V noci jsem snil, že jsem motýlem

JEDEN FILOSOF se stále potuloval tam, kde si hrály děti. A jakmile uviděl nějakého chlapce s káčou, hned zbystřil zrak. Sotva se káča roztočila, jal se ji filosof pronásledovat, aby ji chytil. Nedbal toho, že děti křičí a snaží se ho odvrátit od svých hraček, polapil-li káču, dokud se ještě točila, byl celý šťastný, ale jenom chvíli, pak ji odhodil na zem a odešel. Měl totiž za to, že poznání jakékoli maličkosti, tedy například i točící se káči, stačí k poznání obecného. Proto se nezabýval velkými problémy, to se mu zdálo neekonomické. Bude-li opravdu poznána ta nejmenší maličkost, bude poznáno vše, i zabýval se tedy pouze otáčející se káčou. A pokaždé, když se konaly přípravy k roztočení káči, jala ho naděje, že teď se to podaří: jakmile se káča roztočila, v bezdechém letu k ní se mu naděje stala jistotou, když však potom držel v roce ten hloupý kus dřeva, udělalo se mu zle a pokřik dětí, který doposud nevnímal a který mu teď najednou projel ušima, ho zahnal pryč, vrávoral jako káča pod nešikovným bičem.