„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Hrabalova próza

Mladý závodčí s prstem za dohodovým pásem, na kterém bylo zastrčené pouzdro, a v tom pouzdru byl revolver, stál u magacínu šamotových trubek a díval se, jak trestankyně vykládají královské trubky. Vedle něj se vzpamatovávala jíva, kterou každým jarem roztrhaly lidské ruce skrz kočičky. A závodčí se díval na hromadu válečného šrotu, hromady obhořelých nemocničních postelí, roztahaných rentgenových přístrojů, kardiografů a jiných grafů, díval se na hromadu psacích strojů, nepotřebných po náletech, nějaká fabrika na psací stroje asi to dostala, klapky byly vyceněné proti slunci jak ústa mrtvoly, a v těch zpřeházených písmenkách sem tam byla krůpěj zelenkavého skla, protože při náletech se tavily okenní tabulky a hořelo všecko, dláždění i vzduch. A na těch psacích strojích, až na vršku, dětská postýlka a v hlavách té postýlky byl barvotisk a na tom barvotisku kráčela útlá dívenka přes lávku nad propastí, a ta dívčinka měla bílé šaty a za tou holčičkou se vznášel anděl strážný, byl také bílý, rukama se skoro dotýkal zad té děvenky a měl veliká křídla jako dvě nevěsty.
Na samém konci města se rozletěly dveře hospody a hostinský vyvlekl světlovlasou dívku, a když ji chtěl shodit ze schodů, dívka se chytila oběma rukama zábradlí a křičela do noci: „Nechte mi žíííít! Nechte mi žíííít!“
Letos bylo léto velice horké. Kluci buzarem do zdi a sítění na oknech sklepa si nahrávali rovnou do české uličky. Domovnice se svěřila panu Míťánkovi, že pan Valerián se určitě dal teďka na herectví nebo tančení nebo že už zešílel, protože dole ve sklepě ještě s jedním poskakuje sem a tam a proti sobě, pijou od rána z láhve hořčák a pokřikujou na sebe: „Furt se jede! Do toho!“ A že si pan Valerián před měsícem nechal přivézt necky kamnářské hlíny a předevčírem zednický kalfas a že jej domovnice viděla, jak sklepem chodí polonahý a přes prsa má jen kůži ze psa, předložky před postel, a že s ním tam chodí ještě jeden chlap přesně taky v té předložce přes nahé tělo. A každý den tam chodí dvě ženské a obě mají na hlavě klobouk s třešněmi. A ti dva chlapi v kůži ze psa na sebe napřahují sekyrky, zrovna takové kamenné sekyrky, jako měl Robinson Crusoe.
Nic mi nedělalo tak dobře jako trhat lístky a takhle ukázat, kam si kdo má sednout. Už ve vobecný škole jsem dělal panu učiteli zasedací pořádky. Ale za protektorátu se mi stala událost, kterou jsem nazval podivnou. Takovej biletářskej šotek se mi posadil na záda a zrovna při žurnále, když hlas hlásil, že nad Dortmundem bylo sestřeleno osumdesát vosum nepřátelskejch letadel a pohřešuje se jedno vlastní, tak ten šotek laškovnej mi našeptal a já jsem řekl hlasitě: „Vždyt vono se možná ještě vrátííí.“ Tak mi ten můj hlas připadal jako cizí, že jsem hned rozsvítil a prosil diváky žurnálu, aby se přiznali, s ostatníma biletářema jsem chodil, ale nikdo se nepřiznal, a tak jsme z moci úřední, a tu moc jsme měli, prohlásili představení za skončený, vstupný i na hlavní film za propadlý, a aby za trest šli lidi domů.
Kampak se poděl ten slepec od Masaryčky, kampak jen zmizel? Stával tam a prodával noviny, a jak vítr studený vál, ten slepec těmi novinovými stránkami jen šustil a listoval, lidé v předklonu míjeli tu živou rotačku, a ne že neviděli, ale nechtěli vidět to, jak se slepec s větrem rval o svoje noviny jak trhací kalendář. Kampak se jen ten slepec poděl, kam zmizel?
Ze školy jsem vyběhl rovnou na náplavku, kde stály šífy s pískem, čluny, ze kterých po prkně a na kolečku vyvážel z břicha lodí pískař písek. Pískaři byli vždycky do půl těla opálení, ne tak jak se opalují naháči na plovárně, ale tak nějak jinak, při práci. Byli opálení jako nějaká reklama na opalovací krém. Jeden ten pískař mi učaroval už dávno. Na prsou i rukou měl vytetované mořské panny, kotvy, plachetní lodě. Jedna ta vytetovaná plachetka se mi tak líbila, že jsem si přál mít ji vytetovanou na prsou taky. Už dopředu jsem cítil, jak na mých prsou se vzdouvá ta lodička. Dodal jsem si dneska odvahu a povídám: Taková lodička, jakou máte vy, ta je nesmytelná, na celej život? Pískař se posadil na prkno, vytáhl cigaretu, zapálil si ji, a jak vdechoval a vydechoval, ta plachetka se vzdouvala a klesala, jako by plula na vlnách.

