V noci jsem snil, že jsem motýlem

Román Francouzské umění válečné byl v rámci marketingové propagace českého vydání na jaře 2013 v mnoha recenzích uvozován jako literární bomba, jež přinesla nový neotřelý pohled na moderní dějiny Francie. - Alexis Jenni sice žádný nový pohled nepřinesl, ale Francouzské umění válečné byl nejenom jeho první vydaný román, kdy údajně již napsal dva jiné romány, ale nikdy je ani nenabídl nakladateli, ale zejména za něj získal nejprestižnější francouzskou literární cenu Prix Goncourt, což samo o sobě znamená, že vítěz této ceny jen ve Francii prodá na 400.000 výtisků.

Alexis Jenni je původním povoláním středoškolský učitel biologie a svůj zájem o literaturu, respektive o psaní románů, přirovnává ke svátečním malířům, kteří v neděli usedají před malířský stojan. Ale bez ohledu na to, zda je toto autorovo sebehodnocení míněno v nadsázce či ve skromnosti, velmi přesně to vystihuje podstatu románu, který nese všechny znaky literární prvotiny s mnohými klišé co do příběhu i hlavního hrdiny, bez ambicí o nápaditý jazyk či neobvyklou stylistiku.

Hlavním hrdinou románu, jenž je takřka geniální ale neobjevený malíř, je voják z povolání, Victorien Salagnon, jenž nás v retrospektivním vyprávění svého životního příběhu provede boji II. světové války, ale také francouzskými neokoloniálními válkami v Indočíně a v Alžírsku. Tento neoriginální příběh by však sám o sobě asi jen stěží vydal na román ověnčený Prix Goncourt. Jeho úspěch je skryt v relativizovanosti a to jak francouzského nacionalismu tak novodobého hledání francouzské identity. Dále také v parafrázi čínského válečného stratéga Sun-c’, z jehož stěžejního díla Umění války si vypůjčil i název. A konečně i v druhé nepojmenované hlavní postavě a to vlastního vypravěče celého příběhu, kterým je společenský outsider, jenž byl vyhozen ze zaměstnání, opustila jej jeho reprezentativní manželka a jenž přežívá jako příležitostný roznášeč letáků. Avšak tato druhořadá postava tvoří tu lepší, co do rozsahu však bohužel jen malou část, románu, kdy jeho upřímnost v hodnocení jak současných společenských diktátů, tak jeho levicové či mnohdy spíše anarchistické smýšlení, přináší do románu alespoň něco nového a neotřelého. Jeho hodnocení velmi často nezákonných zátahů policie proti demonstrantům nebo prostě jen podezřelým živlům s jinou délkou vlasů či jiné barvy pleti, pak tvoří protiklad Salagnonova vyprávění. Avšak Alexis Jenni není žádný Charles Bukowski ale je jen dobře smýšlejícím středostavovským občanem a tak se jeho fantazie bez bezprostředního prožitku záhy vyčerpá i na této druhé, za začátku mnohem zajímavější a reálnější postavě.