o tom dávat zprávu, mohu psát rukopis o konci jedné epochy a začátku epochy druhé, že ale jsem ten, který jsem, starý pán, který si vykračuje v kloboučku, nad nímž se vznáší ležatá osmička, šifra a znak nekonečna, osmička příjemná a potěšující, šifra zrcadlící věčného ducha a svět hmoty, svět reality a snu, potěšující osmička, do mašličky uvázaný počátek i konec světa, zborcená sinusoida přílivu a odlivu, zvápenatění forem i jejich zmlazení… nad mojí hlavou se vznášející ležatá osmička jako jistota toho, že i hvězdné nebe jednou zhasne, aby všechno se začalo znovu…
Do dvaceti let jsem neměl ani zdání, co to je psaní, co to je literatura. Na střední škole jsem trvale propadal z češtiny a opakoval jsem primu a kvartu, a tak jsem si o dva roky prodloužil mládí… Po dvaceti letech se zlomilo to moje pevné prkno nevědomosti a zase naopak jsem propadl literatuře a výtvarnému umění tak, že číst a dívat se a studovat bylo moje hobby. A v trvalou euforii mne uvádějí dodnes ti moji zamilovaní spisovatelé let mladosti a umím nazpaměť' nejen Gargantuu a Pantagruela Francoise Rabelaise, ale i smrt na úvěr Luise Célina a verše Rimbauda a Baudelaira. a čtu si dodnes v Schopenhauerovi a poslední léta je můj učitel Roland Barthes.., Ale byl to Guiseppe Ungaretti, který mne v těch dvaceti letech inspiroval, a pod jeho dojmem jsem začal psát verše." A tak jsem vstoupil na tenký led psaní a moje hnací síla psaní byla radost z vět, které zvolna kapaly z mé duše na stránky do psacího stroje značky Underwood, a já jsem byl ohromen, co se to řetězí z té první napsané věty, a tak jsem psal svůj důvěrný deník, tu svoji milostnou korespondenci, svůj adresný monolog kombinovaný s monologem vnitřním.., A měl jsem vždycky dojem, že to, co jsem napsal, je jen a jen moje, že se mi na bílé stránky podařilo napsat něco, čím jsem velice poctěn a současně dolekán. Ten čas, kdy se mé matky mí přátelé a sousedé ptali, jak se mi na studiích práv daří, maminka mávla nade mnou rukou a říkala, že "jsem pořád myšlenkami někde jinde"… A bylo to tak, ten čas jsem byl psaním posedlý a březí mladý pán, který se netěšil na nic jiného než na sobotu a neděli, kdy jsem přijížděl z Prahy do Nymburka, a hlavně, ten čas byl v kanceláři pivovaru klid a já jsem dva dny mohl psát na psacím stroji značky Underwood, napsat tu první větu, kterou jsem si přivezl z Prahy, a pak sedět nad strojem a očekávat se zdviženými prsty, kdy ta první věta porodí tu větu další… A tak jsem někdy čekal hodinu a víc, ale někdy zase jsem psal tak rychle, že se stroj zasekl a zakoktal, tak velký byl proud vět… a tím tokem a průtočností vět jsem jistil, že "to je vono"". A tak jsem psal pro radost z psaní, pro tu jistou euforii, ve které ač střízlivý jevil jsem známky opilosti… A tak jsem psal v zákonu odrazu toho, že jsem bláznivě žil… vlastně jsem se učil psát a moje psaní bylo cvičení, jisté variace na Apollinaira a Baudelaira, později jsem se cvičil v proudu velkoměstského hovoru u Louise Célina a pak přišel na řadu Babel a potom Čechov a ti mě naučili obrážet v psaní nejen sebe sama, ale i ten svět kolem, naučili mne vycházet k sobě z těch druhých.., a co to je osud. A pak přišla válka a vysoké školy byly zavřené a já jsem válku prožil nakonec jako výpravčí a do mého psaní vstoupila Bretonova Nadja a Surrealistické manifesty… a já jsem dál psal každou sobotu a neděli v opuštěné kanceláři nymburského pivovaru ty moje marginální poznámky k tomu, co jsem viděl já a co se stalo osudem těch druhých, byl jsem zděšen a současně i poctěn, že jsem se psaním stal očitým svědkem, poetickým kronikářem válečných strastí, a současně, jak už jsem tolik let psal na tom psacím stroji značky Underwood, že ta syrová a surová skutečnost mne donutila, aby zvolna odcházela ode mne jinošská lyrika a byla nahrazena tristní hrou s větami, které směřovaly k transcendentnu.., a tak jsem dál zapisoval ten svůj adresný a současně vnitřní monolog, ale vždycky bez komentáře, a jsa tak prvním čtenářem sebe sama, míval jsem dojem, když jsem zíral na ty popsané stránky, že to napsal někdo jiný,., a dál jsem byl poctěn tím, že mi to píše, že jsem svědkem té ohromné události v mém životě, že mi to začíná myslet teprve psacím strojem… A tak jsem psal dál, jako bych zpovídal nejen sebe sama, ale i celý svět… I nadále jsem považoval za hnací sílu mého psaní, že jsem očitým svědkem a že já musím zapsat a napsat to všechno, co mne dojímá a současně pobuřuje, že já musím vydat na psacím stroji svědectví ne o každé události, ale o jistých uzlinách reality, jako bych si vstříkl na bolavý zub studenou vodu… Ale i to jsem považoval za boží hru, tak jak mě to učil Ladislav Klíma… A pak válka skončila a já jsem se stal doktorem práv, ale propadl jsem zákonu odrazu v psaní tak, že jsem dělal ten seriál bláznivých zaměstnání jen proto, abych se umazal