V noci jsem snil, že jsem motýlem

Moje texty nelze označit jako rukopis, ale strojopis. Píši jen na psacím stroji. Moje takové texty vznikají dávno před tím, než jsou do stroje přehrčeny, jistý motiv se mi navrací, nejraděj mne ten motiv navštěvuje daleko od psacího stroje, v hlučné samotě hospody, na procházce, za noci mne navštěvují obrazy vážící se k tomu motivu, ty obrazy jsou nikoliv barevné, ale takové jako ve starém filmu, základní motiv se potom štěpí a navazuje na další obrazy, které jsou v příčinné souvislosti se základním motivem, řadí se, dokonce tak nějak chňapají po sobě a přitahují se, jako když lezete na strom, šplháte do vrcholku, vždy jedna ruka hmatá po vyšší větvi a tak napořád, až do koruny, odkud už nelze jít výš, až kde vládne jen a jen rozhled skrz poslední halouzky. Ten čas, kdy obrazy mne zavalují a vytvářejí nechtěné organon, tu druhou přírodu, ten čas je ten nejkrásnější. Trvá několik měsíců, někdy i roků, já nikdy nespěchám, abych ty obrazy přepsal na psacím stroji, ten čas mám o sebe pouze strach, abych nějakým omylem nezhebnul. Mám vždycky ten čas bláhovou představu, že můj příběh je jedinečný, že jen a jen záleží na mně, abych jej přenesl ze vzduchu na bílé čtvrtky kancelářského papíru. Ano, ze vzduchu, protože já ty moje obrazy vidím mimo sebe, i když vím, že neexistuje žádný objekt mimo subjekt. Ty moje obrazy plachtí po nebi, jako když pouštíte draka. Dokonce mám tu schopnost všechny ty obrazy zastavit a prohlédnout si je, je to taková jen moje galerie… Je to něco jako televizní přenos sportovních utkání, přenos, ve kterém lze několikrát vrátit nazpátek dramatické i sporné situace. Já kdybych měl přirovnávat to moje psaní na prchavou desku vody, tak bych označil sport jako mi nejbližší kategorie. Vím, že atlet se připravuje několik měsíců na ten svůj jedinečný výkon, který už nelze opakovat, a když, tak jedině v televizi. Avšak literatura, a o té by měla býti moje řeč, má svoje podobenství v tenisu. Tato hra má svoje jistá pravidla, game, ale ty pravidla jsou jen odrazovým můstkem, aby se odvíjela hravost a hra, radost ze hry, play. Každý dobrý hráč tenisu, když začíná první podání, tak už od začátku, podle průběhu hry se vydává tak, aby v celkovém pojetí měl ve svých rukou a těle i to, že místo tří setů bude hrát setů pět, že možná rozhodne utkání za půldruhé hodiny a možná taky za hodiny čtyři. Vím taky, že když i ta Dukla má soustředění před každým zápasem ve Vonoklasech, že tenista má to samé. Viděl jsem ve Wimblendonu Asheho, který se soustřeďoval pod zavřenými víčky i v pauzách. A tak to je i se mnou. Když už to moje soustřeďování se v hlučných samotách, na procházkách skončilo, když už ty moje obrazy nazrály ne nepodobně jako dítě v těle matčině, nastává ta obludná chvíle, kdy se pokusím o ten svůj sportovní výkon přepsat několikadimenzionální obrazy do jednodimenzionálních řádků psacího stroje. Pokud si pamatuji, tak píši jedině ráno. A hlavní je, že nesmím večer si dát závazek, že zítra začnu psát. To by byl konec, zrovna tak by byl se psaním konec, kdybych někomu vypravoval, o čem budu psát. Já hrozně rád vyprávím, ale pouze obrazy, a to ještě ty obrazy, které jsou nehotové, ty, které vyprávěním se tak nějak zaokrouhlí, když začnou ty obrazy přesouvat a vylepšovat samy sebe směrem k legendě, anekdotě, fikci. To ještě jde, je to tříšť, o které při návratu domů lze zase přemýšlet, ten obraz ustalovat. Ale psaní, to je věc jiná. To je něco velice tajnosnubného, psaní, to je něco, co uvádí ve vytržení, v lehký děs, je to něco, co si současně přeji a nepřeji, z čeho mám strach a jakousi škodolibou radost, když sám sebe vidím, jak jsem z toho psaní dolekán. Zpravidla musím na to psaní vstát nepřipravený, tak nějak ve velikém útlumu, dokonce v jisté afázii. Zvolna a mechanicky se oholím, neoholený bych nikdy nenapsal ani řádku, dokonce podvědomě se navoním březovou vodou s olejem, pak v zadumání postavím na kávu, rád piji ráno kávu a nikdy nejím, když se najím, tak je konec se psaním a myšlením vůbec. Pak zase sám a samotinký piju kávu, kdokoliv by mne navštívil, když piju kávu a kouřím, tak přestanu kávu pít a