„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Anatole France: Ostrov Tučňáků

Anatole France: Ostrov Tučňáků

Anatole France: Ostrov Tučňáků

L'Ille des pingouins, 1908

Anatole France ve své satiře Ostrov Tučňáků reflektoval zejména francouzské společensko-historické reálie se středopólem v antisemitisté vlně, která svého vrcholu dosáhla v tzv. Dreyfusově aféře. Avšak pro Franceho obrovský intelektuální rozmach, kdy francouzské dějiny alegoricky ztvárnil v podobě kroniky národa Tučňáků, lze román položit i jako sžíravé zrcadlo dějin západní civilizace, podstaty křesťanství, buržoazie, nacionalismu a šovinismu v tom nejširším významu.
Anatole Franceho lze šíří jeho vzdělání položit jako posledního z renesančních mohykánů. V podstatě první polovinu svého života zasvětil pouze studiu dějin, filozofie a literatury starého Řecka a Říma, ale i raných dějin křesťanství a středověku. V průběhu 80. let 19. století však prudce změnil svou dosavadní společenskou orientaci a znegoval své názory skalního konzervativce a věrného příslušníka středostavovských vrstev a maloměšťáckých hodnot ve prospěch socialismu a stal se z něj nesmiřitelný bijce lidské hlouposti a názorové zaslepenosti. Společně s Émilem Zolou se například významně zasloužil o očištění Alfréda Dreyfuse (průběh a samotnou podstatu Dreyfusovy aféry lze připodobnit k české antisemitisté variaci - tzv. Hilsneriádě, ve které byl český Žid Leopold Hilsner obviněn z rituální vraždy Anežky Hrůzové, kdy se na obranu Hilsnera, potažmo proti celému zcela nesmyslnému obvinění postavil samojediný Tomáš Garrigue Masaryk).
V Ostrově Tučňáků, který je svým stylem pojat jako kronika Tučňáckého národa, Anatole France bohatě uplatnil své hluboké znalosti základů evropské vzdělanosti a křesťanské civilizace tak, že překlad tohoto románu do dalších jazyků je poměrně značný překladatelský oříšek. France v něm s oblibou paroduje historické osobnosti i své současníky, používá řecké, latinské, anglické i francouzské názvosloví tak, že české překlady, které vycházejí z původního konceptu S.K. Neumanna à la princ Hlupan, jeho matka královna Hlupka, admirál Kanimůra, císař Trumpetr, generál Raťafák, hrabě Psíhubka z Vlkochrupů, vrchní rada Oušlapek a další, se mohou zdát být vynalézavé, ba vtipné, avšak naprosto nevystihují původní Franceho dvojsmysly s přímou asociací skutečných postav.
Z pohledu dnešního současníka, který již příliš neocení satirické narážky na dobové reálie, jsou z Ostrova Tučňáků asi nejzajímavější první kapitoly, v nichž příliš horlivý obraceč pohanů na křesťanství, svatý muž Mael (předobraz v patronovi Irska a Skotska Svatého Kolumba), ve své stařecké slepotě omylem pokřtí tučňáky. Vyvolá tak schizma, kdy zvíře přijme křesťanskou víru a je tedy přijato k věčné spáse, aniž by mělo duši. Po nebeském sporu mezi Pánem a anděly, zda je Maelův křest opravu platný, je přijato kompromisní řešení, kdy jsou tučňáci částečně změněni v lidi. Je jim dáno požehnání boží řeči, ztráty křídel a peří, ale i lidských slabostí. Není tedy divu, že další dějiny Tučňáků věrně kopírují dějiny raného křesťanství s úctou k ostatkům svatých, s ustanovením majetku, božích zákonů, s oprávněním brát i zabíjet, s královskými vládci z boží milosti. Potažmo s předobrazem Panenky Marie, která je v knize ztvárněna v podobě kultu svaté panny Orberosy, jež za svého života proslula svou doslova nenasytnou promiskuitou.