nejen prostředím, ale i nasloucháním lidským hovorům.., A dál jsem nevycházel z úžasu nad tím, že nadále každou sobotu a neděli v opuštěné kanceláři pivovaru, kde ve všední dny pracoval můj otec a jeho účetní, dál jsem si zapisoval to, co se mi během týdne ozvláštňujícího přihodilo a co jsem si v oblouku své mysli vymyslel." A dál jsem si tak hrál a míval jsem dojem, že mi krásná dívka maže prsa husím sádlem, tak jsem byl psaním poctěný a pomazaný… Ale pak mi došlo, že moje léta učednická už skončila a že teď' musím sám sebe odstřihnout od pivovaru, že musím opustit čtyři pokoje a městečko, ve kterém se začal zastavovat ten můj čas.., a odstěhoval jsem se do Libně, do jedné cimry, bývalé kovářské dílny, a tak jsem začal nejen nový život, ale i jinačí způsob psaní… A jezdil jsem pak čtyři roky na Kladno k martinským pecím na ocelárnu Poldi a tím moje hra s větami dostávala zvolna jinačí styl… Lyrika zvolna se překloktala k totálnímu realismu a já jsem to ani nepozoroval, protože práce u ohňů a to milieu ocelárny a drsní hutníci a jejich hovory, to všechno mi připadalo tak superkrásné, jako bych pracoval a žil v samotném srdci obrazů Hieronyma Bosche… A tak, jak jsem se odstřihl od své minulosti, tak přeci jenom mi ty nůžky ve skutečnosti zůstaly v prstech a já jsem ten čas začal používat nůžek po napsání textů, kdy jsem pracoval technikou "Cater" na textu jako na filmu, Eman Frynta o tom mém stylu napsal, že je to "Leicastyl", že zachycuji skutečnost ve vrcholných momentkách hovoru a pak z toho sestavuji text… A já jsem to uznal jako poctu, protože ten čas už jsem měl svoje čtenáře a posluchače, protože jsem, jak mi říkali, dovedl bez patosu číst", A tak jsem dál ten čas psal s nůžkami v prstech, dokonce jsem psal jen proto, abych se dočkal chvíle, kdy napsaný text jsem mohl rozstříhat a sestavit jej v něco, co mne ohromovalo tak jako film", A dál jsem chodil do práce jako balič starého papíru a pak jako kulisák a vždycky jsem se těšil, že budu mít volno a mohu si pro sebe psát i pro své přátele, a sestavoval jsem z textů takové samizdaty a vlastně jsem byl spisovatelem, originál a čtyři kopie, A pak jsem se stal opravdovým spisovatelem, od svých osmačtyřiceti let jsem vydával jednu knížečku za druhou, každou knihou jsem téměř onemocněl, protože jsem si říkal, tak teď vydávají to, co já jsem si myslel, že to je jen pro mne a pár mých přátel", Ale čtenářů jsem měl statisíce a čtou ty moje texty jako Sportovní noviny", A já jsem psal dál, naučil jsem se dokonce myslet jen psacím strojem, dál moje hra pokračuje už s jistým nádechem melancholie, celé týdny čekám, až se ve mně akumulují obrazy a pak ten povel, kdy musím usednout k psacímu stroji a přehrčím do stránek to, co se už ze mně dralo ven,.. a já píši a jsem dál poctěný z psaní, i když je mi po tom obřadu jako po kůzlatech. Teď už si mohu dopřát ten luxus že píši alla prima, že používám nůžek co nejméně, že ten můj dlouhý text je vlastně obrazem mého nitra, které jsem konečky prstů přehrčel bezezbytku do psacího stroje". Teď, když už jsem stár, si opravdu mohu dopřát ten luxus psát jenom to, co se mi chce psát, jistím teď, když se dodatečně pozoruji, že ty moje dlouhé premier mouvement texty píši a napsal jsem je tak, jako dýchám, jako bych tu jistou chvíli, kdy si odmávnu praporkem ten můj start, nadechnu obrazy, které mne k psaní nutí, a psacím strojem je dlouze vydechnu", a zase nadechnu to moje vnitřní leporelo a zase psaním je vydechnu,., Tak téměř v rytmu plic a v rytmu kovářského dmuchadla sám sebe jitřím a rytmicky zklidňuji, takže moje psaní je v pohybu velké hry, tak jako pracuje čtvero ročních počasí", Ted' teprve jistím, že to psaní mi přineslo poznání, že jsem se teprve teď' dobral podstaty ludibrionismu, který je podstatou filozofie Ladislava Klímy", Myslím, že teprve psaním jsem se za ten svůj život několikrát dobral toho, že jsem identický s melancholickou transcendencí tak, jako do sebe zapadají a zacvaknou patentky Koh-i-nor-Waldes, mám velkou radost, že tak, jak mne psaním ubývá, tak tím je mne víc, že jsem tedy permanentní amatér, jehož podporou je slovíčko: Amor a tedy láska, Ze i to utrpení a ty jisté rány osudu považuji za hru, protože na literatuře je to nejkrásnější, že vlastně nikdo nemusí psát.
Tedy jaképak utrpení? Všechno to je jen velkou mužskou hrou, je to ten věčný kaz v diamantu, o kterém píše Gabriel Marcel; "Když jsem začal psát, tak jen proto, abych se naučil psát" Teď ale tělem a duší teprve vím to, co mne učil Lao-c', že to nejvyšší je Uměti neuměti", A co mi našeptal Mikuláš Kusánský o Docta ignorantia", Teď, kdy jsem dosáhl psaním vrcholu prázdnoty, doufám, že mi bude dopřáno, abych ve své mateřštině se nakonec psaním dozvěděl nejen na sebe, ale i na svět to, co ještě nevím".
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 5 (4 hlasy)