odložím cigaretu, tyto dvě krásné neřesti jsou jen a jen moje, opakuji je každý den, tak zvyšuji svoji lačnost, něco jako kněží, ti nesmějí ráno jíst, a když, tak jen hlt vína, a to ještě při mši. Tedy piju kávu a kouřím za sebou dvě cigarety, dívám se z okna, kouřím a usrkávám nescafe a dobírám se tak té nulté situace, toho stavu zéro, kterou už Řekové označovali jako počátek mystického myšlení. Pak ten jistý den, tu jistou hodinu a minutu, o které předem nic nevím, usednu k psacímu stroji, tak nějak si rozcvičuji prsty a zápěstí jako atleti, než pokleknou, aby vyběhli ten svůj závod. A pak začnu psát ten svůj příběh, pořád v té nulté situaci, avšak s jediným reflektorem, který ostře vrhám na ty obrazy, které z toho prvního po sobě chňapají, jeden druhého následují, tak, jako když řezníci na jatkách vyhánějí z vagonu jateční dobytek, někdy ty obrazy se překrývají, přeskakují, ale já je stačím přehrčet do psacího stroje, když shledám, že průsečnost mých stránek je asi tak jedna za deset minut, někdy i minut pět, píši dál, nikdy ale nevím, co jsem napsal, nemám možnost kontroly, totiž to je to krásné na psacím stroji, že rukopis vám neteče z prstů, ale konečky prstů je přenášen na klapky a ty potom umazávají písmenka na bílou plochu papíru. Já nemám možnost kontroly z toho jednoduchého důvodu, já píši s brejlemi a kontroluji jen klapky, písmenka, nikoliv slova. A protože píši v mračnu, to jest obklopen obrazy, jichž konec už během psaní prvního obrazu je očekáván a naplněn obrazem, který následuje, píši tak dlouho, až se cítím vyčerpán. Ty moje obrazy jdou do psacího stroje tak, jako se předává kolík při štafetě na čtyřikrát sto metrů, jak jsem řekl, zatímco první dobíhá, ten druhý už jistou chvíli je v pohybu, aby tím pevněji vzal ten svůj kolík. Tedy ten můj první den končí vyčerpáním, vidím před sebou hromádku lejster, bojím se do nich podívat, protože dobře vím, tak jak se znám, že rychlost psaní nese s sebou velké chybování, každou druhou minutu se mi zaseknou klapky jedna do druhé a musím prstem bystře je od sebe odtrhnout. A tak píši vždycky ty tři, čtyři hodiny, pak chodím, navštěvuji hlučné samoty, nejraději chodím do hostinců, kde mne nikdo nezná, sedím a oddychuji, nikdo neví, že jsem těhotný, nikdo na mně nepozná, že jsem něco právě dopsal, z čeho mám radost, ale i obavy. A přemýšlím o obrazech, které na mne čekají, přemýšlím o těch jatečních telatech, na která přijde zítra řada, dávám na sebe pozor, abych nedělal chybné výkony a nerozbil si někde hlavičku, ve které jsou provázky, které drží pohromadě tolik krásných draků na nebi. A den nato začínám zrovna tak nultou situací a kávičkou a cigaretkou, mám rád vždycky silné cigarety, tak silné, že mi je už po dvou cigaretách špatně, večer si zapálit cigaretu, tak už neusnu, pan Menzel o mně říká, že vypadám jako fotbalista, který přestal nedávno hrát, to ano, ale v podstatě jsem citrnadl, háklivý seismograf, vnímám a zraňuji se věcmi, které ostatní kupodivu nevidí. Tak tedy v tomto rytmu píši, děsím se víkendu, ale v pondělí naštěstí se mi nic nestalo a píšu na psacím stroji dál, jako ten tenis považuji baladu za formu tenisového utkání na tři sety, baladu, která je lyrickodramatická tak jako tenisové utkání devět sedum, sedum pět, šest čtyři… Teprve když dopíšu poslední řádku, je konec s psací mašinou, když už poslední obraz dokončil to moje filmové představení jen a jen pro mne, teprve potom se pohladím, do zrcadla se na sebe usměju a řeknu si; seš malej, malej, tak jako Toňa Páňa, když dá gól, tak si řekne: Seš bourák… Teprve potom jsem schopen se podívat na to, co jsem to napsal? Co to celé moje tělo a převodové páky mých paží a konečky prstů přehřměly ze vzduchu na kancelářský papír A 25. Tak nějak gustýruji si sem tam některou stránku, opatrně, tak jako se gustýruje karta ve ferblu nebo jednadvacet, oku, tak, jako když se dívám otvory do zavřené poštovní schránky a podle barvy dopisu vidím, že to bude asi parte, někdy vezmu raději nůžky a jen tak povytáhnu tu zprávu, a když asi bude mi nepříjemná, nechám spadnout dopis nazpátek, oběma rukama udělám pohyby, které zatracují, nechávají tu