V noci jsem snil, že jsem motýlem

Milá Kitty,
mezi nedělním ránem a touto chvílí jako by uplynuly dlouhé roky. Stalo se toho tolik, jako by se najednou celý svět otočil. Ale vidíš, Kitty, ještě žiju, a to je hlavní věc, říká otec. Ano, opravdu ještě žiju, ale neptej se, kde a jak. Mám dojem, že mi dnes vůbec nerozumíš, a tak ti prostě začnu vyprávět, co se v neděli stalo.

Ve tři hodiny (Hello zrovna odešel a chtěl se později vrátit) někdo zazvonil u dveří. Já nic neslyšela, protože jsem ležela líně na sluníčku v lehátku na verandě a četla. Za chvilku se objevila v kuchyňských dveřích Margot, celá vyplašená. „Tátovi přišlo předvolání od SS,“ šeptala. „Máti už běžela k panu van Daanovi.“ (Van Daan je dobrý známý a společník otcovy firmy.)

Strašně jsem se vyděsila. Předvolání! Každý ví, co to znamená. Viděla jsem v duchu koncentrační tábor a osamělé vězeňské cely... A tam máme nechat odvléct otce? „On samozřejmě nepůjde,“ prohlásila Margot, když jsme seděly v pokoji a čekaly na matku. „Máti se šla k van Daanovům zeptat, jestli se můžeme přestěhovat do našeho úkrytu už zítra. Van Daanovi jdou s námi. Bude nás tedy celkem sedm.“

Ticho. Nemohly jsme dál mluvit, pomyšlení na otce, který, nic zlého netuše, je na návštěvě v židovském starobinci, čekání na matku, horko, napětí... To všechno nás ochromovalo.

Najednou se znovu ozval zvonek. „To je Hello,“ řekla jsem.

Margot mě stáhla zpátky: „Neotvírat!“

Ale bylo to zbytečné, slyšely jsme matku a pana van Daana, jak mluví dole s Hellem. Potom šli dovnitř a zamkli za sebou dveře. Při každém zazvonění měla Margot nebo já tiše sejít dolů a podívat se, jestli je to otec. Jiné lidi jsme neměly pouštět. Musely jsme s Margot odejít z pokoje, van Daan chtěl mluvit s matkou o samotě.

Když jsme seděly v naší ložnici, Margot mi pověděla, že předvolání se netýká otce, ale jí. Znovu jsem se vyděsila a začala plakat. Margot je šestnáct. Tak mladé holky chtějí někam posílat? Ale ona naštěstí nikam nepůjde, matka to sama řekla. A nejspíš to tak myslel i otec, když se mnou mluvil o ukrývání.

Ukrýt! Kde se máme ukrýt? Ve městě? Na venkově? V nějakém domě, v nějaké chatě? Kdy? Kde? Jak? Spousta otázek, které jsem si nechtěla klást a které se mi přesto stále vnucovaly.

Začaly jsme si s Margot balit nejnutnější věci do školních tašek. První, co jsem do ní strčila, byl tenhle vázaný sešit, potom natáčky, kapesníky, školní knihy, hřeben, staré dopisy. Myslela jsem na ukrývání a strkala jsem proto do tašky ty největší hlouposti. Ale nelituji toho, mám radši vzpomínky než šatstvo.

V pěti hodin přišel konečně domů otec. Telefonovali jsme panu Kleimanovi a zeptali se ho, jestli k nám může ještě dneš večer přijít. Van Daan odešel a přivedl Miep. Přišla, sbaila do tašky nějaké boty, šaty, pláště, spodní prádlo a punčochy a slíbila, že přijde večer ještě jednou. Pak bylo v našem bytě ticho. Nikdo z nás neměl chuť k jídlu. Bylo ještě teplo a všechno bylo strašně divné.

Velký pokoj nahoře jsme pronajali nějakému panu Goldschmidtovi, je to rozvedený muž kolem třicítky, který zřejmě tenhle večer neměl co dělat. Okouněl u nás do deseti hodin a za nic na světě se nedal vypudit.

V jedenáct hodin přišli Miep a Jan Giesovi. Miep je od roku 1933 zaměstnaná u otce a z ní, stejně jako z jejího novopečeného manžela Jana, se stali naši dobří přátelé. Zase mizely boty, kalhoty, knihy a spodní prádlo v Miepině kabele a v Janových hlubokých kapsách. O půl dvanácté odešli i oni.

