„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Humoristická próza

Boris Vian: Vlkodlak

Boris Vian: Vlkodlak

Le Loup-garou, 1945–53 (poprvé otištěno 1972)

V povídce Vlkodlak si francouzský patafyzik, novinář, hudební skladatel, dramatik, herec, malíř, hudebník, kritik, překladatel, scenárista a v poslední řadě i spisovatel, Boris Vian, pohrál s tradiční mytologickou postavou vlkodlaka, kdy však hlavním hrdinou není člověk, který by se v noci, případně při úplňku, proměňoval ve vlka, ale je jím černý vlk s červenýma očima jménem Denis, jenž jedné úplňkové půlnoci, právě když se potuloval po lese hledaje svou oblíbenou potravu, tj. trávu a modré hyacinty, jež příležitostně prokládal houbami, vyrušil „Siamského mága, jehož skutečné jméno znělo Etienne Pample, a drobnou Lisette Cachounovou, tmavovlasou servírku z restaurace Groneil, přilákanou sem Mágem pod podvodnou záminkou, [jež] právě zkoušela zbrusu nový podvazkový pás zn. Obsese […], který stál Siamského mága šest hodin zoufalého úsilí.“ A byť se Denis za vyrušení okamžitě omluví a odkluše, zlý mág jej kousne do ramene. Jak se druhého dne ukázalo, zlý mág byl vlkodlak a z Denise se stal člověk.
Anton Pavlovič Čechov: O lásce a jiné povídky

Anton Pavlovič Čechov: O lásce a jiné povídky

Учитель словесности (1894), Скрипка Ротшильда (1894), Ариадна (1895), Дом с мезонином (1896), Мужики (1897), О любви (1898), В овраге (1899)

Sbírka O lásce a jiné povídky sdružuje osm povídek Antona Pavloviče Čechova z rozmezí let 1894 až 1899, tedy z Čechovova vrcholného tvůrčího období, jež v různých variacích pojednávají o trpce humorných podobiznách lásky. Tuto podobu sbírky sestavilo nakladatelství Academia a to s použitím překladů Čechovových povídek z jiných povídkových souborů.
Karel Poláček: Hedvika a Ludvík

Karel Poláček: Hedvika a Ludvík

1931

Karel Poláček je dnes považován za ikonu české meziválečné literatury a vedle Jaroslava Haška za předního představitele humoristické ale i satirické prózy. Ale podobně jako Hašek, jenž byl proslulý svou leností a s výjimkou světoznámého Švejka se z principu odmítal zabývat serióznější literaturou nad rámec časopisecky udávaných povídek, psal Poláček, jenž nesporně měl vynikající literární talent, jen tak, aby to „stačilo“ a z jeho rozsáhlé bibliografie čítající na třicet románů, novel, sbírek povídek, fejetonů ale i dílek z dalších literárních útvarů, je opravdu literárně hodnotný jen jediný výtvor a to posmrtně zveřejněný román psaný jako by školáckou rukou desetiletého chlapce, Bylo nás pět. Ostatní romány à la Muži v offsidu (1931), Dům na předměstí (1933) či Hostinec U kamenného stolu (1948), jež zlidověly pro své filmové zpracování, pojí to, že mají velmi dobrou první třetinu či dokonce polovinu díla, ale poté Poláček zjevně pod vlivem jak financí, tak přislíbeného termínu svému nakladateli, sklouzává k lascivnosti a opakování se.
Rozinky a mandle

Rozinky a mandle

Rozinky a mandle, 1968

V roce 1968 učinilo nakladatelství Odeon velmi významný literární počin a vydalo antalogii povídek nejvýznamnějších autorů v jidiš a to v novém překladu Jakuba Markoviče, který stál i za konkrétním výběrem zastoupených autorů. - Ve výboru je tak zastoupeno jednadvacet autorů a necelých padesát povídek.
Leo Rosten: Pan Kaplan má stále třídu rád

