V noci jsem snil, že jsem motýlem

Vrátil se opět do své jeskyně a ponořil se v hluboké myšlení. Bezděky musil stále myslit na Bohorodičku.

Tu zdálo se mu, že vidí stranou něco, čeho tam dříve neviděl, - něco rudého. Pohlédl. V koutě míhalo se cosi, - nabývalo obrysů. Dole bylo to červené, nahoře bílé. Přetřel si oči, chvíli je měl zavřené, pak je opět otevřel. Zjev se neztratil, - naopak stála zde teď - žena.

Byla oděna směšným a hnusným způsobem Matičky boží příbramské, podobajíc se pyramidě. Z pláště vyčuhovala malá, velmi bledá hlava, velmi hezká, ač, jak zdálo se, zestárlá, nemocná; dalo se z ní soudit asi na třicet let; měla hebrejské rysy. Nebylo pochybnosti; před Pietrem stála ted ve skutečnosti nádoba vznešené pobožnosti!

Zbledl. V tu chvíli nevěřil vyprávění oread; naopak věřil teď skoro v to, v co věřil jako mladý hoch. . . "Maloval jsem čerta na zdi," pomyslil si, " a tu máš! teď je tady! a přišel, aby mne potrestal" Vlasy se mu počaly ježit. Vzchopil se, aby prchl. - Ale zastyděl se. Zjevení nevypadalo nikterak hrozivě. Oči jeho těkaly nejistě sem tam, ústečka se pootvírala, hned zas zavírala. Pietro myslil, že v tu chvíli bude nejpřiměřenější, padne-li na kolena, a myslil, že nemusí se za to stydět; za kurtoasii k hezkým ženám netřeba se přece nikdy hanbit. Učinil tak, - a dokonce sepjal ruce.

I pravila královna andělů třesoucím se hláskem: "Vstaniž, mladíče ctný a šlechetný! A máš-li uši k slyšení, slyšiž slova Hospodinova a vůli jeho svatou!"

I pravil potěšiv srdce své: "Aj, já pacholek Páně, staniž mi se podle slova tvého, Panno nejčistší!" I povstal.

I pravila: "Vstaniž, mladíče šlechetnýl Jest vůle boží svatá, abys mstitelem božím se stal!"

I pravil: "Jaký je smysl slov tvých, hvězdo jitřní?"

I pravila: "Ten smysl je slov mých, abys se mstitelem božím stal!"

I pravil: '"Nechápu neskonalou moudrost slov tvých, stolice moudrosti, v blbosti ducha svéhol"

I pravila: "Ačkoli duch tvůj blbý jesti, tebe jest vyvolil bůh, bys spravoval lid jeho izraelský."

I pravil: "Příčino naší radosti! Ač netoužím tuze o to, abych spravoval lid izraelský, budu poslušen slov pána mého, boha Sabaotha!"

I mlčela; nato pravila: "Ajta, mladíče ctný a nábožný! Ačkolivěk bezbožný jsi, tebe jest vyvolil bůh, bys mstitelem jeho se stal."

I pravil, stále více pookřávaje v duši svojí: "Rci mně, věži ze slonových kostí, kdo bohu ublížil, a i půjdu ihned a rukarna těmato jej zardousím jak holoubě. Dříve však naděju se, že mne bůh z jeskyně této vysvobodí a středem vojska vyvede, neboť zajisté sotva bych se mstitelem božím státi mohl, kdybych zastřelen nebo oběšen byl."

I pravila: "Moudře jsi promluviI, mladíče pobožný! Ačkoli bezbožný jsi, tebe jest vyvolil bůh, abys z jeskyně této unikl a mstitelem jeho se stal!"

I pravil: "A co mně činiti bude, kořene a bráno?"

I pravila: "Mnohé zajisté činiti tobě bude, a nejen činiti, aIe i konati, nejen konati, ale způsobovati, nejen způsobovati, ale i prováděti, ba dokonce i dělati."

I pravil: "Kořím se hluboké moudrosti tvé, archo úmluvyl"

I pravila: "Co nejdříve tobě činiti jest, povím srdci tvému. V… žije mladík ohavný velice velmi, kterýž tamtéž studií svých dbá a který se Friedrich Nietzsche nazývá, a nejen nazývá, lébrž i jmenuje a zove. Tento mladík nešlechetný proti církvi mé ukrutně bojovati bude a Antikrista napíše, kterýž církvi mé škoditi bude velice velmi. I jest vůle boží, aby hanebník tento ze světa zahlazen byl, a tobě, mladíče, mohutný meč v ruku jest dán, abys jej ze světa sprovodil dříve, než v skále Petrově rýti bude. Dále spisovatel románu tohoto, ač daleko hloupější jest, neméně, ba více ještě ohavný, kterýž jméno mé svaté neslýchaným způsobem zlehčovat bude, ze světa zahlazen býti musí. Jelikož tentýž teprve za čtrnáct roků světlo světa uzříti má, zajisté nemožné jesti již teď ze světa jej sprovoditi. Proto jest vůle boží, abys, mladíče nábožný, rodiče jeho hanebné ze světa sprovodil, kteřížto v provincii české žijí. Neboť budou-li rodiče jeho smrtí teď zamordováni, zajisté za čtrnácte let po jejich smrti ničema ten z nich se naroditi nemůže."

I pravil: "Slova tvá svatá, nádobo počestná, dýší zajisté hlubokou moudrostí. Avšak věděti ráčiž, že musím z Evropy prchnout, abych na šibenici život svůj nezakončil. Nemůžeš tedy, věži Davidova, žádati ode mne, abych již ted do Německa a provincie české se odebral. Provincie česká leží přece ve Španělsku -"

I pravila: "Nikolivěk, mladíče šlechetný! Provincie česká na řece Dunaji zajisté položena jesti a ajta, cikány jest obývána!"

I pravil: "Ajta, již vím, stolice moudrosti!"

I pravila: "Není zajisté nutno, abys dílo své ihned vykonati a učiniti musil. Můžeš zajisté, až několik let uplyne, z Asie do Evropy zavítati a ničemy potrestati."

