V noci jsem snil, že jsem motýlem

„Kunda je osou, kunda je koncem a počátkem života. Svět bez kundy, toť svět bez slunce.“[1]

„Bůh, toť láska. Kunda je jejím oltářem.“[2]

»A zde, na samém začátku svého školního kázání, musím trochu odbočit. Nikdy, pamatuj si, nikdy nesmíš k mrdání přistoupit z prosté skutečnosti, že se ti dostalo příležitosti. Nikdy nesmíš mrdat tak, jako k práci přistupuje nádeník: Musí to být, tak ať už to mám odbyto. To si ho raději uřízni a hoď loveckým psům, milý synovče. K mrdání musíš přistupovat s láskou, se zbožnou úctou a se znalostmi, jimiž se, želbohu, dosud na vysokých školách neučí. Že ovládáš Ovidia, Platona, Petrarku a čert ví koho - na to Ona se ti vykašle. Kundu ovládej! Ovládaje kundu, buď pánem svého priapa, jejž v zbožném uctívání si vědoucí, krásné a radostí a základu života znalé Římanky zavěšovaly v podobě stříbrných přívěsků na svá bělostná hrdla.

Tedy ne na ženu nalehnout a surově jí vrazit chvost do její hrmy. Ne, chlapče, tak mrdali tupí Hunové. Tomu neříkáme soulož, to je barbarské, surové znásilnění. - Přípravy… přípravy je třeba, drahý žáku. Běžná příprava je ta, že ji líbáš, líbáš chvějící se hroty jejích ňader, až se nalijí jako jarní pupence stromů, že vložíš nohu mezi její stehna. Je-li jen trochu pudová, tře se sama svou kundičkou o tvoji kůži. Není-li, přilož ruku k dílu a jemně laskej prstem její klitoris. Teprve tehdy smíš do ní vstoupit, až zvlhne vláhou touhy, Ne dřív. Nikdy ne dřív. A taková, která po tobě netouží, není hodna tvého Díkuvzdání.

A nyní další podmínka, další zákon dokonalého mrdání: Poznej ženu a podle poznání ji mrdej. Doplatíš vždy na to, mrdáš-li jen dle svých pudů a k jejich ukojení. Mrdej dle pudů své milenky! Jedna z nich miluje brutalitu, druhá něžnost, jiná soustředěné mlčení, další slůvka, jež hraničí se slovníkem děvek z rue Passard. Tím, že ukájíš jejich pudy a přání, tím si vykupuješ mnohotvárnost své rozkoše. Či bys chtěl jíst denně jen a jenom koroptve s kaštanovou nádivkou, své zamilované jídlo? Už za čtrnáct by se ti přejedly, mon petit. A proto chceš-li, abys ty si zamrdal ve velkolepě střídavém jídelním lístku lásky, mrdej dnes jako panic - nesměle a vytrvale, zítra jako přežilý světák - dlouze a rafinovaně, mrdej jako hulvát či jako básník, miluj lokty, dlaněmi, sevřením stehen, ústy, vychutnávej milostnou křeč každým pórem kůže, jen nemrdej jako onen sedlák odněkud z Piccardie, který po celodenním plahočení vleze ospale na svou ženu, dvakrát hne zadkem, převalí se a chrápaje usne.

Připravil sis tedy objekt své příští rozkoše… Pardon, promiň, nikdy ne své rozkoše, ale vaší vzájemné rozkoše. Neboť jen tenkrát je rozkoš rozkoší, je-li to rozkoš vás obou, kteří dáváte a současně berete. Tedy připravil sis oběť a vše je hotovo. Nyní máš do ní vniknout. Vše tě k tomu nutí. Zdrž se a přejížděj svým perem její sladký kalamář, který se už naplnil inkoustem touhy. Líbej její prsy, které teď bojovně trčí, připraveny k bitvě, trčí jak šípy z luku, jehož tětivu napnula žádostivost utkání.

Touto přípravou zvlhne její klín tak, že do ní vnikneš, aniž způsobíš bolest jí či sobě.

Ale nevnikni naráz! Dej jí jen hlavičku svého údu a opět vyklouzni a znovu naznač cestičku ke studánce rozkoše. Ten, který napíchne ženu rázem na svůj rožeň, je pijákem, který vypije jedním douškem na ráz džbánek ušlechtilého vína, aniž by vychutnával, polykal pomalu doušek po doušku, čichal aroma a oddaloval rozkoš posvěcené chvíle opojení. Opakuji: Nevnikni naráz! Donuť svou milenku, aby to byla ona, která se k tobě přimkne, aby to byla ona, která jak lid říká, „přirazí“. Tím navodíš žádoucí rytmus splynutí. Málokterá žena odolá tvé vábničce. A ta,. která zůstane chladná, není hodna tvého semene. Z té slez, můj maličký, řekni, že tě rozbolela hlava, že přijdeš příští úterý, a nikdy se k ní nevracej, jako se nevracíme ke kopřivě, o kterou jsme se spálili.«[3]