„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Zamítnutí

Kategorie
03. Březen 2008

(1920)

NAŠE MĚSTEČKO neleží snad na hranicích, zdaleka ne, k hranicím je ještě tak daleko, že tam z městečka možná ještě nikdo nebyl, je třeba projít liduprázdnou vrchovinu, ale i rozsáhlé úrodné krajiny. Člověk je unaven, když si představí byť i jen část té cesty, a víc než část si vůbec ani nelze představit. I velká města leží na té cestě, daleko větší než naše městečko. Deset; takových městeček položených vedle sebe a mezi ně shora nacpaných ještě dalších deset takových městeček by nevydalo ani na jedno z těch obrovských a těsných měst. Jestli se nezabloudí cestou tam, zabloudí se určitě v těchto městech, a vyhnout se jim je vzhledem k jejich velikosti nemožné.
Avšak ještě dril než k hranici, je-li takové vzdálenosti vůbec možno srovnávat – je to, jako kdyby se řeklo, že třistaletý muž je starší než dvěstěletý–, tedy ještě mnohem dál než k hranici je z našeho městečka do hlavního města. Jestliže k nám přece jen tu a tam proniknou zprávy o pohraničních válkách, o hlavním městě se nedovíme skoro nic, myslím nás prosté občany, neboť vládní úředníci mají ovšem velmi dobré spojení s hlavním městem, už do dvou tří měsíců dostanou odtamtud zprávu, aspoň to tvrdí.
I je tedy pozoruhodné, a stále znovu se tomu divím, jak se my v našem městečku klidně podrobujeme všemu, co se nám z. hlavního města přikáže. Už po staletí u nás nedošlo k žádné politické změně, která by vycházela přímo z nás, z občanů. V hlavním městě se střídali vznešení panovníci, ba dokonce celé dynastie byly vyhlazeny či svrženy a započaly nové, v minulém století bylo dokonce hlavní město zničeno, daleko od něho založeno nové, později i toto zničeno a staré znovu vybudováno, na naše městečko to vlastně nemělo žádný vliv. Naše úřednictvo bylo vždycky na svém místě, nejvyšší úředníci přicházeli z hlavního města, střední úředníci aspoň odjinud zvenčí, nejnižší z našeho středu a tak to zůstávalo a tak nám to stačilo. Nejvyšším úředníkem je vrchní výběrčí daní, má hodnost Plukovníka a tak je také nazýván. Dnes je to starý muž, já ho však znám už léta, neboť už za mého dětství byl Plukovníkem, dělal nejdřív velice rychlou kariéru, potom ale zdá se uvázla, ovšem pro naše městečko jeho hodnost stačí, vyšší hodnost bychom u nás ani nebyli s to pojmout. Když si ho pokusím představit, vidím ho sedět na verandě jeho domu na tržišti, opřeného v křesle, dýmku v ústech. Nad ním vlaje se střechy' říšský prapor, po stranách verandy, která je tak veliká, že se na ní občas konají i menší vojenská cvičení, se na šňůře suší prádlo. Jeho vnuci v krásných hedvábných šatech si hrají kolem něho, dolů na tržiště nesmějí, ostatní děti jich nejsou hodny, ale náměstí je přece jen láká, a tak aspoň prostrkují hlavy zábradlím, a když se ostatní děti dole hašteří, hašteří se shora s nimi.
Tento Plukovník ovládá tedy město. Myslím, že ještě nikomu neukázal dokument, který ho k tomu opravňuje. Patrně ani takový dokument nemá. Možná že je opravdu vrchním výběrčím daní. Ale je to všechno? Opravňuje ho to vládnout i v ostatních oblastech správy? Jeho úřad je arci pro stát velmi důležitý, ale pro občany to přece není to nejdůležitější. U nás máme skoro dojem, jako by lidé říkali: “Vzals nám všecko, co jsme měli, vem si k tomu prosím i nás.”