I pravil: "Velká je milost tvá, královno andělů! Avšak rci: mohu někoho místo sebe ničemy, z kterých jeden světlo slunce dosud neuzří, ze světa sprovodit."

I pravila: "Zajisté můžeš, neboť hlavní věcí jest, aby byli ze světa sprovozeni!"

I pravil, rozveseliv srdce své: "Slitovnice naše, vůle tvá se staň! Tedy zdaliž mne ujistiti můžeš, že odtud vyváznu?"

I pravila: "Zajisté, mladíče nábožný! Milost boží velká jest velice velmi."

I pravil: "A jak se to státi může, děvko Páně? - Vždyť aspoň regiment vojáků sluje banditů koldokol svírá a zemětřesení zasypat nás hrozí!"

I pravila: "Nechtěj hříšně odtrhnouti clonu z budoucnosti!"

I uvěřil a zaradoval se v srdci svém. A bedlivěji na Marii Pannu pohlédl. Její tvář líbila se mu velice velmi. I vzklíčil v srdci jeho hříšný chtíč, divná ctižádost se ho zmocnila a ohavná myšlenka vkradla se v srdce jeho. I pravil v bujnosti srdce svého:

"Panno vznešená, plášf, kterým rajské tělo své haliti ráčíš, nehezký se mysli mé zdá, jelikožvěk v něm dřevěné loutce podobati se ráčíš! "Tělo tvoje zajisté clony takové nepotřebuje, jelikož zajisté vnadné. a nejen vnadné, lébrž i rozkošné, nejen rozkošné, lébrž i hezké, dokonce i půvabné zajisté jesti -"

I zajiskřily se oči její; i pravila vesele: "Mladíče, moudře jsi zajisté mluvil, neboť tělo mé rajské zajisté nejen vnadné, ale i rozkošné, nejen rozkošné, lébrž i hezké, nejen hezké, dokonce i půvabné, ajta, jesti! Není dobře zakopati hřivnu svou; a moudře praví hanebného Nietzscheho Zarathustra: Slunce, jaké bylo by štěstí tvé, kdybys jen sobě svítilo! Ty svítiti máš zajisté celému světu! Nestaví se svíce pod kbelec, nýbrž na kbelec, aby všem lidem svítila. A tak i já tělo své na kbelec postaviti chci, aby všem lidem svítilo a rozkoš připravovalo!"

I odložila červený, hvězdami protkaný plášť svůj. Pietro pohlédl a divil se v srdci svém velice velmi.

Neboť zajisté Panna nejsvětéjší oděna byla pod pláštěm svůdně velice velmi. Tenounká zajisté a průhledná sukénka sotva kolena přikrývala, takže Panna nejčistší baletce podobna byla. Hedvábné punčošky barvu tělovou měly. Tenká zajisté blůza přemnohými krajkami a flitrem ozdobena byla a jen polovici krásných ňader zakrývala. Pietro mněl, že Panna svatá pod oblekem tímto žádného prádla nemá, neboť rozeznal pod růžovou sukní zřetelně temnou rýhu, kteráž se uprostřed zadní části těla nalézá. Hříšný chtíč jeho rozmohl se velice velmi, prsa jeho se šířila a úd jeho šířil se ještě více. Pomocnice křesťanů to uzřela a usmála se blaženě velice velmi. I vzala místo těsně vedle Pietra -

I pravil: "Oděv tento zajisté velice dobře vnadám tvým vyniknouti dává, růže duchovní."

I pravila: "To si myslím. Tělo mé zajisté stejně půvabné jesti jako obličej můj. Důkazem toho jesti, že ze spodní části těla tvého vyrůstá tvrdý roh - -"

A pravdu děla nádoba počestná. Neboť úd Pietrův zmohl se velice velmi, takže kalhoty jeho propíchnouti hrozil.

I pravila: "Mladíče ctný, úd tvůj velký jest velice velmi. Nedotýkej se vnad mých pouze okem, nýbrž i hmatem, neboť příjemnější zajisté ženě jest, dotýká-li se jí muž hmatem než pouze pohledem svým -"

I uposlechl božího rozkazu.

I pravila: "Roh tvůj kalhoty tvé propíchnouti hrozí! Svléknl kalhoty tyto!"

I uposlechl rozkazu božího a objal Pannu nejsvětější. Tato však pravila:

"Ajta, mladíče milý! Jsem zemdlena a odpočinku si zajisté přeju. Proto mne netiskni a odnes mne na svoje lože mládenecké."

I uposlechl rozkazu božího a radoval se velice velmi v srdci svém marnivém. Ulehl vedle zrcadla spravedlnosti a obnažil mu zadnici, jež půvabná byla zajisté velice velmi -

I pravila: "Ty nemař času, nýbrž přistup k činu, ať úd tvůj, hanebným obcováním s patnácti nymfami vyčerpaný, nesplaskne se jako balón!"

I pravil: "Matko nejčistotnější, není-liž hříchem, co ode mne ždáš?"

I pravila: "Není zajisté, neboť psáno jest: Milujte se vzspolek! Však ty neváhej již a těš se z přízně, která málokterému smrtelníku přána jesti!"

I uposlechl rozkazu božího. Věž ze slonových kostí roztáhla stehna svá a úd Pietrův vnořil se do neposkvrněného lůna královny bez hříchu prvotního počaté. A vnořil se tamtéž velmi lehce, že se tomu divil.

I pravil, totiž Pietro, nikolivěk úd jeho: "Matko nejčistotnější, jak je možné, že úd můj vklouzl do těla tvého tak lehce, ačkolivěk úd můj zajisté veliký jest velice velmi -? Do žádné z nymf tak lehce nevklouzl. Zdá se mně, bráno nebeská, že kočár do lůna tvého panenského vjeti by mohl!"

I pravila: "Ty nemluv, lébrž dělej! Hádanka zajisté vysvětlí se ti později! Ty nemluv, lébrž dělej!"