Leo Rosten: Pan Kaplan má stále třídu rád

Leo Rosten sice vystudoval filozofii a ekonomii, ale po svém absolutoriu počátkem 30. let nemohl vzhledem k hospodářské krizi získat práci ve svém oboru a proto po několik let vyučoval angličtinu na večerní škole pro přistěhovalce. Své zážitky poté zhmotnil v sérii povídek v prestižním časopise The New Yorker. Aby ale tyto humoristické črty nebyly spojovány s jeho badatelským dílem a neohrozily tak jeho vědecké stipendium, vydával je pod pseudonymem Leonard Q. Ross.
Hector Hugh Munro - Saki

Hector Hugh Munro - Saki

The Best of Saki, 1950

Hector Hugh Munro, známější pod svým pseudonymem Saki, je typický představitel suchého anglického humoru, ve kterém laškuje zejména na účet příslušníků vyšší střední třídy, kteří sní o tom, stát se členem tříd nejvyšších. Zkráceně tedy toho typů lidí, které bychom dnes nazývali maloměšťáckými. Munroův humor však mnohdy zmrazí úsměv na čtenářových rtech tím, že je příliš autentický a přes vtipnou pointu se nelze nevyvarovat pocitu, že vychází z vlastní autorovy zkušenosti.
David Lodge: Svět je malý

David Lodge: Svět je malý

Small World, 1984

Hostující profesory Davida Lodge můžeme hned po Šťastném Jimovi Kingsleyho Amise prohlásit za suverénně nejznámější a nejzdařilejší humoristický román z akademického prostředí. Není tedy divu, že David Lodge napsal hned dvě další pokračování a to Svět je malý, respektive Pěkná práce, jež jako celek bývají v kontextu Lodgeova díla nazývány jako profesorská trilogie.
Jiří Brdečka: Faunovo značně pokročilé odpoledne

Jiří Brdečka: Faunovo značně pokročilé odpoledne

1966

Řekne-li se jméno Jiří Brdečka, asi každému se jako první vybaví asociace s filmem Limonádový Joe z roku 1964, ve kterém Brdečka figuruje jako autor námětu a scénáře. Leckdo další pak dodá i asociaci s knižní podobou tohoto námětu, či dokonce pak i jeho původní divadelní stvárnění. Snad jen pro úplnost se sluší dodat i verzi loutkovou. - Již množství forem, do kterých Brdečka dokázal tento námět převést, naznačuje, že Brdečka byl nadčasovou renezanční osobností. A tento dojem potvrzuje jen pouhý výčet filmů, u kterých se podepsal jako dramaturg či scénárista: Císařův pekař a pekařův císař, Byl jednou jeden král, Až přijde kocour, Baron Prášil, Vlčí jáma, Adéla ještě nevečeřela, Pric a veřernice, Obušku z pytle ven! a mnoho dalších. A co do věhlasu jeho filmové části by se jistě mohla vyrovnat i jeho literární tvorba, kde krom zmíněného Limonádového Joa je pro své filmové ztvárnění režii Věry Chytilové proslulá povídka Faunovo značně pokročilé odpoledne.
Graham Greene: Náš člověk v Havaně

Graham Greene: Náš člověk v Havaně

Our Man in Havana, 1958

V letech 1941 až 1944 Graham Greene oficiálně působil jako zaměstnanec britského ministerstva zahraničí v středoafrické Sierra Leone a teprve po otevření tajných archivů v roce 2010 se konečně potvrdilo to, co bylo tušeno již dlouhá léta, a to že Greene ve skutečnosti pracoval jako špion pro MI6. Sierra Leone sice byla na periferii světové dění a nelze tedy v žádném případě předpokládat, že by Greene plnil úkoly s významnějším dopadem, přesto ale byl jeho přímý nadřízený v pozdějších letech odhalen jako dvojitý sovětský agent.
Graham Greene: Doktor Fischer ze Ženevy