»V jihozápadní části města, na návrší, které si uchovalo původní název Svatomichalský týn, se rozprostíralo náměstí s parčíkem, kde doposud staré stromy skláněly nad trávníky své vysílené paže. Na severním svahu vybudovali zahradní architekti vodopád, jeskyně, bystřinu, jezero, ostrůvky. Celé město bylo odtud vidět i s jeho ulicemi, třídami, s jeho náměstími, s jeho střechami i báněmi, s jeho visutými dráhami, s jeho davy lidí pohrouženými do ticha a z té vzdálenosti jakoby očarovanými. Tento parčík byl nejzdravějším koutem hlavního města: nebe zde vůbec nebalil kouř a lidé sem vodili děti, aby si pohrály. V létě si sem po obědě chodívalo na chvíli odpočinout pár zaměstnanců z nedalekých úřadů a laboratoří, ale jejich přítomnost nijak nerušila tuto klidnou samotu.
A tak také jednoho červnového dne v poledne si přišla sednout na lavičku v odlehlém zákoutí severního svahu telegrafistka Karlička Pelíšková. Aby si oči uklidnila trochou té zeleně, posadila se zády k městu. Karlička byla urostlá a vyrovnaná tmavovláska s hnědýma očima a vypadala na pětadvacet až osmadvacet let. Sotva se posadila, již si k ní přisedl Jura Jasínek, zaměstnanec elektrárenského trustu. On byl zase plavovlasý, štíhlý a jako stříbro živý, s trochu zženštilými rysy; zřejmě nebyl starší než ona, ale mlaději vypadal. Protože se tady téměř dennodenně setkávali, našli v sobě zalíbení a rádi si popovídali. V jejich hovoru však nikdy nebylo nic něžného, důvěrného ani zamilovaného. Karlička by asi nebyla proti nějaké té něžnůstce, třebaže na svou důvěřivost již jednou doplatila; ale Jura Jasínek se vždy choval krajně zdrženlivě jak v hovoru, tak i v jednání; stále se s ní bavil čistě v intelektuální rovině, bavil se pouze o všeobecných věcech, třebaže se o všech problémech vyjadřoval s naprostou a tvrdou otevřeností.
Ochotně jí vyprávěl o organizaci společnosti a o pracovních podmínkách.
„Bohatství je pouze prostředkem šťastného života," říkával. „To oni z něho udělali hlavní smysl života."
Takové poměry jim připadaly hrůzné.
Stále se vraceli k určitým vědeckým tématům, která jim byla tak blízká.
Toho dne uvažovali o vývoji chemie.
„Od okamžiku," řekl Jasínek, „kdy jsme viděli, jak se rádium přeměňuje v hélium, přestali jsme tvrdit, že prvky jsou nezměnitelné; tím padly všechny staré zákony o přímém poměru a zachování hmoty."
„Přesto však existují chemické zákony," řekla.
Byla žena a tak potřebovala něčemu věřit.
Nenucené pokračoval:
„Když si nyní můžeme pořídit jakékoliv množství rádia, má věda takové prostředky k analýze, o kterých sejí nikdy ani nesnilo; v tom, čemu říkáme prvky, dnes vidíme nesmírně bohaté sloučeniny a ve hmotě odkrýváme energii, která podle všeho vzrůstá právě úměrně ke své mizivosti."
Povídali si a ptákům házeli drobečky chleba; kolem nich si hrály děti. Mluvili hned o tom a hned zase o onom.
„Ve čtvrtohorách žili na tomto pahorku divocí koně," řekl Jasínek. „Když tady vloni kladli vodovod, narazili na bohaté naleziště kostí pakoňů."
Hlavou jí vrtalo, zda již v té době byl na světě člověk. Řekl jí, že člověk prakoně nejdříve lovil a teprve potom se je pokoušel ochočit.