I poslechl a dělal. Královna mučedníků šťastna byla velice v srdci svém. Stále Pietra líbala, zadnicí svojí zmítala a divné z hrdla svého zvuky vyrážela, jako kočka, která, ana hraje si s kuličkou a semo tamo poskakuje, divné skřeky a mruky z hrdla svého vydává, v bujnosti mysli svojí. -

I pravil, když hotov byl: "Bráno nebeská, krásné bylo to velice velmi. Miluju tě nesmírně, hvězdo mořská, utěšitelko naše, příčino naší radosti, neboť tvář velice sličnou a tělo velice dráždivé máš!"

I pravila: "I já tě miluju, neboť v tobě se mně dobře zalíbilo! Neboť úd tvůj velký jest velice velmi a práci svou dobře konati umí."

I pravil: "Děťátko moje, teď doba nastala, kdy pravdu mně říci musíšl Rci mně, jak možno jesti, že ty, která jsi Krista neposkvrněně počala, teď takto poskvrněného početí žádostiva jsi. Zajisté by věřící tvoji divili se velice, kdyby svědky zde stáli! Mluviž mně upřímně, neboť teď mužem tvým jsem a žena muži svému upřímností povinna jesti. Pakli upřímna nebudeš, touto metlou bita budeš!"

I pravila: "[… ) Upřímnosti tobě zajisté povinna jsem a upřímna budu, jelikož hloupé přetvářky jsem syta a jelikož cíle svého jsem dosáhla, který předně v obcování s tebou spočíval, za druhé v tom, abys Nietzscheho a rodiče hanebného románu tohoto spisovatele zamordoval, dříve než v lůně matky jeho ohavné otce jeho semeno vzklíčí… Tedy poslyš, povím ti vše!"

A objala něžně Pietra, mrsknuvši s sebou chlípně. Ted teprve zazářily oči její přirozeným ohněm… Byla teď velmi roztomilou ženuškou… A my jsme zproštěni od biblického slohu.

A jala se živě vypravovat následovné úžasné věci. Teď teprve zví lidstvo pravdu o počátku křestanství z úst samé matky Mesiášovy! Kdo má uši k slyšení, slyš!

"Víš již, miláčku můj veliký, od tvých nymf všelicos: Předně existovala kdysi vskutku jistá Maria, jež v Nazaretě porodila Ježíše: Za druhé je duch, to jest já nesmrtelné. Četl jsi romaneto 'Astrea' našeho autora?"

"Bodeť by ne. Čemu jsem z něho rozuměl, je hloupost; čemu jsem nerozuměl, myslím, že též."

"Nikoli! Důkaz nesmrtelnosti ducha, tam se nalézající, je nesmrtelný a učiní nesmrtelnými i všechny hlouposti, do nichž je vetkán. Rovněž fantasie o stavu ducha po smrti odpovídá celkem pravdě. Řetěz já se nikdy nepřerve, ač zmizí často upomínka na nejbližší minulost; ale později dochází opět k upomínkám, synthesím, sumacím, jež mohou objímat i tisíciletí, - a snad i milion let. Tak já ted vím vše, čím byla jsem od osudného dne své periody životní, kdy porodila jsem Krucifixe."

,,Jak? Tys porodila kříž?"

"Fuj, tys hloupý! Krucifix je ,na kříž přibitý`. Zovu jej tak na rozdíl od ostatních svých synů, kterých jsem od té doby měla. tolik, že bys Rakev jimi vyplnil, a z nichž mnozí jmenují se Ježíš. Toť také jedna z příčin, proč vchod do lůna mého tak široký jest. A - dále: Po smrti bude tvá excistence snu velmi podobna: bude snem tu velmi rnatným, tu intensivním, tu skvělým, tu bídným, šťastným, trapným, na minulé existence se upomínajícím neb jen zvířecky v přítomnosti žijícím. Dlouhou, často nekonečnou řadou snů takových vejdeme konečně zase v sen distinktní, zákonně spoutaný, jemuž se říká bdění, naše já vklouzne v něj nevědouc jak. Tím delší je řada snů mezi jednotlivými ,bděními`, čím bděni předchozí bylo delší; novorozeně hned zemřevší může již za deset let znovu ,bdít': neboť sen posmrtní slouží jen za odpočinek. Dále řekly ti tvé holky, že neslýchaná sláva, které v Orku požívám, já, ubohá, nepříliš moudrá žena, popletla mně hlavu - a že snažím se proto vším možným způsobem udržet křesťanství, aby sláva tato nezhasla, - že dnes, když s církví vypadá to bledě, vcházím do spojení i s věřícími bandity. Jest pravda, že mně to kdysi hlavu popletlo, ach, ty časy jsou pryč! Ted bych nevím co za to dala, kdybych nebyla matkou Krucifixa! On je věčnou kletbou mého života!" Zaslzela. Ale otřevši hned koketně slzičky, vesele pokračovala: "Jest pravda, že snažím se podporovat církev i teď, ale ne ze ctižádosti, ale z důvodů čistě praktických, kšeftovních. Ale o tom později! A ted budu ti vypravovat svou celou historii! IMohla bych začít od doby Homéra, ale není času nazbyt! Tedy poslouchej a važ si toho, že uslyšíš, co nikdo jiný z vás bdících lidí neví!