nepříjemnost napotom, odsunují ji několik dní… A tak si zvolna zvykám, zklidňuji se na ten pravý text, na ten svůj strojopis, vidím, že je plný koktání a přeřeknutí se, sleduji ten nepravidelný proud vět, když pak si dodám odvahu a usednu a vezmu pero, opravuji a doplňuji a najednou jsem vždycky vtáhnut do svého příběhu, tak, jako postranní rozhodčí místo aby sledoval, zda míček líznul před anebo za lajnou, sleduje hru, tak i já jako první kontrolor jdu po příběhu události, kdyby mne někdo pozoroval, tak by mne viděl, jak se usmívám, jak zase krabím čelo, dokonce že slzím, jak jsem se jako první čtenář dojal tou mou story. Je třeba dodat, že hovořím o způsobu mé práce na Příliš hlučné samotě a Anglickém králi. Hovořím proto, že nechal jsem si původní texty, omylem. Jindy jsem býval rád, že jsem po sobě zametl, že jsem rád viděl děťátko jen a jen vykoupané. Teď zase naopak, jsem rád, že mohu vidět to moje děťátko v plínkách, dokonce jsem shledal, že kdybych měl peníze, tak bych vydal právě ta moje "alla prima", ten premier mouvement, to, co jsem napsal napoprvně, rád bych to vydal i s mými opravami a překlepy ne proto, aby ti, kteří začínají psát, aby se snad z toho mého psaní poučili, ale proto, že považuji moje první stránky jako grafické listy, ve kterých jsem já a moje povaha zachycena víc než na mé fotografii. Tedy Hlučná samota, tu jsem shledal nakonec, že je baladou, že to je ten tenisový zápas na tři tuhé sety, zatímco Anglický král je román, na pět setů tenisový zápas. Snad to bylo tím, že jsem měl na Krále větší výdrž, snad tím, že jsem měl před sebou a jen pro sebe plných osmnáct dní čistého času, snad též proto, že Král má pět jednání, tak jako klasické drama. Nevím, protože já jsem se naučil psát tak nějak divně, sám od sebe, jen čtením a psaním a psaním a jen psaním. Teprve teď na stará kolena začínám chápat a divím se, co to je gramatika, teprve teď se dívám na to, jak je co postaveno, jakou to má vnitřní strukturu. Já jsem se naučil psát tak jako cikán na housle, tak jako lítá spíš vrabec než vlaštovka, ale vždycky bez znalosti aerodynamiky, takže ty formy, balada a román, ty jsem si domyslel dodatečně, nikdy jsem nezačal psát s koncepcí. A k té Hlučné samotě musím ještě říci, že první verze, kterou jsem napsal v takovém apollinairovském verši, snad proto, abych se nemusel zlobit s rozdělovacími znaménky, možná ale proto, že jsem celý ten příběh viděl jako jen a jen lyrický… Avšak když jsem přečetl ten text poprvně, zjistil jsem, že jsem psal pražskou češtinou, nikoliv slangem, ale hovorovou řečí. A pojednou mi došlo, že ten můj motiv obyčejného člověka, který je ale proti své vůli vzdělán, že nemá ironii, že pražská ironie vypluje a bude víc zraňovat spisovnou češtinou, úzkostlivou řečí. A tak jsem pln vzrušení se naladil a napsal jsem znovu tu Samotu v tom stylu, který jsem si umínil, pod dojmem chvil anebo z vrozené ledabylosti jsem tu text z původního posunul, tu lehce změnil, protože to jsem už věděl, že vlastně už na tomto textu nemohu nic pokazit, protože jsem se toho textu bál a já když se svého textu bojím, tak je minimálně dobrý. A teprve potom, když jsem si ten spisovný text přečetl, shledal jsem, že získal ne o půl, ale o celou dimenzi víc, že teprve teď je ten příběh dojemný, protože jeho inteligence je schopna víc zranit než hospodská historka. Tedy jak Král, tak Samota jsou texty psané "alla prima", jsou psány tak, jako osobní vlak když vjíždí za dne pomalu do velice dlouhého tunelu, nebo do temné a tmavé noci. Jak Král, tak Samota jsou texty, které se bojím číst, dokonce se bojím podívat na jedinou stránku. Jednak jsem už někde jinde, a já ty svoje minulé texty ne nevidím, ale víc, jsou mi lhostejné, je mi nepříjemné o nich ne hovořit, ale odpovídat na obdivné otázky. To mi je protivné, dokonce se stydím. Spisovatel, a tím už asi jsem, má zacházet se svými texty nemilosrdně, vždyť přede mnou jsou silnější motivy než ty, od kterých jsem odešel, spisovatel má mít odvahu jít tam, kde se znovu bojí, tam, kde jej nikdo nečeká, tam, kde přítomnost je neexistující, minulost hrozivá a budoucnost tak dobře, ach, tak dobře známá…