Byla jsem k smrti unavená, a třebaže jsem věděla, že to bude poslední noc v mé posteli, hned jsem usnula; druhý den ráno mě o půl šesté matka probudila. Naštěstí bylo menší vedro než v neděli a celý den se snášel teplý déšť. Navlékli jsme se všichni čtyři tak důkladně, jako bychom měli přenocovat v lednici, abychom si mohli vzít s sebou ještě pár kousků oblečení. Žádný Žid v naší situaci by se nedovážil vyjít z domu s kufrem plným šatstva. Měla jsem na sobě dvě košilky, troje kalhotky, dva páry punčoch a jedny šaty, přes ně sukni, plášť, letní plášť, pevné boty, čepici, šálu a ještě mnohem víc. Už doma jsem se skoro dusila, ale na to se nikdo neptal.

Margot si nacpala školní aktovku učebnicemi, šla si do přístěnku pro kolo a odjela za Miep kamsi do mně neznámých dálav. Pořád jsem ještě nevěděla, kde je to tajemné místo, kam odcházíme.

O půl osmé se i za námi zavřely dveře. Musela jsem se rozloučit s jediným tvorem – se svou kočičkou Moortje, která měla najít dobrý domov u sousedů, jak stálo napsáno v dopise panu Goldschmidtovi.

Odestlané postele, nádobí od snídaně na stole, maso pro kočku v kuchyni, to všechno budilo dojem, jako bychom vzali nohy na ramena. To nám bylo jedno. Chtěli jsme pryč, jen pryč a bezpečně dojít, jinak nic.

Zítra více!

Tvoje Anne

Nejdražší Kitty,
nemůžu ti říct, jak se cítím. Hned toužím po klidu, hned zas po trošce veselosti. Už jsme si tady odvykli se smát, smát se tolik, až už člověk nemůže dál.

Dnes ráno jsem měla záchvat smíchu. Takový, jaký míváme někdy ve škole. Margot a já jsme se řehonily jako úplné puberťačky.

Včera večer jsem měla zase konflikt s matkou. Margot se zabalila do své vlněné deky, ale hned zase vyskočila z postele a začala deku důkladně prohlížet. Byl v ní špendlík. Matka přišívala na deku záplatu. Otec vrtěl hlavou a mluvil o matčině nepořádnosti. Za chvilku přišla z matka z koupelny a já jí řekla z legrace německy: „Ty jsi pravá krkavčí matka.“

Samozřejmě se zeptala proč a my jí vyprávěli o špendlíku.

Hned se zatvářila povýšeně a řekla mi: „Že zrovna ty mluvíš o lajdáctví! Když ty něco šiješ, celá podlaha je samý špendlík. A podívej se, tady už zase leží pouzdro na manikúru. To taky nikdy neuklidíš.“

Řekla jsem, že jsem ho nepoužívala, a Margot přispěla na pomoc, protože to byla její vina.

Matka mi ještě chvíli vykládala o lajdáctví, až jsem toho měla plné zuby a naštvaně jsem řekla: „Já přece o lajdáctví neřekla ani slovo! Když někdo něco udělá, vždycky se to sevez na mě.“

Matka mlčela. A já jsem jí musela dát za necelou minutu pusu na dobrou noc. Ta příhoda asi není důležitá, ale mne štve všecko.

Protože mám právě teď čas na přemýšlení a procházím všechny oblasti, kde se mi naskytne pasva pro myšlenky, přišlo mi na mysl otcovo a matčino manželství. Bylo mi vždy představováno jako vzor ideálního manželství. Žádné hádky, rozezlené tváře, dokonalá harmonie atd. atd.

O otcově minulosti leccos vím, a co nevím, to jsem si přibájila. Domnívám se, že si otec vzal matku, protože ji považoval za vhodnou partnerku na místo své ženy. Musím přiznat, že matku obdivuji pro to, jak toto místo zaujala, a pro to, že – pokud vím – nikdy nereptala a taky nikdy nežárlila. Pro milující ženu není jednoduché vědět, že v srdci svého muže nikdy nezaujme první místo, a matka to věděla. Otec matku kvůli tomu nepochybně obdivoval a oceňoval její charakter. Proč by si měl brát nějakou jinou? Jeho ideály odvály a jeho mládí bylo pryč. Co se stalo z jejich manželství? Žádné hádky a názorové neshody – to ne, ale ideální manželství to rovněž není. Otec si matky cení a má ji rád, ale není to manželská láska podle mých představ. Otec bere matku takovou, jaká je. Často se zlobí, ale řekne toho co nejméně, protože ví, jaké oběti matka musela přinést. To se týká obchodu, jiných věcí, lidí, všeho. Otec se už dávno neptá pokaždé matky na její úsudek, nevypráví jí všechno, protože ví, že často přehání, je příliš kritická a zaujatá. Otec není zamilovaný, políbí ji tak, jak líbá nás, nikdy ji nedává za vzor, protože to nemůže udělat. Dívá se na ni škádlivě a posměvačně, ale nikdy láskyplně. Může být, že matka kvůli té velké oběti působí na své okolí tvrdě a nepříjemně, ale tímto způsobem se bude stále víc vzdalovat z cesty llásky a budit stále méně obdivu. Otec bezpochyby jednoho dne zjistí, že sice nikdy navenek nevznesla nárok na plnou míru jeho lásky, ale že takto pomalu, ale jistě okoralo její nitro. Ona ho miluje jako nikoho druhého a je krušné sledovat, jak tento způsob lásky pokaždé zůstane neopětován.

