„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Klímova próza

úryvek z Velkého románu
Vrátil se opět do své jeskyně a ponořil se v hluboké myšlení. Bezděky musil stále myslit na Bohorodičku.
Tu zdálo se mu, že vidí stranou něco, čeho tam dříve neviděl, - něco rudého. Pohlédl. V koutě míhalo se cosi, - nabývalo obrysů. Dole bylo to červené, nahoře bílé. Přetřel si oči, chvíli je měl zavřené, pak je opět otevřel. Zjev se neztratil, - naopak stála zde teď - žena.
Utrpení knížete Sternenhocha

Předmluva

Z pozůstalosti knížete Sternenhocha, jednoho z předních velmožů říše německé na počátku tohoto století, jenž dozajista byl by se stal nástupcem Bismarckovým v úřadě kancléřském, kdyby Osud nebyl vrhl na jeho cestu mohutnou osobu Helgy-Daemony, dostal se nám do rukou kus jeho deníku. Neváháme s jeho uveřejněním, neboť historie, o niž jedná, je ze všech nám známých jednou z nejpříšernějších a zároveň nejkomičtějších.

1.

Když Sider po prvé projížděl alpským městečkem Cortonou, učinil naň velebný kraj koldokol dojem tak mocný a tak zvláštní, že na nejbližší stanici vystoupil z vlaku a vrátil se tam. A tři dny, které tam pak pobyl, byly nejkouzelnější z celého jeho života. Dosud nepoznaný, poetický lesk prozlacoval bez přetržení jeho duši, proti vůli tryskaly z ní stále a stále mohutné, nejzáhadnější pocity, nejasné sice, ale právě tím nesmírně dráždivé. Často se mu zdálo, že jižjiž musí se mu jádro těchto tušení vyloupnout, ale v tom okamžiku odlétly mu vždy bleskem do dálek nedosažitelných. Byl opojen celým světem, jsoucnost byla mu milenkou, z nitra tryskaly písně, i v nocích objímaly jej magické sny. A přece bylo ve všem tom cosi temně a mocně děsivého; v nejhlubší hloubi měl jistotu, že pode vší tou září zeje nejstrašnější propast.
Počátkem září vešel Vittorio Romano v osm hodin večer do římského, velmi četně navštěvovaného hostince.
Byl překvapujícím zjevem. Ač podle obleku jeho se dalo soudit na věk značně vyšší, byl teprve třicet sedm roků stár. Postavy byl vysoké, kostnaté, ba hubené, ale něco v tváři jeho povídalo, že musí být tělesně značně silný. Dlouhá, bledá, hubená tvář měla pravidelné a ušlechtilé rysy; bylo by ji bývalo možno nazvat krásnou, kdyby výraz její nebyl býval neobyčejně příkrý, přísný, chmurný a divoký. Pod mocným čelem svítily veliké, zelenavé oči až příšerně hrozivě a agresivně, ba vztekle; hleděly však přitom ledově pátravě a zkoumavě. Pod mírně orlím, krásným nosem rýsovala se velmi malá a velmi jemná ústa, mluvící, když mlčela, o krajně výbojné, vzdorné povaze. Z tváře zároveň skalnatě tupé, planoucí a dětsky žensky naivní, zvláštním leskem vyzařující, bylo zjevno, že Romano je mužem velké energie a vysokého ducha, že je neobyčejně nadaným mužem činu a rozeným vládcem lidu. Ač nebyl nikterak Napoleonovi podoben, může si čtenář o výrazu jeho tváře učiniti přibližnou představu, popatří-li na dobré portraity Korsikánovy z mladších let…
Mladé, krásné donně Marii nebylo nic nového zpozorovat, že je muži stopovaná, ale tentokrát oba chlapci, které nápadně často spatřovala, byli tak rozdílní od obvyklých jejich obletovačů, že si umínila mít se na pozoru, tím spíše, poněvadž v tehdejší době - v 16. století - panovala ve Španělsku anarchie a zvůle, zvláště mocnějších Šlechticů, proti nimž zákony byly směšny. Ale od takového rozhodnutí k ráznému jeho provedeni je ještě daleko, zvláště v duši dívky. Zcela hladce se stalo, ze jednoho večera byl její kočár, jimž se vracela z návštěvy u příbuzných do Saratogy k rodičům, zastaven, oba sluhové zabiti, donna Maria spoutána a s roubíkem v ústech do pytle vstrčena a na koně přivázána.
Já a strýc nenáviděli jsme se nenávistí instinktivní. Když jsem byl ještě malý hoch a on k nám zavítal, poštíval ustavičně na mne rodiče, vytýkaje jim, že mne rozmazlují, udávaje na mne kažkou špatnost, ba vymýšleje si mnohé a zavdávaje tím podnět k častým mrzutostem v naší rodině. - Vše špatné viděl na mně : "je zrovna tak bezbožný jako mladý, a vražda z něho hledí už teď!" říkal často ; mimo něj nikdo mně toto poslední neřekl - zvláštní ! -- Ale mohu říci, že jeho nepřátelství nevzbudilo mého : jak slabé byly mé pomstychtivé city proti bezedné antipathii a ošklivosti, kterou jsem k němu cítil odevždy! Pouhá vzpomínka naň zkazila mně náladu na dlouho; v přítomnosti jeho chtělo se mně zvracet; a dotkl-li se mne, kůže mne v pravém slova smyslu delší dobu pálila.