1

Za městečkem, ve kterém se zastavil můj čas, tam stojí zámek a v tom zámku je teď domov důchodců. Do zámku vede jediná cesta, stoupající vzhůru do kopce, cesta roubená alejí starých kaštanů, větve těch starých stromů tvoří tunel, když tak stoupáte vzhůru, jako byste kráčeli dlouhou gotickou klenbou, tak větve jsou do sebe zaháknuté, jedna druhou nejen podpírá, ale jsou tak propletené, jak vítr a vichřice do sebe ty ratolesti zaklesly. Tak nějak se ty stromy bojem o trošku světla v korunách unavily, že odumřely, takže cesta je neustále plná suchých větví a zuhelnatělých, prodřených neustálým třením.

Existenciální povídka

Kain, existenciální povídka, byla inspirována Utrpením mladého Werthera, knížečkou, kterou jsem znovu a znovu četl, když jsem byl na handlu ve Cvikově, ten čas jsem byl velice zamilovaný první láskou k Jiřině Sokolové, bylo to roku třicet šest, bydlel jsem u švadleny paní Plischke, chodil jsem se o těch prázdninách koupat a potom jsem seděl v altánu a četl jsem to Utrpení, psal jsem obden zamilované dopisy, pamatuji se, že jsem míval oči plné slz, bylo mi dvaadvacet let a měl jsem právo na to být nešťastný. Naučil jsem se také tou láskou nespat, tak silný a krásný to byl cit k dívence, které nebylo ani šestnáct let. Celá léta jsem psal pod dojmem této dívenky, byla to moje múza. Za protektorátu jsem si přečetl Vita Nuova a zamiloval jsem se do Beatrice, do utrpení lásky Dantovy. A po válce jsem se nemohl nasytit textu Camuse, Cizince, který se mnou hnul tak, že jsem pod jeho patronací a inspirací napsal Kaina, to svoje trauma lásky se sebevraždou, pokusem o suicidu, utvrzen v přirozeností sebevraždy Pliniem, který ve svých spisech několikrát poznamenal, že během svých cest a hovorů s lidmi nepotkal člověka, který by ve svém životě alespoň jednou nebyl v situaci, že by usiloval o své neživotí.

