V noci jsem snil, že jsem motýlem

Takové člověčisko vidí v parku dítě, neposlechnuvší matku, a hned uspořádá mu s přísnou emfasí přednášku o kráse poslušnosti a o bití. Spatří peroucí se kluky a hned je pohlavky rozhání. Vytkne ti na mostě, aniž mu překážíš v chůzi, že nejdeš po patřičné straně. Najde-li tě ve dne, za nejkrásnějšího počasí, v lese spícího, vzbudí tě: "hej, pane, nemyslete, že jste v posteli!" Přeřízne dokonce provaz nehybného už oběšence - vrchol drzosti a nelidskosti - bylo by přát každému takovému, aby sebevrah, přijde-li k vědomí, na místo sebe jej oběsil. - Mezi toto policajtství patří skoro každé míchání se do cizích věcí, "zasahování", "urovnávání", "napravování" i pomáhání: skoro vždy skrývá se tu "péče o celek", "snaha o obecné dobro" atd.; a i pod činy zdánlivě altruistními šklebí se pravidelně nějaké "dělání pořádku". Mezi policajtství patří i na př. upozornění: "Váš kabát pocákán je blátem od automobilu"; ty to víš, nestojí ti to za setření, ale nechceš být nezdvořilý, poděkuješ, zatím co si myslíš: jdi k čertu! a aspoň pro formu, jako opice, stíráš…

Zůstane pro mne v podstatě policajtstvím, strhnu-li na chodník člověka, jemuž hrozí okamžité přejetí…

Tato vlastnost je výrazem největší vůbec ordinairnosti. V čem spočívá tato? V naprosté zde se jevící vnějškovosti, v podlidské povrchní jalovosti; stálé míchání se do cizích věcí předpokládá úplné zanedbání svých, kdo stále napravuje, je ze všech nejvíce nepravý, nebylo dosud člověka, jenž by byl měl právo napravovat lidstvo, - neboť nikdo, do posledního dechu, nenapravil ještě - sám sebe. Dále v nízkosti moralisování, které leží tu vždy na dně; v nízkosti sociální stádnosti, státnosti; v komické, tak negrům ještě odpustitelné, drzé víry, že vím, co je vůbec správné. Dále v drzosti - obyčejně zloby a jedu plné - v nestoudnosti tohoto strkání špinavých prstů do cizího masa; a nanejvýš nestoudný je takový subjekt už proto, že je nutně již opancéřován proti sprosťáctvím a kopancům, jejichž spoust nutně se mu v minulosti dostalo za jeho zakročování. A konečně, s vyššího hlediska: v naprostém nedostatku metafysického instinktu: dle možnosti nedotýkati se jiných, - v pocitu, že na tomto světě beztak přespříliš mnoho "zevních", t. j. cizích, nepřátelských věcí cloumá člověkem, jenž zdá se takto být jen klavírem pro nesčetné hrubé tlapy, což nepomáhá jeho Důstojnosti: základní Souverainnosti. Vyvinutost instinktu toho, jednoho z nejhlubších a fundament ethiky tvořících, je však měřítkem ceny každého jednotlivce.

Před tímto policajtstvím mají vyšší duchové horreur, stupňující se k excessům, morálnímu člověku nepochopitelným. Mám známého, jenž jednou za noci, v silném mrazu, spatřil vedle cesty muže, na sněhu vedle cesty chrápajícího. Ani se nezastavil, ani ve zcela blízké vesnici nález svůj neoznámil. Když jsem mu to později vytkl, pravil: "Ani nevím, jaké byly mé myšlenky, - nestály mně do cizích kaší. Pravda, když za chvíli šel jsem mimo chalupy, ještě osvětlené, zakolísal jsem trochu, nemám-li zaklepat na okno. Ale jen okamžik: byl jsem příliš zaměstnán vážným myšlením, přerušení bylo by je pochroumalo. A zapomněl jsem hned na toho člověka". - "A nestál by život člověka za malé pochroumání reflexí?" ptám se. - "Mým základním pocitem bylo vždy, že myšlení mé je důležitější než všechny lidské životy". - "A neměl jsi nikdy později výčitky svědomí?" - "Nevím, o čem to mluvíš…" "Bestiální monstrum", řekne čtenář. - Souhlasím s radostí; ač pro mého známého mluví na př. faktum, že za dobu, než čtenář přečte tuto větičku - vydechlo aspoň 12 lidí svůj nenahraditelný lidský život, nemluvě ani o několika těch ostatních bytostí na zemi a ve vesmíru, přes něž morální a skromné lidstvo přechází při této otázce k dennímu pořádku… Nebo rozkošně immorální přísloví: nehas, co tě nepálí, - t. j. chytne-li na někom oděv, a ty bys mohl lehce oheň uhasit, nech člověka uhořet! tebe to nepálí! Anebo Schillerovo: Das Leben ist der Güter höchstes nicht - následující verš mluví ovšem pro mého známého už málo, ale je tak stupidní, jako první dobrý.