1.

Arta byla z Londýna vypovězena se lhůtou desetidenní. - Nebrala si to k srdci, ale smála se blaženě. Ale než odjela, očekávalo ji ještě malé překvapení. Byla zatčena na nařknutí dědiců jistého vévody, že prý ho podvodným způsobem připravila o nějaké skvosty. Nebylo však pravda, že od něho jakýkoli skvost obdržela. Přes to sotva byla by ušla odsouzení, nebýt té okolnosti, že měla asi 30.000 liber. Byla, pozbyvši z nich 29.000, uznána za nevinnou. Vesele opustihla blátivý Albion.
Cestuje do města D. dorazil jsem do vesnice M., již jen několik minut od cíle mého vzdálené. Byl konec října, dopoledne. Z neposkvrněné oblohy zářilo vesele slunce a oblažovalo snivou, dojemnou září nivy i černý, ohromný les, který na východ od vesnice se rozprostíraje - mne dělil od cíle mé cesty.
Helena Marná byla nevěstou. Její milenec však Dr. Grabner, právě den před svatbou při svém lékařském povolání přivodil si otravu krve a přes všechnu péči - umřel.
Netrvalo dlouho a jiný muž požádal otce o ruku krásné dívky a ona po chvilkovém váhání svolila. Byl ustanoven den svatby a skončeny již všechny přípravy. Rozhodnuto, že manželé odjedou ihned na cestu.
Nikdy nikoho nespatřil Ottomar v zahradě, sousedící se zahradou jeho, vyjma starého domovníka starého domu zahradou tou obklopeného. A bylo mu, že zří fantom, když jednoho červencového večera, kráčeje podél plotu té zahrady, uzřel za ním krásnou dámu. Mohutný, děsivý červánek ležel na bledé, truchlé tváři její a mladý muž se zachvěl, maje záhadnou ilusi, že je všecka krví zbrocena . . .
Den před onou nocí minul beze zvláštních příhod. Teprve večer to započalo.
Seděl jsem o 7. hodině v jídelně hotelu "U stříbrného slunce" v okresním městě J. ; již od druhé s poledne jsem tam popíjel; o půl deváté hodlal jsem vlakem odejeti do krajského města E., kde mám kvetoucí velkoobchod se střižným zbožím a nový čtyřposchoďový dům. - Za mnou sedělo několik sedláků v hlučné zábavě. Jeden z nich právě vyprávěl, jak chytal polního zloděje. Neposlouchal jsem ho téměř. - - Tu zaryla se mně ostře v sluch slova :
Jedné noci snil:
V šíleném polobezvědomí kráčel umíněně stále kupředu, zimničně očekávaje, že přijde přece jen ke konci. Šel léta, staletí, tisíciletí, věčnost - a stále tlela před ním nesmírná rovina. Náhle vztyčil se před ním ze země muž a drže před sebou tyč zvolal: "Stát, zde je konec času!" "A co je asi za ním?" zasmál se Odon a tyč přeskočil. A hned uchvátilo jej cosi strašiivého, černého a unášelo ho to šílenou rychlostí v neprostorovou propast. "Vír