V noci jsem snil, že jsem motýlem

Helena Marná byla nevěstou. Její milenec však Dr. Grabner, právě den před svatbou při svém lékařském povolání přivodil si otravu krve a přes všechnu péči - umřel.

Netrvalo dlouho a jiný muž požádal otce o ruku krásné dívky a ona po chvilkovém váhání svolila. Byl ustanoven den svatby a skončeny již všechny přípravy. Rozhodnuto, že manželé odjedou ihned na cestu.

Noc před svatbou Helena uléhala rozrušena k poslednímu dívčímu spánku. Trudné myšlenky vířily jí hlavou, zatím co sen se snášel na její víčka . . .

Náhle zdvihla se Helena potichu z lože a stejně tiše oblékla se v připravený cestovní oděv. Otec ve vedlejším pokoji silně chrápal… Vylovila z jeho kabátu na stěně visícího domovní klíč a jako kočka odplížila se pootevřenými dveřmi do předních pokojů z kuchyně. I zde měla štěstí : hospodyně se rovněž neprobudila. Pomalu otočila Helena klíč - a vyklouzla na chodbu. Po špičkách a spěšně sešla se schodů, otevřela domovní dveře - a octla se na ulici -

Zamířila k nádraží . . . Bylo jí tak hrozně divno v duši. Byla půlnoc. Ulice byly pusté a nikde nebylo slyšet ani hlásku, jenž by pocházel od živého tvora. Mrzlo a silný vítr honil ulicemi mračno tvrdého, drobného sněhu.

Dobře známou cestou spěchala co nejvíce. - Necítila žádného strachu . . . Byla jako narkotisovaná. Šla právě ulicí, kterou do nejmenších podrobností znala . . .

Tu zaslechla znenadání blízký šum a četné hlasy. Ještě několik kroků - a stála před dlouhou řadou osvětlených, přízemních oken nějakého velkého hostince. Odtamtud zněly hlasy tak nějak divné a tiché, slabá hra na piano a šoupání jako když se tančí. Překvapena stanula - O existenci tohoto hostince nevěděla nic - ba zdálo se jí, že ví určitě, že v místě tomto žádný hostinec není . . . Nerozmýšlejíc se a sama nevědouc proč, vešla do průjezdu domu, z něhož vedly do taneční místnosti dveře . . . Divila se, kde se v ní ta odvaha bere. - Ale zvědavost a ještě něco divného strkalo ji přímo dále. Vešla do dveří a stanula na kraji nevelkého sálu…

Tanec právě přestal a tanečníci vraceli se ke stolům v pozadí sálu. Byli Heleně neznámi a připadali jí nějak divní . . . Nevědouc proč, stála stále vedle dveří . . . Tu přistoupil k ní jakýsi pán a pokloniv se děl:

Buďte nám vítána, slečno a račte jen bez okolků vstoupit dále! - Máme zde nedostatek dám! Račte mne následovat, odvedu vás k vašim známým !"

"K mým známým?" tázala se udivena. "Což mne znáte?"

"Ano, mám tu čest!" - A již chopil ji za ruku a táhl sálem ke stolům . . . Nevědouc proč následovala ho bezvolně . . . ale něco ji zamrazilo.

Zde si račte usednout !" děl, došed k nevelkému stolu a postavil s úklonou před ni židli. Usedla, popatřila na své spolustolovníky - a hrůzou stydla jí krev…

Všechny osoby, které vedle ní seděly, dobře znala: byl zde její strýc, její babička, jeden z jejích učitelů, jistý lékař, přítel jejího otce, jeho manželka, sestra hospodyně u jejího otce a osmiletý chlapec, syn otcova přítele . . . Ale všichni tito lidé byli již delší dobu - mrtvi . . .

Děsem zkameněla, vlasy se jí ježily, srdce strašně rozbušilo . . . Znovu popatřila na strašidelné společníky, nemýlila-li se . . . - ne ! Omyl byl nemožný . . . I hlasy tytéž . . . Příšery si jí nevšímali, jako by jí zde nebylo, a bavily se tiše, ale horlivě mezi sebou o lhostejných věcech. Ani na ni nehleděly . . . Ale zato pokukovali po ní lidé od ostatních stolů . . . A i mezi těmito poznala mnohé své známé - ale mrtvé -

Ve ztrnulé lethargii a bezmyšlenkovitosti seděla zde delší dobu . . . Počal nový tanec.. . . Nikdo ji nevyzval k němu . . . Byla ráda a tupě seděla dále - Ani jí nenapadlo opustit strašidelnou společnost. Tanec skončen, znovu přisedli k ní její soustolovníci . . . A stále seděla zde bez ducha a bez hnutí, jako by byla z kamene . . .

Dáno znamení k tanci novému . . . Tu otevřely se dveře vedlejšího lokálu a jimi vstoupil, tentokrát rychle - Dr. Grabner. Heleně mrzla krev.

"Ať žije pan pořadatel!" zvolalo několik hlasů. "

"Kdy přijde to hlavní?"