„Člověk," dodal, „byl nejdříve lovec, potom se stal pastýřem, zemědělcem, průmyslníkem... A tyto různé civilizace se střídaly v časovém rozpětí, které my asi nikdy nepochopíme."
Vytáhl hodinky. Karlička se zeptala, zda již není načase, aby se vrátili do kanceláře. Odpověděl jí, že ne, že je teprve půl jedné.
Nějaké děvčátko si před jejich lavicí dělalo pískové bábovičky; a kolem poskakoval asi sedmi- nebo osmiletý hošíček. Jeho matka si vyšívala na vedlejší lavici a on si zatím hrál na splašeného koně a s veškerou fantazií, které jsou jen děti schopny, si představoval, zeje koníčkem a zároveň někým, kdo ho pronásleduje a vyděšeně před ním utíká. Splašeně poskakoval a volal: „Chyťte ho, slyšíte! Honem! Ten kůň se zbláznil! Chyťte ho za uzdu!"
Karlička se zeptala: „Myslíte, že kdysi byli lidé šťastnější?"
Její společník jí odpověděl: „Dokud byli mladší, méně trpěli. Chovali se jako ten chlapeček: hráli si na umění, na ctnosti, na neřesti, na hrdinství, na víru, na rozkoše; měli sny a ty je rozptylovaly. Rámusili; bavili se. Ale nyní..."
Nedopověděl a znovu se podíval na hodinky.
Dítě, které pobíhalo kolem, klopýtlo o kyblíček děvčátka a natáhlo se na písku jak dlouhé, tak široké. Chvíli nehybně leželo, potom se na ručkách nadzvedlo; čelíčko se mu zkrabatilo, pusa zkřivila a najednou se rozplakalo. Přiběhla jeho matka, ale Karlička je mezitím zvedla ze země a svým kapesníčkem mu utírala oči i ústa. Dítě doposud vzlykalo; Jasínek je vzal do náruče:
„Tak již neplač, maličký! Povím ti pohádku: Jednou jeden rybář hodil své sítě do moře a vylovil měděný uzavřený hrníček; nožem jej otevřel. Z hrníčku vystoupil dým, který se vznášel až k oblakům, a ten dým potom houstl a houstl a nakonec se z něj stal obr, který silně kýchl, ano tak silně, že celý svět se rozsypal na prášek..."
Jasínek se zarazil, suše se zasmál a kvapně vrátil dítě jeho matce. Potom opět vytáhl hodinky, klekl si na lavičku, lokty se opřel o opěradlo a díval se na město.
Do nedohledna se zvedala spousta domů, nepatrná ve své obrovitosti.
Karlička pohlédla stejným směrem.
„Jak je dnes hezky!" řekla. „Slunce svítí a kouř na obzoru je jako ze zlata. Na civilizaci je nejhroznější to, že nás okrádá o denní světlo."
Neodpověděl; upíral pohled na nějaký bod ve městě.
Nějakou chvíli mlčeli a potom spatřili, jak se asi tři kilometry odtud, za řekou, někde v nejbohatší čtvrti města, zvedá jakási zlověstná mlha. Vzápětí se až k nim donesl rachot výbuchu a k čistému nebi prudce vyrostl obrovský kouřový strom. Povětří se pomalu plnilo zvláštním, nepostižitelným hukotem, vytvářeným bolestným řevem tisíců a tisíců lidí. Křik se ozýval i docela blízko parčíku.
"Co to vybuchlo?"
Lidé hrůzou ustrnuli; tragická neštěstí sice byla na denním pořádku, ale nikdo nepamatoval tak silný výbuch a každý si všiml této strašné novinky.
Lidé se pokoušeli určit místo pohromy; jmenovali čtvrti, ulice, různé budovy, kluby, divadla, obchodní domy. Topografické údaje se zpřesňovaly, soustřeďovaly na jediný bod.
„To vyletěl do vzduchu ocelářský trust."
Jasínek zastrčil hodinky do kapsy.