Tedy narodila jsem se osmnáctého roku před Kristem v chudé vesnici galilejské z chudých rodičů. Matka má jmenovala se Rebeka, ne Anna. Otec můj byl - počkej, špatně se mně to už vzpomíná, je to dlouho i - byl - ano! ševcem! Víš, proč to vím? Protože pamatuju se dosud, jak jeho potěh chutná. Užila jsem v domě jeho bídy a hladu dost, - ale to příliš nermoutilo: byla jsem praveselé, lehkomyslné stvořeníčko, - a velmi smyslná. Když mně bylo třináct roků, obtěžkala jsem. Zřetel berouc na otcův potěh, utekla jsem do širého světa. Protloukala jsem se všelijak, - tu jako děvečka, tu jako nádenice; nebo přilepila jsem se na některého chasníka a toulala se s ním sem tam; také jsem žebrala, také trochu kradla; ale to neplatilo tenkrát za nic tak špatného jako teď. Před narozením Krucifixa měla jsem už čtyři děti, ale všech jsem se zbavila; dala jsem jim přece život, tedy měla jsem právo vzít jim jej zas. Když mně bylo sedmnáct, přilepila jsem se na tesaře Josefa, staršího už muže, bručouna, protivu, nízkého chlapa, ale dobráka, kterým chytrá ženská mohla dobře vládnout. On se do mne zbláznil - byla jsem také čupr Židovka! - a já, unavena sháněním se po živobytf, stala jsem se u něho hospodyní. Pět měsíců poté narodil se Krucifix. Josef mne hned po porodu zbil, - ale pak bylo zas dobře. Stál si slušně, - a když za tři roky se nabídl, že si mne vezme, přijala jsem. Užila jsem přece už dost a myslila si: můžeš užívat i dál! A užívala jsem, na starocha nehledíc, až se hory zelenaly, tu a tam zmaloval mně hrb, - ale to je toho!

Tedy narodil se Krucifix! Ach, toho nešfastného dne, nejen pro lidstvo, ale i pro mne! Ach! Ach! Kdy padne ze mne hrozná kletba - Ach! Ouvej!

Vaši pitomci lámali si odjakživa hlavu, kdo je otcem Krucifixa. Já ti záhadu tu nerozřeším, hošíku, protože nemohu. Devět měsíců před jeho narozením měla jsem současně se sedmi muži . . . Jeden z nich je jistě jeho otcem. Myslím, že jistý potulný žebrák a zloděj.

Nebof již velmi záhy počalo se ukazovat, že z Krucifixa bude pěkné kvítko… Nu, nemám mu to za zlé, jeho rodiče nestáli také za moc. Ale proti Krucifixovi byli jsme andělé. Ještě ani chodit neuměl, - a už kradl, kde co našel, a dovedně to skrýval jako Hermes; ještě ani nemluvil a už lhal jak diplomat. Když mu bylo deset let, nebylo většího špicbuba v celé Galilei. Marně jsme oň rozmlátili celý les prutů. Konečně jsme jej nechali, ať si své tropí dál, z téhož důvodu, z kterého bys si nechal straku, která by ti do bytu tvého nosila prsteny a diamanty. Ten šmok nás svými krádežemi a podvody už tenkrát vlastně živil. A tak virtuosně to dělal, že jen málokdy byl lapen. Měl dobrou hlavu, to se mu nedá upřít, uměl číst a přečetl řadu náboženských hebrejských kněh…

Když mu bylo dvanáct, jeli jsme s ním do Jeruzaléma na pouť: Tam se nám ztratil. S bolestí jsme jej hledali, neboť řekli jsme si: Jaká škoda by pro nás byla, kdybychom jej ztratili! Co pokladů nám teprve nanosí, až prospívaje věkem a moudrostí nabude v řemesle svém patřičných zkušeností. Konečně našli jsme jej v - chrámě. Žasli jsme nadmíru nad jeho polepšením. On seděl mezi farizei a hovořil s nimi směle.

,Vekselpolku,' zahřměl naň Josef. ,Co děláš v kostele, krucilaudon? Snad se nechceš polepšit a rodiče své dále nepodporovat? Zpřerážel bych ti hnáty!"

,Což nevíš, že dům otce mého jest domem mým?" řekl zmetek nadmíru vážně.

"Tiše, starče!" řekl jeden z farizeů. "Syn tvůj zlato chrámové ukrásti chtěl; byl však zpozorován. Již měl být krutě zmrskán, avšak my, ohledy majíce k jeho mládí, zachránili jsme jej a snažíme se jej dobrotivým způsobem na cestu ctností přivésti. Je zpustlých mravů, ale má značný důvtip; kde slunce rozumu svítí, tam netřeba nikdy zoufat, že mraky mravní zkaženosti nerozplašeny zůstanou…"

"Táhneš domů, halamo!" vykřikl Josef, teď teprve zoufalý.

"Poshov, starče," pravil laskavě jiný farizej, vykládaje si bol Josefův tím, že syn kradl a že si otec přeje co nejdřív jej potrestat. "Poshov jen do večera a uzříš, že syna tvého napraveného ti odevzdáme; tolik schopností a dobré vůle projevuje!"

Ubohý Josef omdléval. Tu zašeptal mu Krucifix:

,Buď bez starosti, otče! Uvidíš, co se stane! Odejdi do hospody, kde jsme přenocovali, a vyčkávej mne tam!' Poslechli jsme a farizeové Krucifixa dále k dobru vedli.

Večer přišel a zvolal: ,Rychle odtud, pryč z Jeruzaléma!' A ukázal nám těžký zlatý řetěz, zlaté hodinky a portmoné se zlatým kováním a zlatým obsahem. Vše to ukradl farizejcům, zatímco jej poučovali.

Vrátili jsme se domů. Krucifix prospíval věkem a moudrostí a ponenáhlu živil nás úplně. Josef pověsil řemeslo na hřebík a oddal se chlastu. Jen po dvakrát, když totiž Krucifix seděl za mřížemi, byl nucen s klením chopit se širočiny.

Bohužel nedovede si člověk vážit svého štěstí. Nejednali jsme se svou dojnou krávou tak, jak jsme měli. Bylo přece zcela přirozeno, že když byl starší, ponechával si část své kořisti pro sebe; ale my jsme mu to zazlívali a Josef jej dokonce bitím nutil, aby nám odváděl vše a čekal, co mu milostivě z toho uštědříme. Následek toho byl, že nás Krucifix, když mu bylo dvacet roků, náhle opustil, ukradnuv nám, co jen mohl.

Osm let nebylo po něm vidu ani slechu. ,Byl jistě už dávno přibit na kříž!' prorokoval jeho pěstoun… Ale nebylo tomu prozatím tak.

Jednoho večera vešel k nám neznámý, fešně oblečený mladý muž: Stanul, usmíval se, nemluvil.