Neměla bych tedy cítit opravdu hodně soucitu s matkou, neměla bych jí pomáhat? A otec? – Nedokážu to, stále před sebou vidím jinou matku, nejsem toho schopna. – A jak bych taky měla? Nic mi o sobě nevyprávěla a já jsem se jí nikdy neptala. Co víme o našich myšlenkách? Nemůžu s ní mluvit, nemůžu se s láskou dívat do těch chladných očí, ne nikdy! - Kdyby tak jen měla v sobě aspoň něco z chápavé matky, ať už mírnost nebo přívětivost, trpělivost či něco jiného; stále znovu bych se jí snažila přiblížit. Ale milovat tuto bezcitnou povahu, tuto uštěpačnou bytost je mi den ze dne nemožnější.

Tvoje Anne

Milá Kitty,
teď už jsem plná naděje, teď to konečně jde všecko dobře. Ano, opravdu, jde to dobře! Báječné zprávy! Na Hitlera byl spáchán atentát, a tentokrát ho neprovedli ani židovští komunisté nebo angličtí kapitalisté, nýbrž ryzí Germán, německý generál, který je hrabě a kromě toho ještě mladý! „Božská Prozřetelnost“ führerovi zachránila život a on z toho bohužel, bohužel vyklouzl jen s několika šrámy a popáleninami. Pár důstojníků a generálů z jeho nejbližšího okolí bylo zabito nebo zraněno. Hlavní pachatel byl podle stanného práva zastřelen.

To je přece asi nejlepší důkaz, že existuje mnoho důstojníků a generálů, kteří mají po krk války a rádi by Hitlera svrhli do nejhlubších hlubin. Usilují o to, aby pak zavedli vojenskou diktaturu a s její pomocí uzavřeli se Spojenci mír, pak opětovně zbrojili a po dvaceti letech znovu začali válku. Prozřetelnost snad úmyslně ještě trochu zaváhala s Hitlerovým odstraněním. Neboť pro Spojence je to mnohem pohodlnější a také výhodnější, když se ti bezúhonní Germáni navzájem pozabíjejí. O to menší práce zbude Rusům a Angličanům, o to rychleji mohou opět začít s výstavbou vlastních měst. Ale tak daleko ještě nejsme a já si ani v nejmenším nepřeji předbíhat dnům slavného vítězství. Jistě si všímáš, že všecko, co říkám, je pouhopouhá střízlivá realita. Výjimečně tentokrát nežvaním o vyšších ideálech.

Hitler dále svému věrnému a oddanému lidu laskavě sdělil, že všichni vojáci mají ode dneška poslouchat gestapo a že každý voják, který ví, že se jeho velitel zúčastnil toho zbabělého a sprostého atentátu, ho smí odbouchnout.

To tedy bude pěkné nadělení! Malého Michla bolí nohy z dlouhého pochodu, jeho pán, důstojník, ho seřve. Malý Michl chytí svou pušku a křičí: „Chtěl jsi zavraždit führera, tady je tvoje odměna!“ Prásk, a domýšlivý velitel, který se odvážil Michlovi vynadat, vstoupil do života věčného (nebo je to věčná smrt?). Nakonec to dopadne tak, že páni oficíři budou mít plné kalhoty strachu, když potkají nějakého vojáka nebo když někde budou muset převzít velení, protože vojáci mají víc co mluvit a rozhodovat než oni sami.

Rozumíš tomu trochu, nebo jsem zase semlela páté přes deváté? Nedá se nic dělat, mám příliš velkou radost, než abych dokázala logicky myslet při představě, že v říjnu budu asi už zase sedět ve školní lavici! Ó lala, neřekla jsem právě, že nechci být unáhlená? Odpusť mi, ne nadarmo mi říkají klubíčko rozporů!

Tvoje Anne M. Franková

Milá Kitty,
„klubíčko rozporů“! To je poslední věta mého předešlého dopisu a první toho dnešního. „Klubíčko rozporů“, můžeš mi přesně vysvětlit, co to je? Co znamená rozpor? Jsou v něm, jako v mnoha slovech, dva významy. Rozpor navenek a rozpor uvnitř. Ten první je obvykle: „nespokojit se s míněním ostatních lidí, vědět sama všechno líp, mít poslední slovo“, zkrátka samé nepříjemné vlastnosti, jimiž jsem vyhlášená. Ten druhý, jímž nejsem známá, je moje tajemství.