věčnosti, to jest ničeho," pomyslil si a ztratil vědomí. Když ho nabyl, cítil, že jest unášen stále kupředu, ale tak sladce jako v loktech milující sylfy; tma zmizela, něžné moře barev usmálo se před ním, blížilo se rychle, žhavělo stále více - až náhle jej objalo. Octl se v království oblaků, ohnivých, nevýslovným bohatstvím nevídaných barev a tvarů hřmících ! Jako hory klenuly se kol něho, nad ním, pod ním - a on střelhbitě letěl jejich tišinami, umíraje slastí z nebeských, nesmyslových vůní ; neměl však těla, stal se pouhým viděním a zmíráním z vůní ! Stále čarovnější byla tato země oblaků - - či nebyla to oblaka? Ne, bylo to něco transcendentálního - byla to zduševnělá hmota - ekstase! byl to jiný, jiný svět, - ach tak známý - ach, tak neznámý! Stále čarovnější byl, krajiny, souhvězdí, města, lidé, nymfy vyvstávali z něho a hned zas mizeli za letícím, netušené a přece tak známé věci rodily se stále a stále z něho, - vše oblito kouzelnou slastnou září - září mrtvého a znovu zrozeného - pramene vší poesie, krásy a slasti. "Octl jsem se zas v minulosti, když přeskočil jsem hranice času!" pochopil posléze, "zasnoubil jsem se tak konečně sám s sebou a došel tím konečně nebe -"
Tento příběh vyprávěl mladý básník. Z toho již plyne, že dlužno mít k jeho pravdivosti více než důvěru. Ale co záleží na pravdivosti? Horší by bylo, kdyby byl neinteresantní a nudný. Hluboce a niterně vzato, je vše zajímavé, pravdivé, ba lživé jest jen to, co je fádní, suché - mrtvé. Je to psychologická pravda a ta spočívá jen v životnosti.
O půlnoci měl Genor sen, že je už ráno a že vstoupil do své pracovny, kde trávíval většinu svého času štouráním se mezi prsty nohou - na zádech - v nose. Vstoupil - a co spatřil? Seděla tam již na stěně narudlá sluneční zář, kalná, tichá, zlověstná … "Jdeš ven, kurvo !" rozkřikl se na ni, polekán a rozkacen. Ona však nejen že neposlechla, ale smála se a prohlubovala se jaksi do psychického těla příšerněji.
Sta a sta žen měl hrabě Cortini. Láska zhnusila se mu nakonec víc než jídlo a pití, než jeho vlastní krása, než celý svět. A stalo se, že dívku, kterou nejvíce miloval a ze všech nejvíce si hnusil, zavraždil puštěním žilou. Ve starém hradě vnořil její mrtvolu, balsamovanou ve skleněné rakvi, do tajné skrýše pod podlahou. Noc co noc rakev otevřel, mrtvolu krásnější, zduchovnělejší, živější než byla dříve za života, vyňal, na lože ji klad, plakal nad ní, líbal ji a líbal - - - A byl v tom šťasten, neviděl jiných žen, manželce své zůstával od té doby věren.