On totiž skutečně na sebe snad nestrhl vládu a také není žádný tyran. Už odedávna se věci vyvinuly tak, že vrchní výběrčí daní byl prvním úředníkem, a Plukovník se této tradici přizpůsobuje nejinak než my.
Ačkoli však mezi námi žije bez zvláštního rozlišování důstojnosti, přece je naprosto jiný než obyčejní občané. Předstoupí-li před něho deputace s nějakou prosbou, stojí tu jak zeď světa. Za ním není už nic, člověk tam dál zezadu ještě zrovna ruší šepot několika hlasů, ale to je patrně klam, on přece znamená ukončení všeho, aspoň pro nás. To ho člověk při takových přijetích musí vidět. Jako dítě jsem byl jednou při tom, když ho deputace občanstva přišla prosit o vládní podporu, neboť nejchudší čtvrť města lehla popelem. Můj otec, kovář, v obci vážený, byl členem té deputace a vzal mne s sebou. To není nic mimořádného, k takové podívané se hrnou všichni, sama deputace je sotva k rozeznání od davu; protože taková přijetí se odbývají většinou na verandě, najdou se i lidé, kteří si z tržiště vylezou nahoru po žebříku a přes zábradlí se celé záležitosti účastní. Tenkrát to bylo zařízeno tak, že asi čtvrtina verandy byla vyhrazena jemu, zbytek naplňoval dav. Pár vojáků na všechno dohlíželo, také stáli v půlkruhu kolem něho. Vlastně by na všechno stačil jediný voják, tak veliký z nich máme strach. Nevím přesně, odkud tihle vojáci přicházejí, rozhodně zdaleka, všichni jsou si velmi podobní, ani by nepotřebovali uniformu. Jsou to malí, nijak zvlášť silní, ale mrštní lidé, nejnápadnější na nich je mocný chrup, který jim zrovna přeplňuje ústa, a jakési neklidně trhavé blýskání malých úzkých oček. Proto jsou postrachem dětí, ovšem i jejich rozkoší, neboť děti by ustavičně chtěly být strašeny tímto chrupem a těmato očima, aby pak zoufale před nimi prchaly. Tato hrůza z dětství nemizí patrně ani u dospělých, aspoň působí dál. Přistupují k tomu potom ovšem i jiné věci. Vojáci mluví nám naprosto nesrozumitelným nářečím, našemu nemohou přivyknout, z toho u nich vzniká jistá uzavřenost, nepřístupnost, která ostatně odpovídá i jejich povaze, jsou tak tiší, vážní a strnulí, nedělají vlastně nic zlého, a přece jsou v jakémsi zlém smyslu nesnesitelní. Tak například přijde voják do obchodu, koupí nějakou maličkost a zůstane stát opřený o pult, naslouchá rozhovorům, patrně jim nerozumí, ale přece to vypadá, jako by jim rozuměl, sám neřekne ani slovo, jen strnule zírá na toho, kdo právě mluví, pak zase na ty, kdo naslouchají, a ruku drží na rukojeti dlouhého nože na opasku. To je odporné, člověk ztratí chuť bavit se, krám se vyprázdní, a teprve když je úplně prázdný, odejde i voják. Kde se tedy vojáci objeví, ztichne i náš jinak živý lid. Tak to bylo i tenkrát. Jako při všech slavnostních příležitostech stál Plukovník zpříma a v rukou dopředu natažených třímal dvě dlouhé bambusové tyče. To je starý obyčej, který znamená asi: takto je on oporou zákona a zákon oporou jeho. Nuže každý pravda ví, co ho nahoře na verandě čeká, a přece se obyčejně pokaždé znovu zděsí, ani tenkrát nebyl určený řečník s to začít, už stanul před Plukovníkem, ale pak ho opustila odvaha a on se zase s všelijakými výmluvami vtlačil zpátky do davu. Ani jinak se nenašel nikdo vhodný, kdo by byl ochoten