Graham Greene: Doktor Fischer ze Ženevy

Dr. Fisher of Geneva or The Bomb Party, 1980

Novela Doktor Fischer ze Ženevy aneb Večírek s třaskavinou bývá v díle Grahama Greenea řazena do jeho odlehčenější humoristické části. Avšak nebyl by to Greene, kdyby se i v tomto díle neskrývalo hlubší psychologické pozadí - v tomto případě v osobě doktora Fischera, jenž je na jedné straně proslulý boháč, který nepropadl manýrům zbohatlíků, na straně druhé však pohrdá lidmi, ba ve vztahu ke svým nejbližším se chová jako manipulující sadista, jenž nechce aby byli ostatní šťastní, nemůže-li být šťastný ani on sám.
David Lodge: Hostující profesoři

David Lodge: Hostující profesoři

Changing Places: A Tale of Two Campuses, 1975

David Lodge je proslulý zejména svými humoristickými romány z univerzitního prostředí, jež se jakožto svébytný žánr obvykle uvozují jako „profesorské“. - Humoristický žánr ze školního prostředí, tak zvaný profesorský román, má u nás velkou čtenářskou tradici, kdy české překlady klíčových děl s touto tématikou u nás vycházely jen s minimálním několikaletým odstupem, což lze vzhledem k době plánovaných pětiletek označit na překlady takřka simultánní.

La tía Julia y el escribidor, 1977

Mario Vargas LLosa: Tetička Julie a zneuznaný génius

Mario Vargas LLosa: Tetička Julie a zneuznaný génius

To že byl Mario Vargas LLosa v letošním roce oceněn Nobelovou cenou za literaturu lze v prvé řadě chápat jako zpožděné a stále zcela nedostačující ocenění nové jihoamerické vlny, kdy v 60. letech na literární scénu vstoupila celá plejáda jihoamerických autorů, kteří během velice krátké doby zcela změnili pohled na světovou literaturu. Krom peruánského LLosy, jenž byl Nobelovou cenou oceněn za rok 2010, tuto cenu též získal chilský básník Pablo Neruda (ano, tento pseudonym převzal dle českého básníka a spisovatele Jana Nerudy) v roce 1971 a kolumbijský spisovatel Gabriel García Márquez v roce 1982. Toto ocenění pro Maria Llosu pak lze po delší odmlce chápat i jako ocenění, jež nebylo vedeno motivy politickými, kdy se minimálně v posledních dvou dekádách udílení Nobelovy ceny řídilo jinými klíči než čistě kvalitativními a to především snahou o jistou rozprostřenost mezi rasami i pohlavími tak, že mnoho laureátů z posledních let nelze považovat za příslušníky 1. literární ligy. A naopak právě v souvislosti s jihoamerickou literaturou je zarážející neocenění například argentinských spisovatelů s obrovských dopadem na další vývoj moderní literatury a to Argentinců Jorge Luise Borgese a Julia Cortázara.
Graham Greene: Cesty s tetičkou

Graham Greene: Cesty s tetičkou

Travels With My Aunt, 1969

Po povídkové sbírce Smíme si půjčit vašeho manžela? je dalším z příspěvků Grahama Greenea do lehkého žánru humoristické literatury je hříčka z roku 1969 Cesty s tetičkou, jež se tři roky poté dočkala i svého filmového zpracování.
Boris Vian: Rozruch v Andénách

Boris Vian: Rozruch v Andénách

Troubles dans les Andains, 1942-43

Význam ať již literárního tak dramatického odkazu Borise Viana dosahuje nemenších výšin jako u jeho slavného předchůdce a stvořitele Krále Ubu Alfred Jarry či jeho rumunského souběžníka Eugèna Ionesca. Ale přesto není jeho cesta ke čtenáři potažmo k divadelnímu diváku zdaleka jednoduchá či dokonce snad přímočará.
Karel Poláček: Muži v offsidu

Karel Poláček: Muži v offsidu

1931

Popudy psát či stát se spisovatelem mohou být různé, nicméně zcela obecně převládají motivy ega či v lepším případě seberealizace. Z této kategorie však v poměrné chudé historii české literatury vybočují přinejmenším dvě jména - Jaroslav Hašek a Karel Poláček, kdy není shodou okolností, že oba psali čistě pro ukojení materiálních potřeb, v satirickém duchu, s otevřenou ironií a kritikou.