Vyprávěla jsem ti už vícekrát, že nemám jednu, ale vlastně dvě duše. V jedné části přebývá moje rozpustilá veselost, můj výsměch všemu, má chuť k životu, a především můj zvyk brát všechno na lehkou váhu. Tím rozumím: nepohoršovat se nad nějakým koketováním, polibkem, objetím nebo neslušným vtipem. Tato část obyčejně číhá, aby potlačila druhou stránku mé povahy, která je mnohem krásnější, ryzejší a hlubší. Je pravda, že nikdo nezná Anne z té dobré stránky, a proto jsem pro většinu lidí nesnesitelná. Ano, jsem zábavný šašek na jedno odpoledne, pak mě má zase každý na měsíc dost. Vlastně přesně totéž, co je zamilovaný film pro vážné lidi, jednoduše rozptýlení, chvilková zábava, něco, co se rychle zapomíná, nic špatného, ale také nic dobrého. Je mi nepříjemné ti to vyprávět, ale proč bych neměla, když přece vím, že je to pravda? Moje lehčí, povrchní stránka vždycky potlačí tu hlubší, a proto vždycky vítězí. Neumíš si představit, jak často jsem se pokoušela tuto Anne, která je jen polovinou celé Anne, odsunout, změnit a ukrýt. Nejde to, a taky vím, proč to nejde.

Mám velký strach, že všichni, kdo mě znají takovou, jaká jsem obyčejně, by odhalili, že mám jinou stránku, krásnější a lepší. Mám strach, že se mi vysmějí, že jim budu připadat směšná a sentimentální, že mě nebudou brát vážně. Jsem na to zvyklá, že mě lidé neberou vážně, ale jen ta „lehká“ Anne je na to zvyklá a může to vydržet. Ta „těžší“ je na to příliš slabá. Kdybych jednou násilím na čtvrt hodiny opravdu postavila tu druhou Anne do světla ramp, stáhne se jako netýkavka zpátky, a jakmile by měla promluvit, dá slovo Anne číslo jedna a zmizí, než si to uvědomím.

Ve společnosti se tedy ta milá Anne ještě nikdy, ještě ani jednou neobjevila, ale jsem-li o samotě, ujímá se slova skoro vždycky. Vím přesně, jaká bych ráda byla, jaká taky jsem... uvnitř, ale bohužel jsem taková jen pro sebe. A to je snad, vlastně docela určitě důvod, proč si myslím, že jsem šťastná „niterná“ povaha, a proč mě ostatní pokládají za šťastnou „vnějškovou“ povahu. Uvnitř mi ryzí Anne ukazuje cestu, navenek nejsem nic jiného než rozpustilé, skákající kůzle.

Jak už jsem řekla, cítím všecko jinak, než to vyslovuji. A tím jsem si získala pověst holky, která nadbíhá klukům, flirtuje, je všetečná a čte zábavné romány. Veselá Anne se tomu směje, drze odpovídá, lhostejně krčí rameny, dělá, jako by jí bylo všecko jedno. Ale tichá Anne reaguje přesně naopak! Chci-li být úplně upřímná, musím se ti přiznat, že se mě to dotýká, že se bezmezně snažím, abych byla jiná, ale že vždycky zase podlehnu silnějším mocnostem.

Vzlyká to ve mně: „Vidíš, jak to s tebou dopadlo; špatné mínění, výsměšné a pohoršené tváře, lidé, kterým se zdáš nesympatická, a to všecko, že nedáš na rady své dobré poloviny.“

Ach, ráda bych na ně dala, ale nejde to. Když jsem tichá nebo vážná, každý si myslí, že to je nová komedie, a pak se musím zachránit nějakým vtipem. A to nemluvím o své vlastní rodině, která si určitě myslí, že jsem nemocná, dává mi polykat prášky proti bolení hlavy a na uklidnění, ohmatává mi krk a čelo, jestli nemám horečku, ptá se mě na stolici a kritizuje mou špatnou náladu. To nesnáším! Když mě tak pozorují, začnu být nejdřív prostořeká, pak smutná, a nakonec zase otočím, obrátím to špatné ven, to dobré dovnitř a hledám vytrvale cestu, abych byla taková, jaká bych chtěla být a jaká bych být mohla, kdyby... Ano, kdyby na světě nežili žádní jiní lidé.

Tvoje Anne M. Franková

Tady končí Annin deník [1]