promluvit – nevhodných se ovšem nabízelo několik –, nastal veliký zmatek a byli vysláni poslové k různým občanům, známým výřečností. Po celou tu dobu zde Plukovník nehnutě stál, jenom hruď se mu dýcháním nápadně dmula. Ne že by snad dýchal Těžce, dýchal jen velice zřetelně, jako například dýchají žáby, jenže u nich je tomu tak pořád, kdežto zde to bylo mimořádné. Propletl jsem se mezi dospělými a pozoroval jsem ho mezerou mezi dvěma vojáky tak dlouho, až mě jeden z nich odstrčil kolenem. Mezitím se původně určený řečník vzpamatoval a pevně podpírán dvěma spoluobčany držel proslov. Dojemné bylo, jak se při té vážné řeči líčící veliké neštěstí stále usmíval, nejponíženější úsměv, který marně usiloval vyvolat na Plukovníkově tváři sebenepatrnější odlesk. Konečně zformuloval prosbu, myslím, že prosil jen o osvobození od daní na jeden rok, možná také ale jen o levnější stavební dřevo z císařských lesů. Pak se hluboce uklonil a zůstal v předklonu, podobně jako všichni ostatní až na Plukovníka, vojáky a některé úředníky v pozadí. Směšné bylo dítěti, jak lidé na žebřících na kraji verandy slezli o pár příček níž, aby je během rozhodující přestávky nebylo vidět, a jen sem tam těsně rad podlahou verandy zvědavě vykukovali. To trvalo chvíli, pak jeden z úředníků, drobný muž, předstoupil před Plukovníka., snažně se k němu na špičkách vypjal, Plukovník, který krom hlubokého dýchání stále ještě zůstával nehybný, mu cosi zašeptal do ucha, načež úředník tleskl, všichni se narovnali a on oznámil: “Prosba se zamítá. Odejděte.” Nepopsatelný pocit úlevy projel davem, všechno se hrnulo pryč, o Plukovníka, který se takřka opět stal člověkem jako my všichni, nikdo valně nedbal, viděl jsem jen, jak skutečně vyčerpán pustil tyče, které upadly, sklesl do lenošky, kterou úředníci přivlekli, a chvatně strčil do úst dýmku.
Celý tento případ není ojedinělý, takhle to chodí napořád. Stává se sice, že tu a tam se nějaká drobná prosba splní, ale pak se dělá, jako by to učinil Plukovník. na vlastní odpovědnost jakožto mocná soukromá osoba, musí to být – nikoli ovšem výslovně, ale soudě podle celkové nálady – takřka udržováno v tajnosti před vládou. Oči Plukovníkovy jsou arci v našem městečku, pokud to můžeme posoudit, zároveň očima vlády, ale přece jen se tu dělá rozdíl, do něhož nelze plně proniknout.
V důležitých záležitostech může si však občanstvo být jisto zamítnutím. A tu je právě podivné, že bez tohoto zamítnutí se takříkajíc nelze obejít a přitom ty cesty za zamítnutím vůbec nejsou formalitou. Pořád znovu tam s chutí a s vážností docházíme a zase se odtamtud vracíme, ne ovšem právě posíleni a oblaženi, ale taky naprosto ne zklamáni a unaveni. Na tyhle věci se nepotřebuji nikoho ptát, cítím to sám v sobě jako všichni. Ba nepociťujeme ani jistou zvědavost dopátrat se souvislostí těchto věcí.
Existuje ovšem, pokud vím ze svých pozorování, jistá věková skupina, která není spokojená, jsou to řekněme mladí lidé mezi sedmnácti a dvaceti. Tedy docela mladí chlapci, kteří ani zdaleka nemohou mít tušení o dosahu jakékoli sebebezvýznamnější, natož pak revoluční myšlenky. A právě mezi ně se vkrádá nespokojenost.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 4 (1 hodnocení )