V noci jsem snil, že jsem motýlem

Z pozůstalosti knížete Sternenhocha, jednoho z předních velmožů říše německé na počátku tohoto století, jenž dozajista byl by se stal nástupcem Bismarckovým v úřadě kancléřském, kdyby Osud nebyl vrhl na jeho cestu mohutnou osobu Helgy-Daemony, dostal se nám do rukou kus jeho deníku. Neváháme s jeho uveřejněním, neboť historie, o niž jedná, je ze všech nám známých jednou z nejpříšernějších a zároveň nejkomičtějších.

Počátkem září vešel Vittorio Romano v osm hodin večer do římského, velmi četně navštěvovaného hostince.

Byl překvapujícím zjevem. Ač podle obleku jeho se dalo soudit na věk značně vyšší, byl teprve třicet sedm roků stár. Postavy byl vysoké, kostnaté, ba hubené, ale něco v tváři jeho povídalo, že musí být tělesně značně silný. Dlouhá, bledá, hubená tvář měla pravidelné a ušlechtilé rysy; bylo by ji bývalo možno nazvat krásnou, kdyby výraz její nebyl býval neobyčejně příkrý, přísný, chmurný a divoký. Pod mocným čelem svítily veliké, zelenavé oči až příšerně hrozivě a agresivně, ba vztekle; hleděly však přitom ledově pátravě a zkoumavě. Pod mírně orlím, krásným nosem rýsovala se velmi malá a velmi jemná ústa, mluvící, když mlčela, o krajně výbojné, vzdorné povaze. Z tváře zároveň skalnatě tupé, planoucí a dětsky žensky naivní, zvláštním leskem vyzařující, bylo zjevno, že Romano je mužem velké energie a vysokého ducha, že je neobyčejně nadaným mužem činu a rozeným vládcem lidu. Ač nebyl nikterak Napoleonovi podoben, může si čtenář o výrazu jeho tváře učiniti přibližnou představu, popatří-li na dobré portraity Korsikánovy z mladších let…

Já a strýc nenáviděli jsme se nenávistí instinktivní. Když jsem byl ještě malý hoch a on k nám zavítal, poštíval ustavičně na mne rodiče, vytýkaje jim, že mne rozmazlují, udávaje na mne kažkou špatnost, ba vymýšleje si mnohé a zavdávaje tím podnět k častým mrzutostem v naší rodině. - Vše špatné viděl na mně : "je zrovna tak bezbožný jako mladý, a vražda z něho hledí už teď!" říkal často ; mimo něj nikdo mně toto poslední neřekl - zvláštní ! -- Ale mohu říci, že jeho nepřátelství nevzbudilo mého : jak slabé byly mé pomstychtivé city proti bezedné antipathii a ošklivosti, kterou jsem k němu cítil odevždy! Pouhá vzpomínka naň zkazila mně náladu na dlouho; v přítomnosti jeho chtělo se mně zvracet; a dotkl-li se mne, kůže mne v pravém slova smyslu delší dobu pálila.

Cestuje do města D. dorazil jsem do vesnice M., již jen několik minut od cíle mého vzdálené. Byl konec října, dopoledne. Z neposkvrněné oblohy zářilo vesele slunce a oblažovalo snivou, dojemnou září nivy i černý, ohromný les, který na východ od vesnice se rozprostíraje - mne dělil od cíle mé cesty.

Nikdy nikoho nespatřil Ottomar v zahradě, sousedící se zahradou jeho, vyjma starého domovníka starého domu zahradou tou obklopeného. A bylo mu, že zří fantom, když jednoho červencového večera, kráčeje podél plotu té zahrady, uzřel za ním krásnou dámu. Mohutný, děsivý červánek ležel na bledé, truchlé tváři její a mladý muž se zachvěl, maje záhadnou ilusi, že je všecka krví zbrocena . . .

Jedné noci snil:

V šíleném polobezvědomí kráčel umíněně stále kupředu, zimničně očekávaje, že přijde přece jen ke konci. Šel léta, staletí, tisíciletí, věčnost - a stále tlela před ním nesmírná rovina. Náhle vztyčil se před ním ze země muž a drže před sebou tyč zvolal: "Stát, zde je konec času!" "A co je asi za ním?" zasmál se Odon a tyč přeskočil. A hned uchvátilo jej cosi strašiivého, černého a unášelo ho to šílenou rychlostí v neprostorovou propast. "Vír věčnosti, to jest ničeho," pomyslil si a ztratil vědomí. Když ho nabyl, cítil, že jest unášen stále kupředu, ale tak sladce jako v loktech milující sylfy; tma zmizela, něžné moře barev usmálo se před ním, blížilo se rychle, žhavělo stále více - až náhle jej objalo. Octl se v království oblaků, ohnivých, nevýslovným bohatstvím nevídaných barev a tvarů hřmících ! Jako hory klenuly se kol něho, nad ním, pod ním - a on střelhbitě letěl jejich tišinami, umíraje slastí z nebeských, nesmyslových vůní ; neměl však těla, stal se pouhým viděním a zmíráním z vůní ! Stále čarovnější byla tato země oblaků - - či nebyla to oblaka? Ne, bylo to něco transcendentálního - byla to zduševnělá hmota - ekstase! byl to jiný, jiný svět, - ach tak známý - ach, tak neznámý! Stále čarovnější byl, krajiny, souhvězdí, města, lidé, nymfy vyvstávali z něho a hned zas mizeli za letícím, netušené a přece tak známé věci rodily se stále a stále z něho, - vše oblito kouzelnou slastnou září - září mrtvého a znovu zrozeného - pramene vší poesie, krásy a slasti. "Octl jsem se zas v minulosti, když přeskočil jsem hranice času!" pochopil posléze, "zasnoubil jsem se tak konečně sám s sebou a došel tím konečně nebe -"

O půlnoci měl Genor sen, že je už ráno a že vstoupil do své pracovny, kde trávíval většinu svého času štouráním se mezi prsty nohou - na zádech - v nose. Vstoupil - a co spatřil? Seděla tam již na stěně narudlá sluneční zář, kalná, tichá, zlověstná … "Jdeš ven, kurvo !" rozkřikl se na ni, polekán a rozkacen. Ona však nejen že neposlechla, ale smála se a prohlubovala se jaksi do psychického těla příšerněji.