Karlička ho upřeně pozorovala a oči měla plné úžasu. Potom mu zašeptala do ucha:
„Vy jste to věděl? Čekal jste to?... To vy jste..."
Velmi klidně odpověděl:
„Toto město musí zahynout."
Sladce a zasněně prohodila:
„Také si to myslím."
A oba se klidně vrátili ke své práci.
Od tohoto dne se atentáty anarchistů bez přestání opakovaly po celý týden. Bylo mnoho obětí; téměř všechny pocházely z nejchudších vrstev. Tyto zločiny vyvolaly všeobecné rozhořčení. Nejostřeji je odsuzovali hoteliéři, služebnictvo, drobní úředníčci a maloobchodníčci, které trusty dosud nechaly živořit. V lidnatých čtvrtích bylo slyšet ženy, jak se dožadují neslýchaných trestů pro dynamitníky. (Nazývali je tímto starým pojmenováním, třebaže je špatně vystihovalo, protože pro ony neznámé chemiky byl dynamit nevinnou látkou vhodnou jedině ke zničení mraveniště a za dětskou hru považovali výbuch nitroglycerínu pomocí roznětky z třaskavé rtuti.) Obchody se náhle dostaly do mrtvého bodu a první to pocítili ti, kteří toho mnoho neměli. Prohlašovali, že se s anarchisty sami vypořádají. Tovární dělníci se však dále stavěli k násilné akci nepřátelsky anebo lhostejně. Právě dělníci, nejvíce ohrožení v důsledku hospodářské stagnace blížící se nezaměstnaností nebo dokonce výlukou rozšířenou na všechny dílny, měli odpovědět odborové federaci, která navrhovala generální stávku jako nejmocnější prostředek proti zaměstnavatelům a nejúčinnější pomoc revolucionářům; s výjimkou pozlacovačů všechny cechy odmítly zastavit práci.
Policie zatkla mnoho lidí. Vojenské oddíly povolané ze všech končin národní konfederace střežily budovy trustů, vily miliardářů, veřejná zařízení, banky a obchodní domy. Čtrnáct dnů uplynulo bez jediného výbuchu. Z toho se usuzovalo, že všichni dynamitníci, kterých byla podle všeho jen hrstka a snad i dokonce méně, byli již pozabíjeni, pozavíráni, že se ukryli anebo uprchlí. Důvěra se vrátila; nejdříve se vrátila těm nejchudším. Dvě stě tisíc nebo tři sta tisíc vojáků, ubytovaných v lidnatých čtvrtích, rozhoupalo obchod; lidé křičeli: „Ať žije armáda!"
Bohatí, kteří se tak rychle nevyplašili, se uklidňovali pomaleji. Avšak skupina, spekulující s konjunkturou, šířila po burze optimistické zprávy a vynaložila veškeré úsilí, aby zastavila pokles akcií; opět ožilo podnikání. Noviny s velkým nákladem toto hnutí plně podpořily; s vlasteneckou výmluvností poukazovaly na to, jak jsou nedotknutelnému kapitálu k smíchu ty útoky několika zbabělých zločinců a jak národní bohatství, navzdory bezmocným hrozbám, má nesporně vzestupnou tendenci; byly upřímné a bylo to i v jejich zájmu. Na atentáty se zapomnělo, ba popíraly se. V neděli se na dostizích zaplnily tribuny ženami ověšenými a obsypanými perlami i diamanty. A opravdu radostné bylo zjištění, že kapitalisté neutrpěli. U předvádiště byli miliardáři bouřlivě pozdravováni.