,Kdo jste? Co chcete?` zařval Josef

,Nepoznáváte mne?` zachechtal se: Sňal falešné vousy, vlasy a brejle. Ani pak nebyli bychom ho poznali, - ale hlas jeho uvedl nás na stopu.

Byl to on! Byl velmi hezký chlapík, jako velcí taškáři obyčejně bývají. Šelmovství mu v očích jiskřilo. Ten se líbil ženským, - ani nevíš! Já sama jsem se do něho zamilovala a tuto noc s ním souložila; a následující noci jeho sestry.

Padli jsme před ním na kolena a prosili o odpuštění; neboť se nám tenkrát právě prašpatně vedlo. Slovy plnými evangelické lásky nám odpustil.

,Jak se vám vedlo, vašnosto?` tázal se Josef. ,Co činíte teď, velmožný pane?` tázala jsem se já.

,Vedlo se mně taktak, - protože šest let proseděl jsem v Egyptě ve špinhausu. Teď je to lepší. Co činím? Stal jsem se teď - - prorokem!`

,Krucilaudon!'. zvolal Josef. ,A to už - nekradeš?` Místo odpovědi počal vytahovat z kapes různé drahocenné předměty. Líbali jsme mu nohy a volali jsme: ,Spasiteli náš v bídě nejvyšší, Kriste Ježíši!`

Musíš vědět, milý Pietro, že proroctví bylo tenkrát v Židovstvu jistým povoláním, vagabundáží spojenou s provozováním různých kejklů, děláním zázraků, všemožným podváděním a obveselovánlm lidí a též předčítáním náboženských kněh a samostatným kázáním. Živili se tito šarlatáni předně žebrotou, za druhé vstupným k různým kejklům, za třetí platem za blahodárné zázraky, za čtvrté všemožnými podvody po způsobu cikánů, za páté konečně obyčejnou krádeží. Měli své stereotypní manýry, všichni vydávaii se za Mesiáše, proroky předpovídaného, - bylo jich v židovstvu tenkrát asi tři sta.

,Kradu, - a jak!` mluvil Krucifix, hodiv sebou na slámu. ,Neni lepší příležitosti ke kradení a zbohatnutí. Již bez kradení je povolání mé velmi výnosné pro toho, kdo má k němu schopnosti, - a já je mám! A mimoto přináší člověku čest a slávu. Člověk má přístup všude, všude, - a ke všemu příležitost! A když i sprostě krade, nemusí se hned tak jakožto svatý muž bát kriminálu. Svatému muži vše se odpustí, lidé si naň netroufají, protože bojí se urazit boha, - a vše, co muž takový dělá, může dobře omluvit; může říci, že bůh mu krádež nařídil, že ve snu mu řekl, že si přeje ukradené věci mít přineseny v oběť, že jest vůle jeho potrestat toho, kdo byl okraden, - atd. Teprve tři měsíce to provozuju, - a už jsem v tom doma. A budete vidět, co teprve dokážu ! `

A dokázal, - či ne? - Pokračoval:

,Přišel jsem, abych si vzal s sebou bratry a třeba i sestry, aby mně pomáhali. Mám ted už malou bandu, - Šimona, Petra, Jakuba, Jana, Lukáše. - Ale čím vic nás bude, tim více se dá dokázat. Vás, rodiče, budu podporovat a doufám, že zabezpečím vám bezstarostné stáří. Jen neříkejte nikomu, čím jsem, - zkazilo by mně to kariéru, kdyby v krajich, kde působím, vešlo ve známost, co jsem zde ve mládí prováděl. A tak by mne zdejší lidé neocenili, neboť nemo propheta in patria…'

Byli bychom mu modré z nebe snesli. Za tři dny odešel, vzav s sebou dva bratry a jednu sestru, přijav naše požehnání. -

Dařilo se mu skvěle. Byl šikovný ke všemu možnému, jen ne k dobrému. V Egyptě naučil se neuvěřitelným kejklům, měl dar skvělé výmluvnosti a hlavně líbil se ženským. Jako ocas táhla se za ním stále řada holek, nejvíce ovšem kurev. Lidé se k němu sbíhali, jeho banda rostla. S ní mohl dělat co chtěl, - zázraky - prorokovat budoucnost.

Prorokoval ji takto: Nechav si od jistého občana zaplatit, pravil: Zítra nebo pozítřf přihodí se ti vážná nehoda, nebudeš-li opatrný. Dobře. A ted někteří členové jeho bandy stopovali občana krok za krokem. Občan, pln strachu, zůstával doma, -ale k večeru vyšel do zahrady. I přelezli rychle Kleofáš a neurvalý Petr zídku, ztloukli občana do aleluja a svlékli jej donaha. A tak se proroctví Mesiášovo vyplnilo a sláva jeho stoupla.

Nebo zázraky; v těch byl chlapík! Dcera Jajrova toužila po klobouku s rajčími péry, ale lakotný Jajra nechtěl jí ho koupit. V podobném případě dámy béřou útočiště k mdlobě. I dcerušska Jajrova tak učinila, - ale nepomáhalo to.

V zoufalství svém ubírala se cestou a potkala Krucifixa. Začervenala se jak růže. ,Proč rmoutíš srdce svoje?` tázal se jí Galilejský. I svěřila mu těžké své hoře. I pravil: ,Když mdloba nepomohla, zajisté pomůže - smrt!` ,Smrt?` zděsila se slečinka. ,Smrt! Vyslechni mne, panno!' I mluvil s ní delší dobu, poté dal jí Iáhvičku, v níž tekutina jakási byla, která umělé ztuhnutí údů bezbolestně přiváděla. Poté odebrali se do houští, kde se milovali. ,Pamatuj!` pravil jí při rozchodu, zítra ve tři hodiny zemřeš, dvě hodiny mrtva budeš; avšak i poté pro všechno klidně lež a hleď, ať není vidět, že dýcháš!` Dobře. Následující den v pět hodin šel mimo dům Jajrův, slyšel pláč, vstoupil, slíbil Jajrovi, že dceru jeho oživí, pozval si svědků co nejvíce, stanul nad mrtvolou. - Viděl, že dosud nedýše, ale poznal, že se život už vrací. Zakryv mrtvolu svým tělem držel krátké kázání, - pak velel mrtvé, aby vstala. A ona vstala, klobouk obdržela a sláva Krucifixova rozšířila se daleko široko -