/ptal se a odpovědi zaznamenal László Szigeti/

Odvolávám všechno, co jsem kdy řekl, jen abych neztratil duši, ke které ještě nemám klíč.
Bohumil Hrabal
Pane Hrabale, prosím vás, kdy jste vlastně vstoupil do světa knih a literatury?
První kniha, co jsem dostal, byl slabikář. Když jsem se naučil číst, tak jsem dostal takovou zvláštní knihu, která se jmenovala Z Ledajáčka Ledaják. Je to příběh odporného a zlého kluka, ze kterého se stal nakonec slušný kluk. Já jsem se promítnul právě nikoli do toho slušného kluka, já jsem se promítnul do toho Ledajáka, no a zřejmě jsem tu knížku musel milovat, protože ji mám doma, nikdo z ní nečetl, jenom já, a je úplně rozbitá.
Vladimír miloval periférii, miloval stále rozkopané ulice, z jejichž útrob bylo vyrváno potrubí, elektrické vedení a telefony, všechny ty černé a vzduté pruty, které objímají svými chapadly zděšené konvenční chodce jako hadi Laokoonovo sousoší, Vladimír miloval vysypané čerstvě pálené cihly a dlaždice jen tak pohozené na hromadách surové hlíny… tu odhalenou metodu vnitřností velkoměsta a přirovnával ty rozkopané ulice ke své grafice, nacházel vždy ve zmatku tvůrčí postupy, takže podle Vladimíra by bylo nejlepší sice spravit všechny ty kanalizace a elektrické vedení, všechna ta potrubí a spoje, ale všechno pak nechat jen tak, jen tak přemostěné fošnami a narychlo sbitými mostky, zrovna tak, jak je to pod katedrálou svatého Víta, když se objeví další rotunda, další kostelík. Vladimír se nikdy nemohl dosyta vynadívat na tu odhalenou krásu, ve které chaos má řád.
Řetěz vyleštěný od dělnických rukou, článek za článkem se blyštěl ve slunečních mašlích a páskách, které pramenily ze žaluzií větracích věží cáglágru, ve kterém u stropu stál jeřáb, a v gondole toho jeřábu dřímala jeřábnice, měla nataženou bílou ruku a v lokti odbarvenou hlavu, a tu ruku a hlavu odtínal sluneční pruh.

I

Třicet pět let pracuji ve starém papíře, a to je moje love story. Třicet pět let lisují starý papír a knihy, třicet pět let se umazávám literami, takže se podobám naučným slovníkům, kterých jsem za tu dobu vylisoval jistě třicet metráků, jsem džbán plný živé a mrtvé vody, stačí se maličko naklonit a tečou ze mne samé pěkné myšlenky, jsem proti své vůli vzdělán, a tak vlastně ani nevím, které myšlenky jsou moje a ze mne a které jsem vyčetl, a tak za těch třicet pět let jsem se propojil sám se sebou a světem okolo mne, protože já když čtu, tak vlastně nečtu, já si naberu do zobáčku krásnou větu a cucám ji jako bonbón, jako bych popíjel skleničku likéru tak dlouho, až ta myšlenka se ve mně rozplývá tak jako alkohol, tak dlouho se do mne vstřebává, až je nejen v mým mozku a srdci, ale hrká mými žilami až do kořínků cév. Tak za jediný měsíc průměrně slisuji dvacet metráků knížek, ale abych našel sílu k té mé bohumilé práci, tak za těch třicet pět let jsem vypil tolik piva, že by z toho ležáku byl padesátimetrový plavecký bazén, sady sádek na vánoční kapry.

1

Zvon zvonil poledne.
Pan Hyrman, obrovský řezník s malinkou zlatou náušničkou v levém uchu, otevřel výkladní skříň a přes řadu vepřových hlav a skrz asparágusy se díval do svého krámu.
„Pánové,“ volala tam jeho žena, „v řeznictví a uzenářství je čistota půl zdraví!“
Ptáte se mě, zda můj text, obzvláště je-li chrlen přímo do psacího stroje, nevzniká pod vlivem nějaké vnitřní neuvědomělé melodie? Ale ano, je to tak. Vzpomínám, že Schiller napsal za tři dny svoje Loupežníky, Kerouac napsal za několik týdnů to svoje Na cestě. A já jsem svoje poslední texty psal také ve velice krátkém čase. Anglického krále jsem psal ani ne tři týdny, Hlučnou samotu o trochu dýl, první verzi Hlučné samoty jsem psal v homérském verši, druhou v pražském dialektu a tu poslední jsem psal úzkostlivou češtinou, aby ten dryácký obsah zvýšil třeskutost textu.