Následujícího dne vyletělo do povětří jižní nádraží, po něm pak naftařský trust a zázračný kostel, postavený nákladem Tomáše Padělkáře; shořelo třicet domů; požár vypukl i v docích. Požárníci prokázali obdivuhodnou obětavost a neohroženost. S přesností strojů zacházeli se svými dlouhými železnými žebříky a často se vyšplhali až do třicátého poschodí domů jen proto, aby nešťastníky vyrvali plamenům. Vojáci nadšeně konali pořádkovou službu a dostali dvojitý příděl kávy. Tyto nové pohromy však rozpoutaly paniku. Milióny lidí, kteří chtěli okamžitě odcestovat i se svými penězi, se tísnily ve velkých úvěrových bankách, ale ty po třídenním vyplácení, navzdory bouřím nevole, zavřely okénka. Davy uprchlíků ověšených zavazadly obléhaly nádraží a vlaky braly útokem. Mnozí se vrhli na potravinářské a lahůdkářské obchody, které s nasazenými bodly střežili vojáci, aby se i se zásobami potravin co nejrychleji poskrývali ve sklepech. Veřejná moc prokázala, jak je energická. Nastalo nové zatýkání; na podezřelé bylo vydáno tisíce zatykačů.
Během následujících tří týdnů nedošlo k žádnému neštěstí. Kolovaly pověsti, že se v sále opery, ve sklepních prostorách radnice a u jednoho sloupu na burze našly bomby. Záhy však vyšlo najevo, že to byly plechovky od konzerv, které tam položili zlomyslní šprýmaři nebo blázni. Jeden z obviněných se při výslechu přiznal vyšetřujícímu soudci, že je hlavním strůjcem výbuchů, při kterých, jak říkal, přišli o život všichni jeho pomahači. Toto přiznám, uveřejněné ve všech novinách, přispělo k tomu, že se veřejné mínění uklidnilo. Teprve v samém závěru vyšetřování soudcové poznali, že mají před sebou simulanta, který nemá s atentátem naprosto nic společného.
Soudem určení znalci neobjevili jediný úlomek, který by jim umožnil rekonstruovat nástroj použitý ke zkázonosnému dílu. Podle všech předpokladů byl základem nové výbušniny plyn, který uvolňuje rádium; domnívali se, že výbuch způsobují elektrické vlny, vyvolávané oscilátorem speciální konstrukce a šířící se prostorem; avšak ani nejvzdělanější chemici nemohli říci nic přesného ani určitého. Konečně jednoho dne našli dva policisté na obchůzce kolem hotelu Meyer na chodníku, těsně u sklepního okénka, vejce z bílého kovu, opatřené na jednom konci rozbuškou; opatrně je zdvihli a na rozkaz svého velitele odnesli do městské laboratoře. Sotva se znalci sešli, aby je prozkoumali, vejce vybuchlo a rozbořilo amfiteátr i s kupolí. Všichni znalci zahynuli a s nimi i generál dělostřelectva Kakáč a slavný profesor Kruťas.
Kapitalistická společnost se nedala ochromit ani touto novou katastrofou. Velké úvěrové banky znovu otevřely pokladní okénka a oznámily, že své platby provedou zčásti ve zlatě a zčásti ve státních papírech. Peněžní i plodinová burza se rozhodly, že trhy nepřeruší, třebaže byly všechny transakce pozastaveny.
Mezi tím skončilo vyšetřování prvních předběžně zadržených. Za jiných okolností by se patrně důkazy proti nim nashromážděné zdály nedostačující; v tomto případě je doplnila nejen horlivost soudců, ale i rozhořčení veřejnosti. V předvečer dne stanoveného pro přelíčení vyletěl do povětří Soudní palác; osm set osob při tom zahynulo, mezi nimi mnoho soudců a obhájců. Rozzuřený dav se vřítil do vězení a lynčoval vězně. Vojenský oddíl vyslaný tam k obnovení pořádku přivítali pobouření lidé kamením a výstřely z revolverů; pár důstojníků strhli z koní a kopali do nich. Vojsko do davu vystřelilo; bylo mnoho obětí. Pořádkové policii se podařilo obnovit klid. Následujícího dne však do povětří vyletěla Hlavní banka.