Ctihodný Lazar byl přechovávačem věcí, které nakradla Krucifixova banda, a mužem velice váženým a bázlivým. I umínil si Krucifix, že pomocí Lazara tohoto slávu svou rozmnoží. Pohrozil mu udáním, nezemře-li a nenechá-li se za tři dny z mrtvých vzkřísit. - A ubohý Lazar konečně svolil. Pomocí řečené flaštičky zemřel a pohřben jest do hrobky, v níž dříve zdechlé tele zakopáno bylo, mimoto hojně pokrmů a nápojů. Sotva pohřben byl, k životu se probudil a v inteligentní společnosti telete strávil nepěkné tři dny; ani stará vína a havanské doutníky, jimiž puch telete mírnil, hoře jeho nemenšily. Konečně jej Syn Člověka divotvorně vysvobodil.

Mimoto činný byl jako kazatel, jak zvyk kázal. Znal více hebrejských kněh, které zmizely beze stopy a jsou Evropě naprosto neznámy. V nich bylo vše, v čem vidí dnešní badatelé Krucifixovu originalitu . . . Papouškoval je blbě, jako otrok; proto také jeví se v ,jeho' kázáních, dle evangelií jakási jednota, jakýsi světový názor`; ale více z toho důvodu, že lidé, kteří evangelia sepsali, podle kněh oněch sami systém v ně uvésti se snažili - - Mimoto přidával k tomu i své rozumy, ale nebylo v nich pranic pozoruhodného. Jeho doménou byl podvod a krádež; měl mnohé talenty, ale talent filosofický k nim nenáležel; člověk nemůže vynikat ve všem. - Renan se trochu mýlí, píše-li, že zázraky činící Ježíš je vzdlejším, ,učitel lidstva tím hlavním`! Haha!

Učitel lidstva! Div jsem se nesčetněkrát k smrti neusmála, slyšela-li jsem, co se o Krucifixu píše! Ta svornost všech vašich největších duchů, že Kristus byl ne-li bohem, aspoň velkým člověkem, byla by neskonale komická, kdyby nebyla tak hnusná, tak chátrově otrocká! Co jistého, nebo aspoň pravděpodobného víte o Kristovi, o vzniku evangelií, vzdor Straussovi, Renanovi a četným jiným bláznům, řešícím nerozřešitelné? Nesčetné aforismy evangelií, které každý skoro Kristovi připisuje, jsou vymyšlené autory jejich, nesčetné jiné plagiátem; četné z nich, které za hluboké považujete, jsou prázdnými ořechy. Nikdo, absolutně nikdo z vás nemůže uvésti soulad v tento chaos. A on nestojí za to, aby se jím člověk jen chvíli zabýval!

Ještě to podotknu pro domo auctoris: Dle evangelií činil Kristus ustavičně zázraky, a sice často takové, které byly by skutečnými zázraky; okamžité utišení rozbouřeného jezera, náhlé uschnutí fíkového stromu. Miraculum autem sigillum mendacii, praví Schopenhauer. Buďto tedy evangelia, připisujíce Kristovi ustavičné zázraky, v tomto hlavním pro ně bodě lhou, - ale možno jim pak i ve všem ostatním přikládat nejmenší víry? Nebo Kristus skutečně ,zázraky' činil, - ale co z toho vyplývá? Že nemožno pak mluvit o něm jako o velkém idealistovi, symbolistovi, jak Nietzsche jej jmenuje; a to je jediná možná interpretace Krucifixa jako velkého typu. Takový idealista nesnížil by se nikdy k podvodům, nesnížil by se k chytrosti, k praktickému zření: pravý idealista, vidící ve všem pozemském jen symbol, podobenství ,pravého světa', netouží ani po tom, aby ,účinkoval`, -jak insinuuje Kristovi Renan. Buď tedy nebyl Kristus velkým typem, nebo nevíme o něm nic, pranic! Autor staví se na půdu evangelií: tvrdí, že Kristus zázraky činil nebo je aspoň simuloval; jelikož pak je vyloučeno, že bylo by se jednalo přitom o něco indickému fakirství podobného, jelikož Kristus tak, jak by se nám jedině z řečí svých jako velký duch jevil, je nemyslitelný, jako bona fide k dobrému účelu podvádějící, - sequitur: Kristus byl podvodník.

A to je pravé rozluštění problému, - fuj na zbabělost lidí, že dosud myšlenku tuto zjevně nehlásili! Kristus byl nízký podvodník, šarlatán, - buď to, nebo nic jiného nenásleduje z evangelií. A teď ať řekne nepředpojatý čtenář: Zlehčuje autor Krista, vypodobňuje-li nám jej jako zloděje? Naopak! Povznáší jej! Co je zlodějství proti dělání zázraků? Ale co je dělání zázraků proti intelektuálnímu lhaní. Děláme Krista zde lepším, lidštějším, srdci bližším než dle evangelií, která o zlodějství jeho ničeho nepraví - - Pisatelé evangelií byli strašní podvodníci, ani slovo evangelií není pravdivé; ale Kristus byl podvodníkem daleko větším, - něco non plus ultra.

Tak tropil to několik let. Vše mu prošlo. Prošlo mu též, když, po prorockém zvyku, vydával se za syna božího, za krále izraelského. Vždyť to činila kopa jiných. Úřady byly moudré, nestíhajíce tyto blázny, neprospívajíce jim stíháním! Jak jsou dnešní politikové proti starým Římanům hloupí.

