V noci jsem snil, že jsem motýlem

Ač je Anton Pavlovič Čechov považován za zakladatele moderního dramatu a Čechovovo dílo je dnes synonymem pro jeho nejslavnější divadelní hry, není jeho cesta k základům a současně vrcholům dramatu 20. století zdaleka tak jednoznačná. - Veškeré Čechovovy dramatické pokusy, od první celovečerní hry Ivanov v roce 1887 až po Racka o devět let později, skončily jako naprosté propadáky, a snad dokonce i na smetišti dějin, nebýt toho, že Racka v roce 1898 znovu uvedlo Moskevské umělecké divadlo, jenž do historie světového divadla vstoupilo pod svou zkratkou MCHAT (Moskovskij chudožestvennyj těatr), které jako první dokázalo rozpoznat Čechovovu dramatickou genialitu a zachovalo jej tak pro další divadelní generace.

Ač by se dle četnosti uvádění jeho díla mohlo zdát, že Čechov je zejména dramatik, vybudoval si Čechov poměrně rychle jméno literáta, kdy již za svých univerzitních studií začal psát kratší jedno až dvoustránkové povídky (jeho první povídka byla otištěna v prosinci 1879), zpočátku navíc pod pseudonymem Antoša Čechonte. Ale již v roce svého absolutoria na lékařské fakultě v roce 1884 vydává svou první knižní sbírku Melpomeniny pohádky (Skazki Melpomeny), dva roky poté pak přechází na plně profesionální spisovatelskou dráhu a v roce 1888 mu byla udělena prestižní Puškinova cena Akademie věd. Avšak tento rok je současně i důležitým milníkem v Čechovově doposud humoristické tvorbě, kdy tragická povídka Spát a spát předurčuje jeho obrat k trpčím i sociálně hlubším tématům.

Český čtenář se pak doposud mohl z Čechovova díla seznámit právě jen s díly z jeho vrcholného období, jeho rané a dodejme v kontextu pozdějšího díla i literárně slabší povídky zveřejňované pod zmíněným pseudonymem Antoša Čechonte zprvu zejména v časopisech Strekoza, Budilnik, Zritěl a Oskolki se svého českého překladu dočkaly až ve výboru Libora Dvořáka, Podvodníci z nouze, které doplnil i čtenářsky nejoblíbenějšími povídkami typu Chameleon, Frajtr Praštilin, Smrt úředníkova, Koňské příjmení, Tlustý a hubený a snad nejznámější, byť ne plně autorskou, avšak pro Čechovovu ironii nejvýstižnější, Kniha stížností.