"Hned po tomto tanci !" odvětil Grabner. "Hned "

"po něm bude hostina !"

Shromáždění radostně zatleskalo a pak řadilo se k tanci.

Helenu něco prudce zamrazilo, trhla sebou a vší mocí snažila se povstat - ale byla dosud z kamene . . . Hrůza její rostla kvapem . . . Pianista ubíral se již k svému nástroji . . . Tu naklonil se syn vedle sedícího lékaře k otci a tázal se zvědavě, klátě se při tom po způsobu dětí sem tam : "Tatínku, co dostaneme k té hostině?"

"Živé maso, Karlíčku ! Živé, mladé, dívčí maso !"

"A co dostaneme k tomu pít?"

"Krev! Živou, mladou, dívčí krev!"

A v tu chvíli spustilo piano a tanec započal… A tu se konečně osvobodila Helena, která zaslechla hovor otce se synem, od své bezvládnosti. V nepopsatelné hrůze vyskočila a prodírala se tančícími ke dveřím, odkud přišla. Nikdo jí nezadržel, nikdo si jí nevšímal… Uchopila kliku, - ale dveře byly zamčeny . . .

Zoufale cloumala klikou - ale dveře se neotevřely. Tu si vzpomněla, že za sálem jsou lokály další . . . Snad se jí podaří jimi uniknout . . . Rozběhla se tanečníky nazpět, a vběhla dveřmi, jimiž před chvílí Grabner vešel, do vedlejší místnosti. Byla rovněž osvětlena . . . Seděl zde mladý, jí známý úředník, objímaje v pase její známou přítelkyni ; ale oba byli rovněž již mrtvi . . . Místnost neměla oken - ale vzadu byly dveře . . . Jako šílená vběhla jimi Helena do místnosti třetí . . . Tato byla prázdná, opět bez oken - a žádné další dveře nevedly do ní. Byla zde v pasti . . .

V zoufalství rozhlédla se kolem, chtějíc se aspoň skrýt . . . Nohy pod ní klesaly - Tu spatřila u zdi velkou, pootevřenou skříň . . . Vskočila do ní . . . Pojednou zpozorovala, že někdo tam právě byl a utíká před ní : byl to Grabner . . . Zmizel za zadní stěnou skříně a přirazil ji za sebou.

Helena bouchla dveřmi a tma ji obemkla . . . . Nohy jí klesaly . . . Polomrtvá usedla . . . Stále zazníval jí ve sluch klavír a šustot tančících nohou . . . Asi minutu tak seděla . . . Tu rozpomenula se na hostinu - vymrštila se vzhůru . . . Upamatovala se, že Grabner zadem skříně někam unikl . . . Pootevřela dveře, aby viděla a spatřila v zadní stěně železný kruh . . . Táhla k sobě, - stěna se otevřela - a Helena vběhla do tmavého otvoru a v čiré tmě pádila dále. Stále ještě pronásledovaly ji zvuky valčíku . . . Konečně jich již nedoslechla . . . Beze strachu, že někam padne, že si hlavu rozbije, běžela dále úzkou chodbou; jak bylo Ize poznat, cesta skláněla se s počátku dolů, a pak to šlo vodorovně . . .

Ubíhala asi deset minut . . . Tu se chodba slabě osvítila neznámým světlem . . . Po chvíli spatřila Helena, že něco před ní leží : byla to rakev . . . Přeskočila ji a běžela dále . . . Znovu ležela před ní rakev a zas nová - a zas nová. A teď rozeznala, co to chodbu osvětluje : byly to fosforeskující hnáty, lebky, na zemi ležící, ze stěn a stropů vyrůstající . . . Patrně octla se na hřbitově, pod hřbitovem, mezi rakvemi . . .

Ale Helena nepocítila z toho hrůzu . . . Pomyslila si zcela chladně: "Aha! mrtví z toho hřbitova odešli podzemní chodbou na svět, aby se tam obveselili!" Myšlenky její zabývaly se stále jen Grabnerem, který před chvílí před ní ze skříně utekl … Bylo jí, že musí jej uzřít co nejdříve a byla teď jen zvědava, jak jej spatří - čím její ženich vlastně je . . .

Tu náhle zaslechla za sebou hluk stále se vzmáhající a vzteklý dupot . . . . Ale brzo rozeznala hlasy : "Hostinu ! hostinu ! Živé dívčí maso a krev! - Grabnere, drž slovo a zaopatři nám je !"

Nová hrůza ji pojala a ona střelhbitě ubíhala dále. Stále se umrlci blížili a doháněli ji . . . Stále nové rakve přeskakovala. Tu zakopla o jednu a padla . . . Rakev se rozkročila - a z ní vyskočil Grabner - a postavil se uprchlici v cestu, s rozepjatýma pažema schvátii do své náruče, strhl z hlavy její dlouhý, cestovní závoj a omotal kolem krku -

Druhý den, když šli vzbudit nevěstu, nalezli ji na lůžku vlastním závojem uškrcenu. Nešťastná náhoda či sebevražda? - Nikdo nezvěděl.