V noci jsem snil, že jsem motýlem

Anton Pavlovič Čechov patří v našich zeměpisných šířkách mezi tradičně nejoblíbenější autory, kdy natruc všem politickým zřízením i dobovým poměrům vycházelo jeho povídkové dílo v nesčetných sbírkových variacích tak, že pro současného nakladatele je další vydání Čechova rovno ekonomické katastrofě. Nicméně především zásluhou v současnosti jednoho z nejrenomovanějších překladatelů z ruštiny, Libora Dvořáka, se v roce 2003 rozhodlo nakladatelství Dokořán vydat nový soubor Čechova humoristického díla, který je z valné části sestaven z povídek, jež doposud nebyly přeloženy do češtiny.

Tedy povídek z Čechovova raného období, které se sice co do kvality nemohou měřit s jeho dílem pozdějším. Předchozí soubor Podvodníci z nouze však zaznamenal poměrně příznivý ohlas u kritiky a čtenářů tak, že se Dvořák rozhodl navázat vydáním několika povídek, které se do původního souboru nevlezly či byly pro, řekněme, mírně kolísavou kvalitu vyřazeny.

Vzhledem k již nevelkému počtu, jež by nevystačil ani na tu nejútlejší sbírku, jej Dvořák rovným dílem doplnil o povídky méně známých ruských humoristů, Arkadije Timofejeviče Averčenka a Michaila Michajloviče Zoščenka, kteří zastupují ruskou satiru z jejího raného sovětského období, a nakladatelství Argo ji vydalo pod názvem Nic k smíchu.

Libor Procházka stejně jako v případě Čechova vsadil u Averčenka i Zoščenka, snad z důvodu poměrně dobré čtenářské tradice, kdy jak Averčenko tak Zoščenko, oba ruští emigranti z nastoleného bolševického režimu, strávili část svého života v Českoslovenku (Averčenko v letech 1922-25, Zoščenko 1920-58), na jejich méně známější díla.

Mohlo by se sice říct, že Nic k smíchu má spíše bibliofilský charakter, kdy neodolá nejeden Čechovův obdivovatel, nicméně vzhledem k ediční poznámce z pera právě překladatele Libora Dvořáka nemohu nepoznamenat, že Nic k smíchu v žádném případě nelze považovat za jakoukoliv reprezentaci ruské satiry z období takřka půlstoletí tak, jak je tato kniha prezentována. Právě naopak, již povídky, jež jsou z díla této trojice vybrány, nereprezentují ani samotné autory, navíc by pak musel být soubor přinejmenším rozšířen o několik dalších mohykánů v čele s Iljou Grigorjevičem Erenburgem a Michailem Afanasjevičem Bulgakovem.