V noci jsem snil, že jsem motýlem

Ač by se navenek mohlo zdát, že tématika holocaustu s takřka nekonečným lidským utrpením s protikladem v bezbřehém cynismu, sadismu i ztrátě lidské důstojnosti sama o sobě volá, aby s ní byla napsána největší díla moderní literatury, je pravdou přesný opak a z takto tragicky laděných literárních počinů si svou cestu světlu, potažmo širšímu čtenáři, nalezlo jen opravdu nemálo děl. A mezi ty náměty, jež odolávají změnám času i společenským náladám, patří i jedno z nejznámějších románů Arnošta Lustiga, Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou.

Snad existuje jistá nehmatatelná hranice lidského utrpení, jež je-li překročena, stává se i ten nejtragičtější námět melodramatem, neinklinuje-li přímo ke hře na struny patosu. A snad ani není jiné možnosti, než vše zabalit do hávu absurdna tak, jak činil Ladislav Fuks, či takřka otrlého cynismu, kterým lze interpretovat právě Modlitbu pro Kateřinu Horovitzovou.

Arnošt Lustig, který prošel a přežil ghetto v Terezíně, vyhlazovací koncentrační tábory v Osvětimi a Buchenwaldu ale i transport smrti z Buchenwaldu do Dachau, snad ani nemohl postupovat jinak, než beznaděj vězňů a ztrátu lidské důstojnosti na straně věznitelů potažmo vrahů, zaobalit do tohoto fiktivního příběhu dvaceti židovských podnikatelů, kteří byli zajati při německé okupaci Itálie v roce 1943 a vzápětí přepraveni do vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Nicméně, po zjištění aktiv, jimiž disponují na kontech švýcarských bank, jim bylo nabídnuto vykoupit se.

Herman Cohen, jako jediný hovořící německy a tím de fakto ustanovený za mluvčího ale i vůdce skupiny, dosáhne, aby byla za sto tisíc zlatých franků vykoupena i čarokrásná mladičká tanečnice, Kateřina Horovitzová, jež tak, jak možná nemusím mnohému čtenáři příliš napovídat, přežila svou rodinu, která byla s osvědčenou německou precizností otrávena a následně spálena ihned po výstupu z dobytčího vagónu, o několik dní.

Nicméně cynismus Bedřicha Brenskeho, ředitele tajného oddělení, jenž pod nejrůznějšími záminkami, kterým proti svému zdravému rozumu i úsudku museli židovští podnikatelé věřit, protože bez tohoto posledního, stále tenčícího se stébla naděje, by je čekalo to, o čem slyšeli šeptat při výstupu z vlaku - plyn, tahá ze skupiny další a další peníze, neváhá pro splnění svého úkolu bájně vylhávat i ty nejnaivnější báchorky, ba dokonce, obstará skupině i americké pasy. Po dva dny je vozí ve vlaku mezi Osvětimí a Hamburkem, kde se měli nalodit na křižník Německo. Ale To vše je v Lustigově podání jen dějová vycpávka. To, proč je Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou tolik oceňována, je skryto v několika navenek zcela podružných scénách, kdy si nejprve Herman Cohen pro sebe a pro Kateřinu Horovitzovou nechá od někdejšího předního varšavského krejčího ušít nové cestovní šaty, a Kateřině je krejčím v alegorickém přirovnání naznačeno, že její rodina je mrtvá, či při svatebním obřadu, kdy se Kateřina musela oddat za Hermana Cohena, aby tak mohla získat americký pas, avšak židovský rabí namísto svatebního ritu přednese modlitbu za mrtvé. Z celé skupiny jediná Kateřina znala tento starý rituál a když měla být poté skupina odvšivena a umyta, Kateřina již nepochybovala, že všechny ty skryté alegorie značí opravdu to jediné - neodvratnou smrt.

Na vysvlékání krásné Kateřiny Horovitzové při vstupu do plynové komory, samozřejmě pod záminkou odvšivení, které americká strana při výměně zajatců údajně požaduje, se přišla jako na striptýz povyrazit celá německá stráž, jež byla ve službě. Kateřina jednomu z německých strážců vytrhne pistoli a zastřelí či zraní několik příslušníků SS. Po zmateném útěku překvapenému zbytku strážců, kteří se po celou existenci tábora nesetkali ani s náznakem jakéhokoliv odporu, jsou Kateřina Horovitzová i zbytek skupiny rozstříleni těžkými kulomety speciálního komanda. Tělo Kateřiny Horovitzové si pak po tři dny chodí prohlížet celé osazenstvo tábora.