A Krucifix uměl se vládnoucím zalichotit. Ač jim nadával, po zvyku proroků, nerozzlobil je ani dost málo. Byl šprýmovný chlapík. Když ukázali mu farizeové peníz s obrazem císaře, - odpověděl ve skutečnosti: ,Co císařovo jest, dávejte císaři, co božího, Bohu. Ale jelikož,` pokračoval, ,co císařovo jest, jest zajisté boží - a jelikož já Syn boží jsem, -tedy peníz tento jest můj!` A uschoval dukát, farizeové se nad rozkošným prorokem rozesmáli, - a měli jej rádi.

Tím povzbuzen pokračovál stále ostřeji, akcentoval své politické poslání, nadával farizejcům a Římanům až běda. Ale Řím se ovšem nehýbal - zato stoupenci Krucifixovi se množili, - a krátce před svou smrtí měl asi 300 přívrženců, nepočítaje v to ženy a nevěstky; všichni věřili v jeho božské poslání.

Ale to nebylo příčinou jeho smrti . . . Tou bylo vymrskání kupců z chrámu, které událo se později, než evangelia udávají.

Krucifix totiž umínil si, že zmocní se rázem hodně peněz. Měl dosti rozumu, aby pochopil, že králem izraelským se nestane; jeho reputace měla sloužit jen jeho ziskuchtivým plánům. V chrámu měli kupci peněz tolik, že stačili učinit bohatými deset rodin.

I sezval celou svou lotrovskou bandu: dvanáct apoštolů, dvacet podapoštolů a třicet nevěstek, ozbrojil je důtkami a noži. A náhle padla celá tato banda do sloupořadí a statečně mrskala. Kupčíci vzali do zaječích. ,Vy učinili jste z domu otce mého peleš lotrovskou!' řval Krucifix a pokynul svým: ,Zkonfiskujte jejich hříšné peníze, aby chudým rozdány byly! `

Stalo se s obdivuhodnou rychlostí. Než byla branná moc o události této zpravena, byla většina zlata na připravených mezcích, - a než k chrámu dorazila, byli darebové za městem.

Tam, částečně aby mezkům ulehčili a sami lépe prchat mohli, částečně proto, aby v případě lapení nepřišel všechen lup v ruce vojska, - zakopali velkou část jeho rychle v pustém koutě zahrady getsemanské. Pak prchali dál. Nebyli dopadeni. Dospěli k chudáku Lazarovi, jemuž ostatní jmění své svěřili…

Ale teď konečně zmocnila se farizeů, jejichž peníze tvořily valnou část ukradených, zuřivost, pomstychtivost; vždyť byli ve svém nejsvětějším zraněni. A teď bylo konec shovívavosti!

Krucifix zvěděl ve svém úkrytu, že činí se rozsáhlé přípravy k jeho chycení. Kolísal mezi dvojím: má prchnout do pustin Galiley, - či má si ještě došlápnout do zahrady getsemanské v bezprostřední blízkost Jeruzaléma? Odložit vykopání na dobu pozdější nebylo radno: vždyť byly tam peníze zakopány za bílého dne a velmi mělce, takže ryjící zahradník nebo řádný liják mohl je odkrýt, a pět druhů vědělo o tom. Trapně kolísal mezi strachem a lakotou, - konečně zvitězila lakota a osud lidstva byl rozhodnut; lakota spasila je od dědičného hříchu.

Mezi darebáckou bandou byl jediný slušný člověk: Jidáš Iškariotský. Muž tento teprve odnedávna dlel v ní, dav se lapit na vějičku několika zázraků a Krucifixových plagovaných kázání . . . Poznenáhlu otevřely se mu oči, do jakého bahna to vbředl. Poslední krádež mu dodala. Promiuvil s Krucifixem vážné slovíčko: bud' aby lup svůj vrátil, - nebo že pobyt jeho oznámí…

Chytrý dareba simuloval lítost, tvrdil, že byl k darebnostemjen sveden, slíbil polepšení. Jidáš uvěřil, ale přesto stál na tom, že bandu opustí. Ale Krucifix nevěřil, že bude mlčet. -

I uspořádal večírek na rozloučenou s ním. Měl přitom dva účely. Předně chtěl druhy své opít, aby jej následovali do getsemanské zahrady, - dále chtěl učinit Jidáše neškodným; sám si naň netroufal.

Častoval dareby velkolepě, sám jim posluhoval, aby se jim zavděčil, sám se ožral a žvanil všelijaké nesmysly, kupříkladu: ,Tento chléb jest mé tělo: pochází z pole, na které jsem se loni vykálel… Toto víno je má krev, protože jsem už tolik vína do sebe vlil, že musí v mých žilách téci místo krve víno.`

A pak pravil smutně: ,Jeden z vás mne zradí.` K poznání, kdo to může být, nebylo jak u něho, tak u ostatních třeba obzvláštního věšteckého daru. Darebové vycítí vždy ihned poctivého člověka mezi sebou.

Ožralí vrhli se na Jidáše: ,Chce vás zradit a na kříž připravit!` řval Spasitel. ,Zabraňte tomu!'

Doufal, že jej zabijí… Ale zklamal se. Byli zbabělci jako on. Zdělávali jej jen pěstmi. Jedině neurvalý Petr bodl jej dvakrát, - ale úmyslně jen do zadnice . . . Konečně se Jidáš vyprostil a utíkal, hoře pomstychtivostí, k Jeruzalému.

A Krucifix přiměl soudruhy, aby se tam vydali též. Sotva se motali a brzo usnuli. Osud chtěl, aby zraněný Jidáš, vědoucí, že Krucifix chce navštívit getsemanskou zahradu, dospěl tam dříve než oni.

Za temné noci octli se na místě. Krucifix se zle chvěl a potil. Měl, lump, správné tušení. Poklad byI na místě. Rychle nakládali pytle na mezky. Krucifix si pospíšil, aby nejdražší věci, hlavně prsten s velkým diamantem, který zhovadilý Petrus bohatému kupci i s prstem usekl, v držení své vzal. Petrus zle se mračil.

A tu náhle uzřeli před sebou vojsko - ,Tento jest Ježíš!` pravil Jidáš, - který, mimochodem, nepřijal odměny za své udání, ač mu byla nabízena… Vojáci vrhli se na mého kluka, zanedbávajíce ostatních, kteří se ovšem rozprchli, jako když do vrabců střelí.