Od té doby se děly neslýchané věci. Tovární dělníci, kteří odmítli vstoupit do stávky, se houfně vrhli na město a zapalovali domy. Celé pluky v čele se svými důstojníky se připojily k dělnickým žhářům, za zpěvu revolučních písní táhly s nimi městem a v docích se zmocnily mnoha tun nafty, kterou pak přilévaly do ohně. Výbuchy neustávaly. Jednoho rána se v místech, kde stál obrovský telegrafní palác, znenadání zvedl obludný strom připomínající tři kilometry vysokou palmu.
Zatímco jedna polovina města byla v plamenech, druhá polovina žila všedním životem. Ráno bylo slyšet, jak na mlékárenských vozech řinčí plechové, pocínované konve.
V jedné opuštěné ulici seděl na zemi starý dlaždič, zády se opíral o zeď, mezi koleny měl láhev a pomalu přežvykoval sousta chleba s kouskem ovařené kližky. Prezidenti trustů téměř do jednoho zůstali na svých místech. Někteří plnili své povinnosti s heroickou prostoduchostí. Rafael Hrabouš, syn mučednického miliardáře, vyletěl do vzduchu, když předsedal valné hromadě cukrovarnického trustu. Vypravili mu velkolepý pohřeb; průvod musel šestkrát přelézat hromady sutin nebo po prknech přecházet krátery ve vozovce.
Běžní pomocníci boháčů, příručí, úředníci, dohazovači, cesťáci, zachovali svým chlebodárcům neochvějnou věrnost. Doposud živí zřízenci katastrofou postižené banky se v den splatnosti ubírali rozbořenými ulicemi, aby ve stále ještě doutnajících budovách předložili směnky a mnozí se při inkasu propadli do plamenů.
Za tohoto stavu si nikdo nemohl dělat iluze: neviditelný nepřítel se stal pánem města. Tak jako kdysi ticho, tak nyní vládl nepřetržitý rachot výbuchů a lidé je již v nepřekonatelné hrůze ani nevnímali. Protože veřejné osvětlení bylo zničené, město se na celé noci hroužilo do tmy a tehdy se v něm páchaly neslýchané ohavné násilnosti. Jedině hustě zabydlené čtvrti, mnohem méně postižené, se ještě bránily. Hlídkovala zde dobrovolná pořádková služba; její příslušníci stříleli po zlodějích a na každém rohu ulice narazil člověk na lidské tělo ležící v kaluži krve se skrčenými koleny, s rukama spoutanýma za zády, s kapesníkem na obličeji a lístkem na břiše.
Lidé již vůbec nestačili odklízet trosky, ani pohřbívat mrtvé. Zápach, který se šířil z mrtvol, se zanedlouho stal nesnesitelný. Řádily epidemie, bezuzdně rozsévající smrt a za sebou zanechávající naživu jen slabomyslné a otupělé. Hlad potom dorážel všechno, co ještě zbylo. Sto čtyřicátý prvý den po prvním atentátu, právě když přitáhlo šest armádních sborů s polním a pevnostním dělostřelectvem, Karlička a Jasínek stáli v noci na střeše jednoho vysokého domu v nejchudší čtvrti města, jediné doposud stojící, nyní však obehnané pásem plamenů a kouře, drželi se za ruce a dívali se kolem. Veselý zpěv se nesl z ulice, kde křepčil jako všech smyslů zbavený dav.
„Zítra bude všemu konec," řekl muž, „a bude to tak lepší."
Mladá žena s rozpuštěnými vlasy a tváří, na které zářily odlesky plamenů, se zbožnou radostí pozorovala, jak se ohnivý kruh kolem nich zužuje.
„Bude to tak lepší," řekla i ona.
Vrhla se do náruče strůjce této zkázy a vtiskla mu vášnivý polibek.«[1]

Použitá literatura:

  1. Anatole France, Ostrov Tučňáků, Svoboda: Praha, 1950.

Bibliografie:

[1] Cit. dle France, s. 308-318.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 5 (3 hlasy)