Jedině Petrus následoval mistra svého, spoutaného, v uctivé vzdálenosti, maje na mysli prsten s diamantem a doufaje, že se naskytne příležitost, aby mu jej Krucifix předal. Ale bylo to nemožné, - neboť tento, zatímco s vojáky zápolil, po hebrejském zvyku, známém z obležení Jeruzalému, prsten spolkl. Zpozoroval Petra a řekl mu zpovzdálí smutně: ,Jdi, Petře, a hlásej všude, že Syn boží farizey umučen býti má za hříchy lidstva, nechať lid se srotí a spasí svého Spasitele. Ty sám nic nepořídíš, schovej meč do pochvy!' Meče Petrus neměl, jen banditský, v botě schovaný nůž. Malchusovi ucho neusekl, nýbrž již několik týdnů předtím v hospodské rvačce při kartách ukousl a bestiálně spolkl. ,Hoď sem aspoň ten prsten!` ryčel zhovadilý Petr. ,Nemám prstenu!' pravil Spasitel mírně, , a ty nechtěj shromaždovat pokladů, které rez rozežírá!' ,Ty prase!` vyl Petrus, ,ty víš, že zlata a diamantů rez se nechytá!'"

[…]

"Přejdu mlčením výslechy u Anáše, Kajfáše, - jen o Pilátovi se zmíním - Byl obžalován především pro politickou úlohu, kterou hrál`, - nebot farizeům, jsoucím na štíru s římským prokurátorem, záleželo na tom, aby osočili před césarem lid, s nimž prokurátor konspiroval.

Pilatus neměl ovšem času zabývat se dříve případem mého syna… Nevěděl skoro ani, že má co činit s prasprostým zlodějem. Kladl mu tedy zprvu otázky ve smyslu obžaloby. Vyřkl přitom mimo jiné ještě pozoruhodnějšf slova, kterych lidé nebyli schopni nejen pochopit, ale ani si zapamatovat, - i ono: co je pravda? -jež tak tajemně cize, tak vznešeně vyjímá se ve lživé věřivosti evangelií, jako diamant na hnoji.

Ale brzo poznal Říman, s kým má činit. Houkl vztekle na žalobníky: ,Takového člověka opovažujete se předvésti přede mne jako velezrádce? Nevíte, že obžaloba vaše je urážkou césara? Tvrdíte, že chlap tento je nebezpečný vládě césarově? Bohové!'

Království mé není z toho světa!` pravil unyle Vykupitel. , Velmožný pane . . . `

,Mlč, ničemo! S takovým člověkem musím se obírat! Pryč!` velel Židům a zůstal s obžalovaným o samotě. Líbíš se mně poměrně, chlapíku!` řekl. ,Jsi čilý, veselý, zdravý člověk, co povídáš, kecáš a směješ se tomu sám, tisíckrát milejší je mně dareba tvého druhu než takový všelijaký bezkrevný, babský prorok a blouznil. Co s tebou? Tvé zločiny měly by tě přivésti na dvacet let do kriminálu, nepočítaje v to mrskání a jiné příjemnosti. Chtějí tvé ukřižování. Dle toho, cos kecal, dle zákona zasloužil bys je skoro.`

,Velmožný pane, odpusťte mně! Všecko vrátím, poctivým člověkem se stanu, půjdu césarovi políbit nohy.. `

,Velmi by jej těšilo. Ti chlapi židovští, co mně to narafičili! Vyhovím-li jim, - stanu se směšný v očích všech rozumných lidí, - nevyhovím-li, vzbouří se trochu lid, budu osočován před Tiberiem, - ale hloupost vše! De minimis non curat praetor. Nechám tě, navzdor farizeům, jen zmrskat!'

,Velmožný pane, prosím, to ne! Mám z toho hrozný strach! Aspoň ne dutkami s drátěnými ostny, - aspoň jen březovou metlou, jakou jsem od bohorodičky dostával!' "

"Avšak nemohu se zde zabývat dějepisem církve Páně. Ještě jen tolik podotýkám, že hlavní snaha všech předáků hnutí směřovala k tomu, uvésti v zapomenutí, že Syn boží byl zde na zemi lotrem a zlodějem… Přirozeno… Zdařilo se jim to úplně, takže dnes nikdo neví, co byl Mesiáš vskutku zač… Dalo to mnoho práce, - ale genialitě Pavlově se to zdařilo. Již ke konci prvého století bylo málo těch, kteří tvrdili, že Krucifix byl lotříkem, v druhém platívala tvrzení o tom, i u Římanů, již za zlomyslnou pomluvu: neboť každému zdálo se nemožným, že by sprostý zloděj třeba mohl jen impulsem k hnutí tak mohutnému se stát. A když křesťanství získalo nadvládu, - tu samozřejmo, že podobné hlasy úplně se ztišit musily, aby kouřem hranic uduseny nebyly. Ty jsi prvý člověk tohoto tisíciletí, který o Ježíši pravdu zvěděl, - a z úst myslím dosti víryhodných…

Takový vznik mělo křesťanství; rozkošný, vid? Ale nehroz se! Může věc tak bídná jako křestanské náboženství čistý vznik mít? Naopak: Vznik tento je pořád čistší, než co z něho vyrostlo.

Ale nebylo a nebude větší ironie, hroznější komiky, než že obyčejný, vlastně neobyčejný špicbub, sprostý zlosyn a vyvrhel mohl dát jméno myšlenkovému směru, který lidstvo dodnes ovládá, že tento lump platil donedávna za boha samého, pro viny lidstva smrt podstoupivšího, že tento podlý dareba platí i dnes za vzor všech ctností a svatostí, že vskutku velcí duchové vaši v bídné zbabělosti unisono nazývají jej velkým, vznešeným duchem, - fuj i fuj na celé lidstvo! Zdá se to být neuvěřitelno, - ale kdo zná celou mizernost pokolení lidského, - shledá hypothesu našeho autora za zcela pravděpodobnou!